Srdce od Hynaise (s názorem prof. Royta)

Na oponě Národního divadla od Vojtěcha Hynaise mě nejvíce zaujala informace pana průvodce, že na alegorické malbě se autor sám vyobrazil, prý před postavou starého žebráka. Myslel jsem zprvu, že jde o onoho muže s lysinou na temeni, ovšem na stránkách Pražské informační služby jsem se dozvěděl, že by mělo jít o muže nad dívkou v růžových šatech.


Průvodce sdělil naší skupině, že žebrák dal vyžebrané peníze na stavbu divadla, což symbolizovalo veřejnou sbírku. Napadlo mě, kde asi Hynais vzal inspiraci, neboť jsem před nedávnem o jednom obraze s podobnou tématikou psal. Dle mého názoru by mohl žebrák představovat jednoho z největších vojevůdců historie, Belisara, který byl zvůlí císaře Justinina oslepen a odsouzen k žebrání o almužnu. Malíři v 18. století jím symbolizovali arogancí moci tehdejších absolutistických vládců. A tady už vidíme jasnou paralelu s útlakem, kterému náš národ v době stavby Zlaté kapličky vystavovali Habsburkové. Jenže pro tuto teorii jsem nikde nesehnal důkazy a z obrazu není poznat, jestli je žebrák slepý a není zde ani voják, jenž by svého bývalého velitele poznal. Pokusím se tedy optat prof. Jana Royta, jenž mi již několikrát pomohl zodpovědět mé diletantské otázky (a, přiznám to bez mučení, jednou mi i vyhrál sázku). Profesor Royt mi v expresní odpovědi sdělil svůj názor, že pravděpodobně o Belisara nejde. Tímto mu děkuji, ale výše zmíněné zde ponechám jako dokument mé psychicko-umělecké geneze.


Je pozoruhodné, že jsem v článku o Belisarovi v červenci psal i o jiném uměleckém díle, o fotografii ženy kojící dítě, která údajně inspirovala Johna Steinbecka k závěrečné scéně Hroznů hněvu, v níž Růže Saronská kojí žebráka. A v Národní galerii na Hradě jsem si dnes vyfotil obraz od Petra Brandla Kimon a Pera. Kimon, který v cele čeká na popravu a nedostává najíst, a tak jej jeho dcera, čerstvá matka Pera kojí. Co dodat? Možná snad ještě stejný motiv od Rubense.

Jak chytá Prášil

Večer jsem čekal velkou společnost, proto bych byl kachny rád dostal pod střechu všechny.
Vzpomněl jsem si na kousek slaniny, který mi zbyl v brašně. Rychle jsem rozpletl šňůru na psa, čtyřnásobně jsem ji prodloužil a slaninu přivázal na konec. Potom jsem návnadu nalíčil a ukryl se v rákosí na břehu.
Sotva jsem se skrčil, připlula nejbližší kachna a slupla slaninu
jako malinu.
Za první kachnou se přikolébaly další, a protože kluzká slanina vyšla velmi brzy nestrávená z kachny ven, spolkla ji jiná kachna, pak další a tak dál.
Slanina prošla v několika málo minutách mnoha kačenami skrz naskrz, aniž se změnila nebo odtrhla od provazu, a tak byly všechny kachny navlečeny jako perly na šňůře. Vytáhl jsem je pohodlně na břeh, obtočil si úlovek šestkrát kolem pasu a šel spokojeně svou cestou domů.

Podobně jako baron Prášil kachny nachytal Libor Prášil řadu sběratelů umění. Namaloval totiž v minulých letech přes 150 padělků děl Jana Zrzavého a ty se úspěšně rozprodaly za deset miliónů korun. „Omylem považoval chlup z Prášilova štětce v jednom z obrazů za jeden z vlasů Zrzavého,“ usmál se jeden z překupníků u soudu nad úsudkem jednoho z nachytaných. Všem zúčastněným hrozí 12 let vězení, ale přesto před oběma Prášily klobouk dolů.

