Jak žít správně!

Iveta mi na lísteček napsala jméno svojí oblíbený zpěvačky. Zadal jsem ho do googlu. Tanita Tikaram. Je o pět let starší a všichni od ní znají tuhle písničku z roku 1988. Taky si píše soběpisník, takovej přehled písniček, který si pouští při vstávání, při práci, pro inspiraci. Poslední kapelkou, kterou poznala, jsou Naive New Beaters z Paříže a jejich klip stojí opravdu za to.

Šeptem

Mám rád mystiku spojenou s vínem, a tak se mi zalíbily verše perského derviše Fakhruddina Irákiho. Přeložil (a zrýmoval) jsem jich z angličtiny pár, které vyjadřují i moje (po)city.

Ať Tě znají nebo neznají,
všichni tvorové v každé době
buď veřejně anebo potají
klaní se, Pane, Tobě.
Láska k někomu jinému
je jako slaboulinký van
Tvého nebeského parfému:
skrz ni Jsi milován.

Prý nebudu vůbec ničím,
až v Tebe uvěřím.
Ale jen ten, kdo je ničím,
může být v Tobě vším.

Zdá se nám, že svět existuje,
a přitom je míň než snem,
smítkem prachu, které poletuje
vesmírem.
Až pochopíte celou jeho krásu,
která se skrývá v malosti
naplníte i ten svůj kousek času
věčností.

Budoucnost historií

Jak teď předěláváme doma jeden pokoj, ocitli jsem se v obležení. Spíme na posteli uprostřed místnosti obklopeni haldami knih bez ladu a skladu, a tak mi padne oko tu na Kašpara Léna mstitele – nikdy bych do Čapka-Choda neřekl tak pikantní používání češtiny –, tu na Knihu o kundě, na kterou padá určitě zrak i procházejícím řemeslníkům, protože je shodou okolností nejvíc na očích, tu na Lemovy Astronauty, psané v roce 1950, tedy v době, kdy byla u nás popravena Horáková – o tom jsem si vylil srdíčko na blogu KZK a dnes si nenechám ujít závěrečný díl Procesu H.

Vyprávěl jsem Věrušce o tatínkově vášni pro Astronauty, o tom, jak mě k jejímu přečtení donutil (stejně jako třeba k hraní na tahací harmoniku), o tom, jak si mě (na rozdíl od akordeonu) tahle knížka podmanila, o položení otázky (v mém pokusu o nekrolog), k níž mě inspirovala, a hned jsem z ní začal číst úryvky. Třeba tenhle:

Roku 2003 bylo ukončeno částečné přemístění vod Středozemního moře do nitra Sahary a gibraltarské hydroelektrárny poprvé napojily proudem severoafrickou síť. Mnoho let již uplynulo od pádu posledního kapitalistického státu. Těžký, bolestný a velký úsek spravedlivého přetváření světa se chýlil ke konci. Bída, hospodářský chaos a války se již nestavěly do cesty velkolepým plánům obyvatel země.

U nás vyšli Astronauti v roce 1956, to bylo tátovi 8 let a nedivím se, že se z něj ve spojení s dědečkovou výchovou stal komunista. A taky vím, že by dneska komunisty nevolil. A určitě by je nevolil ani Lem.

Až při listování Astronauty jsem narazil na tuhle zajímavou shodu náhod.


Tak vznikl Kosmokrator, obrovské meziplanetární letadlo, které mělo r. 2006 nastoupit na Mars. Ale známé nám důležité události změnily poslání letadla.

Stanislaw Lem zemřel právě r. 2006. Jen Bůh ví, na kterou planetu se přestěhovala jeho duše.

Vječňe na cesťe

Před barákem nám jeden pán prodává ovoce a zeleninu. Teď má výborný třešně. O pár metrů dál se nedávno usadili další obchodníci. Prodávají očtené knížky. Měli tam i knihu Jiřího Svobody Autostopem kolem světa: I. díl Evropa. Měl jsem ji půjčenou z lounský knihovny a udělala ze mě stopaře, kterej s tím sekne asi, až to sekne s ním. Jiří Svoboda svou poslední cestu vykonal před rokem, jeho tělo bylo nalezeno asi až pár měsíců po smrti v lesích u Pasova.

