Střelec ze Střeláku

Kdož před znalci se vychloubají, zasloužený posměch sobě utrží, cituje Ezopa Encyklopedie humoru a vtipu. A ještě krásněji z Čelakovského: Kdo svým zásluhám sám chválu činí, jsou-li čisty, zbůhdarma je špiní. A tak za prvé doufám, že tohle nečte moc šachových velmistrů ani klubových hráčů a za druhé se veřejně přiznávám, že umím nevšedně bídně prohrát i s mnoha hráči papírově slabšími. Jednoho (s asi 1330 body) jsem dokonce třikrát odmítl, a až když si mě počtvrté vybral se vzkazem „I will kill you. Are you afraid?“, jsem se rozhodl dát mu lekci. A asi po deseti tazích jsem to vzdal. A ještě jedno doznání: ta partie, kterou jsem tu prezentoval jako poslední, byla odvetou – první partii jsem prohrál, ale čestně v moc pěkné hře.

Tak a teď zase trochu pýchy a špíny. Sehrál jsem dnes partii s téměř šedesátiletým srbským soupeřem, jehož virtuální Elo bylo 1689, tedy více než o sto vyšší než to mé. Měli jsme každý na své tahy pouhých 15 minut, a tak se nedalo extra dlouho přemýšlet. Přistoupil jsem k zápasu se silným soupeřem jako Jana Jacková ke střetnutí s Karpovem (přečetl jsem si o něm až nedávno a jen jsem litoval, že se toho nedožil táta). S tím rozdílem, že jsem jako bílý od začátku hrál aktivně na výhru.

Hrál jsem poprvé v životě Levitského útok, který ani Fritz pořádně neznal – pro něj to byla prostě hra dámského pěšce, která se mu už s třetím tahem ztratila z knihovny zahájení. V internetové databázi se dá dojít dále, ale i tam je od začátku poměrně velká úspěšnost bílého, takže netuším, proč se ta hra hraje tak málo a nestojí v učebnicích. Já ji určitě po dnešku budu hrát častěji! Vždyť jsem rozený Střelec. A udělám z tohoto střeleckého útoku ozdobu ŠK Střelnice.

Kdo však marnou chloubou práší,
koše plev na trh vynáší,
vítr času odvěje
jej i jeho naděje.

Fr. L. Čelakovský

Fritz mě tentokrát kupodivu ani jednou nepokáral za špatný tah a dával mi jen alternativy. Po 11. tahu mě pochválil větou: „Bílý je ve velmi aktivní pozici.“ Soupeř udělal blunder 23. tahem a od té chvíle jsem nechyboval a dohnal ho až do téhle pozice, v níž vzdal:


Partie proběhla takto:

1.d4 d5 2.Sg5 h6 3.Sh4 Jc6 4.h3 Dd7 5.Jf3 e6 6.c4 Jge7 7.Jc3 dxc4 8.e4 Jg6 9.Sg3 Sd6 10.e5 Sb4 11.Sxc4 a6 12.O-O b5 13.Sd3 Sxc3 14.bxc3 O-O 15.Dc2 Jce7 16.Jh4 De8 17.f4 Sb7 18.f5 Jxh4 19.Sxh4 Jxf5 20.Sxf5 exf5 21.Vxf5 De6 22.Vaf1 Sd5 23.V1f4 Dc6?? 24.Vg4 b4 25.Sf6 g6 26.Vh5 Kh7 27.Sg5

V úterý začíná Turnaj o putovní pohár Královského města Kadaně, tak budu referovat. Jsem tam tuším jediný bez oficiálního Ela.

Od Abrahama k Adamovi

Když jsme byli v Praze pro zvon, který byl odlitý v Kadani v roce 1727, a tedy právem patří do našeho muzea, měl jsem kromě schůzky s manažerem skupiny Nightwork čas i na antikvariát. Tam mě zaujaly čtyři z pěti svazků (vlastně 8 z 10 dílů) Encyklopedie humoru a vtipu z let 1888 až 1892. Nejvíc mě zaujalo to, že ani jedno asi z dvaceti hesel, která jsem si přečetl, nebylo vtipné, a tak jsem si říkal, že pověstný humor bez vtipu má možná kořeny už v 19. století a knihy jsem si koupil.

