Pornografie v. obscenita

Když jsem si přečetl titulek článku ve Světové literatuře č.4 z roku 1968, přemýšlel jsem, jaký je rozdíl mezi obscenitou a pornografií. To už není tak lehké jako ve srovnání pornografie s nudnou erotikou. A přiznám se, že jsem došel jen k tomuto přirovnání, které si rád nechám patentovat:

Pornografie je jako udělat se do kondomu v kurvě, obscénnost je jako udělat se, když ti kurva říká, co s ní nesmíš dělat.

A byl jsem moc zvědavej, jak to v rozhovoru vysvětlí sám Miller. Tady to máte i s dalšími zajímavými odpověďmi:

Teď se budeme muset pustit do problému pornografie a obscenity. Doufám, že proti tomu nic nemáte. Jste konec konců považován v tomto oboru za autoritu. Prohlásil jste přece jednou: „Jsem pro obscenitu a proti pornografii.“

To je hrozně jednoduché. Obscenita znamená přímou cestu, kdežto pornografie obchůzku. já věřím v pravdu, I když někdy zní tvrdě nebo otřesně, a jsem proti zakrývání pravdy. Jinými slovy, obscenita je očistný proces, kdežto pornografie jenom hromadí kal.

Očistný v jakém smyslu?

Kdykoliv se poruší nějaké tabu, znamená to něco dobrého, něco životodárného.

Jsou všechna tabu špatná?

U primitivních kmenů ne. V jejich životě má tabu nějaký smysl, ale ne v našem životě, ne v civilizované společnosti. Tam jsou tabu nebezpečná a nezdravá. Víte, civilizované národy nežijí podle žádných morálních zásad nebo zákonů. Hovoříme o nich, tlacháme o nich, ale nikdo na ně nevěří. Nikdo tato pravidla nepraktikuje, nemají v našem životě místo. Tabu jsou konec konců jenom přežitky, dalo by se říct produkty chorobných mozků ustrašených lidí, kteří neměli kuráž žít a kteří nám pod rouškou morálky a náboženství pověsili tyhle věci na krk. Mně připadá svět, civilizovaný svět, velice bezbožný. Náboženství, které dosud mezi civilizovanými lidmi vládne, je vždycky falešné a pokrytecké, pravý opak toho, co doopravdy zamýšleli zakladatelé jednotlivých náboženství.

…

Mohlo by se to (s obscénností) taky přehánět…

Mohlo, ale co na tom? Proč si s tím dělat takové starosti? Co je tu tak nebezpečného? Slova, slova proč bychom se jich měli bát? Nebo idejí? jestliže jsou odpuzující, copak jsme zbabělci? Nebyli jsme už za války nejednou na pokraji zkázy, nezažili jsme nemoci, mor, hlad? A co nám hrozí, když se to přežene s obscenitou? Jaké nebezpečí?

...

Teď píšete divadelní hry. Hodláte také dokončit knihu Nexus?

Jistě, musím. Ale ještě jsem se do toho nepustil. Několikrát jsem to zkusil, ale nechal jsem toho.

Říkáte. že musíte?

Ano, mám povinnost dokončit projekt, který jsem sl vytyčil v roce 1927. To bude jeho závěr, víte? Otálím s tím zčásti proto, že se mi nechce s tou prací rozloučit. Budu se muset pustit jinou cestou, nasadit nový kurs, objevit nějaké nové končiny. Nemám už totiž chuť psát o svých osobních zážitcích. Všechny ty autobiografické knihy jsem psal ne proto, že bych se považoval za veledůležitou osobnost, ale proto, že jsem se zpočátku domníval – bude vám to připadat asi k smíchu – že vyprávím příběh nejstrašnějšího utrpení, jaké kdy člověk zažil. Když jsem se potom dostal dál, svitlo mi, že jsem na utrpení úplný amatér. Prodělal jsem toho samozřejmě dost, ale teď už si nemyslím, že to bylo tak strašné. Proto jsem taky svou trilogii nazval Růžové ukřižování. Zjistil jsem, že utrpení bylo pro mě dobré, že otvírá cesty k radostnému životu, jakmile se s ním člověk vyrovná. Když je ukřižován, když pro sebe zemře, tu se jeho srdce otvírá jako květ.