Letos se s Věruškou chystáme na Sicílii. Když jsem se začetl do Svobodových sicilských zážitků, uzrálo ve mně jedno (vlastně už druhý) rozhodnutí. Nejdřív ale úryvek:

Ráno sem dorazil do mňesta Katányja. Plánoval sem vobjet Sicíliji vykoupat se na ňekterý její pustý pláži s tmavomodrou vodou a pak to lodí prásknout do Řecka. Katányje mňe překvapila pěknym kamenym římskym dívadlem. Samozřejmňe že přírodnim. Na Sicíliji sou krásný večery.
Chtěl sem vyjet na tu pitomou Etnu ale prej pro ňejakej důvot zastavili dopravu. Možná že stáfkovali šoféří a údržbáří autobusů.
Votpoledne mňe doves jeden strejda do Syrakůs. Krásný starobylý rybářský mňestečko. Ochotňe mi fšechno ukázal nejdříf z vršku a pag z normální uliční pozičky. Senzační úský uličky zajímavý typy lidí. Tváře jakoby čekaly na náruživýho fotografa. Římskej amfiteátr dóm Dyjaninej chrám.
Druhej den sem to vzal střední Sicílijí. Je to Bohem vopušťenej kraj. Pastorální scenérije dobrá pro uklidňení mosku nemocnýho velkomňeckym ruchem. Ofce. Vyprahlý pastviny a jedno auto za hodinu. Na stop ďesňe pomalý.
Cestou sem nafštívil údolí chrámů poblíš Agridženta. Je tam několik řeckejch chrámů postavenejch vedle sebe. Požitek pro labužnika řecký architektůry. Stejňe tak sou krásný stafby u Marinely.
K jednomu poslednímu chrámu sem dorazil k večeru. Byla to krásná scenérije mňesíc horkej večer vokolní sedlácí se vraceli z volama a pluhama do svejch chalup sedřený prácí na polích. Hodil sem si baľoch do trávy vedle Dyjaninýho chrámu a začal sem se ubírat vosvětlovanej mňesíční září nahóru na blískej pahorek.
F pahorku byl vytesanej nádhernej řeckej amfiteátr. Jak na mňe svítil ten úplňek najednou sem si přectavil že na mňe boží vosvětlovač pustil nebeskej reflektór. Šel sem po kamenejch sedadlech na bezvadňe zachovalý jevišťe a uklonil sem se neviditelnýmu neslyšňe tleskajícímu obecenstvu. Dyš utichlo trochu sem se nadejch a podival se nahóru do toho mňesíce a přednes sem jim pěkňe vybroušenej monolók študenta z Mahenovýho Jánošíka. Akustyka byla výborná.
Obecenstvo jásalo. Musel sem vopakovat přidávat nastavovat. Římaní a starý Italové se tak seznámili z dílem českýho básnika.
Potom sem se vodlíčil zahodil sem pastýřskou hůl a sestoupil znova tam gde vystupoval ze tmy ten chrám tý bohyňe Dyjany.
Rozbalil sem si pytel a fklouznul sem do ňej.
Byla horká noc teplý ráno a normální další den.

Právje sem si f Antykvaryjáťe Jaroslava Fryče v Liberci vobjednal Mahenovýho Jánošíka.

Tatarská hádanka

Dlouho jsem sem nedával hádanku s nějakým méně známým portrétem všeobecně známé osobnosti. Tak tedy, co vyrostlo z tohohle hocha?

Poradím, že to byl básník a překlad jeho Tatarské písničky z poémy o jedné fontáně věnuju Věrušce:

Nebe nám dává důvod k breku
ve formě nejrůznějších běd:
blažený fakír, který viděl Mekku
na konci proplakaných let.

Blažený ten, koho smrt zastavila
na břehu řeky Dunaje
z tichých vod vznesla se krásná víla
a odnesla ho do ráje.

Nikdo však nebyl více oblažen,
nikoho neobdarovalo nebe
tak jako toho, který ze sta žen
v harému vybral si tebe!

Lenin je mrtev, ať žije Paroubek!

Tyhle řádky jsou ze sbírky Černí jezdci a další básně, kterou ještě v 19. věku napsal Stephen Crane. Třeba si je přečtete, než půjdete k volbám.

Kde se vzal tu se vzal jeden muž,
který řekl:
„Seřaďte mi všechny lidi na světě do řad.“
A vzápětí
se strhl hrozný povyk mezi lidmi
proti řazení do řad.
To vyvolalo hlasitý svár po celém světě,
Trvalo to věky;
a lidé prolévali krev
za to, aby nemuseli stát v řadě
a za to, aby se vzorně seřadili.
Nakonec ten muž zemřel, nešťasten.
A lidé zabředlí do své krvavé pře
se tu prostou věc nikdy nedozvěděli.

