Vlad, co pije krev protihráčům

Vladislav Tkačev, francouzský šachový velmistr se včera v Indii na svůj zápas s domácím Pravínem Kumarem posilnil špiritusem tak, že po 11. tahu usnul a když mu po hodině a půl spadnul praporek, museli ho ze sálu vynést, protože se odmítal probudit. [1] Tkačev se specializuje na bleskovky, protože dlouhé partie jsou pro něj úmorné. Mnozí soupeři jsou pro jeho vyloučení z turnaje. Obávám se ale, že jejich důvodem nebude to, že usnul, ale to, že mají strach, že se jim ho nepodaří vyloučit tak, jak by to bylo správné - tedy porážkou. V žádném komentáři jsem nenašel, jestli těch 11 tahů odehraných ve stavu totálně na mol bylo tak špatných (docela bych si je i přehrál). Vlad se stal rázem mým oblíbeným šachistou a na jeho počest si snad v neděli zahraju jednu partii s živým kadaňským šachistou, jehož Elo se pohybuje kolem 2000. Pak Vám poreferuju, jak jsem dopadl.

Tkačev se v roce 2007 stal mistrem Evropy a jeho Elo před zápasem bylo 2669. Já jsem spadl na 1524, ale dnes jsem odehrál velmi dobře Budapešťský gambit s jedním o dost silnějším Bulharem. Posuďte sami:

lubo_vg (1630) - Lojza (1524)

1.d4 Jf6 2.c4 e5 3.dxe5 Jg4 4.Jf3 Jc6 5.h3 Jgxe5 6.e3 Jxf3+ 7.Dxf3 b6 8.Se2 Sa6 9.O-O Sd6 10.Jc3 O-O 11.a3 Je5 12.De4 Dg5 13.b4 Vab8 14.h4 Dh6 15.Jb5 Sb7 16.Dd4 Dg6 17.g3 Jc6 18.Dd3 De6 19.Jxd6 cxd6 20.Sb2 Dh3 21.e4 f5 22.Dxd6 fxe4 23.Vad1 e3 24.fxe3 Jd4 25.Vxf8+ Vxf8 26.Sf3 Jxf3+ 27.Kf2 Dh2+ 28.Kf1 a bílý se vzdal

Pak jsem si ale neporadil s jedním stejně silným Holanďanem, a tak jsem nyní na 1527. Kdo si vzpomene na moje sny o vyšším patře, zasměje se. Aspoň, že ta Kadaň už má přes 2000 bodů.

Za hvězdičku pro Kadaň!

Když jsem jezdil po světě, nahlížel jsem občas řidičům do automap a silničních atlasů, a když už jsem je držel, juknul jsem, jak na to je Česká republika. Ve většině těch map Evropy tam u nás bylo docela málo míst označených hvězdičkou, a dvěma snad jen Praha. V našem regionu měl hvězdičku jen Klášterec, zřejmě kvůli zámku. Nemyslím si, že je to pro turisty vyčerpávající informace, a tak jsem napsal na adresu celoevropského poskytovatele silničních informací do automap Mairdumont s návrhem, aby Kadani přiřkli zaslouženou hvězdičku. Teď je to na nich.

Na kadaňských patriotech ale stojí jiná prestižní věc pro Kadaň, a to umístění v celostátní internetové souteži o nejkrásnější město v Čechách. Dají se tam přidávat hlasy každou hodinu, a tak, jak se šíří informace po kadaňských lokálpatriotních adresách, stoupá naše město výš a výš. Nicméně pořád je někde kolem čtyřicátého místa a jiná města už stačila vyburcovat víc svých fanoušků, takže je co dohánět. Ale šance je veliká a jak znám Kadaňáky, v tomhle mají jasno a do konce listopadu času dost! Takže klikněte

SEM a PŘIDEJTE HLAS.

Stejně tak uděláte dobře, když budete hlasovat v anketě o Zlatou vařečku. Já jsem hlasoval pro Střelnici.