Pasačka vepřů

Dnes jsem dostal náladu zaveršovat si na trubadúrskou notu, neboť jsou narozeniny Viléma Akvitánského (byl exkomunikován za to, že když ho plešatý papežský legát přesvědčoval, aby opustil milenku a vrátil se k manželce, řekl mu: „Dřív vám narostou na temeni kudrliny, než já opustím vikomtesu.“) A protože mám rád donquijotské parodie, jednu jsem si našel… je ze třináctého století a složil ji jeden anonymní minstrel. Je dlouhá, ale aspoň o úryvek si koledovala:

Když jsem si vyrazil z městečka
trochu toho ticha nasát,
stála tam bujará děvečka
a sledovala stádo prasat.
Šel jsem k ní podél úhoru
a to, co jsem spatřil, mělo
tak škaredé, odporné tělo,
snědé a skvrnité jak po moru,
a tlusté jako pivní bečka,
a každé prso snad vědro mléčka
skrývalo v sobě, žádný džbánek –
vypadala jak Otesánek.
Když viděl jsem tu parádu,
škublo to se mnou dozadu.
Tu pravil jsem: „Překrásná paní,
jak zdvořilá jste, vaší kráse se klaním,
však rcete: jste stále ještě pannou?“
Hrábla si pod sukni nabíranou
a s vervou si ta dívka dobrá
poškrábala máselnici těla,
a že tu sukni dlouhou měla,
zahlédl jsem jen kousek bobra.
Pak odvětila jaksi nejemně,
spíš hrubě, jak slušelo se na ní:
„Chlape, co žádáš tady ode mě?
Radš táhni, pro Boží smilování.“

Nakonec se mu tak nějak přizná k lásce k jednomu čeledínovi, což vyvrcholí tímto čtyřverším…

„Děvečko, ty miluješ ho, zdá se,
a tvoje láska všechno přebije.“
„Ó, zbožňuji ho - jak žaludy prase
a správná svině pomyje!“

To našeho trubadúra vzruší natolik, že chce milou pasačku zprznit… a jestli neumřeli, przní ji dodnes.

Jak na zednáře a sionisty?

Už je to rok a pár měsíců, co jsem zde si zde poprvé procvičil ukazováčky nad Ecovými procházkami literárními lesy, a že mě opravdu zaujaly, nedávno jsem vydražil

Protokoly ze shromáždění sionských mudrců

v druhém českém vydání z roku 1927. Henry Ford o nich prý prohlásil, že „tento spis je příliš strašnou skutečností, aby byl výmyslem, příliš pevně založen, aby byl pouhým dílem myšlenek, příliš hlubokým ve své znalosti tajných pramenů života, aby mohl spočívati na podvodu“, jak hlásá předmluva. Pro Hitlera zase bylo hlavním důkazem pravosti, že „každý týden Frankfurter Zeitung běduje a křičí, že jde o podvrh“, tedy aspoň není-li podvržený Mein Kampf.

Ano, bereme-li tuto 12. kapitolu z knihy Sergeje Niluse jako dokument antisemitismu, o podvrh vlastně nejde. Tím, že Hitler knihu četl, dostal do ruky vynikající manuál k ovládání mas, paradoxně z pera ruského antisemity. Kdyby jste v textu nahradili Goje Neárijci a Masony nacisty, vyjde vám do praxe uvedená touha po světovládě, kterou v sobě Hitler a jemu podobní skrývali.

V textu je spousta pravd o slabinách demokracie, liberalismu a svobody, které se jistě nedají vyvrátit, ale musí se přebít silnými stránkami, protože jen idealisti masarykovského typu věří, že jde o hodnoty bez vad. Odpovědí by měly být Churchillovy výroky, že „nejlepším argumentem proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem“ a že „demokracie je nejhorší ze systému vlád, nebereme-li v potaz ty ostatní, které se vyzkoušely“.