Hlavní důvod tkvěl v tom, že jsou v knize tisíce a tisíce informací o osobnostech a předmětech, které dosud byly skryty před mou zvědavostí. Hned v úvodu je třeba citován anglický lékař Sydenham, který prý prohlásil, že více než příchod dvaceti oslů obtěžkaných léky pomůže každému městečku příchod šaška. A tak jsem si našel, že Thomasu Sydenhamovi se říká anglický Hippokrates a že tanec sv. Víta má ještě jedno jméno - Sydenhamova chorea.

Občas tedy odložím Aristotelovu Metafyziku a pro občerstvení si přečtu pár hesel ze svazku A-Č. Když mě něco zaujme, tak vám to tu nezapomenu sdělit, nejsem intelektuální soukromník.

Znali jste nějakého Abrahama a Sancta Clara? Pro mě to byl do včerejška neznámý muž. Dokonce jsem ho v první chvíli považoval za dva, za Abrahama a Svatou Kláru. Z kontextu a později z wikipedie jsem zjistil, že šlo o jednoho člověka, augustiniánského mnicha (vl. jménem Johann Ulrich Megerle), který byl od roku 1669 až do své smrti v roce 1709 dvorním kazatelem ve Vídni, kde si prý získal lid vtipem a jasnou řečí.

Tak tenhle Abraham a Sancta Clara jednou kázal, že by dovedl všechny panny ve Vídni vyvézt z města na jednom trakaři. Když byl za tuto urážku na cti obžalován a nucen k odvolání, prohlásil hned v dalším kázání, že nechápe z čeho je obviněn, protože se přece nezmínil o tom, na kolikrát by je na tom trakaři vyvážel.

Taky mě zaujala hláška, že Adam byl jediným člověkem, který neplakal při svém narození, za to ale při svém zasnoubení. V jedné španělské opeře prý zase Adam prosí Boha, aby ho stvořil.

Rockin' Gypsy

Chtělo by se mi napsat, že rock 'n' roll is not dead. Ale on je mrtvej. A Phil Riza je zombie, i když dnes pro mě byl poslední rokenrolový trubadúr. Kéž by moderní muzikanti byli aspoň z půle tak zruční a nadšení jako on. A kéž by byli aspoň z půle tak skromní. Přijel starým Citroënem, vzal si 100Euro na benzín a zítra jede dál, do Berlína za kamarádem a odtud do Rostocku na další koncert ve šňůře, v níž Kadaň byla jediným českým zástupcem (a na plakátu se tak pěkně vyjímala).


Přijel k nám z Budapešti pozdě, ale zahrál jako o život a já jsem aspoň trochu zažil pocit, který mohly zažít dnešní americké babičky, když uprostřed 50. let zašly do nějakého zapadlého klubu v Nashvillu.

Syrakusy /část I./

V Syrakusách Archimedes objevil v lázních svůj zákon (Ať klepeš, jak klepeš, poslední kapka vždycky do slipů.) a socha, již jsem dal minule jako hádanku, je vlastně uměleckým ztvárněním onoho slavného výkřiku Heuréka! V Syrakusách taky kreslil Archimedes kruhy do písku (Noli masturbare circulos meos.), než ho římští vojáci sprovodili ze světa. A v těchhle Syrakusách jsme se ocitli my, kteří jsme před třemi dny parkovali svého Jonatána v Plzni na Nové Hospodě. Ty tři dny na stopu se vyplatily.



Srdce starého města se jmenuje Ortygia. Je to vlastně ostrov. Nějakých 3000 let historie na 40 hektarech. Vkročili jsme do něj skrze bránu Porta Marina z 15. století.


Hned za ní nás čekalo několik hladových Kajdíčků s tou typickou po egyptsku protáhlou lebkou. Vzpomněli jsme si na toho našeho, co asi doma dělá sám. Pár hodin na to došla esemeska, že utekl, když u nás v bytě byli vyměňovat okna, a že ho sousedka vyhnala na ulici. Naštěstí ale hned za pár minut došla další, že už se našel. Ve skutečnosti byl ale venku docela dlouho a domů přišel sám.


Došli jsme až k Aretusině studánce, o které jsem tu už psal.


U ní se konala ta první italská svatba, která nás inspirovala (tady je v pozadí).

Hrad maniaků, jak jsme si přeložili jeho název, byl založený Fridrichem II. Sicilským (ano, to je ten, co nám daroval Zlatou bulu sicilskou) a dneska jsou v něm kasárna, takže Věruška marně klepala na jeho bránu.