Řezno II. aneb sv. Jimram

Obešel jsem si katedrálu kolem dokola a vydal se znovu hnán tajemným smyslem na sever, soudě podle orientace kostelů. Přišel jsem na náměstí s novým renesančním farním kostelem, který vznikl na místě synagogy po totálním pogromu na místní židovské obyvatelstvo. Prý jedno z nejnavštěvovanějších poutních míst ve středověké Evropě. Po přechodu města k luteránství pak hlavní protestantský chrám.


Pokračoval jsem na sever a došel až k téhle zvláštní zdi.


Klášterní bazilika sv. Jimrama, která se skrývá za ní, je nádhernou ukázkou rokokového interiéru, jehož jedinou obdobu jsem viděl v mnichovském Asamkirche. A až teď jsem se dočetl, že přestavbu kostela mají na svědomí právě bratři Asamové.




Vždycky se ptám, proč jsou v Čechách mnohé kostely zavřené nebo za mříží. Bojíme se vykradení? Zběsilých hord turistů neznabohů? Nebo čeho? Jimram byl otevřený, zpočátku jsem v něm by s několika živáčky, pak asi deset minut úplně sám. Je to zážitek, umělecký i duchovní. Kéž by se otevřely všechny kostely světa. Před hříchem to nikoho nezachrání, ale daleko víc lidí se zamyslí byť třeba jen nad svou tělesnou schránkou, když ne nad svou duší. Kromě Jimrama jsou v kostele pohřbeni např. sv. Wolfgang, královna Emma nebo Ludvík Dítě.



Věž kostela je oddělená, což je široko daleko řídký případ.

Řezno I.

Pan S. se tuhle podivil, jak jsem mohl napsat tři články o tak ošklivém městě jako je Lipsko. Měl pravdu. Byl jsem teď s Pavlem v Řezně a je to nepředstavitelný rozdíl. Řezno mi přišlo jako Český Krumlov na rovině. Pěkná atmosféra, i ty holky byly hezký jako v Čechách. A tak to vyprávění rozdělím aspoň do čtyř dílů.

Jel jsem zase od BMW Werk autobusem na Albertstrasse, což je asi něco jako ve Varech Tržnice. A přes park je železniční nádraží a v tom parku kostel. Šel jsem se k němu hned podívat a na něm byla tahle cedulka věnovaná univerzitou v Linzi, kde mají větší keplerovskou tradici.


Ono se neví, kde Kepler se svou ženou odpočívá, protože jeho náhrobek smetli spolu s ostatními vojáci Gustava Adolfa, když zničili zdejší protestanstký hřbitov, ale jestli opravdu odpočívá mezi autobusákem a vlakovým nádražím, tak to moc klidu nezažívá.

Vydal jsem se po čuchu po Maxmiliánově ulici směrem do centra (logicky na druhou stranu než je vlakáč), až jsem došel na Obilný trh, kde mě zaujal karmelitánský kostel, mám pro tyhle barokní průčelí á la Il Gesú slabost.


Když jsem se otočil, zjistil jsem, že jsem v srdci města, tedy blízko dómu. Někde v jeho blízkosti má být celkem skromný kostel, v němž měli být pokřtěni první Češi. Že by to byl tenhle?


Ba ne! To je protestanstký kostel sv. Ulricha a patří k nejstarším gotickým budovám na sever od Alp. Ve městě je hodně protestantských kostelů, protože město bylo prostestantské. Nicméně bylo také sídlem katolického biskupa. Ve středověku tu vlastně bylo pět samostatných státních jednotek - město, biskupství a tři kláštery. Asi tak vypadalo to rozdrobení Německa, o kterém se vždycky mluví v dějepisu.


Katedrála si mě podmanila. Je krásná a prosvětlená zvenčí a naprosto temná uvnitř. Pomodlil jsem se v ní jednou Otčenáš a sedmkrát Zdrávas hned u vchodu pod krucifixem a se zvláštním pocitem úcty jsem se vzdal veškerého turistického pudu a zamířil zpátky ven.


Vedle kostela je takový malý kostelík zasvěcený sv. Janu. Jeden z 46 kostelů ve starém městě.


Ale pro nás Čechy důležitější než katedrála. Na stěně kostela je tahle pamětní deska ve třech jazycích, latině, němčině a češtině.


Pokračování příště...

ZŠ R.K.