Z Protokolů je těžké citovat, je to jak nitka plná perliček. Vyberu tedy ty o svobodě (zanechávám pravopis a interpunkci českého překladu z roku 1927):

Nejasný pojem svobody umožnil nám přesvědčit massy, že vláda jest pouze obchodvedoucím pro vlastního pána země národa a že tento obchodvedoucí může býti vyměněn jako pár rukavic. Častá změna lidových zástupců dává nám tyto k dispozici a učinila z nich zrůdy pro naše účely. (protokol 1)

Slovo „Svoboda“: pohání lidskou společnost k nepřátelství proti každé sociální, přírodní i Božské moci a proto s dosažením naší světovlády budeme nuceni toto slovo vymítiti z lidského slovníku, neboť jeho princip proměňuje dav lidský v krvežíznivou zvěř. Je sice pravda, že tato zvěř, jakmile se napila krve, usne a možno ji přivázati na řetěz, ale bez krve ona nespí, nýbrž zápasí mezi sebou. (protokol 3)

Svoboda mohla by býti neškodnou ve společenském řádě, beze škody pro blahobyt národů, kdyby se držela principů víry v Boha a lidského bratrství, s výjimkou lidské rovnosti, která odporuje samým zákonům přírody i její podřízenosti. Takovou vírou, národ byl by veden rukou svého duchovního pastýře, podrobuje se božskému rozdělení na zemi. Z toho důvodu musíme podkopati víru, vymýtiti z ducha Gojů i principy o Bohu a duši a nahraditi tyto idee matematickými výpočty a materiálními tužbami. (protokol 4)

Liberální slova skutečného Masonského hesla – „volnost, rovnost, bratrství“ – v době našeho ovládnutí světa nahradíme ideou: právo volnosti, povinnost rovnosti, ideál bratrství, řekneme: a chytíme kozla za rohy… (protokol 9)

…konstituce, jak dobře víte, není nic jiného, než škola rozbrojů, rozkladu, stranické agitace, pří, nesouhlasu a stranické tendence; jedním slovem škola všeho, co ničí význam státu… (protokol 10)

Goji jsou stádo ovcí a my jsme pro ně vlci. Vy víte, co se stává s ovcemi, když se dostanou do ovčince vlci? … Zamhouří na všechno oči, slíbíme-li jim vrátiti veškerou svobodu, až budou nepřátelé míru poraženi i všechny strany ukroceny… Má nějaký smysl, mluviti o tom, jak dlouho budou musiti čekati na toto vrácení?... (protokol 11)

Pikantní jsou i tyto věty:

Co je nám do toho, že zřídnou řady snažících se k vládní moci, že vzniknou nesnáze pro nenacházení prezidentů, nesnáze to, které úplně stát desorganizují… (protokol 10)

Lid pociťuje obzvláštní úcty a lásky ke géniům politické moci a o všech věcech rázně provedených říká: „Sprostě, ale obratně provedeno! Kejkl, ale pěkně hraný. Nestoudné, ale velkolepé!“ (protokol 10)

K zbankrocení gojského průmyslu pustíme na pomoc spekulaci námi mezi Goji rozšířenou – potřebu v přepychu – všehltajícím přepychu. (protokol 6)

Postavíme kněžstvo i náboženství do tak úzkých hranic, že jejich vliv bude protichůdný jejich bývalému hnutí náboženskému. (protokol 17)

Nač potřebuje lid andělskou duši v těle panovníka? Lid chce v nich vidět projevení síly a moci. (protokol 23)

Celý protokol č. 16 se zabývá vzděláváním a stojí za přečtení. Stačí sem dát názvy jeho částí: zneškodnění univerzit, výměna klasiky, výchova a povolání, reklama mocí vládce ve školách, zrušení soukromého vyučování, nezávislost mysli, názorné vyučování…

Můžu tak jen znovu opakovat větu ze závěru svého loňskosrpnového článku: Z toho soudím, že Mudrcové ze Sionu dávno ovládli svět! Ale naštěstí nás pár zůstalo nezpracovaných… I když není vynález internetu a soběpisníků také dílem nějakého zpropadeného zednáře?

Jak na templáře?