Moc jsem se těšil do kostela sv. Lucie, který stojí na místě mučednické smrti této světoznámé světice, co si vydloubala oči, aby se znelíbila pohanskému nápadníkovi, a dostala za to od Panenky Marie ještě krásnější. V kostele jsou i katakomby, ale Pán Bůh ví, že nemusíme vidět všechno.


A tak to zařídil.


A tohle je pohled od kostela svaté Lucie druhý den. Vlevo se dere z vany Archimedes, vpravo vzadu je průčelí katedrály.


To barokní průčelí od Andrea Palmy je moc hezké a vůbec na mě tenhle kostel zapůsobil asi nejvíc z letošního výletu.


Na téhle fotografii je docela dobře vidět, že byl postaven na místě původního templu bohyně Athény.


A ještě lépe je to vidět z pohledu zevnitř. Moc pěkně se to ale snoubí, a tak by se to jistě líbilo i mé belgické oponentce v nedávném sporu o ženách v Novém zákoně. Athéna a Ježíš Kristus je myslím docela hezký páreček.


Říkali jsme si, že bychom se mohli navečer vykoupat, ale vzhled zdejších volných pláží nás odradil. Rozhodně by se tu blbě do toho terénu kreslily kruhy.


A tak jsme to střihli přes Apollónův chrám, nejstarší dórský chrám na Sicílii (foto až z druhého dne) rovnou na večeři k Pinovi, kterého nám doporučil Toni.


Tam jsem si dal vynikající rybu a Věruška nejlepší pizzu na Sicílii.

Dobrou noc.

Svatý Václave, oroduj za nás!

Svatováclavský víkend začal smiřováním s Němci, co bydleli v Kadani před rokem 1945. Napsal jsem o tom na blog KZK. Osobně se mi na tom nejvíc líbilo to, že jsme se s Otcem Josefem prošli pěšky z radnice na hřbitov a zpátky na faru, kde jsem si vyzvedl texty čtení na sobotní mši, abych je mohl najít (a pak přečíst) v angličtině a taky najít a předat Belgičanům ve vlámštině.

Sobotní ranní mše na začátku Vinobraní totiž měla čtení ve čtyřech jazycích a Belgičani z Halle na ní předali kopii svojí černé Madony jako dar městu Kadani. Originál z roku 1267 byl svatebním darem holandskému a henegávskému vévodovi, který se jmenoval Jan. A že já jsem taky Jan a taky jsem měl nedávno svatbu, přivezli mi Belgičani jedno malé balení chlastu a Věrušce kilo pralinek. Svatá Maria, matko Boží, pros za nás hříšné!


Vinobraní se mi moc líbilo, počasí bylo vymodlené a tedy vymydlené, jediné mraky, co přišly, byly mraky lidí. Tak snad se bavili jako já. Trochu jsem se rozladil belgickými čůči, že jsem potom nevědomky zapomněl svůj nástup v Romanci o Karlu IV. Za hodinu na letošní derniéře jsem to ale zase napravil.

Večer jsem se s jednou dámou z Halle přel o evangeliích, v nichž ona jako pravověrná katolička vidí málo žen, a když, tak kromě Matky Boží jenom samé špatné. A že to bylo jinak. Chtěl jsem jen, aby uznala, že to mohlo (a tudíž nemuselo) být jinak (nebo mohlo být ještě úplně jinak), a hlavně, že v přítomnosti či nepřítomnosti žen v Kristově příběhu není moudrost ani toho příběhu ani Kristova. Pohořel jsem. A hlavně jsem nudil všechny okolo včetně Věrušky, tak se dodatečně omlouvám.

V neděli jsem v Žatci po dlouhé době viděl televizi. Po poledni dávali Maškarádu od Lermontova, natočenou v roce 1963 s Rážem a Brouskem, Bohdanovou a Kačírkovou. Hodina a deset minut plynule tekoucích veršů, které nenudily, ale naopak zněly jako vybroušená próza. Úžasný překlad zřejmě podle úžasného originálu! Po tomto poetickém zážitku jsem si zase jednou uvědomil, že když bylo Lermontovovi jako mně, byl už sedm let mrtev!

