22. listopadu 2007

Flaubertova zácpa /3/

Kapitola první: Bordelář v archivu
Kapitola druhá: Velký idiot

Kapitola třetí: Jiná loterie

„V mládí jsem se někdy pokoušel načrtnout si plán románu, ale tyto plány mi hned braly nadšení,“
svěřil se Stendhal v dopise Honoré de Balzacovi. Když jsem se po přečtení Kunderova eseje Kdo je to romanopisec pustil do vlastní práce na toto téma, nevěděl jsem, kam chci dojít, ani zda chci s Kunderou polemizovat či jej jen dále rozvíjet. Nevím to doposud. Samotný název vznikl ve vteřině a s myšlenkou, která se podobala ančovičce na chvíli uvízlé v síti na chiméry. Něco jsem si chtěl podsunout a zároveň jsem si něco nabídl. Nabídl jsem sám sobě zápletku, drama, vyzval jsem se na souboj. Nečetl jsem totiž dosud Flaubertovu žákovskou slohovou práci na téma potíží s vyprazdňováním střev, jednak proto, abych zbytečně hned na začátku nepřipravil o nutnou dávku nadšení, jednak proto, že neumím francouzsky a takové zaprášené archiválie se celkem logicky nepřekládají a nevydávají jen proto, že jejich autor se později proslavil. Ovšem zatímco přemýšlím, o čem bude další odstaveček, jedna začínající překladatelka dumá, jak nejlépe do češtiny převést trou merdarum.

„Kdyby Kartouza byla přeložena do francouzštiny podle módy paní Sandovou, pak by byl úspěch jistý; ovšem to, co se vyslovilo ve dvou dílech, by vydalo na tři nebo čtyři,“ píše Stendhal Balzacovi v roce 1940 z Civita-Vecchie. To je vzpoura proti slovnímu průjmu. Sám Balzac vyčítal svému mladšímu kolegovi, že málo popisuje detaily vzhledu svých postav, Zola ho měl za málo naturalistického, ostatní se ho moc nevšímali. Stendhal předběhl dobu, protože sázel do jiné loterie, „do té, v níž je hlavní výhrou stát se spisovatelem, který bude čten v roce 1935.

Flaubert je si vědom nástrah mnohomluvnosti, ačkoli jeho popisy jsou vždy bohaté a mnohdy zdánlivě zbytečné. Podezření ze zahledění na formu a z lartpourlartismu bylo již vyvráceno jinými, ovšem není od věci se zastavit nad jedním citátem z Paní Bovaryové o „nejjalovějších metaforách“, které by chtěly něco vystihnout: „… přece nikdo nemůže vyjádřit plně své tužby, ani své myšlenky, ani své bolesti, a lidské slovo je jako puklý kotel; při melodiích, které z něho vytloukáme, dávají se do tance medvědi; a člověk by chtěl obměkčit hvězdy! Ve dvanácté kapitole druhého dílu, z níž je tento citát, je hned několik autorských metafor a nasnadě je otázka, proč je nepovažujeme za jalové či proč jejich jalovost přijímáme za čtivou. Odpověď zní: protože jdou dále, za jazyk, obrazně řečeno Flaubert na puklý kotel nebubnuje, ale dál do něj přikládá.

Na začátku oné kapitoly si mladý sluha Justýnek dobírá Blaženu při žehlení. Ta ho odbude slovy „na to máš, spratku jeden, dost času, až ti narostou vousy“ a Justýnek se jako na omluvu vrhne na boty paní Bovaryové, že je očistí od bláta. Bylo to „bláto z dostaveníček“ s Rudolfem a „drolilo se pod jeho prsty na prach; díval se, jak prach pomalu stoupá v slunečním paprsku.“ Bláto z dostaveníček, la crotte des rendez-vous. Slovo crotte má ještě jiný význam než bláto, a to zvířecí exkrementy. Francouz si tedy jasně představí, co vše obětuje paní Bovaryová pro své schůzky s milencem. A zároveň jde o erotický motiv, protože mladík rozjařený z rozhovoru s Blaženou onu nevábnou zatvrdlou hmotu drolí v jakémsi romantickém opojení z ženské krásy. Zdánlivě nic neříkající akt dvou vedlejších nepodstatných postav tak získává důležitou roli pro celou kapitolu, v níž graduje vztah obou milenců. Stendhal by možná bláto z Eminých bot dále nerozmazával, ovšem v tom netkví podstata romanopisectví. V čem tedy tkví?

Erich Auerbach ve své Mimesis vyhraňuje Flauberta vůči ostatním autorům stylem, jenž nazývá „věcnou vážností“. F.X.Šalda, který u nás vyvracel staré mýty o Flauberovi, nakonec vytvořil vlastní o „přísnosti a monumentalitě“ jeho díla, jež je tragedií „o nic méně přísnou a zákonnou, než jest tragédie Racinova“. Oba dva mu upírají komičnost. Ovšem komičnost JE ve Flaubertově díle přítomna, a to v základě, stejně jako u Stendhala.

Honoré de Balzac ve svém chvalozpěvu na Kartouzu parmskou popisuje styl jedné skupiny autorů, do níž řadí i Stendhala, pro nějž razí termín literatura myšlenek takto: „Devízami této školy, jíž vděčíme za překrásná díla, je hojnost faktů, střídmost obrazů, hutnost, jasnost, úsečná voltairovská věta, způsob vyprávění navazující na autory 18. století, a především smysl pro komično. Ačkoliv jsou p. Beyle a p. Mérimée hluboce vážní, fakty předkládají způsobem, z něhož vyzařuje cosi ironického a jízlivého. Vlastní jim je jakási zadržovaná komičnost. Je to oheň ukrytý v oblázku.“

Ne tedy humor komediální, chrstaný na čtenáře jako břečka, pro nějž máme krásný český termín sranda, ale zácpa komična, od níž sice bolí břicho, ale vytváří pevnou hodnotu.

2 komentáře:

Martin řekl(a)...

Dekuji za tyhle uvahy

J-Lo řekl(a)...

Rádo se děje:)