Acta est fabula

Tyto verše, které jsou volným překladem prvních dvou strof jedné básně Williama Makepeace Thackeray(ho?) věnuji své 2.B!

originál zde

Acta est fabula, hra dohrána je,
už zbytečná je nápověda,
herec se uklání a ještě hraje,
i když se opona mu zvedá
ztěžka, protože naposledy…
smáli se, když se pitvořil,
pod maskou je teď ale bledý,
že by ses nedořezal žil…

Dovolte mi chvilku před půlnocí
na rozloučenou složit trapný rým:
Připíjím všem, dnes o Vánocích,
s nimiž se loučím, jež ale neztrácím;
v životě střihneme si každý tu svou roli,
kterou sám osud stihl nás;
dobrou noc všem (i když ta dnešní trochu bolí)
s jediným přáním: Zlomte vaz!

Bytost lesa

...

Dneska jsem chtěl jít na Oldřicha Janotu, ale něco mi do toho vlezlo. Lépe řečeno někdo. Ozval se asi po roce Hanče, že jede z Aše domů ke Kokořínu, a že to může vzít přes Kadaň. A vzal. A říkal, že jestli beru antidepresiva, ať na Janotu nechodím, že bych buď po čtyřech minutách usnul nebo po deseti umřel.

Sedli jsme si spolu na drink na Věžičce – Hanče, když řídí, dává si čaj se čtyřmi cukry, citrónem a čtyřmi balenými cigaretami. Poznali jsme se v Plzni, když se vedle z pokoje na koleji kolem čtvrté ráno ozýval křik, jako kdyby se někdo hádal. To se Hanče hádal sám se sebou, když se učil na zkoušku z matalýzy a ne a ne to vyjít podle správných výsledků. Kromě matematiky a výpočetní techniky se věnoval režírování ohromného kolosu zvaného Hančeho příležitostní teátr, jehož jsem se stal opravdovou náhodou členem, a to vesměs zaskakujícím. Zahrál jsem si v Hellerově Hlavě XXII a v Bůh ví. A zamiloval jsem se do divadla. Ano, Hanče ve mně tu jiskřičku vykřesal.

Pak jsme se s Hančem vídali tak jednou za dvě uherský léta, ale vždycky překvapivě a pro mě vždycky osudově. Osudově proto, že už už si myslím, že se v tomhle světě nedá žít prostě a bez peněz… a pokaždé je to jako když Candide na konci Voltairovy knížky potkal Turka, co hospodaří na svém políčku a o ostatní se nestará. Prostě se dá žít prostě a ne že ne...

Hanče má se svou partnerkou kousek od Kokořína starou roubenku, kterou si dávají dohromady, a pozor, na elektrickou energii, benzín a internet (má dokonce svoje stránky) si vydělává učením na jedné pozoruhodné střední škole v jednom odlehlém zámku, kde možná před lety učil Cimrman, Ingriš i Ossendowski. V létě jsme zvaní na domácí medovinku, doma vypěstovaný virginský tabák a další laskominky. Pojedeme, Věrů?

Na Oldřicha Janotu jsem tedy nešel, ale když jsem si teď jako náhražku pustil tuhle pro tento článek celkem přiléhavou písničku, fakt bych se asi zbláznil.

Vánoční hra na Hasištejně

Vánoční hra na Hasištejně, v níž se pastýři hádají s třemi krály o Ježíška, měla hojně diváků a nám divadelníkům se líbila natolik, že jsme ji zahráli dvakrát. Snad se líbila i těm divákům a kdo ji neviděl, má možnost zhlédnout aspoň fotky a nějaké to video na stránkách divadla. Zájem projevilo i starosta jednoho něměckého Krähewinkelu a televize Prima, zejména o anděla s megafonem (jde o archanděla, Božího posla, a ti v moderní době opravdu megafony používají) a samozřejmě o Píďana, kterej měl jako správnjě alfa-samec nejdelší klacek. Já přispívám párem svých snímků (více mých zde, Veruščiných na stránkách divadla Navenek, ČerFových na jeho strákách).

Ples oktávy a my

Labutí píseň...

Na plese oktávy jsem potkal část své bývalé třídy. Bylo to moc hezký a přestože Věrušku sužovala bolesť obliček, tak jsem nevynechal ani tradiční popůlnoční tanec s Matysem.