Odpoledne jsme jeli do Loun a s babičkou a s dědou nad mřížkovým koláčem zavzpomínali na jejich mládí. Večer jsme si u maminky pustili Sílu lidskosti o Nicholasu Wintonovi a já zase uronil pár slz. Inspiroval mě Terezčin kamarád, který na Wintonovo konto řekl zajímavý úsudek. Nesouhlasím s ním.

Na papeže jsem si párkrát taky vzpomněl, ale nerad se rouhám, tak jsem radši místo Staré Boleslavi navrhl Věrušce zajet do Nového Sedla ke kostelu Nejsvětější Trojice a sv. Václava, kde je to s tím naším českým křesťanstvím nahnuté jako s tím mým, ale kde se zvládnu pomodlit o to upřímněji.


Cestou jsme se zastavili na Stekníku a měli jsme štěstí. Paní domácí nás vpustila do terasovitých zahrad a do kaple, i když mají o víkendech otevřeno jen pro ohlášené skupiny.


Zámek je rokokový, i když základ je barokní. Z tvrze zámek nechal vystavět žatecký měšťan Jiří Kulhánek. To už je po mém strýci, našem starostovi a tom sci-fi autorovi čtvrtý Jiří Kulhánek, kterého znám, i když tenhle byl snad ještě i Jan a během života získal šlechtický titul a přídomek z Klaudensteina.


Rokokovou přestavbu řídil pak jeho potomek Jan František Kulhánek. Jeho iniciály J.F.K. zdobí nejen ornamentální zábradlí balkona, ale prý i strop hlavního sálu.


Rokoková je i kaple Panny Marie a sv. Jana Nepomuckého.


Posledním soukromým majitelem byl švýcarský konzul, jemuž ovšem po válce zámek sebrali.


Od té doby, jak tomu tak v Čechách bývalo, zámek chátral, andělíčci přicházeli o ručičky a Nepomuk dokonce o hlavu. Dnes je na tom zámek podobně jako ten valečský a nejsou peníze.


Povzdechli jsme si s paní kastelánkou, že je škoda, že tu není ta hrdost jako v Anglii, a mě zase napadl plán na nějakou takovou nadaci, která by to přeci jen s tou naší hrdostí prubla. Co myslíte, našlo by se 20 let po revoluci dost Čechů hrdých na svoji tradici, co by byli ochotni přispět třeba tisícovku ročně na svoje členství v organizaci spravující zprvu snad několik jednotlivých památek, které by dávala dohromady? A postupně by se rozrůstala, jak by bohatla, protože se bude, jak doufám rodit víc a víc hrdých patriotů. A ze zámků jako je Stekník a Valeč by se stávala turistická centra.


Už jsem se probudil. Věruška si aspoň chvilku zahrála na zámeckou paní a jeli jsme domů.






Vlastně ještě to Nové Sedlo. Tedy svatý Václave...

Blunder

Na krabičce s šachovým programem Fritz (dárek od Petra Kučery), je představen první šachový stroj na světě – Chess Turk, s nímž bojovali např. Napoleon Bonaparte, Benjamin Franklin a „Alan Edgar Poe“. To poslední jméno zní sice věrohodně, ovšem Alan nebylo křestní jméno známého básníka, nýbrž příjmení (vl. Allan), které přijal po svém pěstounovi. A Chess Turk byl vlastně jenom prodlouženou rukou šachového mistra, který se schovával v útrobách skříně, u níž seděl umělý Turek.

Dnešní partii se zhruba stejně silným a stejně starým protinožcem jsem zkusil poprvé zadat Fritzovi 9 k analýze. Partie se mi moc líbila, a tak jsem byl zvědav, co na to program, v němž je zadáno přes milion velmistrovských partií.

Prý jsme hráli Nimcovičovu indickou obranu ovšem ne moc standardně, po 7. tahu můj soupeř nadobro opustil zahájení registrovaná v tom milionu partií. U tahu s pořadovým číslem 14, což je moje šťastné číslo, se převaha přiklonila na mou stranu, 18. tah soupeře byl chybný a já mohl tlačit. 22. tah obsahoval pro mou stranu sdělení: zcela ignoruje cestu k vítězství, ovšem hned soupeřova odpověď měla tento komentář: prostě minul dveře, kterými by šel přímo za vítězstvím. A ještě pár tahů poté byly zprávy o tazích černého jasné: černý promarnil výhodu a připravil se o jasnou výhru. Ale já jsem hrál taky nešikovně.