„Nelze říci, že by se, co se hnusnosti týče, následující příběh nějak vymykal z dějin křesťanské Evropy.“ Tak zní první věta článku o řádu templářů a jeho zániku z pera docenta Jana P. Kučery z Fakulty sociálních věd UK. Je to „ohavný příběh“, jenž končí za „nejskandálnějšího panovníka Francie před Napoleonem“. Nevím, čím se měří hnusota, ohavnost a skandálnost, ale tuším, že docent Kučera má doma na stěně hnusoměr. Taky mám doma jeden, a ten mi ukazuje, že k vrcholům stylistického hnusu patří věta na konci odstavečku o zavedení ideálu středověkého rytířství: „Nebyl to proces přímočarý, ani rychlý, ale stalo se, byť to stávání nebylo ani přímočaré, ani krátkodobé.“ Hádám, že svoji docenturu pan Kučera obhajoval v jiném jazyce než v češtině. Nebo spíš měl na článek o období, o němž moc neví, málo času, (jen si nejsem jistý, zda je to – pro historika, ne pro novináře – omluva). Pravda, o tom procesu „stávání“ napsal Malcolm Barber půl tisíce stránek, takže to zřejmě opravdu nebylo přímočaré a krátkodobé. Jenže on málokdo toho ví tolik co Barber, řekl bych spíš, že co se týče templářů, každý nadanější gymnazista, který si přečte heslo na anglické wikipedii, stává se tímto historikem (i když to stávání není autorizované). V málokterém článku napsaném k 700. výročí rozhodnutí o konci templářů, se dozvíte něco víc.

To rozhodnutí provedl král Filip IV. Sličný. „Prý byl velmi zbožný a lze tomu zajisté věřit, už jsme viděli, že víra nijak nebránila zločinům, spíš naopak,“ píše Kučera, jenž tak dává rovnítko mezi navenek projevovanou zbožnost a osobní víru. Jan P. Kučera dává na odiv ono křestní či biřmovní „P“ jako Pavel, kterým se hlásí ke katolické tradici – je tedy zbožný, věřící či jinak zvláštní? Rozhodně mi přijde jeho článek zvláštní tím, že aniž by se pokusil o vhled do středověké mentality, měří její důsledky logaritmickým pravítkem, kde jednoduchým posuvem vychází, že co bylo, bylo „hnusné“, co bude, bude humánní, protože od křesťanské minulosti osvobozené. Nedávno dávali seriál Prokletí králové (hrál v něm Depardieu). Neviděl jsem ho, po dvaceti minutách prvního dílu jsem odešel, protože autorem byl prý historik, ale těch dvacet minut nemělo s historií nic společného… A bohužel ani s uměleckým vyprávěním o historii… Stejně jako článek Jana P. Kučery... Zlatý Alexander Dumas.

Míjející, nikoli minulá...

Začetl jsem se v noci do Modré, nikoli zelené planety a ač je spíchnutá horkou jehlou (ono to v tom tempu prezidentování ani jinak nejde; a v knize je to přiznané), v mnoha ohledech kniha donutí k zamyšlení. Hlavní filosofická báze této brožury je, že „neexistuje žádný předem daný optimální stav světa, který máme povinnost chránit“, protože „celé dějiny naší planety… jsou předmětem permanentního procesu změn“. Klaus cituje z článku Karla Kříže:

„Kdo je zodpovědný za zmizení ledovců ze Šumavy a Krkonoš? Lid popelnicových polí?“

Protože tohle období jsem nedávno probíral v prvních ročnících, tak bych asi měl namítnout, že za konec würmského glaciálu pravděpodobně může hromadný odchyt mamutů na Věstonicku… Lid popelnicových polí je zodpovědný spíše za vyhubení 80% suchozemských plžů na našem území.

