To je pan Mácha, ten bude hrávat hrdiny

Slova Tylovy milenky Lény Forchheimové nám připomínají, že je letos Máchův rok. Na listopadové výročí, jak víte, připravuji velkou wikipediánskou adoraci.

25. února sedm let po Máchovi se narodila Lori Šomková. Určitě mezi anglickými wikihesly nebude chybět.

V monografii dr. Alberta Pražáka mě zaujala pasáž:

Chodíval jí v neděli naproti ke kostelu sv. Jakuba, doprovázel ji na zkoušky a do divadla, až – podle Prokopa Chocholouška – najednou si zamanul z kaprice, že musí býti jeho.

Nejdřív jsem si musel najít, co je to kapric (lze i femininum kaprice). Ve Slovníku spisovného jazyka českého píšou, že vrtoch, rozmar, umíněnost, svévole. A pátral jsem dál, až jsem v knize Pavla Vašáka našel přímo citát vzpomínky Prokopa Chocholouška z r. 1858:

„Oč se vsadíte, že bude ona dívka mou?“ pravil Mácha, ukázal na dívku, která taktéž z ochoty Thálii sloužila. Byla to kaprice Máchova, z kaprice se zamiloval!

Donutilo mě to k zamyšlení a chci odtud vykřičet do světa:

Kdo se nezamiloval z kaprice, nepoznal lásku!

Elena Sluníčko

Na dnešním koncertě Eleny Sonenshine jsem si uvědomil, jak neuvěřitelný je rozdíl mezi jazzem v radiu a naživo. A když jsem psal do pozvánky tu reklamní větu o nejlepší současné české jazzové zpěvačce, nebyl jsem si její pravdivostí jistý. Teď už ano.

Kytarista mi výrazem obličeje připomněl dědu, tak ho tímto zdravím do Loun. Děda taky hrával v kapele a dokonce na to klofnul babičku. Jsem na něj pyšný!

Hoří, má panenko

Strašně rád si čtu v časopise Kino ze šedesátých let. Je to pro mě vlastně sbírka poezie. Nedávno jsem s Věruškou koukal na Hoří, má panenko – byl jsem zvědav, co tomu řekne, protože pro mladé lidi to může být i nuda. Nebyla, což mi udělalo velkou radost. A další radost mi udělal text Aloise Humplíka v Kině (5/67) z doby, kdy se ten už stotisíckrát komentovaný film teprve natáčel, a to v kulturním domě „Na střelnici“ ve Vrchlabí. Filmaři prý tehdy vybírali budovy určené k demolici, a těch bylo v pohraničí díky dvaceti letům komunistického hospodaření po vyhnání Němců požehnaně.

Co mě ale pobavilo natolik, že o tom píšu tuhle noticku? Všichni ví, že ve filmu hrála řada neherců. Ale ani mně by nedošlo, že tito amatéři nebyli schopní tzv. postsynchronu, neboli dodatečného namluvení svých rolí do úst. Rozhovory se musely natáčet na fleku. Jenže aby je mikrofony dobře sejmuly, nesměl být hluk. A to se na hasičské zábavě zařizuje těžko. Natáčelo se tedy tak, že v době dialogů kapela jen předstírala, že hraje, a taneční páry klátily „holanďana“ v papučích či plstěných ponožkách. Příště se na to budu soustředit, jestli to poznám.

Jací opravdu jsou?

Většinou se snažím politickým komentářům vyhnout, ale teď nemůžu odolat. Včera byl v Kadani Jiří Paroubek. Všem jistě ku podivu a svému zdraví ku prospěchu jsem tam nebyl. Ovšem dnes jsem po příchodu do práce objevil na pultě několik zbylých výtisků knihy Jaký opravdu je? s podtitulem Jiří Paroubek v odpovědích na otázky Arnošta Lustiga, Jana Krause a Jiřího Krampola. Neodolal jsem.

Ovšem číst se to dá jen s krajním sebezapřením – pro nebetyčnou urážku duševního obzoru čtenáře, jímž jsem se pro chvíli stal. A neurážely mě jen odpovědi, ale bohužel i otázky. Jen namátkou:

Jak si třídíte lidi? Kdybyste byl Bůh, co byste na Zemi a v lidech zlepšil? Co byste dělal jako kapitán Titaniku, než začne klesat? Kolik byste uživil dětí? Dovedete udržet tajemství? Za kolik vteřin uběhnete 100m? Kdybyste byl vladařem, co byste zlevnil, a naopak zdražil? Bylo zřícení newyorských dvojčat katastrofa, nebo tragedie?

Takhle se ptá držitel ceny Franze Kafky Arnošt Lustig, který prožil několik let v koncentračních táborech. Ano, omluvou snad může být stáří a s trochou naděje i fakt, že otázky nepokládal on, ale zaplatili mu za to, že je mohou vydávat za jeho (stejně jako jeho úvodní slovo). Korunu jim nasadila otázka: Kdo si myslíte, že jste?