1.d4 Jf6 2.c4 e6 3.Jc3 Sb4 4.Sd2 Jc6 5.Jf3 d5 6.Dc2 O-O 7.e3 Sxc3 8.Sxc3 a5 9.Sd3 h6 10.O-O b6 11.Vae1 Sb7 12.Jd2 Dd6 13.f3 Je7 14.e4 dxe4 15.Jxe4 Jxe4 16.fxe4 Dc6 17.d5 Dc5+ 18.Kh1 exd5 19.exd5 Vae8 20.Ve4 f5 21.Vh4 Sc8 22.g4 Jg6 23.Vh5 Je5 24.gxf5 Jxd3 25.Dxd3 Ve3 26.Dd2 g6 27.Vxh6 Sxf5 28.Vh4 Se4+ 29.Kg1 Vd3+

A tak jsme po mém 30.tahu stáli takto. To už jsem ale dva tahy před tím chtěl vzdát, nicméně jednu šanci jsem tam viděl.


Můj tah 30.Vf2 vypadal jako zoufalá obrana. Fritz mi k tomu napsal strohé Bílému hrozí mat. Černý mi také okamžitě sežral dámu tahem: 30. … Vxd2. A Fritzův komentář? Přichází o jasnou výhru (prý Vf5 by přineslo ulehčení – sledujete ten protimluv? Má mě na lopatě a přitom potřebuje ulehčení!). V angličtině se takovému tahu říká blunder. Následujícím 31.Vh8 jsem ho jednoduše, okamžitě a krutě zmatil.

Metamorphosis

Dodnes jsem měl slovo psychedelický přiřazeno jen k Velvet Underground, protože ostatní věci, co mi chtěli zintenzivňovat vjemy a pocity, na to neměly. Ode dneška se pro mě obsah toho slova rozšiřuje ještě o projekt Christopha Pajera s názvem Metamorphosis, což je vlastně strunné, napůl smyčcové kvarteto. Připomněl jsem si svoji ódu na Boo a na Brno a tentokrát nebudu už tolik opěvovat, aby to nevypadalo, že jsem za to něco dostal. Metamorphosis mohou někoho uspat, ale ve mě probudili naprosto nečekané pocity, které už jsem dlouho neměl.

Stopem do Itálie - den čtvrtý /II. část/

Mario nás vyklopil na předměstí Catanie, uprostřed křižovatky, uprostřed průmyslové zóny, kde se jediným svědkem života jevil vzrostlý kaktus hned u krajnice.


Chtěli jsme stopovat na Syrakusy, ale zastavil nám takový malý Ital, který nejen, že neuměl jinak než italsky, ale hlavně neustále tou italštinou mluvil jako o překot, nepustil nás ke slovu a odvezl nás na autobusové nádraží v Catanii. Cesta trvala asi čtvrt hodiny, a my jsme oba s Věruškou začali celkem obstojně rozumět italsky. Ono se to nezdá, ale metoda omílací je metoda účinná, a když pořád z pusy vypouštěl podobné věty, člověk už si našel konečky, za které ten motouz začít rozplétat. Dokonce jsme postřehli i jednu slovní hříčku: když říkal v různém pořadí po sobě slova Siracusa a noto, tak jsem si zprvu myslel, že Syrakusy jsou známé, ale když jsem se při tom maně podíval do mapy, pochopil jsem, že nám kromě Syrakus doporučuje i návštěvu městečka Noto, které je ještě jižněji a je taky na seznamu památek UNESCO. Škoda, ale budeme rádi, když stihneme Syrakusy.

Protože nemám autobusy rád, šli jsme rovnou na vlakové nádraží a když jsem uviděl, že vlak do Syrakus jede za pět minut, okamžitě jsem koupil dva lístky. Až potom jsem si přečetl, že jsem koukal na tabuli příjezdů, a že mezi odjezdy byly Syrakusy až za dvě hodiny. Je velmi šlechetné, že lístek lze bez poplatku stornovat. Čekal nás pullman. Zastávky byly sice trochu nepřehledné, ale nakonec jsme nasedli a po hodině dojeli. Přímoří před naším cílovým městem bylo nechutně zastavěno ošklivými továrnami. O to větší pak bylo potěšení, když jsme vystoupili pár metrů od římského divadla uprostřed města, o kterém jsme oba vždycky jen slyšeli v hodinách dějepisu. Dobyli jsme město, které před více než dvěma tisíci lety bránil sám Archimédes svými důmyslnými vynálezy.