Tohle mi udělalo opravdovou radost, nejen proto, že je tam odkaz na moji stránku o Rudovi (i když mě těch osm desítek přístupů za týden naplňuje pýchou, ovšem ne pýchou na sebe, ale na to, že jsem měl tu čest Rudu znát).

Krajem Václava Hájka z Libočan do Libočan

V neděli jsme s Věruškou byli na turistickém pochodu. Už jsem před lety byl se Špínou na pochodu Po stopách starých Lučanů v Postoloprtech, a tak jsem na start tohoto pochodu Krajem Václava Hájka přistoupil ke stánku se startovní listinou jako zkušený pěší turista. Nabízely se trasy na 13, 25, 38 a 48km. Když jsme se nahlašovali, všiml jsem si, že většina lidí před námi šla 38, a tak jsem usoudil, že 13km je pro děti a rozhodl jsem, že pro nás je ideální procházka na rozehřátí svalů 25km. Trasa vedla přes Čeradice, Kněžice, Mory, Široké Třebčice, Račetice, Libědice a Chbany zpátky na libočanskou náves. Už první úsek do Čeradic nám prozradil omyl ve výpočtech. Na cedulích a podle mapy to vypadalo na nějaké 4km, ale v nohách jsme měli určitě už minimálně polovinu toho, co jsme byli schopni ujít. V Kněžicích už jsme počítali puchýře a necítily končetiny. Cestou nebylo nic moc k vidění až na pár okřídlených hmyzích krasavců.




Kněžice nezapřely své jméno, a přestože nevybočují z řady bědných a zchátralých severočeských vsí, několik soch a reliéfů se známkou polychromie jim dávalo trochu příjemnější nádech.




V Morech už jsme byli umořeni a rozhodli se parafrázovat heslo jednoho z našich oblíbených gayů (co neušukáš, dolížeš) na co neujdeš, dostopuješ. Jenže kolem Zlovědic nic nejelo, a tak jsme museli dojít až do Třebčic. Ze zbytku cesty jsme ušli jen trasu z Račetic do Libědic, kde jsme si uvědomili zajímavý jazykový protiklad dvou názvů vesnic, z nichž pocházejí tyto fotografie:

ZLOvědice

LIBĚdice

Abychom nebyli trapní, že jsme těch 25km ušli rychleji než je to v lidských silách, šli jsme si ještě v Libočanech sednout ke Kaštanu na jedno. Po cílové rovince jsme byli obdarováni a bylo nám sděleno, že většina lidí šla 13km, a tak jsme dorazili mezi posledními. „A co ta řada tady, jak u jejich jmen stojí třicetosmička?“ položil jsem s rozklepanými koleny dotaz. „To byli cyklisti,“ odpověděla paní při předávání poukázky na pivo a gulášovku. Byli jsme tedy za borce, a tak jsme si sedli vedle starosty a nechali si pršet do nosních dírek.

Jen ne touze

Našel jsem v tátově pozůstalosti obálku, na které stál nápis Mirko, tady to všechno máš. V té obálce byly tři listy, na každém po básničce.

Cesto poli za ní
bylas moje paní – zem.
Po tobě chodíval,
lačně sny objímal jsem.

Co se však oděla
příroda do běla – zlý to sen.
I já vzal tmavý šat,
není co objímat – lítost jen.

Možná jarní příval,
který vždycky míval tolik sil,
něco na tom změní;
příroda lhář není – člověk byl.


Jedna delší pak končí nádhernými verši, které by mohli být tátovým epitafem.

A jak z místa když vánek vzlét
vše kolébané dlouze
stříbřitou mlhou s nebem splývá,
vlévá se do něj, mizí, zpívá...

Je konec, jen ne touze.

Vyhlídky paní Pantomimy

Mám na ploše už asi rok textový soubor, který se jmenuje Norman_Robbins_Pantomima. Stáhnul jsem si ho, když jsem si hledal informace o autorovi Hrobky z vyhlídkou, kterou jsem viděl v provedení Bílinského divadelního minima a loni v Žatci a letos u nás na přehlídce od žatecké Opery pod názvem Mlhavé vyhlídky (teď koukám, že jsem si ten soubor založil 16. června 2008, kdy jsem o téhle hře psal). Říkal jsem si, že se mi ty věty jednou budou hodit, až do Kadaně pozvu nějakou pantomimu.