Část jádra bývalé 4.B...

Sólo pro dva mládnece...

Naše odvážná školačka...

Chrbát sa musí zahrievať a obličky zalievať...

Otázka maxima

Možná dostanu televizi. Zatím ji nemám, a tak si vesele čtu Jak jsem se stal socialistou? od Jacka Londona. Ještě minulý týden jsem si tu krátkou esej četl anglicky, neboť jako současného oponenta socialismu mě to hodně zajímalo; když tu náhle v pátek mi došel slabý svazeček nazvaný Třídní boj rovněž od Jacka Londona, který, aniž bych to tušil, když jsem ji vydražil, toto vyznání bývalého individualisty také obsahuje. Začetl jsem se i do jiných textů, Tulák, Stávkokaz, Otázka maxima... V té poslední zmíněné studii mimo jiné stojí:

Svět Homérův omezen pobřežím Středozemního moře a moře Černého byl mnohem širším světem, než jest svět náš dnešní, jejž vážíme, měříme, přepočítáváme právě tak přesně a snadno, jako by to byl dětský míč.

Možná dostanu televizi, ale snad si najdu čas i na další v řadě textů, který už mě teď láká svým názvem: Hledá se nový zákon vývoje. Za tu televizi ale přece děkuju, budu si na ní rád pouštět některé filmy z klasické řady, co teď vycházejí v Levných knihách, jen mi někdo říkal, že k tomu je potřeba ještě nějaký přehrávač či co...

Ani Kašpar ani Baltazar...

Ze tří králů prostřední
zatoulal se v lese,
bloudí tam už deset dní
a sotva se nese…

Položí se pod stromeček,
no, je to spíš křoví,
jmenuje se Prokůpeček,
a dál – po tátovi…

Táta jako páv se nese,
hleďme – povedený párek,
jeden v druhém nezapře se:
Melichar a Melichárek…

Při loupání cibule

Po roce a čtvrt vychází paměti Güntera Grasse, o nichž tu byla před rokem a čtvrt řeč, česky.

To, co jsem přijal s hloupou hrdostí svých mladých let, jsem si chtěl po válce zamlčet z dorůstajícího studu. Ale to břemeno zůstalo a nikdo je nemohl ulehčit.

Flaubertova zácpa /intermezzo/

Kapitola první: Bordelář v archivu
Kapitola druhá: Velký idiot
Kapitola třetí: Jiná loterie
Kapitola čtvrtá: Remešské piškoty

Když mi bylo asi dvacet, odvezli mě na protialkoholní záchytnou stanici, kde jsem se musel svléknout do slipů a odevzdat vše, co jsem měl při sobě. Nebylo toho mnoho, ale uvědomil jsem si, že v jedné kapse od saka mám svoje milostné verše. Když jsem postupně odevzdal peněženku, doklady a takové ty maličkosti, co člověk v mládí nosí po kapsách, básničky jsem odevzdat odmítl a vložil jsem si je do slipů. Po tvrdém úderu do zad, jenž mi uštědřil jeden s policistů stojících za mnou, jsem ten malý sešitek vytáhl z lůna a hrdě jsem prohlásil, že jsou to pouze milostné verše a nejsou určeny nikomu jinému než mé milé. Po další ráně jsem je položil na stůl a pocítil tupou bolest a ještě tupější bezmoc. Ty verše byly určené opravdu pouze mojí milé. Nebyly určeny pro oči nemocničního personálu, nebyly určeny pro policisty, kteří mě vezli dvacet kilometrů spoutaného na zadní sedačce! Vrchní sestra podobná té z Kukaččího hnízda, která mi před tím odebrala krev, si do seznamu mých věcí poznamenala: „písemnosti“. Začal jsem křičet, že to nejsou žádné písemnosti, že jsou to verše a ne ledasjaké, a za trest jsem noc strávil v posteli se sítí v místnosti obložené snad i na stropě nemocničními hygienickými dlaždičkami. Dnes bych takovou noc nepřežil.

Tohle všechno jsem si vybavil, když jsem si včera znovu a znovu četl o exekuci, která byla provedena v domě paní Bovaryové z popudu obchodníka s látkami Lheureuxe soudním vykonavatelem v doprovodu dvou svědků.