Připluli jsme do Syrakus a zůstali tam tři dny, praví se ve Skutcích apoštolů kapitola 28., verš 12. I to je málo. A my jsme měli maximálně čtyřiadvacet hodin. Věruška (protože myslí vždycky na všechno ze závratnou předvídavostí) už z autobusu vyhlédla vhodný penzión, s jehož majitelem, který se jmenoval Toni, jsme si rychle plácli. A ještě v podvečer hurá do města!

A v noci ještě jednou!

A ráno do třetice.


Fotografie ze Syrakus budou tvořit samostatnou kapitolu. Na závěr tedy kontrolní otázka: Co že to ten chlápek na tom náměstí vlastně dělá?

Prokletí budoucího věku

Když v roce 1938 vydal György Faludy maďarské parafráze Villonových testamentů, staly se přes noc populární. Nakladatelství Új Idők mu nabídlo exkluzivní možnost přeložit tisíc nejkrásnějších básní světové literatury. „Na to budu potřebovat hodně času,“ povídá básník, „budu potřebovat načíst mnoho literatury. Rukopis vám přinesu až tak po světové válce.“ Slečna Andrassy, která nakladatelství zastupovala, se usmála: „Ale světová válka už přece byla!“ Domluvili se tedy na roce 1942. Gyorgy Faludy překlad dokončil v roce 1988. To se zrovna vrátil do Maďarska po 40 letech emigrace.

Faludy skládal i své básně. Jedna mě inspirovala k této parafrázi.

Nauč se zpaměti tahle slova
a opakuj je zas a znova,
protože kniha, v níž jsou psána,
nedočká možná ani rána
a i když přežije třeba dvacet let,
nakonec stejně se jí zlomí hřbet
a její básně padnou do stoupy
a noví básníci tu nastoupí
prokletí ode mě ze hřbitova.
Tak pamatuj si tahle slova.

Nauč se je prosím zpaměti,
než jako vlaštovka ti odletí
do krajin, kde snad ještě žije
zakletá v knihách paní Poesie.
Tady jí zavřou všechny bary
i kavárny a pivovary
a zbude jenom televize
a v ní kecy o tom, že je krize,
a stupidní disneyovky pro děti.
I tuhle sloku se nauč zpaměti.

Až jednou budeš tahle slova
svým malým vnukům recitovat,
budu už dávno pod zemí,
a přece krásně bude mi,
až vzkřísíš moji báseň v život
a uděláš z ní oběživo
platné i v době bez čtení.
Lehké bude mé zetlení,
když tohle krásné prokletí
předneseš světu zpaměti.

Kočkování aneb druhý Kirwitzerův den

Takhle to mám v knihovně já
(úplně vpravo nově koupený Studijní překlad Bible)

Manželé Boříkovi přijeli asi tři čtvrtě hodiny před přednáškou, a téměř půl hodiny z toho jsme si povídali o kočkách. Když jsem panu emeritnímu primáři Boříkovi volal do Varů, říkal, že budou muset hned po přednášce domů kvůli kočičce. Ujistil jsem ho, že vím, o co jde, a domluvili jsme všechny detaily, kdy a kam přijet, jak dlouho přednášet, co jsou to Kirwitzerovy dny atd. Když se ho pak jeho paní zeptala, kdo volal, odvětil:

„Někdo z Kadaně, máme tam mít přednášku.“

„Aha, a kdy a kde?“

„To jsem zapomněl, buď v pátek nebo sobotu, ale datum, to už nevím.“

„Aha, a kdo ti to vůbec volal?“

„To nevím, ale má doma taky kočku.“

Prý jsem ale zněl tak slušně, že jsem si z nich určitě nevystřelil, a že určitě ještě zavolám. A já si naštěstí v pátek, tedy v první Kirwiden, vzpomněl, že bych se asi měl ještě ujistit, zda autoři knížky o kadaňském rodákovi Josefu Löschnerovi se sobotní přednáškou počítají. To už mi zvedla paní Boříková, a tak se vše doladilo do nejmenších podrobností.

