Po dnešním již třetím pokračování seriálu Byli jednou dva písaři se nabízí jedno malé srovnání, které si jako bývalý principál divadla Navenek dovolím.
Ano, vypadá to někdy tak, že když se pustíme do divadla, je to, jako když se ti dva potrhlí pařížští úředníčci pustí do zahradničení. Mají z toho ohromnou radost, ale s vědou, kterou tím chtějí pěstovat, to má málo společného. Přesto jsou ale jejich výkony úctyhodné, protože svým způsobem objevují to, co té pravé vědě chybí, a to se čtenářům líbí.
Dnes se snažili upravit si na odborném základě zahradu tak, aby se z ní stala zahrada v nějakém stylu. V knihovně našli Boitardovu knihu Zahradní architekt a to byl základ úspěchu. Jen pro připomenutí těm, co seriál nesledují, a pro představu těch, co jej dokonce neznají, jeden Bouvardův citát, když se Pécuchet podivuje nad korintskými sloupy antického chrámu, které právě jeho kolega vztyčil v tisovém hájku: „Chtěl jsem zde jaksi postavit velký amfiteátr, ale to bychom museli zrušit kedlubny, a tak jsem zvolil raději skromnější variantu.“ V knize naopak v zelinářské zahradě obětovali chřest a postavili tam etruský hrob.
I v té naší divadelní zahrádce taky občas obětujeme nějakou tu zeleninu, abychom získali malou vodní nádrž, kterou se snažíme překlenout ne lávkou, ale rovnou
Rialtem. Děláme, co umíme. Máme většinou krásné kostýmy. Máme některé šikovné herce. Máme většinou nešikovné ruce. A často děláme unáhlená rozhodnutí. A jak to potom vypadá na takové valné hromadě?
Asi jako na vernisáži, kterou na své zahradě udělal Bouvard s Pécuchetem pro své sousedy. Někomu ústřice smrdí bahnem (Bouvard tvrdí, že u dvora jaksi jiné než bahenní ústřice nejedí, a že si s Pécuchetem do normálních ústřic někdy trošku toho bláta přidají), někomu je burgundské kalné (není to sklenicemi?), někdo má rád vtipy, někdo „přijde na to jaké“.
Je tu ale jeden podstatný rozdíl. Po vernisáži se Bouvard a Pécuchet „znechuceni společností rozhodli, že už se nebudou s nikým stýkat, že budou žít jen doma, jen sobě“. Ne tak my! Vždycky jsme byli a já věřím, že i budeme divadlo, s kterým různé názory nepohnou jinam než vpřed, které nezničí osobní nesváry a šeptandy, které se umí povznést nad osobní rovinu a většinu věcí si buď vyříkat nebo se smířit, že někdo má jiný názor. Je nás totiž dnes už tolik, že shoda v názoru a v přístupu k věci ani nemůže existovat – omyl, na němž zaniklo už mnoho přátelských komunit spojených zprvu za stejným cílem.
Včera jsme to dokázali i tím, že po valné hromadě se všichni až na výjimky převezli na místo na začátku setkání netušené. Nebudu psát na jaké, protože jsou důvody k utajení (snad jen prozradím, že k němu patří nafouknutý míč, nafouknuté lehátko a moje vyfouknuté Adamovo roucho) a tam jsme si několik hodin užívali a měli se rádi.