Dnes je tedy ten pravý čas, protože zítra, tj. v pátek 10.července, proběhne poprvé, co já pamatuji, v Kadani pantomimická hra. Šedesátiminutová etuda s názvem

K čemu vlastně je bílý psí trus?

Mim: Antonín Novotný. Před Střelnicí v 19h. Sám jsem zvědav, jak hodinová pantomima o hovně může dopadnout.

„… nedávno jsem dokončil svoji jednadvacátou pantomimickou hru (Jeníček a Mařenka), jejíž vydání nyní zvažuje French's (nakladatelství Samuel French v Londýně, pozn. J-Lo). Bude to můj poslední scénář pro pantomimu (třebaže, kdybych chtěl, napsal bych jich ještě mnoho), protože cítím, že politická korektnost, vměšování úřadů a příšerná profesionální produkce společně tento žánr zabíjejí. Po zhlédnutí půltisíce těchto her za posledních šedesát let a po sepsání bůhví kolika scénářů pro různé divadelní spolky po celém světě, mohu říct, že se kouzlo ztrácí. Zdá se, že obecenstvo je spokojené s podřadnými čísly a kulturní manažeři nemají ponětí o tradicích a kvalitě. Amatérská scéna zůstane podle mého mínění poslední baštou genia pantomimy…“ Norman Robbins, 2005

Obrazy z války

Před 117 lety se v Portsmouth narodil Richard Aldington, jehož jednu básničku jsem tu letos v lednu uplně náhodou přeložil. A zapomněl jsem na něj.

Když jsme byli s Pavlíkem v Plzni v antikvariátě, zašel jsem také do oddělení literatury v angličtině, která tu je asi ve čtyřech přihrádkách. Šel jsem titul po titulu a nic zajímavého jsem nenacházel. Všichni už měli vybráno, a tak jsem zdržoval. Přesto jsem došel až k poslední malinké knížce a když jsem ji otevřel, stálo tam:

Že jde o první vydání, jsem zjistil až doma, ale už v antíku jsem našel lístek, adresovaný Jaroslavu Frankovi (používal pseudonym Skalický) a (teď se vy zasvěcení podržte!) psaný samotným Josefem Florianem ze Staré říše (shoda iniciál mě zpočátku zmátla a myslel jsem si, že si autor napsal sám sobě:). A to všechno za 60,-Kč. Text toho lístku mě trochu nakopnul tím směrem, který jsem tu už jednou naznačil.

Celá Aldingtonova sbírka je dostupná na internetu, ale daleko líp se překládá z originálu prvního vydání se slovníkem Jana Váni vydaným v Třebíči v r. 1927. Prolog (originál zde) k celé sbírce z května 1917 věnuji Věrušce.

Z nitra vřavy a vášně,
z nesmiřitelného boje,
z moře úsilí až do krajnosti
přináším trochu zklidnění,
špetku vnuknutí od neměnných bohů,
pár řeckých gest.

Každý den cítím větší neklid,
vidím, jak mi ta přísná křivka prchá,
hledím bezmocně na tisíc mystérií
a přitom zůstávám němý.

Tři zastavení křížové (svatební) cesty

Na cestě do Podještědí jsme zastavili u dvou památek. Tu první jsem naposledy navštívil s Víťou Š. před více než 15 lety. Tehdy byl kostel sv. Jakuba u Libčevsi v hrozném stavu, a protože vím, že se toho od začátku 90. let hodně změnilo, byl jsem zvědav, jak to bude s tímhle kostelem. Dneska jsem po dlouhé době prováděl po našem františkánu a muzikanti, kteří tu hrají v Klášterci na hudebních pramenech, v čele s Jaroslavem Svěceným, byli nadšení, jak je ten klášter krásnej a jak se pořád opravuje. Kdyby ho byli navštívili v době, kdy jsme tam chodili za Lukym obdivovat ledový jazyky v gotickym ambitu, žasli by ještě víc. A tak se dalo čekat, že poutní kostel sv. Jakuba bude taky opravenej.

Už když jsem Věrušku donutil sjet na neuvěřitelně krkolomnou cestu, kde hrozilo urvání vejfuku a vůbec sedření celýho podvozku, říkal jsem si, že tam asi nevzniklo regionální turistický centrum ani prodejní galerie. Další letmý pohled to potvrdil.


Bylo to úplně stejný jako před těmi drahnými lety.


I uvnitř.