A teď pozor:

Jak je možné, že v zemi, kde kulturu nezničila ani německá okupace, ani socialismus, který se o to snažil velmi silně a dlouho, se to daří jinak – když otevřete televizní program, 80 procent pořadů je z USA. Převážná část jsou slabomyslnosti. Uvedu například film Fotrle lotr. Fantastické obsazení, opravdu skvělí herci, například Dustin Hoffman, Robert de Niro, Barbra Streisand a podobně. Ale ten, kdo tento film natočil, musel na ty herce vědět dvojnásobnou vraždu. Proti téhle kravině je bulharský film Kulaka Mica sedmioskarový hit.

… ptá se a zároveň tvrdí herec, který má pětiroli ve filmu Waterloo po česku (2002), po Playgirls II nejhorším filmu historie okem českých diváků.

Nakonec otázky trochu na úrovni jako jediný pokládal Jan Kraus, u nějž se jen divím, do jaké společnosti se to přidal. To si nevšiml vypovídací hodnoty odpovědí? Příklad:

Co dělat, aby solidarita s těmi slabšími nebyla často jen taháním dolů těch úspěšných. Myslím poctivě úspěšných?

Solidarita existuje v každé opravdu demokratické společnosti. Je jejím neoddělitelným prvkem. A je zajímavé, že jen opravdu demokratické země, země s fungující sociální soudržností, jsou hospodářsky vyspělé.

I kdyby bylo možné vytvořit v jednom státě EU stát nesolidární – další země by se tomu snažily jistě zabránit –, ta společnost by procházela bouřlivými tenzemi. A skončila by nejspíše v křeči revoluce. A to by pro mě jako pro reformního socialistu bylo nepřijatelné řešení.

Krom toho, že to nebyla odpověď na otázku, bylo mi, jako bych četl pokračování ankety o floskulích v A2.

A co říci závěrem, když už jsem se nechal potřísnit blátem? Zkusím to na oko zahrát tak, jako bych to všechno psal, abych mohl nakonec parafrázovat právě čteného Rousseaua.

Předvídavost voličů české sociální demokracie (všeobecně, nejen pod Paroubkem) mi přijde jako předvídavost karibského domorodce: ráno prodá svou bavlněnou postel a večer pláče, aby ji koupil zpět, protože nepředvídal, že ji bude potřebovat pro příští noc.

Dějiny okamžiku

Věrušce

Ještě jednou z ní dlouze potáhl
a pak ji, jedinou svědkyni své samoty,
utopil v plechovém popelníku.
Vzal do ruky pero,
namočil ho do mateřského mléka
a na kus černého papíru napsal
velkými písmeny: DĚJINY OKAMŽIKU.
Za nadpis nakreslil hvězdičku
asi takhle malou *
a papír nechal prázdný.
Jen dole narýsoval podle pravítka čáru
a pod ni pošeptal
potichu,
jako ještě před chvílí
mávala křídly












__________________________
* babočka na špendlíku

Spánek a hra

Kdo si na otázku v předešlém článku odpověděl ano, sklízí můj obdiv. Kdo by k tomu dodal, že ho k přemýšlení dovedla škola, toho bych si rád nechal vyfotit, zarámovat a pověsit nad psací stolek.

Abyste to pochopili, můj sen o reformě školství se zakládá na tom, aby škola vedla žáky ke kladení podobných otázek – na které možná ani neexistuje jasná odpověď, ale nad kterými si každý musí zapřemýšlet a k něčemu dojít. A hned jdu taky s pravdou ven, kdo mě k položení těch otázek dovedl: byl to Jean Jacques Rousseau.

Mám doma Emila a Vyznání, ale vždycky jsem toužil přečíst si jeho rozpravy nad otázkami zadanými dijonskou akademií. Myslel jsem si, že ani nebyly přeložené do češtiny. Teď už vím, že alespoň jedna ano – zrovna ta, co nevyhrála (docela bych si přečetl tu, co vyhrála - od abbé Talberta, ale ta asi opravdu česky nevyšla).


Rousseau byl genius zamýšlení se nad prostými pravdami. Přesně to, co dnes podle mého názoru chybí na školách. Budu vás tedy v několika dalších článcích otravovat vzrušujícími myšlenkami tohoto genia. Jen tak zpaměti mě napadá, že jsem se pročetl k místu, kde Rousseau mluví o tom, že zvířata se musí rvát o přežití a veškerý čas, kdy se o něj nervou, tráví spánkem.

Vidím to na našem Kajetánovi. Žrádlo dostane do misky, v teple je celoročně, o hormony byl připraven a my ho s Věruškou nijak neohrožujeme. A tak Kajetán prospí 22 hodin z astronomického dne. Rousseau zapomněl na jedinou věc, která dokáže zvířata probudit k životu, aniž by o ten život šlo – na hru. Kajetán se ze všeho nejradši honí za laserem.


Člověk je na tom vlastně podobně. Nebojuje o přežití, většinu potřeb má zajištěno, aniž by se musel nějak trápit. Takže krom žrádla a sexu by mohl klidně spát tak dlouho jako Kajetán. A tak abychom pořád nespali, vymysleli jsme si hru – hru na kariéru, hru na společenské postavení, honičku za penězi, honičku za úspěchem, honičku za přáteli na facebooku nebo hru na psaní soběpisníků. Dneska už jsem se nahrál dost, jdu koukat, jak se jiní honí za pukem, a pak konečně spát.