Dnes jsem na podobný problém narazil při probírání stavu objektů mého budoucího povolání, kde se často budu potýkat s památkáři. Tito jistě erudovaní pánové si myslí, že historie se zastavila v určitém bodě (pokaždé trochu jiném), který je potřeba chránit a nedopustit změnu, aby lidé věděli, jak to v onom bodě v historii vypadalo. Není to ale špatné pojetí historie? Barokní zahradu v Českém Krumlově prý „hyzdí“ moderní otáčivé hlediště. Ale nehyzdí náhodou barokní zahrada renesanční zámek. A není barevný renesanční zámek náhodou příliš „komerční“ kulisou gotického kostela sv. Víta v podhradí? Josef Mocker očistil Karlštejn od baroka tak, že zmršil i původní gotiku, ale koukat se na to dá, tak památkáři mlčí. Na chobotnici na Letné se koukat nedá, ovšem jsou to Future Systems a jestli se to většině těch, co o tom rozhodují, bude líbit, tak s tím nikdo nic nenadělá (ani památkáři), a budeme se na to koukat všichni. Mnohá rozhodnutí nejdou vzít zpátky, to se vidí i na té naší maloměstské scéně. Pořád platí, dvakrát měř, jednou řež. Ale platí i to, že i dvakrát změřené nemusí být pravdivé, přestože je to zanesené do tisíce tabulek, píše se o tom i v učebnicích a maturanti to už léta opakují.

Josef Kokeš

Na vernisáži obrazů Josefa Kokeše jsem dnes měl tu čest postavit se čelem k návštěvníkům spolu s Lukášem, jenž celou výstavu uspořádal, a s panem Krausem, jenž je nositelem Kokešova odkazu. Byl jsem pozván, abych přečetl báseň, neboť nic jiného ani pořádně neumím. Protože ve výstavní síni jsou především krajinomalby, sáhl jsem po pootavském slavíkovi Adolfu Heydukovi.

Cestou

Ej, cesta pěkná jako stůl
a stromy jako kytky,
bez v sadě zkvetlý zakryl v půl
zdí rozvalených zbytky,
a z bezu na cestu, mně vstříc,
zří velké dětské oči –
a krásy, vůně vždy je víc,
až hlava se mi točí.

Hned horké čelo odkrývám
a starost z plece třesu
a zase vše, co v srdci mám,
jak květné poupě nesu;
a nepuká-li poupě hned,
přec zvolna obal ruší –
mělť často jsem, než východ zbled,
už vůně plnou duši.

Tak cestou šťasten, blažen vším,
vždy vesele si kráčím,
hned s dcerkou srnčí hovořím,
hned se synáčkem ptačím;
a na loži-li nepospím,
přec aspoň v lesa mechu,
a když se v zoři probudím,
prost žalů jsem i vzdechů.

Beruška nebo svině?

Řeknu hned zkraje, že zřejmě ani jedno, že spíš jehňátko čili beránek. A teď tedy o co jde.
Probíral jsem se nedávno básněmi Roberta Burnse v překladu Josefa Václava Sládka, kde vždy pod českým názvem byl drobným písmem zmíněný i název v originále. Sládek byl spoután formou, jelikož se držel skotského nápěvu. Zarazilo mě ale, když jsem pod názvem Má beruška četl „My Hoggie“. Vždyť hog je prase či kanec! Že by se ve skotském dialektu takhle posunul význam? Pak jsem zjistil, že hoggie může znamenat kromě prasete i beránka, ale rozhodl jsem se, že se pokusím udělat nový překlad, který věnuji Cecilce z klášterní zahrady. Nedržel jsem se už tolik formy, není to tedy písňový překlad jako u Sládka, ale překlad volně básnický (užil jsem střídavý rým místo původního přerývaného rýmu), nicméně obsahově jsem se snažil nebýt nevěrný. Zde uvádím pro srovnání originál, Sládkův překlad a pak ten můj, před nímž ovšem musíte vypadnout z rytmu…

My Hoggie

What will I do gin my Hoggie die?
My joy, my pride, my Hoggie!
My only beast, I had nae mae,
And vow but I was vogie!
The lee-lang night we watch'd the fauld,
Me and my faithfu' doggie;
We heard nocht but the roaring linn,
Amang the braes sae scroggie.

But the houlet cry'd frau the castle wa',
The blitter frae the boggie;
The tod reply'd upon the hill,
I trembled for my Hoggie.
When day did daw, and cocks did craw,
The morning it was foggie;
An unco tyke, lap o'er the dyke,
And maist has kill'd my Hoggie!