Stopem do Itálie - den čtvrtý /I. část/

Domluvili jsme se s Mariem, že nás ráno v pět vyzvedne zase na té pláži, kde nás vyklopil. Šli jsme spát až dlouho po půlnoci, protože na pláži bylo docela živo, a tak jsme byli po ránu jak zombíci místních utopenců. Když jsme si přesedli z jeho osobáku do kamiónu, šlo na nás na oba spaní, a tak když šel Mario v Catanii nakládat, řekl nám ať si usteleme na kamioňácký postele. Usnul jsem, ani nevím jak. Zdálo se mi, jak si se mnou hází dvě obří příšery podobné Scylle a Charybdě, a když jsem se probudil, zjistil jsem, že jsou to serpentiny v podhůří Nebrodi, které nás vedly do vnitrozemního městečka Nicosia.

Těsně před cílem nás zastavili dva po zuby ozbrojení karabiníci a protože v kamionu by správně měli jet nanejvýš dva pasažéři, Věruška automaticky skočila za mojí sedačku. Jenže chlapík do okýnka zahlásil „dokumenti“, a horší by asi bylo dát jen jeden pas a pak se ukázat dva. A tak jsme odevzdali pasy a čekali, co bude. Mladší karabiník byl hodně agilní, a tak poté, co prolezl kamionu všechny dutiny, nechal nás vystoupit a důležitě telefonoval, jestli nejsme teroristi. Ten druhý zatím s Věruškou vtipkoval o svém panděru, a tak se ukázalo, že i v Itálii platí, že jeden polda je hodnej a druhej zlej. Když jsme si na mapě našli, kde jsme, a posoudili teplotu vzduchu, rozhodli jsme se pro variantu, že na městečko budeme mít jen hodinku a pak pojedeme s Mariem zpátky k moři.

Zde je tedy jen pár žánrových obrázků z naší krátké expedice, při níž jsme ochutnali i pár sicilských sladkostí. A pak Věruška ještě dostala od Maria bonboniéru z čokoládovny, kterou zavážel sušeným mlékem.

Slepec

Dnes v noci jsem usínal nad překladem básně od Siegfrieda Sassoona (originál zde).

Ten, jemuž svět se bujaře mihotal
od očí k mozku a zpět v tvrdé lebi,
spřádaje v podvědomí goblény života,
teď obrácený do sebe je, zády k nebi.

Uzavřen do tvrze před vším, co miloval,
slepý a bez vášně, pohled, který bolí,
hladě zeď nejistě razí si cestu dál
skrz rachot velkoměst svou dlouhou bílou holí.

V hlavě mi přitom zněla písnička od Znouze.

Čmýra

Vždycky, když se člověk zamýšlí nad stvořením vesmíru, musí si hned vzápětí uvědomit to, čemu Henry Miller říká „zoufalství Boha“, který měl přece nekonečné množství možností, jak takový svět stvořit, kdežto my už vnímáme skutečnost za možnost jedinou. Evoluce nabízí výklad, že šlo o náhodný sled příčin a následků s určitými pravidly, která nastavila zas jen náhoda. A protože příroda neumí být zoufalá, nechala to na nás a dala nám do vínku smíření se se smrtí a dalšími nedokonalostmi sebe sama.

Jednou ze zvláštností lidských bytostí a lidoopů je menstruační krvácení. I když to vypadá, že by puzení vajíček a krve z těla ženy mohlo být pod vlivem Měsíce (asi jako příliv a odliv), není to tak, protože každá žena má měsíčky jindy a šimpanzicím trvá cyklus 35 dní. A tak mi na opakovanou otázku Proč zrovna ženský? nezbývá než opakovat teorii, která mě napadla, když mi bylo dvacet let.

Jde vlastně o kompenzaci za orgasmus. Samičí orgasmus je totiž intenzivnější než ten náš, což dokazuje i klasická mytologie. Když se Zeus hádal s Hérou, kdo má ze soulože větší požitek, zeptali se na to Tiresia, který zažil obojí, a ten dal za pravdu Diovi, že ženy mají ze sexu desetkrát víc. Na to ho Héra oslepila a Zeus mu dal dar vidět do budoucnosti a žít sedm životů. A (to už je moje domněnka) na všechny ženy seslal čmýru neboli menses.

