15. listopadu 2007

Flaubertova zácpa /2/

Kapitola první: Bordelář v archivu

Kapitola druhá: Velký idiot

„K čemu je kniha, jež není ani poučná ani zábavná, ani chemická ani filosofická, ani zemědělská ani elegická, kniha, jež nepodává návodu ani o ovcích ani o blechách, jež nemluví ani o železnicích ani o burse, ani o intimních záhybech lidského srdce, ani o středověkých rouších, ani o Bohu, ani o ďáblu, ale jež mluví o bláznu, to jest o světě, velikém idiotovi, jenž se otáčí po století v prostoru, nečině jediného kroku, a jenž řve a slintá a rozdrásává sám sebe?“

Le monde, ce grand idiot! Tak vidí svět mladičký Flaubert ve své knize Paměti blázna. Bláznem tu není (jen) autor, bláznem je tu svět sám. Je to krok od romantismu k realismu, od lyriky k románu. Stejný krok činí mnoho dalších romanopisců, stejně si občas poskočí literatura sama. Ovšem svět sám se točí sans faire un pas. Svět se točí, lidé kráčí.

Krok od lyriky k románu popisuje Kundera jako konverzi: „Šavel se stane Pavlem; romanopisec se rodí na ruinách svého lyrismu.“ Ještě předtím dochází k názoru, že lyrismus je typickým projevem mládí, kdy „člověk soustředěný výhradně na sebe sama je neschopen vidět, pochopit a pronikavě soudit okolní svět“. V případě romanopisecké konverze jde tedy krok z nedospělosti do dospělosti, jenž Kundera dokumentuje na Flaubertově přechodu z Pokušení sv. Antonína k Paní Bovaryové. James Joyce v úvahách mladého umělce vyjadřuje tento přechod následujícími slovy: „Umělcova osobnost, nejprve výkřik nebo kadence nebo nálada, potom plynulé a hravé vyprávění, se nakonec odhmotní, takřka odosobní.“

Jinak svůj přerod popisuje sám Flaubert v Pamětech blázna: „Znaven poesií, vrhl jsem se na role meditace. Byl jsem uchvácen nejprve vznešeným bádáním, jež si klade člověka za cíl a jež chce si jej vysvětliti, jež jde až po pitvu hypothesí a rozbor nejabstraktnějších předpokladův a geometrické vážení nejprázdnějších slov.“ Vývoj pokračuje dále k pochybnostem až končí v prázdnotě, v nudě, v „čase trávenému se zkříženýma rukama u krbu, na němž se šklebí žlutá bezzubá lebka“. Když sv. Antonína na konci Pokušení přesvědčuje stařena, aby spáchal sebevraždu, mladá žena proti ní vytahuje trumf v podobě rozkoše. Stařenina replika už naznačuje směr dalšího Flaubertova psaní: „Člověku netřeba radostí, aby cítil jejich hořkost! Stačí patřiti na ně zpozdálí a zmocňuje se vás hnus!“ Flaubert ve svých vyzrálých románech jako je Paní Bovaryová nebo Citová výchova popisuje svět s krajním odporem. Dva největší romány devatenáctého století Paní Bovaryová a Anna Kameninová končí sebevraždou, tedy podlehnutím pokušení, jemuž sv. Antonín v autorově lyrickém vytržení odolal. A přesto když Flaubert četl přátelům Pokušení, občas s Antonínem křičeli „Och, jaká muka, jaké utrpení! Umlkněte!“, kdežto když jim o pár let později přečetl Paní Bovaryovou, zařídili její urychlené vydání.

Flaubertův otec byl chirurg, dokonce primář nemocnice Hôtel-Dieu v Rouenu. Malý Flaubert byl tedy v raném věku vystaven pohledům, které mu daly na vědomí, že „nejkrásnější žena není krásná na pitevním stole se střevy na nose, s koží staženou na jedné noze a s oharkem doutníku ležícím na chodidle“. Člověk, který je vším zhnusen, který nevidí na životě nic hezkého, který se nudí, takový člověk většinou píše lyrické básně? Proč ale Flaubert píše romány, proč hledá le mot juste? V Pamětech blázna mu jde ještě čistě o kratochvíli. Nemá žádný plán a své myšlenky nesměřuje „alejemi taženými podle šňůry“. Román je onen oharek doutníku na chodidle krásné ženy - bláznivý nápad, bláznivý popis světa, toho velkého idiota.

1 komentář:

Wu řekl(a)...

Flaubertův přerod mi dost připomněl Dva písaře a jejich cestu (přes všechny vědy a mystiky zpět k opisování).