Má beruška

Co počnu si, ach, přijdu-li
o berušku, svou beru,
své potěšení jediné,
já byl naň pyšným věru.

My celou noc ji hlídali,
já a můj psík, mou beru,
a slyšeli jen hučet slap
tam v stráních na severu.

Sejc kvílel ve zdi hradové,
a žáby na jezeru,
tmou lišák skolil na vrchu,
já chvěl se o svou beru!

Když svítal den a probuzen
se kohout ozval v šeru,
zlý hafan skočil přes hradbu
a pokousal mou beru.


Má svině

Cecilce

Co počnu si, až chcípne mi má svině,
má radost jediná, jediná má pýcha,
nemám už jiného tvora na pastvině,
jehož bych tak rád vídal, tak rád slýchal!
Celou noc střežili jsme její svinský žlab,
já a můj věrný bernardýn,
a slyšeli jsme jen, jak zurčí vodopád
ze stráně temným úskalím.

Houkala sova v hustém boru,
sluka se ozývala v rašelině,
ryšavý lišák se mihnul na obzoru
a já se třásl o osud své svině.
Když ráno kohouti hlásili rozednění,
na trávě lpělo čerstvé jíní;
tu strašný vlkodlak přeskočil ohrazení
a téměř zardousil mou drahou svini.

Josef II.

17. října 1781, tedy před 218 lety, si zapsal František Martin Pelcl do svých Pamětí zápis, který by se dnes mohl přepisovat do žákovských sešitů dějepisu téměř beze změny a vystihl by nejpodstatnější z reforem Josefa II.:

...bylo oznámeno, že od toho dne má býti v Čechách náboženská svoboda, že luteráni i kalvinisté se mohou v Čechách usazovati zrovna tak jako katolíci, že mohou míti statky a domy, zastávati úřady a míti kněze. Avšak modlitebny jejich že mají vypadati jako jiné domy a býti bez věže a bez zvonů. Gubernium se však u dvora otázalo, mají-li v Čechách požívati náboženské svobody též tak řečení husité. Přišla odpověď, aby každý byl ponechán při náboženství, jakého jest, jen když se chová klidně, a lidé nepokojní, ať katolíci či nekatolíci, že mají být trestáni…
Nevolnictví zrušil císař dvorním dekretem, robotu však musí poddaní vykonávati, ale mohou dávati syny na řemeslo nebo na studie a požívají skoro týchž svobod jako měšťané…
Vypravuje se, že bude zrušeno mnoho mužských i ženských klášterů, vyjímaje ty, kde jsou mniši a jeptišky, kteří vyučují mládež nebo slouží nemocným…

A aby zápis nebyl suchý, mohlo by se ještě ze závěru Pamětí připsat třeba toto:

Celý svět se směje poslední válečné výpravě (proti Turkům, pozn. J-Lo)… Důstojníci svalují všecku vinu na císaře a jeho nedostatek odvahy, protože zakazoval útočiti na nepřítele a při útocích tureckých se chvěl, plakal a utíkal. Vytáhl do pole se 150.000 muži, z nichž zemřelo, jak mnozí ubezpečují, bídně v nemocnicích na 60.000 mužů. U celé armády neustanovil ani jediného lékaře, jenom ranhojiče a holičské tovaryše. Mnoho výtečných důstojníků muselo zemříti, poněvadž neměli lékaře a byli usmrceni nevzdělanými ranhojiči. Že císař neustanovil lékařů, stalo se na radu italského ranhojiče Brambilly. Ten jest nepřítelem lékařů a chce je vyhubiti. Jaký nesmysl! Jest tělesným ranhojičem císařovým, kterého několikrát léčil z příjice, ale nedokonale, neboť všichni, kdož císaře viděli, ujišťují, že tělo Jeho Veličenstva jest prožráno francouzskou nemocí a úplně sešlé. Odtud také pramení jeho nepřátelství ke všem lidem, kteří jsou zdrávi. Nepřeje toho štěstí nikomu a nenávidí všech lidí. Nemůže strpěti, jestliže se někomu dobře daří. Nejzřejměji se mstí na zločincích: ty dává nejukrutnějším způsobem po léta tajně mučiti, až zahynou; ne aby je napravil, neboť jsou zatraceni navždycky, ale také ne, aby jiné odstrašil, neboť se to děje tajně v tmavých žalářích, kam není dovoleno vstoupiti. Dokonce nenávidí sirotky a loupí jim majetek zákony. Jakmile začal míti účast na vládě, jal se hubiti užitečná zvířata, jako jeleny, divoké svině a srnce, která byla obyvatelům potravou.
Potom se dal do mnichů. Jsou to přece lidé. Také chce vyhubiti šlechtu, a proto jí béře majetek. Zdá se však, že šlechta jej přežije a že bude nadále. Tohoto roku zahubil na 80.000 lidí. Zavedl je do nezdravých krajin a nedal jim lékaře, který by je byl chránil před nemocí. Sta zdravých lidí vydal na ránu nepříteli, který přišel v tisících a lehko je usmrcoval. Takový je nyní Josef II., od jehož vlády jsme doufali tolik dobrého a velikého! Tvrdí se, že pohlavní nemoci mu zkazily krev, srdce i mozek a učinili jej nepřítelem lidí. Vypravují, že často mluví sám se sebou, že se hádá a tluče do stolu a jeho oči že těkají pomateně kolem. Když nedávno přišel do blázince u sv. Marka,napsal kdosi na vrata:

Josef überall der Zweite,
hier aber der Erste.

Pak císař onemocněl a když se z toho trochu zotavil a generál Laudon dobyl Bělehrad, někdo si ve Vídni dal na dům tenhle (ironický?) nápis:

Der Kaiser ist gesund,
Koburg schlug den Türkenhund,
Laudon nahm Belgrad ein:
Wer, Teufel, soll nicht lustig sein.

Což bych volně přebásnil asi takto:

Císař už je zdráv a živ
Koburg Turkům křídla stříh,
Laudon dobyl Bělehrad:
Kdo by, k čertu, nebyl rád?

Když se pak císař znovu rozstonal, objevil se tenhle letáček:

Gott sei Dank,
Der Kaiser ist schon wieder krank.
Wird er nicht diesmal sterben,
So müssen wir verderben.

Tedy česky zhruba:

Boha nutno velebit,
císař už to zase chyt.
Jestli ho to nezlomí,
pak jistotně zhynem my.

Kadaň Václavská

Po Václavu II., Václavu, jenž později přijal biřmovní jméno Karel a vstoupil do dějin pod německým pořadovým číslem IV., a Václavu Havlovi Kadaň navštívil další pomazaný Václav, tentokrát Klaus.

Než doobědval, hrála na náměstí kapela...

... a scházeli se první zvědavci.

Uvítací výbor...

Kdopak nám to sedí na zadním sedadle? A kdo to tam tak čouhá z řady pitomě se usmívaje?

Před třepáním...

... a po třepání

Na tribuně...

... a při autogramiádě

Prezident všech

Slovenský domov náš

Poslední hymnickou hádanku nikdo nevyřešil, byl to překlad estonský, cikánský a čínský. Dnes přináším první dvě sloky ze slovenské varianty naší hymny. Zajímá mě autor, evangelický farář vystudovaný ve Wittemberku (1822-1891).

Kde dom je môj? Kde vlasť moja?
Či znáš ten kraj utešený,
kde sa Hron, Váh, Nitra pení,
kde Kriváňa veleba
pne sa k modrinám neba?
Ach, to je ten rozkošný kraj –
[:zem slovenská – vlasť moja!:]

Kde dom je môj? Kde vlasť moja?
Či slyšíš tie milé spevy
plynúť z duše švárném devy,
toho chrámu milosti,
dobroty, lásky čnosti?
Táto vlasť anjelských sleviv –
[:je Slovensko – vlasť moja!:]

Sv. Tereza

Více slz se prolije pro vyslyšené modlitby než pro ty nevyslyšené.