Jen snad ta kudla s emblémem ČEZu, zapíchnutá do nosného kůlu u vchodu, byla nová.


Tenhle vzkaz jsem si z minula nepamatoval (Žij miláčku jako ryba, dvě milovat to je chyba).


Nakonec mě ale uklidnilo, že i po tomhle pádu JESUS WINS.


Druhé zastavení bylo u sv. Petra a Pavla v Želkovicích. Když jsme na gymplu v Lounech brali románský sloh, zeptal se mě dr. Mareš, která rotunda je nejblíž Lounům. Nevěděl jsem. Prý Želkovice. Styděl jsem se a říkal jsem si, že tam někdy musím. Tak teď po více než 15 letech od týhle události, jsem se poprvý v životě u tý rotundy zastavil. Tedy Věruška mi zastavila a přes počáteční remcání po zážitku z prvního zastavení byla nakonec ráda a moc se jí tu líbilo. První pohledy totiž slibovaly něco docela jiného.


Na internetu jsem se dočetl, že by rotunda měla pocházet z doby Přemysla Otakara I. nebo Václava I., což je úctyhodné stáří. A přesto přežila líp než ani ne 350 let starý sv. Jakub. Radost pohledět.




Na cestě zpátky jsme se stavili v Liběšicích kousek od Litoměřic. Krom toho, že jsme si tam došli na záchod, koukali jsme jako blázni, jakou glyptotéku tam mají hned u silnice.

♂ + ♂ = VL

V Čechách i v Moravě se od roku 2006, odkdy jim to umožnil zákon, nechalo registrovat už skorem tisíc homosexuálních párů. Před třemi lety si vzal mezi prvními Pavel Vítek Janise Sidovského a na jejich svatbu se sjela pěkná řádka celebrit. Jako zastánce homosexuálů proti dutohlavému odsuzování a vysmívání jsem se v neděli s radostí účastnil svojí první gay svatby. Zastoupení gay komunity už na obřadu způsobilo, že se těch asi pět heterosexuálních párů z příbuzenstva konečně mělo příležitost cítit jako regulérní menšina a uvědomit si aspoň na chvíli, jaký to asi je tam na druhý straně.


To bylo na zámku Nový Falkenburg a oddávající starostka z Jablonného to zvládla bravurně. Fandil jsem klukům zezadu a povedlo se mi na fotku chytit i jejich první registrovanej polibek (nedám ji sem stejně jako ostatní povedený fotky jen kvůli tomu, že se najdou lidi, co mají touhu ubližovat, když někdo není stejnej jako oni). Sám jsem se při gratulaci pochlapil a po vzoru svých předgratulantů jsem jako jedinej heteráč novomanželům vtisknul hubany – vždyť jsem je dával tátovi, Brďovi, Ríšovi a spoustě dalších chlapů a opar jsem nikdy nedostal.


Svoje nový teplý kamarády jsem si získal ještě víc, když jsem se pak hned zčerstva na oslavě šel do zahradního bazénu koupat na Adama, jak je mym nudistickym zvykem. A slavilo se jako u Vítků na Karlštejně, poslouchala se božská Kylie, na kterou jsem si zatančil s nevěstem, probíraly se gely, nehty a chloupky na prstech u nohou a já měl spoustu otázek a spoustu nabídek k sexu, který jsem odmítal jen s lítostí, protože třeba takovej Tomáš byl kocour, po kterym na díze vyjede každá ženská. I Věrušce se líbil. Líbilo se jí tam víc frajerů, a mně se to taky líbilo, protože si tam mohla beztrestně flirtovat a já mohl být klidně u toho. Byl tam taky kluk z Klášterce, tak jsme si popovídali o společnjech známejch. Možná tam bylo i pár heteroušů, co buziky nemusej a přestože sex do zadku je pro ně tabu i se ženskejma, ve společnosti teplejch bratrů se chovaj, jako by v tom svym měli permanentně zabodnutej kolík. Jestli tam někdo takovej byl, tak po týhle akci si už aspoň přestal myslet, že se to dá léčit lázněma. Kluci, díky za krásnej zážitek. Jestli se dožiju aspoň stříbrný registrace, rád přijedu zas.