Podle Májů z menstruační krve vzniká otravný hmyz, který pak potřebuje krev k přežití, a tak ji saje, z čeho může – a tak čmýra postihla i muže. A já proč máme teď v pokoji tolik komárů.

Walt Disney o čmýře v roce 1946

Stopem do Itálie - Intermezzo

V Padově jsme bydleli v hostelu. Byla tam spousta mladých lidí, mladých rodin s dětmi, ale i jeden starší Američan. Poprvé jsme ho potkali ve společenské místnosti a pak dvakrát na snídani. Vždycky měl kolem sebe ty mladé studenty a krmil je tím, kde mohou co vidět, takže odcházeli ze snídaně nasyceni hned dvakrát. Doporučoval jim všemožné památky nejen ve městě, ale i po celé Itálii, dával jim i praktické rady, jako kudy se kam dostat, odkud je co jak vidět a kolik se dá kde ušetřit, a dělalo mu dobře, když vypadal jako světoběžník. Upozornil jsem na něj Věrušku a spolu jsme přemýšleli, co nám na tom tak vadí, když jsme sami na cestách stejně jako on.

Čtu teď dopisy Henryho Millera, které psal Anaïs Nin, což je velmi zajímavé čtení a taky si z něj dělám výpisky pro některý z dalších článků. Nicméně, dnes jsem se dočetl k místu, kde Henry a Fred (nikdo jiný než Carl z Tichých dnů v Clichy, narozený ve Vídni českým Židům) večeřeli přímo naproti nejznámějšímu zámku na Loiře v Chambord, a řekl jsem si, že jej tu otisknu hned začerstva jako intermezzo v našem cestopise.

Starší, užvaněný a zcestovalý Francouz požádal Freda a mě o dovolení, aby si k nám mohl přisednout. Srdečně jsme souhlasili. Za chvíli už tlachal ostošest, a nikoli nezajímavě (pro mě), a upozorňoval nás, co je kde ve Francii k vidění ... oltářní výklenek epochy, Madonin prst, římské sloupoví, goblén z dvanáctého století, atd. Hrubě jsem ho přerušil uprostřed přednášky a řekl jsem jako pravý Američan: „Tyhle věci mě nezajímají, ani co se za nehet vejde.“ Užasle na mě pohlédl. Rozšířil jsem to. „Musím takové věci vidět v nějakém živoucím prostředí.“ dodal jsem . „Musí být kolem nich lidé, krajina, život, domy, věci, které jsou zajímavé samy o sobě, svou věčnou přítomností, abych tak řekl. Nehnu se ani o píď, abych se podíval na nějakou zříceninu nebo pamětihodnost. Chci se s nimi setkávat nahodile, neúmyslně. a ne je vyhledávat. Nejsou pro mne ani trochu důležité. Voila.“

Henry mě zase nezklamal.

Sergej Michalkov

Dohromady složil slova tří hymen, dvou sovětských a té současné ruské. Poprvé byl vyzván k otextování starší bolševické hymny v roce 1943, protože Stalin usoudil, že na Internacionálu se ruským vojákům špatně umírá a že mnohem blaženěji se jim bude umírat na trochu vlastenečtější píseň. V ní samozřejmě nesmí chybět pár slůvek o samotném bolševickém báťuškovi.

Нас вырастил Сталин — на верность народу,
На труд и на подвиги нас вдохновил!

Po Stalinově smrti a odhalení jeho kultu osobnosti se tahle slova do krámu nehodila, a tak od roku 1955 do roku 1977 se hymna hrála jen instrumentálně. Pak ale Brežněva napadlo, že je to chyba, a tak byl Sergej Michalkov vyzván, aby text oprášil, vynechal Stalina a nechal tam jen Lenina (ale za to dvakrát). V roce 1990 Rusko adoptovalo jako hymnu Vlasteneckou píseň, ale ta zase nebyla tak úderná, a tak si Rusové v roce 2000 prosadili návrat k sovětské hymně. Ta ale potřebovala nový text, a protože Sergej Michalkov (btw. otec slavného Nikity) byl pořád ještě naživu, posloužil svému národu dotřetice. Čtvrtou hymnu už nesloží. Dnes ve věku 96 let v Moskvě zemřel.

