Federico Zuccari
Dnes mě zaujaly dva obrazy. Na jeden mě přivedl (kdo jiný než) Jan Kollár. Je totiž z benátského dóžecího paláce a je na něm zobrazena scéna, jak se Fridrich I. Barbarossa podvoluje papeži Alexandru III., proti kterému vedl 18 let krutý a nevybíravý boj, při němž se několikrát přiklonil k novým a novým vzdoropapežům a v roce 1165 přísahal, že Alexandra nikdy za papeže neuzná. 24. července 1177 – tedy přesně před 830 lety – se oba dva rivalové smířili, Barbarossa se před papežem hluboce pokořil a při pokloně, při níž se plazil po zemi, mu podle legendy papež šlápnul na šíji. A protože k tomuto smíření došlo na náměstí sv. Marka v Benátkách, stala se tato událost častým tématem obrazů italských mistrů. (A nebyl by to Kollár, kdyby na obraze mezi průvodci císaře Rudovouse nerozpoznal Slovana - zřejmě v tom zeleném županu, jenž si údajně v celé scéně zachoval čest rytíře tím, že se ohradil proti papežově šlápotě, a zůstává tak jedinou charakterní postavou celé této historie.)
François-André Vincent (1776)Na ten druhý obraz mě přivedla antikvární kniha, na níž nemám… jde o první vydání knihy Belisar od Jeana-François Marmontela z roku 1767 (za pouhých 999,-Kč, ale bez kožené vazby). Ta vypravuje legendu o tomto nejslavnějším byzantském vojevůdci, jehož sláva je neoprávněně zastíněna takovými jmény jako je Alexandr, Hanibal, Napoleon nebo Moltke, jak ho císař Justinián nechal oslepit a odsoudil ho k životu bezdomovce a žebráka. Právě román od encyklopedisty Marmontela, jehož pasáže o svobodě náboženství podlehly ve Francii předrevoluční cenzuře, učinil tuto látku populární mezi malíři 18. století, kteří v činu císaře Justiniana spatřovali paralelu s arogancí moci tehdejších absolutistických vládců. Motiv, kdy voják poznává svého velitele, je pak zřejmě jakýmsi podobenstvím na lid rozpomínající se na svou svobodu. Pro moderního člověka je to také připomenutí toho, jak se bezdomovcem může stát kdokoli. A to mi zase připomnělo poslední odstavec Hroznů hněvu, které mi dnes přišly v jednom z prvních překladů z roku 1941 od Vladimíra Procházky:
Na okamžik zůstala Růže Sáronská sedět tiše v šepotavé stodole. Potom pozdvihla své unavené tělo a utáhla si přikrývku těsněji okolo sebe. Šla pomalu do kouta a hleděla s výše na zpustošený obličej, hleděla do široce rozevřených, ustrašených očí. Potom si pomalu k muži lehla. Zavrtěl pomalu hlavou se strany na stranu. Růže Sáronská uvolnila na jedné straně přikrývku a obnažila ňadro. „Musíte!“ řekla. Posunula se blíže k němu a přitáhla si jeho hlavu k sobě. „No tak!“ řekla. „No tak!“ Její ruka mu vklouzla pod týl a podepřela hlavu. Její prsty se mu něžně probíraly ve vlasech. Vzhlédla ke stropu, rozhlédla se po stodole; sevřela rty a usmála se tajemně.
Růže Saronská 1938 od Horace Bristola, fotografa, jenž s Johnem Steinbeckem dokumentoval Velkou hospodářskou krizi...
Žádné komentáře:
Okomentovat