24. ledna 2009

Kocour, který chodí sám na procházky


Dnes, v den narozenin autora Kocoura Moura, přeložil jsem Kajetánovi závěrečnej kousek z povídky od Rudyarda Kiplinga jako básničku. (originál povídky zde)

Kocour doma chytá myši
a s dětmi si umí k hrát.
Nikdo jiný je neutiší.
Jen za ocas netahat!
Když děti unaví a chytne myšku zas,
nastane náhle jeho čas,
kdy luna přichází a s ní temná noc.
To potom nějaká zvláštní moc
promění kocoura v tažné zvíře,
které se všude vyšplhá:
na stromy, na střechy, na vikýře;
často si kožíšek roztrhá.
Ocasem mává sem a tam,
jak chodí nocí sám a sám.

23. ledna 2009

Zápisek z vězení


„Krize se vyznačuje tím, že starý věk skončil a nový ještě nezačal; v tomto mezidobí se objevuje celá řada chorobných symptomů a monster,“ napsal italský komunista Antonio Gramsci.

22. ledna 2009

Vynález lásky

Jak jsem poznal Petra Vášu v kapele Z kopce, tak se na něj těším na koncert skupiny

TY SYČÁCI

v Orfeu, DNES 23. ledna od 20h.

A jak jsem si broukal písničky Čtyři přítelkyně, Plavce Jindřicha a nejradši Za dvěřmi něco stojí, tak si teď broukám Vynález lásky.



21. ledna 2009

Kočičí život



O kočičí inteligenci se vedou debaty hlavně mezi majiteli psů. Ti jí malým čtvernohým šelmám z konkurenčního plemene většinou moc nepřiznají. S IQ to asi opravdu nebude nejrůžovější: Kajetán si umí otevřít dveře, ale s konzervou už je to horší. Neumí psát, strašně škrábe. Navíc ani žádný domácí práce nezastane. Jen předení by zvládnul, ale i v tom má mezery a do kočičí Menzy by ho určitě nevzali.

Jak ale asi víte, stejně jako u lidí ani u koček nerozhoduje tolik kvocient inteligence samotný jako spíš schopnost interkomunikace, tzv. sociální inteligence. Vždycky když přijdu domů, Kajetán se mi otírá o nohavice a je až psovsky rád, že jsem se po čase zase objevil na prahu. Ale dneska jsem přišel a nic. Koukal na mě pak ze svýho pelechu v obýváku uraženě, jako bych mu něco udělal. A v tu chvíli jsem si vzpomněl. Než jsem odešel, tak jsem si na internetu prohlížel tyhle stránky. A Kajetán si to hned přebral a špatně pochopil. Nakonec si to nechal vysvětlit, zahrál si se mnou šachy a teď spokojeně spí.

Řešení

Spojíme-li si dohromady článek o tom, že se komunistům nelíbí, jak se ve školách učí o 50. letech a že se do tříd zvou političtí vězni, aby autenticky vyprávěli, co zažívali v Jáchymově a jinde, s článkem, v němž se „hledá“ vězeňská cela pro soudkyni, která neposílala jen do Jáchymova, ale i na oprátku, vyjde nám z toho elegantní řešení: místo vězení by měla Brožová-Polednová dostat veřejně prospěšné práce, které by si odkroutila besedováním po školách. Dětičky by se tak konečně dozvěděli, že „vrazi a štváči“ byli spravedlivě ničeni „hněvem lidu“. Naplní se tím slova sovětského spisovatele Vladimíra Matvějeviče Bachmeťjeva (1885 – 1963), že „příští pokolení budou s neutuchajícím hněvem a opovržením vzpomínat na netvory, kteří se hemží ve špinavých koutech skomírajícího imperialismu“.

Zbytečné vyznání

Nevěř v Boha!
Tvá maminka.

Tak začínal dětský památník 1950. Jeptiška nad tím plakala, zakryla si obličej, klekla a modlila se. To mně 17. IX. 50 vypravovala Mařenka a Alena Pojerovy. Jeptiška měla napsat: Nevěř mamince! Sestra Paskalina. - Ta matka přišla jeptišce vynadat, že nepotřebuje, aby se za ni modlila.

