Přes Soave k moři

Tahle nepoetická fotka byla pořízena proto, že jsme z té dálky, kde jsme chtěli stopovat, neviděli na ty cedule (poprvé, co se mi opravdu vyplatil zoom). Chtěli jsme stopovat směrem na dálnici a sami vidíte, že to bylo dost naprd, přesto že na čtyřproudé silnici byl čilý ruch. Když jsme potkali dva Frantíky, co chtěli stopovat domů, poradili nám, že musíme přejít na druhou stranu toho přemostění. Byly tam sice pumpy, ale všechny zavřený a nikde místo na zastavení. Zkusili jsme to na parkovišti nějakého servisu a na DAPPERTUTTO za chvíli zabrali Laura a Grancarlo Omettovi (Grancarlo znamená v italštině Karel Veliký, což pro nás byla pocta, protože jsem v těhle končinách císaře nečekal, a že s ním pojedu z Verony, ještě míň).


Byl to sympatický pár, který jel domů do Padovy, ale cestou si zrovna dneska chtěli prohlédnout hrad Soave, kolem kterého celý život jezdí a nidky tam nebyli (asi jako spousta Kadaňáků nebyla nikdy na Hasištejně). Podle toho hradu se jmenuje i jedna odrůda vín, která se v oblasti Veneto pěstují. Musím se přiznat, že o návštěvě hradu při stopování v Itálii se mi nikdy ani nesnilo, a tak to bylo moc milé překvapení. A ještě s Karlem Velikým v čele výpravy. A taky musím přiznat, že následující fotka není moje.


Hrad byl hezky vidět už z dálnice a vypadal opravdu majestátně. Bohužel byl ale podvečer a dovnitř přímo na hrad jsme se nedostali. Cesta nahoru nám ale dala pěkně zabrat.


Na jednom místě jsem si vylezl na takovou zídku a vyfotil jsem si shora městečko, které je celé obehnané hradbou z roku 1379.


Věruška se o mě bála a měla proč, protože málem platila slova písničky Folsom email blues, kterou nás naučil Ruda Koblic, že nahoru jsem vylez, dolu letěl jsem jak čert.


Cestou jsme si povídali, já s pánem, Věruška s paní, třeba o tom, že jejich dcera, čerstvá doktorka, bydlí v Polsku s Češkou na pokoji a oni že chtějí jet do Afriky. Nebo jsem se dozvěděl, že se v téhle oblasti lirám neříkalo liry, ale franky (podle Franze Josefa na rubu) nebo skjé (protože Italové neuměli přečíst Schilling), tedy pozůstatek doby, kdy patřilo Benátsko k Rakousku.

V sedm hodin se rozezněla zvonkohra ve zdejším farním kostele, jehož starobylost dokazoval jeden raně středověký nápis na kameni. Asi pět minut se to dalo poslouchat, ale když jsme pak pochopili, že si nějaký zvoník trénuje do-re-mi-fa-sol-la-si-do, rychle jsme z města prchali.


Další zážitek z městečka Soave si nechám na zvláštní článeček. Jak jsme se pak tak s Karlem Velikým blížili k Padově, rozhodli jsme se nechat si zastavit před městem a dojet ještě ten den k moři. Buon viaggio e buone vacanze, Dio vi benedico, přibylo nám do deníčku. A Bůh nám opravdu žehnal. Na pumpě jsme si dali výbornou pizzu a salát a zatím se nám venku pěkně zamračilo. Když už to vypadalo, že nás každou chvíli zasáhne blesk a náš nápis MARE na desce rozmočí příval deště, zastavili nám Claudio a Erica a odvezli nás až doprostřed 15km pláže u Jesola kousek od Benátek. Bouře nás sice stihla, ale přečkali jsme ji pod střechou a pak jsme si šli v klidu ustlat na vlhkou pláž.