Obrana unáhlených slibů

„Musíme mít radost vítězů bez únavy vojáků: seďme na kanapi a buďme tvrdí.“

Kapitola o slibech začíná těmi nejšílenějšími, jaké si člověk dovede vymyslit, např. slibem, že někdo spočítá listy na každém třetím stromě v Holandské ulici (na mapě je to spíš dvůr) nebo že každý čtvrtek doskáče do centra města po jedné noze. Samozřejmě, že tímto bláznivým nápadem se chce Chesterton obratně dostat k jádru pudla, tj. ke kritice moderní společnosti. Slova jednoho z mých nejoblíbenějších autorů dál nebudu ohýbat a nechám je zaznít, tak jak vzkvetla v Čulíkově překladu.

Ten, kdo činí slib, si dává sám se sebou schůzku za určitou dobu na určitém místě. Nebezpečí tkví v tom, že ji třeba sám nedodrží. A v moderní době tento strach z vlastního já, ze slabosti a proměnlivosti vlastního já nebezpečně vzrostl a je základem námitek vůči slibům jakéhokoli druhu. Moderní člověk by nikdy nepřísahal, že spočítá listy na každém třetím stromě v Holandské ulici; ne proto, že je to bláhové (dělá mnoho bláhovějších věcí), ale proto, že je hluboce přesvědčen, že než se dostane k třistasedmdesátému listu na prvním stromě, bude nadmíru unaven a bude si chtít zajít domů na čaj. Jinými slovy: bojíme se, že se stane, abych použil běžného, ale hlavně významného úsloví, jiným člověkem. A právě tato děsivá pohádka o člověku, který se neustále mění v někoho jiného, je duší dekadence.

Hrát věčně nějaké divadlo bez možnosti úniku do sebemenšího a sebešpinavějšího zákulisí, kde člověk smí být lidský, je nejhorší peklo, jaké si fantazie dovede představit. A to jsou podmínky dekadentů, estétů a zastánců volné lásky. Prožívat neustále nebezpečí, o nichž víme, že nás nemohou ohrozit, pronášet přísahy, o nichž víme, že nás nemohou vázat, čelit nepřátelům, o nichž víme, že nad námi nemohou zvítězit - to všechno je šklebící se tyranství dekadence, kterému se říká svoboda.

Odpor proti slibům dospěl v naší době dokonce až k odmítání slibu, který je typický pro manželství. Je velmi zábavné poslouchat odpůrce manželství, když mluví na toto téma. Zřejmě si myslí, že ideál stálosti je jho, které lidstvu tajemným způsobem vnutil ďábel, ačkoliv ve skutečnosti si toto jho kladou na sebe neustále milenci sami. Existuje výraz, který je úplně protikladným spojením dvou slov – „volná láska“ - jako by ten, kdo miluje, byl nebo mohl být někdy volný. V přirozené povaze lásky je zavazovat se a instituce manželství pouze prokázala normálnímu člověku čest tím, že ho vzala za slovo. Moderní mudrci nabízejí milencům s kyselým úsměvem maximální svobodu a totální nezodpovědnost; ale nerespektují je jako je respektovala Církev; nepíší jejich přísahu na nebesa jakožto záznam nejdůležitější životní chvíle. Dávají jim veškerou svobodu kromě svobody tu svobodu prodat, což je to jediné, co milující chce.

Ve vynikající hře Bernarda Shawa Záletník máme živý obraz této situace. Charteris je muž, který se ustavičně pokouší o volnou lásku, což je totéž, jako by chtěl být ženatým starým mládencem nebo bílým černochem. Chodí a hladově pátrá po nějakém obveselení, kterého však může dosáhnout, jen když bude mít odvahu přestat chodit a pátrat.

V parku

Kajetán má teď doma stísněné podmínky, a tak ho občas vezmeme ven. Už je to velkej kocour.

Není Clauss jako Klaus

Přišel mi od Mileny D. odkaz na 90minutovou ekonomickou přednášku. Při své vlastní maturitě jsem si vytáhl z občanské výchovy otázku peníze. Mluvil jsem tenkrát o historii peněz od vynálezu mincí ve staré Lydii až po přechod na korunovou měnu za Rakouska-Uherska. Navíc nezbyl čas, naštěstí! Nicméně nad penězi a jejich mocí a zneužitelností jsem se zamýšlel často. Nikdo o tom ale kolem nemluvil, a tak jsem si říkal, že když je tolik odborníků na finance, děje se všechno správně a nikdo se nemá proti čemu bouřit.

