Přišla mi knížečka s tímto názvem od dr. Jana Bartoše, středoškolského učitele a fejetonisty. V té knížce je i jeho podpis a dvě ex libris, což je nezvyklé. Ovšem pak jsem se dočetl, že byl Bartoš členem a rok i redaktorem Spolku sběratelů a přátel exlibris. Že byl kantorem, to vysvítá i z této dedikace:
Věnuji všem těm dnešním studentům, kteří ve škole nic neslyšeli o Jakubu Demlovi, jako doplněk oktavánské učebnice.
Psal se rok 1932. Nevím, jak je tomu dnes, učebnice jsou přehlceny jmény, a tak bych se divil, že by tam Deml zmíněnej nebyl, ale pravda je, že o něm dnešní oktaváni asi vědí větší prd než tenkrát, kdy byl tento rebelující katolický spisovatel aspoň jejich současníkem. Demlův životopis jsem si přečetl hned dvakrát (sám a Věrušce) a rozhodl jsem se, že se zase po dlouhé době stanu wikipediánem. Nebudu vás tedy unavovat, to podstatné si pak přečtete v angličtině tam. Nicméně jedna věc mě zaujala osobně.
Před lety jsem byl v takové té situaci, že jsem přemýšlel, jestli ze života úplně neeliminovat ženský element. Budete se smát, ale vybíral jsem si podle encyklopedie klášterů nějaký vhodný pro mě. I Věrušku jsem dohnal k cukavým pohybům bránice, které z plic skrz hlasivky navíc pomohly procedit nařčení, že bych prý chodil za jeptiškama. Nicméně, až se za počítačem doklepete, vězte, že jsem ani tenkrát nemyslel na opravdovej klášter. Jsou ale dva, který dneska slouží jako psychiatrický léčebny. To už bylo v mym tehdejším stavu reálnější. Připadaly pro mě v potaz buď Kosmonosy nebo Lnáře. Lnáře mi byly sympatičtější, protože po vyhnání mnichů v roce 1949 sloužily jako ženská věznice, a ten duch drsnejch krasavic se tam určitě pořád vznáší v alkoholickym oparu dnešních pacientů. Bosí augustiniáni mi byli taky blízcí, a to tím, že směli požívat pouze vodu, chleba, ovoce, olovovej olej a víno. Víno, ženy, zpěv latinských chorálů, co víc si přát. Navíc je to v jižních Čechách a tam jsem vždycky chtěl dožít.
V knížce od Jana Bartoše jsem se dozvěděl, že do Lnářů chtěl odejít i Jakub Deml, kterému to ale převor a vlastní otec rozmluvili, a předtím i Julius Zeyer. Zařadil jsem se tedy nevědomky do pěkné společnosti, no řekněte.
Věnuji všem těm dnešním studentům, kteří ve škole nic neslyšeli o Jakubu Demlovi, jako doplněk oktavánské učebnice.
Psal se rok 1932. Nevím, jak je tomu dnes, učebnice jsou přehlceny jmény, a tak bych se divil, že by tam Deml zmíněnej nebyl, ale pravda je, že o něm dnešní oktaváni asi vědí větší prd než tenkrát, kdy byl tento rebelující katolický spisovatel aspoň jejich současníkem. Demlův životopis jsem si přečetl hned dvakrát (sám a Věrušce) a rozhodl jsem se, že se zase po dlouhé době stanu wikipediánem. Nebudu vás tedy unavovat, to podstatné si pak přečtete v angličtině tam. Nicméně jedna věc mě zaujala osobně.
Před lety jsem byl v takové té situaci, že jsem přemýšlel, jestli ze života úplně neeliminovat ženský element. Budete se smát, ale vybíral jsem si podle encyklopedie klášterů nějaký vhodný pro mě. I Věrušku jsem dohnal k cukavým pohybům bránice, které z plic skrz hlasivky navíc pomohly procedit nařčení, že bych prý chodil za jeptiškama. Nicméně, až se za počítačem doklepete, vězte, že jsem ani tenkrát nemyslel na opravdovej klášter. Jsou ale dva, který dneska slouží jako psychiatrický léčebny. To už bylo v mym tehdejším stavu reálnější. Připadaly pro mě v potaz buď Kosmonosy nebo Lnáře. Lnáře mi byly sympatičtější, protože po vyhnání mnichů v roce 1949 sloužily jako ženská věznice, a ten duch drsnejch krasavic se tam určitě pořád vznáší v alkoholickym oparu dnešních pacientů. Bosí augustiniáni mi byli taky blízcí, a to tím, že směli požívat pouze vodu, chleba, ovoce, olovovej olej a víno. Víno, ženy, zpěv latinských chorálů, co víc si přát. Navíc je to v jižních Čechách a tam jsem vždycky chtěl dožít.
V knížce od Jana Bartoše jsem se dozvěděl, že do Lnářů chtěl odejít i Jakub Deml, kterému to ale převor a vlastní otec rozmluvili, a předtím i Julius Zeyer. Zařadil jsem se tedy nevědomky do pěkné společnosti, no řekněte.
Žádné komentáře:
Okomentovat