Nebojím se ďábla ani z poloviny tolik jako těch, kteří se ho bojí.

Bůh je také na cestě.

Teplický Kurdistán

Přihlásil jsem se někdy v září do zajímavé akce s názvem Rodina odvedle. Dneska mi volali, že bych měl 18. listopadu jet na oběd do Teplic do jedné kurdské přistěhovalecké rodiny. Asi si tedy ode mě občas přečtete něco z kurdské historie a současnosti.

Nejdříve se podíváme na mapu, kde Kurdy hledat. Našel je tam už Xenofon, jehož Anabáze mi leží na posteli, takže se sním hned večer vydám na výpravu do Persie a budu pátrat po tom národě v horách.


Asi právě proto, že žil v horách a hory bývají od starověku přirozenou hranicí států, ocitli se v moderní historii Kurdové jako menšinové obyvatelstvo v Turecku, Iráku, Sýrii a Iránu, tedy v oblastech, kde to za poslední století bylo s demokracií tak nějak porůznu. Jak jsem se tak díval na některá města na wikipedii a hledal si informace, dokonce jsem do článku o Sulejmanii připsal, že tam v roce 1968 vznikla univerzita, která byla v 80. letech přeložena do nedalekého Arbilu. Ještě včera jsem nevěděl, že ta města existují. A taky jsem celý odpoledne čekaje na hodinu dějepisu v 1.A poslouchal kurdskou rockovou scénu. Tady je malá ukázka.

Drahá ejunko

Čtu si korespondenci Jiřího Ortena s Věrou Fingerovou. Jejich vztah začal kuriozně, ale který nezačal? Jiřímu i Věře říkali jejich kamarádi, že je ten druhý miluje, a když se pak poprvé setkali, zjistili oba, aniž to jeden o druhém věděli, že se vidí poprvé. Pak se setkali u vína na tancovačce a Jiří se celkem brzy osmělil k otázce, zda je Věra do někoho zamilovaná. A ona že je. Začal tedy naléhat a nalévat a znovu naléhat, aby mu prozradila, do koho; s jejím odporem si byl stále jistější sám sebou. Jak jím asi muselo trhnout, když mu Věra po dlouhém přemlouvání prozradila jméno chlapce, do něhož byla platonicky zamilovaná: Ivan Osvald. Doprovodil ji tedy na tramvaj, tam se políbili a ona se okamžitě zamilovala do něj. Druhý den za ním přišla, ale zjistila, že se toulá někde po Petříně s jakousi dívkou, s níž si recitují básničky. Začal vztah, který přes všechny peripetie trval až do Ortenovy smrti. A že ty peripetie byly občas pořádně zvratové, o tom svědčí třeba tyto vzkazy: „Jirko, jsem Ti nevěrná a doufám, že mi to oplácíš. Věra“ – „V Kunštátě jsem Ti byl nevěrný, budu Ti o tom, zajímá-li Tě to, jednou vypravovat… Jirka“. „Bylo mi řečeno: Podvádí tě, a ne-li, měla by tě podvádět.“ Jiřímu bylo 19 let, Věře 18.

Byl jsem si zakouřit, je přestávka. V ústech mám mentolový bonbon, pálí to, spolužáci dovádí. Ach, sám se cítím! Ale to nic, je ráno, teprve ráno, a celý den, kdy tě neuvidím, nebudeš, a jsi! Věříš mi to, mé budižkničemu? Děvčata z naší třídy hopsají, hrajíce si na herečky, hoši po způsobu krocanů nadýmají hruď, nelze. Sedím stranou. Rozehrál se klavír někde v protějších oknech, rozehrál se klavír, Věruško, a je mi, jako bych stále stoupal a stále, stále klesal, jsa na tomtéž místě, pohyblivém a trvanlivém. Z tohoto místa nikdy neodejít a myslit nyní na Tebe, na Tebe mezi mnoha okny!
Přijď a přines sem trochu prostoty, prosím Tě o to! Budu muset křičet, abys přišla, a lidé budou pohoršeni!