Sňatky s Navenkem

Nicméně méně je někdy víceméně více

Před 230 lety byla ve Francii vydána Deklarace práv člověka a občana. Jen tak pro zajímavost několik z jejích 17 (!) článků.

1. Lidé se rodí a zůstávají svobodnými a rovnými ve svých právech. Společenské rozdíly se mohou zakládat pouze na prospěšnosti pro celek.

4. Svoboda spočívá v tom, že každý může činit vše, co neškodí druhému. Proto výkon přirozených práv každého člověka nemá jiných mezí než ty, které zajišťují ostatním členům společnosti užívání týchž práv. Tyto meze mohou být ustanoveny pouze zákonem.

6. … Zákon má být stejný pro všechny, ať už poskytuje ochranu či trestá. Všichni občané, jsouce si před zákonem rovni, mají stejný přístup ke všem hodnostem, veřejným úřadům a zaměstnáním, podle svých schopností a jen na základě rozlišení, která vyplývají z jejich ctností a z jejich nadání.

10. Nikomu se nesmí dít újma pro jeho názory, i náboženské, ledaže by jejich projev rušil pořádek stanovený zákonem.

11. Svobodné sdělování myšlenek a názorů je jedním z nejdrahocennějších práv člověka, každý občan může tedy svobodně mluvit, psát, tisknout, jest se mu však zodpovídat za zneužívání této svobody v případech zákonem stanovených.

12. Záruka práv člověka a občana vyžaduje existenci veřejné moci; tato moc je tedy zřízena ve prospěch všech a ne tedy k osobnímu užitku těch, kterým je svěřena.

15. Společnost má právo žádat na každém veřejném úředníkovi počet z jeho činnosti.

17. Protože vlastnictví je nedotknutelným a posvátným právem, nikdo ho nemůže být zbaven kromě případu, kdy by to vyžadovala zákonně zajištěná veřejná nezbytnost, a pod podmínkou spravedlivého a předchozího odškodnění.

Kolik zbytečných slov je v jiných ústavách a deklaracích.

Stopem do Itálie - den třetí /II. část/

Mario Bevacqua nás nejdříve odvezl na druhou stranu Kalábrie, zpátky k Tyrhénskému moři, které pak lemuje dálnice až do městečka Villa San Giovanni. Bylo jasno a tak se nám naskytlo množství krásných pohledů na pobřeží, nejkrásnější snad u Scilly, což je jeden ze dvou výběžků proslavených z řeckého bájesloví. Když chtěl říct antický Řek, že šlápnul z bláta do louže, prohlásil, že přejel ze Scylly do Charybdy. Pro Řeky to byly dvě mořské příšery, kterým se téměř nedalo uniknout. A kdo proplul, musel mít na Olympu tlačenku nebo někoho příbuzného.

Celou cestu se mi vybavovalo, jak jsme jednou stopovali s Lenkou z Neapole na sever a náš řidič nás vyhodil na výpadovce na Modenu. Měli jsme ještě časovou rezervu, a tak jsme se rozhodli prohlédnout si tohle městečko, na jehož předměstí se narodil pekařský synek Luciano Pavarotti. Zastavil nám příjemný pár, a přestože to bylo jen deset kilometrů, sblížili jsme se a po krátkém rozhovoru nám oznámili, že dnešní noc strávíme u nich. Odvezli nás do centra Modeny, sdělili nám svoji adresu a číslo autobusu, který nás k nim doveze a odjeli s našimi těžkými krosnami domů. Jmenovali se Ale a Paola a oba pracovali jako profesoři na boloňské univerzitě. Večer nám připravili večeři o třech chodech a docela nás opili vynikajícím vínem. Bavili jsme se o Itálii, zejména o té jižní, kterou jsme měli v čerstvé paměti a Ale s Paolou nás přesvědčovali, že musíme jet na Sicílii, že to je nejsrdečnější oblast Itálie, kterou znají, resp. že už to vlastně ani není Itálie. Tehdy ve mně vykřesli jiskřičku touhy dostopovat někdy na Sicílii. Druhý den nás odvezli do Boloně, kam jsem toužil právě kvůli té univerzitě, nejen protože je nejstarší na světě, ale i kvůli tomu, že tam učil a snad ještě učí Umberto Eco. Ten napsal pár analýz i o románu, který přesně před sto lety napsal Luigi Natoli o sicilské sektě Beati Paoli, jánošíkovské předchůdkyni dnešní Mafie. Název sekty se prý odvozuje od Františka z Paoly, kterému se říkávalo Beato Paolo. To jsme ale ještě netušili, kde Paola leží, ani že za pár dní budeme stát u místa, kde se tento pro nás exotický světec narodil.

