Z války

Včera mi bylo vyčteno, že jsem přestal publikovat milostné dopisy z první světové války. Prozradím tedy, proč jsem ztratil ten elán, který si ta roztomilá korespondence zaslouží, a který se mi po tom včerejším rozhovoru zase vrátil. Napsal jsem totiž několik e-mailů školám ve městečkách, odkud Vláďa a Máňa pocházeli nebo kde působili. Vybízel jsem učitele dějepisu, zda by nechtěli s dětmi nějak spolupracovat na odhalení identity našich dvou zapomenutých milenců. Jsem asi hloupej, že si myslím, že by mě to jako malýho kluka bavilo po něčem pátrat. A jsem asi naivní, že si myslím, že by to mohlo napadnout nějakýho učitele. Schválně jsem si dělal čárky, kolika odpovědí se mi dostane. Ani jedné, přátelé. A protože to vypadalo, že to píšu jen pro sebe a pro Věrku, kteří si to můžeme v klidu doma přečíst v originále, praštil jsem s tím.

Nedávno jsem tu věnoval pár řádků Džerymu. Rád bych mu za tu vzpruhu věnoval i přepis dalšího dopisu, ale nevycházelo by mi to na dny v týdnu, což byla moje původní idea, a navíc zítra odjíždím na kurz češtiny a pak ještě na týden do Paďous. Nové díly korespondence tedy započnou hned po bartolomějské noci, v neděli 24. srpna. Džerymu za to věnuji tyhle dvě sloky z první světový. Rád bych jednou udělal takovou překladatelskou kompilaci prvoválečných veršů anglicky mluvících básníků, ale nějak teď nemám čas na celé cykly, a tak si vybírám úryvky, co mě zaujmou. Dnešní verše jsou od irského básníka Ledwidge, který v první světové válce zahynul. První je z básně, kterou jsem nenašel jinde, než na wikipedii, tak trochu filosofická a nadčasová, druhá je z typicky vojensko-ironické básně Samomluva.

Jak krásný by byl svět,
jak šťastně by si lidé žili,
kdyby ti, co nechtějí škodit,
opravdu neškodili...

...

Kalený meč a srdce bušení
je víc než všechno krásné umění,
a víc než hlava ověnčená
je na poli hrob beze jména.