Boříkovic kočka Albína se má líp než náš Kajetán. Jednak má výběh na zahrádku, jednak doma v mističce kaviár. Připomnělo mi to Kulhánkovic Kočeka, který zporcoval za měsíc prsa z dvaceti kuřat (nad masem ze stehýnek ohrnoval nos) a k pití krom vody pil jen smetánku do kávy. Když měli manželé Boříkovi autogramiádu své knihy, vzali si domů taxíka, aby Albína nechřadla, a když přijeli, akorát si došla ze zahrádky na písek, i když normálně potřebu vykonává venku.

Jestli na to nezapomeneme, zavoláme s Věruškou do Varů, aby nám pan doktor přivezl kořen kozlíku lékařského, který v apatyce nekoupíš, ale u Boříků seženeš. Kočky prý na něj neuvěřitelně reagují.

Přednáška o Löschnerovi představila tohoto našeho německy mluvícího rodáka jako rektora Karlo-Ferdinandovy univerzity, zakladatele pražské dětské nemocnice, průkopníka balneologie v Čechách, císařského osobního lékaře a hlavně velkého člověka humanistu. Jsem hrdý, že jsem ho spolu s dalšími asi šesti lidmi v publiku poznal blíže.

Manželé Boříkovi naslouchají dr. Žofkovi

Doktor Žofka (toho docenta jsem mu včera přišil předčasně) mě opravdu nezklamal. Ne, že bych pochopil matematická vyjádření Newtonových zákonů, z nichž lze ty tři Keplerovy snadno odvodit, ale Keplerovy odhady drah pěti planet podle pěti pravidelných konvexních mnohostěnů jsem konečně pochopil a tak mi tenhle obrázek už navždy bude říkat něco víc, než dřív.


I nástin (spíš násvit) kuželoseček baterkou na tabuli je pomůcka hodná Rudy Koblice.

No a vždycky z přednášky dr. Žofky odcházím s potvrzením toho, co jsem si před lety přečetl v těch ne(příliš)fyzikálních knížkách od Feynmana o hypotézách, důkazech a vůbec smyslu fyziky. Díky. (O Tychonově vztahu ke Keplerovi tu ještě napíšu nějaký krátký komentář, protože článek v posledním čísle Živé historie mě popudil, jako to dovedl dříve Luboš Y. Koláček v History Revue).

ThMgr. Krchňák absolvoval jako jediný všechny přednášky svých kolegů, čímž mnohdy vyplňoval podstatnou část hlediště. Přednášku o penězích a majetku jsem z velké části neslyšel, ale vyznění bylo snad takové, jaké jsem čekal, že totiž nejde o špatnost peněz a bohatství, ale o přístup k nim. Koupil jsem si od něj Studijní překlad Bible a už jsem si v něm dokonce něco přečetl. Časem sem určitě dám i nějaký komentář k tomu, co mě v Bibli zajímá nejvíce.

Teď snad jen jednu věc, v níž se s panem Krchňákem nesouhlasím a srdce (rozum, hebr. léb - pozn. 73 ve Studijním překladu) mi velí to zde již poněkolikáté zopakovat. V Sodomě a Gomoře nešlo o hřích homosexuality, jak včera pan magistr poměrně důrazně řekl, ale i podle Studijního překladu šlo o vznešenost (v pozn. pýcha), nasycenost chlebem a utěšená bezstarostnost (Ez 16,49; v pozn. „Hříchy Sodomy, o nichž mluví Ezechiel, nebyly výslovně zmíněny ve zprávě o zničení Sodomy v Gn 13,13“). Ale o to ani nejde, i kdyby byly, homosexualita není podle mého srdce ani rozumu hřích, ale nejen to, ani homosexuální styk nemá s hříchem nic společného, hřích je nenasytnost, a ta platí v sexu pro nás heteráče jako pro teplouše, stejně jako o majetku platí pro chudé jako pro bohaté.

Koncert Michala Prokopa s Framusem Five byl pak večer pastvou pro uši a pro mě (a dr. Žofku) pěknou tečkou za letošními Kirwitzeorvými dny.

Kohouti na smetišti aneb první Kirwitzerův den

Včerejší série přednášek a povídání s dvěma přednášejícími při večeři mi v mnoha pokojích otevřelo okna. Moc se mi líbila výpověď biblického překladatele Jiřího Hedánka, dá se říct, že jsem dokonce změnil svůj do té doby konzervativní postoj k překladům bible a jsem odhodán si pořídit jak Studijní překlad, tak B21. Přednáška začala otázkou:

„Která česká opera končí slovem "stroj"?“

Nikdo to neuhádl, co vy? Já hádal nějakého Janáčka, Věc Makropulos zmínil sám přednášející, ale tudy cesta nevede. Všichni ji znáte, tak do toho. Stydět se nemusíte, přednášející se také na mou otázku na aramejský originál Otčenáše nestyděl říct, že neví - načež mi erudovaně odpověděl.