Blížili jsme se totiž teprve k přístavišti v městečku, které nese moje jméno v italštině a odkud je denně vypravováno několik desítek trajektů na Sicílii a zpátky. S Elí jsme byli před třemi lety blízko, až dole pod Tarentem, ale dál jsme se nedostali. Nenastudoval jsem si nikdy, jak je to s přepravou na Sicílii zařízené, ale my jsme jeli kamionem, a tak jsme strach neměli. Když tak dáme řidičovi pár babek, jestli to bude na pasažéry. Asi nebylo, za kamión se nicméně platí něco přes 60 Euro. To, co se mi v Modeně zdálo jako sen, bylo teď pravdou. A naše loď se symbolicky jmenovala Fata Morgana.















A večer jsme uléhali na pláž ve vesničce Fondachello na úpatí Etny.

Jak vyzrát na přísloví

V mém pokusu zcela jednoduchém
nejdříve najdu jehlu v kupce sena
a až ta jehla bude slavně nalezena,
velblouda nechám prolézt jejím uchem
tak, že jím nejdříve jen komár proleze
a velblouda z něj udělám hned posléze.

Stopem do Itálie - den třetí /I. část/

Usínali jsme a nad Římem se skvěl měsíc v úplňku. S Funèsem, který se ve skutečnosti jmenoval Roberto, jsme se domluvili, že se po krátkém noclehu k němu nalodíme ve 4.30 ráno. A tak jsme se nařídili budíky a opravdu jsme ještě před rozbřeskem stepovali u korby „našeho“ kamionu. A vycházející slunce nám po pár hodinách posvítilo na Vesuv. To bylo nejzazší místo, kam jsem dostopoval s Lenkou. Tehdy jsme tu ale dlouho nepobyli, prohlédli jsme si Neapol a pak jsme měli docela trable se odtud vymotat. Roberto nás s Věruškou hodlal odvézt ještě pěkný kus cesty na jih.

Měl zvláštní zvuk klaksonu – jako když houká mašina, a tím každou chvíli upozorňoval řidiče a silničáře na vozovce, že jim buď náruživými gesty chce sdělit, co si o nich myslí, nebo v případě protijedoucích kamioňáků, že jim bude volat vysílačkou. A ze všech měl tak trochu srandu, to měl s tím Funèsem taky společné. Jak jsme se blížili místu, kde nás měl podle plánu vysadit, snažil se nám přes vysílačku domluvit pokračování. Jednoho řidiče už měl docela na lopatě, ale nakonec nás odmítl, a tak si vyslechl spršku nadávek, protože nechtěl, abychom díky němu byli fortunati, ale fortunatissimi. To už jsem mu docela obstojně rozuměl.