Náměstí Pozemského neklidu

Přesně před dvaceti lety vyfotilo a natočilo pár novinářů člověka, kterej zastavil kolonu čínskejch tanků na Náměstí Nebeskýho klidu den po nepokojích, při kterých se na tom samém náměstí shromáždilo milion Číňanů. Tenhle jeden člověk se stal slavnějším než ten milion, z nějž několik tisíc lidí bylo na místě zastřeleno nebo zraněno. Jeho osud je neznámej, ale vlastně jasnej. Jednou bude uprostřed toho náměstí hrob neznámého člověka s nákupem.

Jeff Rozšiřovač nebo spíš Šiřitel, tak by se asi dalo přeložit jméno Jeffa Widenera, autora snímku, kterej se nejvíc šířil po světě.

Snoubenci

Včera jsme se s Věruškou ve Snoubencích dočetli až k místu, kde Manzoni popisuje osudy Otce Kryštofa, františkána, jenž může Renzovi a Lucii pomoct v jejich trápení. Když byl Otec Kryštof mladý, jmenoval se Ludvík, šel takhle jednou po ulici a proti němu se šoural jeden šlechtic, „s kterým se sice nikdy neviděl, ale který ho strašně nenáviděl“. Člověk se zarazí, že už v 17. století existovala taková virtuální nenávist, ale Manzoni to záhy vysvětlí, že „jednou z předností tohoto světa je, že lidé mohou nenávidět a býti nenáviděni, aniž by se znali“. Ostatně Ludvík tomu šlechtici „splácel jeho nenávist stejně upřímně“.

Máme tu tedy dva lidi, co se nesnáší. Jdou proti sobě těsně při zdi. Podle obyčeje právo projít měl ten, kdo měl zeď po pravý straně (logičtější by bylo po levý, ale Manzoni to má určitě z dobovejch análů). To byl v tomto případě Ludvík, šlechtic se mu tedy měl vyhnout. Následuje úžasnej komiksovej rozhovor, kterej jsem si prostě nemohl nechat pro sebe.

„Z cesty!“
„Jděte vy z cesty, já mám právo jít rovně.“
„S lidmi vašeho druhu mám právo vždycky na své straně.“
„Ano, kdyby vaše zpupnost byla pro mne zákonem.“
…
„Drzoune! Zlomím tenhle meč, až ho potřísním tvou krví.“

V následující mele, který se zúčastní i doprovody obou výtečníků, jsou dva mrtví, pár raněnejch a několik utečenejch.

Nejsme v 17. století, a tak snad dneska odpoledne na divadle nebudou oběti na životech.

Tři fotografie

Libočany u Žatce - malbě je podobná díky špatnému rozlišení foťáku v mobilu, kterým jsem ji pořídil, a tak se na ni rád koukám.

Věruška - nerada se fotí a takhle to dopadá.

Františkánský klášter - nedávno osadili chmelnici a to si přímo říkalo o tenhle snímek.

Dědicům, vykonavatelům poslední vůle a právním zástupcům

John Masefield (originál přímo na wikipedii)

Nechci rakev, nechci rituály,
nechci, abyste slzy prolévali.
Spalte mě a tu hrstku popela
rozprašte do potoka nebo jezera,
anebo mě pošlete po větru dál;
a děkujte Bohu, že už si mě vzal.

A ještě začátek Vyznání (originál zde) který všechno vysvětluje:

Mám za to, že z mrtvého těla
nezmizí duše v království ticha,
ale že vystřelí jak rána z děla
nějaké těhulce doprostřed břicha.
V útlounkém tělíčku dítěte
si stará duše střihne repete.

Tak dle mého přesvědčení
má ruka, jež teď třímá pero,
zažila stokrát v hrobě tlení
toho, co červi nesežerou,
a Vaše oči, co to nyní čtou,
viděly možná Řeky před Trójou.

Učitel v. příklad

Do knihovny moc nechodím, většinou jen když potřebuju něco konkrétního nebo když dostanu třetí upomínku. Sešlo se to teď obojí najednou, a tak jsem vyrazil. Půjčil jsem si jako první od roku 1999, kdy v knihovně zavedli počítačovou evidenci, český výtah z Vědosloví Bernarda Bolzana, o jehož druhym dílu jsem tady onehdy psal. Popravdě, nedivím se, že jsem byl první a vůbec bych se nedivil, kdybych byl poslední. Kdo si dneska na sebe oblíkne redingot?