…v kuchyni spočítali mísy, hrnce, židle, svícny a v ložnici kdejakou tretku na poličce. Probrali jí šaty, prádlo, toaletní přístěnek; a celý její život až do těch nejdůvěrnějších koutků ležel před očima těch mužů jako pitvaná mrtvola.
Pan Hareng, v těsném fraku zapnutém na všechny knoflíky, v bílém nákrčníku a nohavicích, na poutkách napjatých jako struny, chvílemi opakoval: „Dovolíte, milostivá? Dovolíte?“
Často vykřikoval: „Rozkošné…! Moc hezké!“
Pak zase psal, namáčeje brk do kalamáře z rohoviny, jejž držel v levé ruce.
Když dodělali byt, šli na půdu.
Měla tam psací pult a v něm Rudolfovy dopisy. Musila jej otevřít.
„Ach, korespondence!“ řekl pan Hareng a diskrétně se usmíval. „Ale dovolte, musím se přesvědčit, zdali krabice neobsahuje ještě něco jiného.“
A lehce naklonil svazeček dopisů, jako by z nich měly padat dukáty. S rozhořčením sledovala, jak se jeho hrubá ruka s červenými měkkýšovitými prsty klade na stránky, v nichž kdysi tlouklo její srdce.

Byl jsem tenkrát v té přijímací místnosti bílinské záchytné stanice hrdý, že moje básně nejsou pro nikoho jiného než pro jednu osobu, a zároveň jsem cítil, že tím, že je ze mě vytloukli, nabývají na významu. Jednou o těch verších, v nichž kdysi tlouklo moje srdce, snad jediný kritik, co je kdy četl, v jediném seriózním literárním plátku, kde se o nich kdy mluvilo, prohlásil, že jsou to verše juvenilní (vypíchl při tom moje přirovnání ňader k sádkám plným karasů). Zřejmě měl pravdu, sám bych je asi už nevydal, ale až umřu, těmi verši si bude krátit čas sestřička na záchytce, když bude nouze o opilce, nebo se jimi bude uspávat strážník po noční směně. Nebo někde zapadnou a objeví je někdo náhodně zmuchlané pod trepkou, jako našel po Emině smrti Karel Bovary onen dopis od Rudolfa na rozloučenou. Nic nepochopil. Ne, dokonce pochopil vše mylně, obráceně, komicky. Možná ani mě nikdo nepochopí, ale není právě to podstata oné zadržené komičnosti?

Vánoční hra

Vánoční hra divadla Navenek v mé úpravě a režii se blíží do finiše, a tak tady je malá ochutnávka z jedné z prvních zkoušek. Kdo má čas, určitě za to stojí všechny tři. Nejdřív jde o to, že pastýřům chcípnul pes, a tak se musí nějak zabavit, aby neusnuli. Jak, to se dozvíte v

klipu číslo jedna.

Pak jim anděl zvěstuje, že se jim narodil Ježíšek a když k němu dojdou, z druhé strany se blíží Tři králové, kdo taky jiný. Vznikne malý spor, čí že ten Ježíšek vlastně je, který je obsahem

klipu číslo dva.

Ten spor ale jen tak neskončí, graduje, graduje a takhle to celé dopadne:



Zbývá už jen přijít se podívat, jak to celé dopadne, až herci budou opravdu umět texty, a zazpívat si pěkně koledu na Hasištejn, kam jste 15. prosince všichni srdečně zváni. Hrajeme někdy mezi 12 a 14 hodinou.

Proti proudu

Poslední dobou se hodně debatuje o školství, v němž mám tu čest ještě pár dní působit a měl jsem tu čest poslední skoro dekádu a tedy skoro třetinu svého života. Rád se rochňám ve starých knihách, na které mi můj plat bohatě stačil a stačí, a jelikož za nic jiného než za knížky a jídlo peníze nevydávám, nevím pořádně, co si počít s tím, co mi neustále zbývá, tak to někdy tajně spaluju na Úhošti jako úlitbu keltskému bohu kantorů s volským okem a oháňkou. Tuhle mě tam chytli požárníci a já neměl na zaplacení pokuty, neboť jsem právě spálil i poslední tisícovku. Ale z další výplaty jsem to hravě doplatil a zbytek jsem šel pustit po Lososí řece, co já vím, třeba těch pár tisíc dopluje až do Severního moře.