Jakub Deml, Haluciňák

Vždycky mi byla blízká představa, že svět stojí na modlitbě. Že se někdo někde tiše modlí, a proto se všechno ještě nerozpadlo na prach a pak na atomy. My si myslíme, že svět pracuje na základě fyzikálních zákonů a přitom ho pohromadě nedrží gravitace, ale modlitby jeptišek, tibetským mnichů, potulných dervišů a taky těch osamělých a zbytečných babiček, co je člověk potkává po kostlelech, jejichž klenbu podpírají svýma sepjatýma rukama.

O jedné takové babičce vím, že se modlila za mě a za něco, čemu jsem připisoval váhu Vesmíru. Ten Vesmír se zbořil a já bych měl zákonitě přestat věřit v Boha, Vesmír i modlitby nepotřebných stařen. Zbyla by mi jen jistota přírodních zákonů – ale i podle nich by se váha Vesmíru neměla změnit ani po jeho zhroucení. Už mi přišlo, že jménem republiky bylo ukončeno moje krátké manželství, ale snad aspoň ta babička ví, jak moc si vážím té, kterou jsem (bez ohledu na Boha a republiku) opustil.

19. ledna 2009

E.A.P. a J.W.R.


Dnes je to 200 let od narození Edgara Allana Poea. Mám ho rád. Ne proto, že si vzal svoji třináctiletou sestřenici! I když věřím, že mu byla zdrojem nejedné inspirace, ať už s ní spal nebo jí jen masíroval chodidla (to mi připomnělo ten úžasnej rozhovor z Pulp Fiction). Učil jsem se na Poeových povídkách anglicky. A tak bych se mu rád odměnil překladem. Bude to báseň inspirovaná jinou holčičkou, ale taky krásnou. Pojmenoval ji Leontýna (v originálu Leonainie).

Leontýna – tak nazývaná anděly,
kteří jako do čerstvého sněhu
světlem rozesmátých hvězd ji oděli
a zahalili do úsměvu:
a její vlasy upletli z přetemné
půlnoci, oči jí vzali z tajemné
záře Luny, a přivedli ji přede mne
na vlnách svého zpěvu.

V hájemství noci se tenhle příběh stal,
já sedě sklesle v starém fotelu
náhle jsem rozkvetl, abych ji přivítal
jak zrovna probuzené květy podbělu;
všechna zlá znamení, jež tak krutá byla,
zmizela, sotva mě pohladila
(jak lživá rozkoš však, která mě donutila
vrhnout se vstříc svému údělu!).

Slova svá drmolila o překot
špičkou andělského jazyka,
můj sluch však pronikl až za šepot
a tak jsem slyšel i to, co neříká:
„Píseň je tu, aby ošálila,
řeč jen, aby tě rozčílila,
a Leontýna, jejíž láska byla
tak mladá, už tě odmítá.“

Pak se Bůh pousmál, když jitro stvořil
a dal mu temno v plen,
jakoby svému stvoření se kořil
a sám byl tvorem jen:
Zdá se, že všechna srdce cizí
plody svých přání v ten čas sklízí,
kdy mně má Leontýna mizí
jak nedosněný sen.


Škoda, že nemám přístup k prvnímu českému překladu, který vyšel v Rudých květech ještě před první světovou válkou. Ale i tak, co jí říkáte? Byla vydaná až posmrtně v jednom časopisu. Prý ji našel majitel motelu ráno po té, co u něj Poe přespal. Na rukopise se skví iniciály E.A.P. Dojemná historka. Samozřejmě, že vymyšlená. Opravdový autor chtěl totiž přátelům něco dokázat. Tu básničku mu odmítlo otisknout několik periodik. Až když ji začal vydávat za dílo geniálního Edgara Allana, novináři, vydavatelé a sběratelé se po ní mohli utlouct. Když se stala součástí klasikova díla, autor se ke svému podvrhu přiznal.

Známá pohádka o lidské povaze. Kdyby Picassovi ukápla barva na hajzlpapír a podepsal se pod to, šlo by dnes o dílo za miliony dolarů ukryté v trezoru nějakého sběratele. Umře-li genius, stává se z něj žádaný genius. On sám byl často se svým dílem nespokojený, jeho obdivovatelé se v okamžiku jeho smrti stávají jeho nekritickými obdivovateli. Nechci tím říct, že geniové netvoří geniální díla, to zase prrr. A nechci dokonce ani říct, že nejsem nekritickým obdivovatelem jistých autorů, výtvarníků a hudebníků! Jen jsem rád, že mi pan James Whitcomb Riley připomněl, proč tomu tak je.