Pumpa před sjezdem na Lamezia Terme, město vzniklé v roce 1968 fúzí tří městeček, byla nejjižnějším bodem, kde jsme oba s Věruškou v našich životech byli. Moc romantické místo to ale nebylo, a tak se nám nabízely dvě možností. Buď se po tak dlouhé cestě hned snažit dojet do vysněného cíle, jímž byla Sicílie, nebo to stočit k moři a pak se nějak dostat po pobřežní silnici do cípu italské nohy. V odpolední výhni jsme zvolili druhou variantu. Na ceduli s nápisem MARE se Italové docela chytají, většinou se jede do čtvrthodiny a můžete si být jistí, že váš řidič zabrzdí o písek. Nejinak tomu bylo v tomto případě. Jen jsme si ale neuvědomili jednu věc: že jsme v nejužší části Kalábrie, která odděluje Tyrhénské a Iónské moře. A tak nás mladý Ital svým fiátkem odvezl na pláž v Catanzaro Lido u Iónského moře, čímž nám trochu zhatil plány, protože odtud se dolů na Sicílii dostává mnohem hůř. Navíc, jak jsme přejížděli, z břehu na břeh, postupně se docela seriózně zatahovala obloha. Moře jsme si ale užili: jak se horšilo počasí, narůstaly vlny a to mám rád. Věruška se ale vln, které dorůstají větších rozměrů než na prunéřovském koupališti, bojí, a tak jsem ji musel do moře dotáhnout jak zelený aktivista raněnou karetu. Mám zákaz z téhle záchranné akce zveřejňovat fotky, takže jen pro ilustraci počasí:


Jen co jsme oschli, vydali jsme se stopovat, abychom do večera utekli počasí. Byli jsme kousek od Crotonu, kam jsem se chtěl vždycky podívat, jelikož tam měl svoji školu Pythagoras. Nicméně letos jsem si předsevzal potkat Archimeda, a tak měl můj oblíbený vegetarián smůlu – jedeme na jih. Třeba do rodiště Tommase Campanelly, o jehož Slunečním státě jsem tu jednou psal. Uvidíme.

První a poslední setkání s mafiánem bylo skrze jednoho egyptského přistěhovalce, který, když nás viděl stopovat na Reggio di Calabria, nám radil, abychom si vzali Pullmana. Vytušili jsme, že je to autobus, asi nějaká místní firma (až časem jsme se ze slovníku dověděli, že pullman je prostě italský výraz pro dálkový autobus všeobecně). Dalo nám docela práci vysvětlit tomu mladíkovi, že jsme stopaři a spíš než o cíl nám jde o prostředek. A v průběhu toho vysvětlování od nás najednou ten Egypťan odskočil a připálil cigaretu procházející gorile. „Local mafian“ – řekl na vysvětlenou.

Chvíli jsme ještě stopovali a najednou nám zastavil chlápek s menším návěsem, na kterého jsme čekali. Když jsme mu řekli, že bychom postupně chtěli až na Sicílii, řekl, že tam jede a že můžeme jet s ním. Ráno jsme tedy viděli Vesuv a večer jsme uléhali přímo na úpatí Etny. Ale tenhle kousíček cesty si nechám do dalšího článku, protože na překonání úžiny mezi Itálií a Sicílií jsem se těšil od jedné noci, kterou jsem s Lenkou strávil jednou v severoitalské Modeně. Ale o tom taky až příště.

Skočná není jenom polka

Včera jsme si s Věruškou pouštěli vzájemně oblíbené písničky a skladby. Pak jsme poslouchali náhodně a poznali tak např. skupinu The Hollies, která se od 60. let nikdy nerozpadla, nebo The Searchers, kteří byli v r. 1987 v Praze. Před znalci muziky 60. let bychom si samozřejmě uřízli trapnou ostudu, ale zároveň jsme si uvědomili, kolik toho ještě neznáme z věcí, bez jejichž zhlédnutí nebo poslechnutí bychom neměli nebo spíš nechtěli umřít. Na jednu takovou věc jsme narazili až dnes. Nehledě k tomu, že jde o věc slavnou či spíše přeslavnou, kterou možná mnozí z vás viděli, její kvalita mě přiměla k tomu dát ji sem pro ty, kteří tu čest jako já neměli. Pro nedočkavce dnešní doby, po úvodní půldruhé minutě, kterou zaplní zpěv Caba Callowaye III., přijdou na scénu Nicholas Brothers (píše se válečný rok 1943), jejichž neuvěřitelná sestava končí v ještě méně uvěřitelném finále. A po zhlédnutí stojí za to, pustit si to i na úplně jinou muziku skupiny Contours, kde vyniknou některé taneční prvky, které při tom soustředění na step nepostřehnete.

Stopem do Itálie - den druhý

Druhý den bude stručný a bez obrázků. Byl o cestě. Po snídani v hotelu, v jehož chilském jmenovci našel smrt nesmrtelný major Hradec, jsme se jen chvíli kochali krásným výhledem na protilehlé alpské svahy.