Ale k věci, v jedné z těch starých knížek, které napsal Dr. Josef Laichter, již pojmenoval Uměním k životu a jež byla vydaná v roce 1919, se na jednom místě uvádí:

Po dětství… následuje gymnasium – vstup do širšího světa… Připouštím, systém zaviňuje mnoho. Ale celá společnost je systém a přec v tom systému lze jíti proti proudu. V tom je vada i profesorů, že pohodlně dávají se unášet středoškolským systémem. Na středních školách snad je víc byrokratismu, než se ho najde na úřadech. Je byrokratismus a šablona především ve styku s žáky. Ovšem, šablona je pohodlná, kdežto porozumět lidsky duši žákově vyžaduje trochu úsilí a více méně vybřednutí z denní šablony…

Píše se rok od narození Páně 2007, já za čtyři dni dovrším svá léta Páně a cítím, že jako profesor už jsem zabředl do šablony. Byrokratismu za posledních pár let rovněž přibylo, a tak to v součtu znamená, že můj odchod je na místě, i když neznám příjemnější práci než učení. Půjdu zase chvíli proti proudu někde jinde a až mě proud zase strhne, slibuju, že vylezu na břeh a najdu si jinou řeku. Už teď se sám sebe ptám, jestli se proderu aspoň k prvnímu kataraktu.

Věneček

Tak už jsem byl letos na druhém věnečku, tentokrát chmelovém, jímž tedy dívenky nevěnčily ani boží muka ani kříže a dokonce ani hospodu, ale který pověsily pěkně na hřebíček hned vedle prvního páru svých prošoupaných střevíčků.

Mistr Lerche si nás dokonce včera s Terezkou všiml a mohl na nás oči nechat (tedy spíš na Terezce), je jen škoda, že jsme se nemohli zúčastnit soutěže.

S Věruškou jsem si zatančil jako naposledy na Brďovym maturáku, a to je řádka let delší než řádky, do nichž se sázejí bramborové hlízy na polích. Děkuju.

Kadaňské kapely

Aktualizováno! (19)

Začal jsem si dělat pracovní seznam kapel, který mají své zázemí v Kadani a nejbližším okolí. Takže, kdo zná nějakou další kapelu nebo kontakty (nebo aktuální info, třeba, že se někdo rozpadl), sem s nimi, ať jsem v příštím roce operativní v zařizování akcí. Tu první, kterou jsem některým už nabídl, je Kadaňský majáles. A uvidíme, třeba to nebude záležitost jednoho květnového pátku, ale hned pátků tří. Tedy zde je ten seznam:

1. Hi Jack
2. Hot Pants
3. Saint Age
4. Tupý brusle
5. Trüpaslík
6. RaTTuZ
7. Nucený výsek
8. Selection
9. Spath
10. Plastici
11. It´s Time
12. Nakafe band
13. Úlet
14. Ivory Gate
15. Poisoned Against
16. San Diego
17. Shutter 20
18. Sever project
19. Gympl

A co třeba takový Klášterec?
1. Bahrainn
2. Houbiczky
3. Trepifajxl
4. Lomo Future
5. New fresh pleš
6. Karpatia
7. Amorfium

Stan the Man

V pátek jsem Věrušku vytáhl na kapelu, která si nechá říkat, Stan the Man podle band mastera, jenž se jmenuje Stanislaw Wolarz a narodil se v Edinburgu, kde jinde, když má polský předky a česko-slovensko-karibskou kapelu. Věrušce připomínal šimpanze (proto, aby nedošlo k omylu, asi ten název). No a Stan to na Střelnici rozjel a kadaňský máničky (už dlouho jsem jich neviděl tolik pohromadě) měly zase jednou důvod se sejít. Protože se mi koncert moc líbil, udělám všechno proto, aby se příští rok scházely ještě mnohem častěji.