Život statisticky

K dnešnímu článku na blogu KZK mě inspiroval Jan Kaplický, ovšem tak, že to čtenář nemá šanci poznat. Někdy žasnu, kam až se může člověk odrazit od jedný myšlenky, a vůbec se nedivím, že při pozorování rozkřáplého kachního vejce může někdo dojít až k novýmu pojetí architektury.

18. ledna 2009

Bylo jednou jedno divadlo...

Po dnešním již třetím pokračování seriálu Byli jednou dva písaři se nabízí jedno malé srovnání, které si jako bývalý principál divadla Navenek dovolím.

Ano, vypadá to někdy tak, že když se pustíme do divadla, je to, jako když se ti dva potrhlí pařížští úředníčci pustí do zahradničení. Mají z toho ohromnou radost, ale s vědou, kterou tím chtějí pěstovat, to má málo společného. Přesto jsou ale jejich výkony úctyhodné, protože svým způsobem objevují to, co té pravé vědě chybí, a to se čtenářům líbí.

Dnes se snažili upravit si na odborném základě zahradu tak, aby se z ní stala zahrada v nějakém stylu. V knihovně našli Boitardovu knihu Zahradní architekt a to byl základ úspěchu. Jen pro připomenutí těm, co seriál nesledují, a pro představu těch, co jej dokonce neznají, jeden Bouvardův citát, když se Pécuchet podivuje nad korintskými sloupy antického chrámu, které právě jeho kolega vztyčil v tisovém hájku: „Chtěl jsem zde jaksi postavit velký amfiteátr, ale to bychom museli zrušit kedlubny, a tak jsem zvolil raději skromnější variantu.“ V knize naopak v zelinářské zahradě obětovali chřest a postavili tam etruský hrob.

I v té naší divadelní zahrádce taky občas obětujeme nějakou tu zeleninu, abychom získali malou vodní nádrž, kterou se snažíme překlenout ne lávkou, ale rovnou Rialtem. Děláme, co umíme. Máme většinou krásné kostýmy. Máme některé šikovné herce. Máme většinou nešikovné ruce. A často děláme unáhlená rozhodnutí. A jak to potom vypadá na takové valné hromadě?

Asi jako na vernisáži, kterou na své zahradě udělal Bouvard s Pécuchetem pro své sousedy. Někomu ústřice smrdí bahnem (Bouvard tvrdí, že u dvora jaksi jiné než bahenní ústřice nejedí, a že si s Pécuchetem do normálních ústřic někdy trošku toho bláta přidají), někomu je burgundské kalné (není to sklenicemi?), někdo má rád vtipy, někdo „přijde na to jaké“.

Je tu ale jeden podstatný rozdíl. Po vernisáži se Bouvard a Pécuchet „znechuceni společností rozhodli, že už se nebudou s nikým stýkat, že budou žít jen doma, jen sobě“. Ne tak my! Vždycky jsme byli a já věřím, že i budeme divadlo, s kterým různé názory nepohnou jinam než vpřed, které nezničí osobní nesváry a šeptandy, které se umí povznést nad osobní rovinu a většinu věcí si buď vyříkat nebo se smířit, že někdo má jiný názor. Je nás totiž dnes už tolik, že shoda v názoru a v přístupu k věci ani nemůže existovat – omyl, na němž zaniklo už mnoho přátelských komunit spojených zprvu za stejným cílem.

Včera jsme to dokázali i tím, že po valné hromadě se všichni až na výjimky převezli na místo na začátku setkání netušené. Nebudu psát na jaké, protože jsou důvody k utajení (snad jen prozradím, že k němu patří nafouknutý míč, nafouknuté lehátko a moje vyfouknuté Adamovo roucho) a tam jsme si několik hodin užívali a měli se rádi.

„Rodný domek“ Jana Palacha


Když byste měli odpovědět na otázku, kde se narodil Jan Palach, asi byste hledali na internetu. Zhruba v polovině zdrojů byste našli Všetaty (i na české wikipedii, anglická se životem nezabývá), v druhé polovině Prahu. V indexu měl jako místo narození Prahu. Oprávněně (a tak jsem to na té wikipedii už opravil), protože se narodil v porodnici v Londýnské ulici po převratu v roce 1948 v rodině cukráře. Zmrzlina se napříště měla točit socialisticky v rámci pětiletého plánu a živnostníci z tohoto plánu byli samozřejmě vyloučeni. Tatínek začal pracovat v brandejské pekárně jako řadový dělník. Dál už není potřeba žádné vysoké filosofie k tomu, aby člověk pochopil Palachovu cestu od kornoutu se zmrzlinou k živé pochodni.