Přešli jsme celou jižní část Tarvisia, kde byl celkem slušný nájezd na dálnici, a tak nás na ni po chvíli vyvezly dvě Rakušanky. Vyhodily nás na pumpě za Udine, na které nikdo nestavěl. Na rozlehlém parkovišti stálo jejich auto osamocené. Holky se šly vyčůrat, a tak jsme usoudili, že přeci jen pumpa funguje a snad na ni tedy někdo zabloudí. Frekvence byla tak jedno auto za pět minut, ale déle než půl hodiny to naštstí netrvalo. Navíc už se roztrhala obloha a směrem na jih slibovala lepší tempo (italsky počasí). Vzal nás další rusky mluvící řidič, tentokrát rumunský Ukrajinec (sám si ale říkal ukrajinský Rumun). Měl všude ikonky svatých a hrozně se divil, že Věruška není ani katolička ani pravoslavná (jako on) ani žádná jiná institucionalizovaná. Jel nakládat do Verony, a tak nás vyhodil na velký pumpě před Padovou, kde se dá stopovat na jih. Jenže Marco, jenž nám zastavil, jel na Veronu, a tak jsme se nechali vyhodit na pumpě u Soave, kde jsme se stavovali loni. Je to před tou osudnou veronskou dálniční křižovatkou, kde jsme to potřebovali stočit na jih. Stopovali jsme na šipky a na SUD, a tak když nám náš další řidič řekl, že jede na Milán, byli jsme trochu překvapeni. Bylo to asi nejluxusnější auto, kterým jsme jeli a jeho majiteli očividně nešlo o čas, a tak nás odvezl až na první pumpu naším směrem. A tam se to stalo.

Nějakou dobu to vypadalo beznadějně, bylo pět hodin odpoledne, a tak jsme si řekli, že Sicílii asi budeme muset vzdát a že pojedeme na Rimini. Protože stop stál za prd, šel jsem zaměstnankyni pumpy pomoct s přeházením asi padesáti pytlů s odpadky z takového pojízdného vozíku do čerstvě přistaveného kontejneru. Trochu jsem se zamatlal pomerančovou šťávou, co z některých těch pytlů vytékala, a paní mi pořád říkala, ať toho nechám, že ona to zvládne a že má na to odění a rukavice. S každými dvěma až třemi pytli se muselo vyjít několik schodů a pytle se vrhali přes plot. Když jsme to dodělali, oddechl jsem si a s Věruškou jsme si tajně, aby to Pánbůh neslyšel, sdělili, že by se ten dobrej skutek mohl proměnit v dobrej stop. Ale nic. Asi za deset minut, se objevila paní s dalším plným vozíkem odpadkových pytlů. Váhal jsem, ale pochopil jsem, že je to zkouška. A tak jsem zase vyrazil na pomoc. Ve chvíli, kdy jsem do kontejneru vhodil první pytle, zavolala na mě Věruška, že nám zastavil kamion.

Roberto vypadal naprosto stejně jako Louis de Funès, dokonce i stejně temperamentně mluvil. Bohužel pro nás - jen italsky. Vytáhl jsem proto slovník a vysvětli jsem mu, že bychom chtěli k moři někam na tu stranu, jak je Rimini. Moře tam nemám rád, ale druhý den by se dalo sjet trochu jižněji, a tam to jde. Říkal, že nás tedy vyhodí, u Bologni. „A dove ty?“ vypadlo ze mě. „Dove io? Calabria!“ Otočil jsem se na Věrušku. Kalábrie! To je špička nohy. „Possiamo andare con te?“ jestli jako s ním můžeme až tam. „Nessun problema!“ Ještě jsem se ho zeptal, kde tak hodlá spát a on řekl, že někde u Říma. A tak jsme druhý den o půlnoci dorazili na pumpu u Říma a šli jsme si na čtyři a půl hodiny lehnout na přilehlou mýtinu, na kterou snad byli kamióňáci líní chodit čůrat.


Dobrý skutky se vyplácej.

Pokračování příště...