Stan the Man
Uploaded by Lojza2

Další klipy jsou pak na YouTube (1,2,3)

Cimrman, Ingriš, Ossendowski

Dnes jsem si u své milé sousedky, takové stařenky, u jejíž dveří mám vždycky čas prolistovat všechny letáky vyzvednuté ve schránce, abych si z nich pak mohl doma tvořit jednorázové ubrousky pod snídani, vyzvedl tři knížečky, z nichž jsem si hned s jednou zalezl k odpolední siestě.
Napsal ji Antoni Ferdynand Ossendowski a jmenuje se Lidé, zvířata, bohové. Ossendowski je takový polsko-ruský Cimrman nebo Ingriš, vystudoval chemii v Petrohradě, psal lodní deník na trase Oděsa – Vladivostok, při jejímž zdolávání navštívil a popsal většinu asijských zemí. Pak studoval na Sorbonně pod Marií Cimrman-Sklodowskou, stal se profesorem chemie a fyziky na univerzitě v Tomsku a publikoval knihy s všemožnou tematikou. Po rusko-japonské válce odjel do Mandžuska založit technologický institut na výzkum rudných ložisek v této oblasti. Byl hlavou Ruské zeměpisné společnosti ve Vladivostoku a navštěvoval četné vzdálené kraje. Začal se věnovat i beletrii a jako správný rozený Polák psal polsky. Za účast v revoluci 1905 byl odsouzen k smrti, ale trest byl později zmírněn na několik let tvrdé práce. Po propuštění v roce 1907 napsal román V lidském prachu, jehož si cenil i stařičký Lev Nikolajevič Tolstoj. Psal pak i do různých deníků, rusky i polsky, dále se věnoval beletrii, napsal i sci-fi román. Za bolševické revoluce se postavil na stranu bělogvardějců, bojoval v Kolčakově armádě a stal se špionem Američanů, jimž dopravil z Ruska cenné dokumenty, které mimo jiné dokazují německou podporu Leninovi. Po porážce ruských antibolševiků se pokusil se skupinou vojáků o úprk přes Mongolsko a Tibet do Indie. Dobrodružství, která zažil, popisuje právě v knize, kterou tu mám položenou vedle klávesnice. Stal se totiž jedním ze zvědů a poradců barona Romana Ungerna von Sternberg, který věřil v převtělování a cítil se být vtělením Čingischána. No, nakonec se dostal přes Japonsko do New Yorku a tam tyhle svoje vzpomínky vydal anglicky s velikým úspěchem, jenž z něj udělal druhého nejznámějšího a nejvydávanějšího polského autora po Henryku Sienkiewiczovi. Vrátil se pak do Polska, konvertoval ke katolicismu a na konci druhé světové války zemřel. Sověti jeho tělo vykopali, aby se přesvědčili, že je mrtev, protože za jeho otevřenou kritiku Lenina a komunismu byl označen za nepřítele lidu.

Pro novopečeného tatínka a maminku z Plzně, vybírám tenhle úryvek z Mongolska, který mi připomněl román Paměť mojí babičce od Petry Hůlové:

Dítě hned po narození umyto bylo po prvé a naposledy v životě kyselým mlékem jaka, po čemž dali je matce, která držíc děcko u prsu, vynesla je ze stanu úplně nahé na step, přes to, že dul dosti silný a mrazivý vítr.
Teprve po hodině se vrátila se do jurty, na jejímž prahu věnovaly jí ženy kolébku, malé to korýtko modřínové, do poloviny naplněné ovčím hnojem.
Matka, pokryvši hnůj tenkou koží kozlí, položila na ni nemluvně, ovinula je i s kolébkou dvěma beraními kožemi a ovázala silnými řemeny. Otec pak upevnil kolébku u stropu jurty na dlouhém provaze z koňských žíní a silně ji rozhoupal.
Kroužíc po jurtě, houpalo se děcko ve vzduchu, plném dýmu, odsouzeno jsouc k tomuto způsobu života po dva roky. Matky Mongolky obyčejně při kojení nevyjímají děcka z kolébky, nýbrž spolu s kolébkou přivinou je k prsu a jen jednou za čtrnáct dní změní mu ovčí hnůj, jenž dobře vpíjí do sebe všecky výkaly a částečně desinfikuje. Matka kojí dítě do pěti let vlastním mlékem, nebo je krmí mlékem jaka, po čemž otec učí je již jezditi na koni. Brzy potom stává se dítě oprávněným členem rodiny, což značí, že jí s chutí skopové maso, pije slaný čaj, pase ovce, hlídá tabuny koní a kouří z dýmky, ať je to chlapec nebo děvče. Takový občan do pěti let nemá jediné výsady, totiž nošení oděvu a obuvi, proto kolem mongolských táborů vždy viděti kupy dětí, dovádějících v létě, v zimě v adamském úboru.

Inu, jiný kraj, jiný mrav.