Ve Všetatech se píše i o rodném domku, ale na desce tam stojí jasně Zde žil a odtud za svobodu českého národa na smrt odešel Jan Palach. Různí lidé se rozčilují, že ten domek chátrá. Ale nejde o národní majetek, ale o majetek soukromý, s nímž si může jeho majitel dělat, co chce, a dokonce i co nechce. Můžeme jej znárodnit, udělat v něm pamětní síň a popřít tím všechno, za co Palach bojoval. A to, že se Palach v různých odděleních nemocnice narodil i umřel, jako mnozí z nás ostatních, už patří k moderní době.


16. ledna 2009

Sancta simplicitas


V roce 1936 byl Seifert rozhořčenej, jak si všichni po stu letech přivlastnili Máchu a ač nikdo nevěděl, jak vypadal, vztyčili mu sochu v nadživotní velikosti. Místo, aby se četl, tak se oslavoval.


Dneska se to samý děje Palachovi. Místo, aby se lidi nad jeho odkazem zamysleli, zaštiťují se jím.


Jako ta babička, která přihodila polínko na hranici Mistra Jana, i my jsme přilili kapku benzínu na Palachovo tělo; už tím, že je nám to všechno dnes tak vzdálené, jako by šlo o viklefistu z dob biskupa Abecedy.


Není třeba pompy, minuta ticha a půlhodinka vyprávění těch starších těm mladším je víc než letošní Palachův týden pochodů, dokumentů a výstav.

15. ledna 2009

V Britském muzeu



Literární skupina imagistů vznikla tak, že se sešli Ezra Pound, jeho kamarádka z Pensylvánie Hidla Doolittle a Richard Aldington v nějakym londýnskym lokálu a začali spolu debatovat o poezii. H.D. s Richardem pak četli řecký verše v Britskym muzeu tak pilně, až se nakonec vzali. K imagistům se řadí i Amy Lowell, která napsala poému Can Grande´s Castle (kterou podle korespondence Aldington četl ve vlaku). A tak jsem dneska pátral a nevypátral, jaký pozadí by mohla mít báseň V Britském muzeu od Richarda Aldingtona.

Chybí mi souvislosti, a tak mám dost svobody na to, abych si domyslel, že ten Can Grandeho hrad byl hrad Soave, kterej nechal Can Grande obehnat majestátnými hradbami a kde jsme s Věruškou v létě byli. A že tu bowli, kterou právě pijeme, a kterou jsme si udělali z vína, pěstovaného v tom kraji, pil i Richard Aldington, když skládal tuhle básničku. Dneska je to 250 let, co bylo Britské muzeum otevřeno veřejnosti. (originál zde)

Otáčím stránku a čtu:
„Sním o neslyšných básních, kde se rým
klade za rým tiše jako veslo krájí vlny.“
Ten těžký zatuchlý vzduch, černé stoly,
skloněné hlavy a šustivé zvuky
v tom velkém dómu
zanikají…
A
slunce visí na kobaltově modrém nebi,
loď je unášena větrem na mělčinu,
ryby se smršťují jako okrové stíny v rozčeřených mořských řasách,
oleandrům opadávají okvětní lístky na trávník
a mělčina se topí a víří a hvízdá
kolem trosek cimbuří Can Grandeho hradu…



14. ledna 2009

Fantasmagorie



Při 111. výročí smrti mýho oblíbenýho dětskýho autora nemůžu odolat a musím zavzpomínat na výlet do Christ Church v Oxfordu.


Dal jsem se tam do řeči s panem průvodcem a on mi ukázal možný inspirační prvky pro Alenku v říši divů - v tý jídelně z Harryho Pottera...


kde visí obraz autora...


...a skví se okno s Alenkou a jejím stvořitelem,...


ale při bližším pohledu i s mnoha postavami z Alenky...


... je totiž dokonce možný najít i onu pověstnou králičí díru! Říká se tak točitýmu schodišti za tajnejma dveřma, kterejma chodil Carroll s malou Alenkou z oběda!

Na týhle vitráži v kolejní katedrále (sic!) je samozřejmě zavraždění Tomáše Becketta, ale já jsem tu fotku dělal kvůli tý postavičce vlevo nahoře.