Podle zvyku pak ještě rychle zkouknu regál s novinkama a obvykle si z nich jednu až dvě půjčím. Tentokrát mi padly oči na zápis nahrávky rozhovoru Ferdinanda Peroutky s Johannesem Urzidilem, pražským německým spisovatelem, z 60. let. Na konci toho rozhovoru si ti dva povídají o česko-německym soužití. Čte se to hezky, ale když už jsem si myslel, že se nedozvím nic, co by mi přišlo originální, na téměř poslední stránce pronesl Urzidil tuhle poučnou tezi:

Urzidil … psychologická situace byla následující. Německá mládež v dřívější době měla více učitelů než příkladů, živých příkladů. A ti učitelé byli víceméně militarističtí, jako král Bedřich Pruský anebo Vilém I., který scelil říši, der eiserne Kanzler a tak dále. Živé příklady, jako byl řekněme Komenský na české straně, Masaryk na české straně, Washington a Lincoln na americké straně, podle kterých se dá žít. Nemůžeš žít podle Kanta, dokonce nemůžeš žít podle Goetha. Můžeš si vybrat některé krásné názory a ideje ... a ... wie sagt man Lehren, učení, že ano, ale přece nemůžeš malému hochovi, kterého vychováváš, říct: Žij jako Kant! To je vyloučená věc. Můžeš mu říct - hleď, Lincoln vedl ten a ten a ten život a dělal to a to. Nebo Jefferson anebo Masaryk. To jsou příklady a nejsou to učitelé v tom hrubém smyslu.
Peroutka Ale pro dnešní mládež jsou to víceméně už taky jenom historické příklady.
Urzidil Ano, ale mají v sobě lidské elementy.

Ještě o něco dál říká, že největší nebezpečí pro politiku je, když se stane směšnou. Nevíme o tom náhodou něco?

Narozeniny

Když jsem nedávno pořizoval tenhle noční snímek, netušil jsem, že Big Ben se narodil 28. května 1859, tedy dnes přesně před 150 lety. Tehdy tenhle třináctitunovej zvon převezlo spřežení šestnácti koní z slévárny ve Whitechapel k Westminsterskýmu paláci a od tý doby tam odbíjí čas. Věrušce dneska odbil další růček, a tak jí posílám jednu cornwallskou vzpomínku.

Alchymista

Celé město se může přestěhovat, ale studna ne. Milenci se potkají, uhasí žízeň, založí rodinu a vychovají děti tam, kde je studna. Ale když se jeden z nich rozhodne odejít, studna nemůže jít s ním. A láska, i když je stejně čirá, jako ta voda ve studni, tam zůstane také.

To napsal Paulo Coelho. Nečetl jsem ho, ale tuším, že podobnejch mouder jsou jeho knihy plný. Prej teď někdy přijel do Prahy natáčet reklamu na VW. Přijel inkognito a prej o svý návštěvě Prahy neřekl ani svýmu českýmu nakladateli. Proboha proč by měl? Aby prozradil, že poklady se nenacházejí ani u egyptských pyramid, ale ani doma pod postelí? A že se zlato nevyrábí z olova, alébrž z reklamy na auťáky? Že není jen jedna studna a jedna oáza? Nicméně zase je hezký, že tolik nelpí na autorskejch právech jako jiný literární mrducové.

Ještě se mi moc líbí tenhle citát, kterej tne do jádra většiny sporů mezi lidma:

Nikdy nemůžeme soudit životy druhých, protože každý zná jen své bolesti a odříkání. Něco jiného je myslet si, že jdete po správné cestě, a něco jiného je myslet si, že jdete po jediné správné cestě.

Válka je vůl

Po vydařenym sobotním srazu s lidma, který jsem z poloviny neviděl 11 let a z poloviny vídám hodně zřídka, jsme se domů z Plzně vydali mírně oklikou. Za Zručí má svoje letecký muzeum pan Karel Tarantík. Já vojenskou techniku nikdy nesledoval, ale tyhle archeologický muzea mi nevaděj. Přijde mi to v nich, že jsou války tak dávná věc jako jurksej park, a že se tam teda tehdy tanky proháněly spolu s dinosaurama. To na paintball mě nikdo nedostane!