V roce 1863 přišel z Londýna do New Yorku dopis s tímto zněním: „Ta hrstka, která systém chápe, bude mít natolik zájem o jeho prospěch nebo bude natolik závislá na jeho milosti, že z jejich řad nikdy nevzdejde opozice. Velká masa lidí, mentálně neschopná pochopit, ponese pak svoje břímě bez reptání, možná dokonce netušíce, že je systém vůči jejich zájmům nepřátelský.“ Odesilatel? N M Rothschild & Sons.

Vždycky jsem se bránil pojištění, zvlášť tomu životnímu. Agentům jsem už na prahu sděloval, že jsem kripl a umřu brzo, takže bych se jim nevyplatil. Pak jsem podlehl - ale jen proto, že mě pojistila moje bývalá studentka a tedy z toho bude něco mít, a pak proto, že mám zbytečně moc peněz a chci je nechávat v koloběhu, aby se nějak dostaly k mým bližním. Od toho tady přece jsou. O tom, že z peněz reálně uvidím míň, než si spořím, jsem přesvědčenej od začátku. Nicméně přestává mě bavit zůstávat dál blbej, Verče snad ty peníze za to, že mě lapila, nevezmou a já si to zruším a dám do oběhu třeba tak, že to nahážu do klobouku žebrákům nebo si koupím knížku od Tomáše Sedláčka o ekonomii dobra a zla, protože o ní Honza Kraus napsal, že „jste-li žákem, který se nechce učit, ale přesto chce občas něco vědět, a trváte-li na tom, že se lze ledacos podstatného dozvědět poutavě a zajímavě, nikoli útrpným pročítáním odborných teorií, pak tato kniha je právě pro vás“.

Andreas Clauss mě přesvědčil, a dokonce mi ani nevadila ta němčina. Má ji takovou měkkou.

Obrana šestákových krváků

Hodlám vás v nejbližší době zásobovat moudry pana Chestertona z knihy, kterou jsem až do soboty neznal. Vyšla česky jen v souboru s Ohromnými maličkostmi v roce 1976 v překladu Jana Čulíka. Jmenuje se Obrany a je, jak jinak, geniální.


O pesimistech se obvykle mluví jako o buřičích. Není to pravda. Předně proto, že trvalé buřičství vyžaduje jistou dávku dobré nálady, a za druhé, že se pesimismus dovolává slabších stránek člověka, následkem čehož pesimista provozuje právě tak znamenitou činnost jako hospodský. Skutečným buřičem je optimista, který obyčejně žije a umírá se zoufalou a sebevražednou snahou přesvědčit všechny ostatní lidi o tom, jak jsou dobří. Nejméně stokrát bylo dokázáno, že když chcete lidi skutečně rozzlobit a rozzuřit do nepříčetnosti, je nejlepší říct jim, že jsou všichni božími dětmi. Ježíš Kristus byl ukřižován, mějme na paměti, ne pro to, co říkal o Bohu, ale za to, že tvrdil, že člověk může ve třech dnech zbořit a znovu postavit Chrám. Všichni velcí revolucionáři od Izaiáše k Shelleymu byli optimisti. Nerozhořčovali se nad špatností tohoto světa, ale nad tím, jak pomalu si lidé uvědomují jeho dobré stránky. Ukamenovaný prorok není ani chvastoun ani kazisvět. Je to prostě zhrzený milenec. Trpí neopětovanou láskou k veškerenstvu.

První obrana je Obrana šestákových krváků. Krásně se v ní píše, že čím se pohrdá, tomu by se neměl věnovat čas – ale moderní doba se chová přesně opačně, neustále studuje a rozebírá věci určené k opovržení a sbírá k tomu důvody! Potom Chesterton se vrhá do srovnání vysoké literatury s brakem, filosofických a etických systémů s chlapeckými krváky a to je opravdu vrchol ostrovtipu.

„Zneškodnit hanebného zrádce mnoha tváří“ je možná z mravního hlediska trochu chabý cíl, ale rozhodně je lepší než v duchu mnoha moderních systémů (počínajíc Gabrielem D´Annunzio) takovým zrádcem být.

Připomnělo mi to, jak se Ivan Bílek jednou vrátil z filmu Hodiny o emocionálně rozedraných ženách několika generací se sebevražednými sklony a hodnocení shrnul do jedné věty: „Já mám radši filmy, kde rozhoduje poctivá rána mečem.“