Dr. Hadravová mluvila pěkně o vztazích mezi astronomy poč. 16. století. Zatoužil jsem navštívit florentské muzeum dějin vědy, kde mají i model Galileova teleskopu (tehdy se mu tak neříkalo, Galileo používal slovo occhiale nebo latinské perspicillum). Na stránkách muzea jsem našel i hezkou projekci, jak asi vypadali Galileiho objevy v čočce jeho dalekohledu s několika videi, které objevy vysvětlují. Aby přednášející na Kirwitzerových dnech věděli, jakou formu sdělení zvolit, píšu jim vždy v propozicích, že publikum tvoří laici a středoškolská mládež. Schválně jsem si dělal čárky, kolik středoškoláků dorazilo. Výsledek asi tušíte. Ani jeden, přátelé. Zvědavost (tedy touha něco vědět) je předpotopní záležitost.

Prof. Sokol mluvil o prvních dvou kapitolách knihy genesis. Vlastně jsem přesně o nich vždycky dlouho přemýšlel, abych došel nějaké moudrosti a asi jsem došel k podobnému závěru, jen jsem ho nezformuloval. První příběh končí požehnáním, druhý prokletím. Je to i o tom, co se ve filosofii nazývá teodicea. Kde se v dobrém světě vzalo zlo? Pan profesor pojímá hada jen jako něco, co se do příběhu dostává, protože jiné sdělení něčeho téměř nesdělitelného autor nenašel. Otázka tedy zní: nese člověk zodpovědnost za svůj pád nebo ji může shodit na zvíře, které se od té doby plazí po břiše? Prof. Sokol to vidí jasně - na rozdíl od jiných kultur, kde se vše špatné přičítá bohům zla, místním diblíkům a modlám, hebrejská tradice svaluje vinu na člověka. V odkazu na evoluci se mi líbilo, že jako je evoluce sled nezvratných změn, tak i vyhnání z ráje bylo změnou nezvratnou. Co tedy přinesl Ježíš Kristus? Toho se přednáška nedotkla a je to dobře, protože to opravdu nebyla žádná agitka. Každý už musí přemýšlet sám. Při otázce, jakou symboliku vidí ve stromu života a stromu poznání, odpověděl, že na to téma četl tlustou knihu známého teologa, po jejímž přečtení nevěděl víc, než věděl předtím, a když viděl, jaké hlavy si na té otázce vylámaly zuby, hlubší analýzy se vzdal.

Úplně na začátku mluvil Daniel Herman o Moldávii a zejména o jednom českém městečku v této nejchudší oblasti Evropy. Ta vesnička se jmenuje Holuboje a mají tam školu Jaroslava Haška. A taky tam veškeré zlo, které se za rok ve vsi napáchá, svedou na kohouta, kterého při posvícení popraví a tak se zlu pomstí.

Tak teď nevím, může za zlo na světě had, kouhout nebo člověk? Co si o tom myslíte vy?

Dneska se těším v 15h. na Löschnera, protože o něm nic nevím a 1.října bude v Kadani otevřeno Löschnerovo náměstí, tak bych o něm něco vědět měl. Pak se těším na doc. Žofku, ten mě nikdy nezklamal. A od 17h. na mistra republiky ve znalostech bible, s tím jsme včera byli na večeři, a přestože s ním v mnoha věcech nesouhlasím (a taky jsem mu to řekl), jsem rád, že zrovna on je biblickým překladatelem. No a od 19h. se těším na Michala Prokopa a hlavně na Zloděje času.

Valeč 12/9

Kdo chce s námi na

tak TUDY.

Nikdy by je neprodal.
Odnesl je do frcu
a žil a hrál a zpíval dál
a po vejplatě jako král
odvážel si je pěkně kočárem
zpátky na zámek.

A pak je prodal.
Nejdřív harmoniku,
potom šachový hodiny
a nakonec duši.
A odstěhoval se
Bůh ví kam.

2016/909