Pokoušel jsem se o překlad Carrollovy Fantasmagorie, ale jsem nakonec spokojenej jen s několika slokama, takže to nestojí ani za publikování. Překládat čistou epiku už nebudu. Posuďte sami (originál zde):

ZPĚV I - Schůůůzka

O půl desáté, jedné noci v zimě
znavený a zmrzlý až do morku kosti
přišel jsem domů, pozdě ku hostině,
lehká večeře při doutníku a víně
však zasloužila si mé plné pozornosti.

Něco podivného bloudilo po místnosti,
jakási věc, huňatá a bílá.
Přičítal jsem to svojí ospalosti
a hádal, že snad služka z nedbalosti
prachovku na zem upustila.

Však náhle začala se ta věc
klepat a hlasitě pokašlávat,
načež jsem řekl: „Utište se přec,
v mém domě jako cizinec
noční klid měl byste zachovávat.

„Chytil jsem asi rýbu,“ pravil tichý hlas
„tam venku, když jsem přistával.“
Promnul jsem si oči a, ký ďas,
maličký skřítek se celý třás’,
jak tam tak v rohu postával.

Když uviděl můj pohled, z uleknutí
se pod mou židli přikrčil.
„Vylez ven, vždyť tam není k hnutí,“
volal jsem, „no tak, pomůžu ti!
Že bys tak strašně plachý byl?“

„Co tady hledáš?“ křikl jsem
a on se skrčil ještě víc.
„Rád bych,“ děl, „mluvil pravdu jen,
však když jsi takhle rozčilen,
neuvěříš mi stejně nic.

A co se týče toho, že mám strach,
pak dovol k tomu poznamenat mi,
že pokud zvážíš ten strach na vahách,
tak bázeň duchů je pouhopouhý prach
proti tomu, jak se lidé bojí tmy.“

„Žádná výmluva nemůže zahalit
skutečnost, že zbabělý jsi tvor,
protože duch si vybírá, kdy za člověkem jít,
kdežto člověk nemůže si nikdy dovolit
odmítnout s vámi rozhovor.“

Na to mi řekl: „Víte, strach
a hlavně úlek, to jsou přeci
přirozené pudy, jež bijí na poplach.
Ale teď, když jste vztek ze sebe splách’,
rád bych přistoupil rovnou k věci.

Domy, jestli dovolíte, se jaksi rozdělují
nejen podle pater a metrů čtverečních,
ale též podle počtu duchů, které ubytují
– zvláštní poplatky se za ně neúčtují,
patří k domu jako k zimní střeše sníh.

Tohle je „jedno-duchý“ dům a snad
ještě si vybavíte, jak se říká,
Vaši panenskou noc, kdy se k vám vkrad
do pokoje Přelud, a udělal, co zvlád',
aby přivítal nového nájemníka.

Máte na to?

... ptal se onehdy v Manéži Večerníček.

Entropa Davida Č. mi připomněla naši výstavku s Honzou M. na gymplácký nástěnce v roce 1992. Tehdy jsme si dělali dobrej den (nebudu sprostej jako Večerňajs) z moderního umění, pobouřeni některejma obrazama lounský krajinářský školy (pan Sýkora a spol.) – protože jsme nechápali, kde že je v těch obrazech ta krajina, a hlavně jsme chtěli jako všichni mladý sáhnout starejm na ikony.

Nejde o to, že jsme tenkrát byli míň vnímaví, dneska bych ty obrazy vesměs hodnotil stejně, ale svůj postoj jsme dávali najevo, jak jsme chtěli, a v tom jsme se cítili svobodný jako malíři, který jsme parodovali. Naší výstavkou před 17 lety, kde jsme si vymysleli jména autorů (někdy až moc průhledně – takovýho Vovova Vovoviče Vovovova a jeho obraz s názvem Tah štětcem by nám ani Vondra nesežral), namalovali za ně obrazy a ty náležitě s použitím frází z různejch výtvarnejch publikací o moderním umění okomentovali, jsme se taky angažovali proti něčemu, jako se angažujou různí další umělci včetně Davida Č.

Co mi ale vadí, jsou prachy ze státních zakázek, co se kolem těch novejch parodií točí.

Ondřej Neff považuje Entropu za něco ne-uprděnýho. Za ranec peněz se podle mě i přizdisráč dokáže vydělat doprostřed soudního dvora v Haagu. Prdel si pak vytře zlatym šmirglpapírem a připadá si drsnej! Zapomněl ale, že opravdoví drsňáci si prdel nevytíraj!