K těm dnešním příspěvkům tady jsem se ještě v čerstvém článku na blogu KZK zamyslel nad smyslem státních maturit.

Proč?

Zamysleli jste se někdy nad tajemstvím těchto otázek?

Proč má žena dvě prsa?
Proč má kráva jedno vemeno se čtyřmi čumfrlíky?
Proč má koza, ovce, kobyla či morče vemínko se dvěma čumfrlíky?
Proč má prasnice vesměs tři vemena a celkově až 18 čumfrlíků?
Proč má kočka šest cecíků a pes osm a víc?
Proč jsou prsa blíže předním končetinám a vemena zadním?
Proč mají chlapi, psi, kocouři atd. bradavky?

Nucený výsek

Včera měla být rocková zábava s Led Zeppelin cover bandem, ale kytarista se před odjezdem z Brna sprchoval, uklouzl po mýdle a zlomil si ruku. Tíha zábavy tak zůstala na klášterecké kapele Macho a kadaňském Nuceném výseku. Kadaňské trojce (mimořádně také s hostem) se podařilo rozparádit početné obecenstvo a dostat kotel do varu, zvuk byl tentokrát lepší než na Markýzech a vše skvěle doplnila naše nová světelná technika. Užili jsem si s Věruškou koncert mezi skauty, kteří roztáčeli máničky u podia. Až budeme mít malého junáka, určitě ho dáme do Junáka. A jsem hrdý na to, že jsem Nucenému výseku dal zatím všechny svoje hlasy v anketách a soutěžích, i když to proti mladým rockerům zatím bylo prd platné. Po včerejším koncertu jim určitě hlasy přibudou.

Co dělati a čeho nechati

Jak čtenáři soběpisníku vědí, nikdy jsem nic, krom několika slepých uliček, neobjevil. S neutuchající poctou se skláním před objevem původního umístění hrobky Jana Hasištejnského z Lobkovic, o kterém jsem od Lukyho věděl mezi prvními. Moc mu držím palce, aby tyhle objevy pokračovaly a věřím, že jeden z největších, který pronikne i do učebnic, by mohl přijít už zanedlouho.

Já jsem zatím objevil další slepou uličku. Už jsem se tu naparoval, že jsem přeložil jednu latinskou báseň Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic do angličtiny, a musím to poplácání po rameni zopakovat, protože ji zatím z wikipedie nikdo nesundal. No, a malým pátráním jsem zjistil, že první dva verše tohoto epitafu použil slavný malíř Bernard (Bernaert) van Orley (1488 – 1541), přezdívaný „nizozemský Rafael“, na rytině s portrétem Cesara Borgii. Rytinu jsem neviděl ani nevím, kde je schovaná. Pátraní zatím končí, ale třeba se ze slepé uličky jednou vynoří nějaký další objev.

Že Bohuslavem nekončí sláva rodu Hasištejnů, o tom zase mohu podat svědectví z knížky Sixta z Ottersdorfu O pokoření stavu městského léta 1547. Kdybych si o tom četl ještě jako učitel, určitě bych to při probírání vlády Ferdinanda I. nezamlčel.

Sám jediný Šebestián Hasištejnský nespravedlivým těm a takovým zápisům se zepřel. Neb když král k němu jako i k jiným osoby jisté vyslal, aby mu hor nějakých stříbrných postoupil a zápis na ně učinil, pakli by toho neučinil, že by v trestání hrozné upadnouti musel, on těm poslům toto za odpověď dal: Že se jest on na vzdělání těch hor stříbrných, chtěje je tudy vyzdvihnouti, u svých dobrých pánů a přátel v znamenité summy vzdlužiti musil a tak až posavad jim dluhův svých nezaplatil a sum takových jemu půjčených zase ještě nenavrátil. Pak kdyby králi měl těch hor postoupiti, musel by své všecky dobré pány a přátely v tom zavésti a než by to učinil a tím za jejich dobrodiní se oplatil, že by raději hrdlo ztratil. A protož aby králi Jeho Mti toto od něho oznámili, že jest se on králi na milost i na nemilost dal, podle kteréhožto dání král má moc, jestliže mu chce statek i hrdlo odníti, že to může dobře, jakožto ten, kterýž ho v svém vězení a moci má, učiniti. Neb on že jemu těch hor nijakž dáti nemůže ani postoupiti nemíní. Král nemoha na něm nic míti a vida jeho stálost, musil ho tak při tom zanechati. Jiní pak všickni rozličnými pohrůžkami co do nějakého saku vehnáni jsouce… se podrobili.

Budiž nám Šebestián Hasištejnský vzorem.

Lidičky, to je na světě floskulí!

Časopis A2 přináší v čerstvém vydání anketu Stereotypy a klišé současné kultury. Na anketu odpovídají rozličné osobnosti a je to velmi podnětné čtení. Nejvíc mě oslovil příspěvek bohemisty Petra Šimáka, a protože mi mluví přímo z duše, tu ho máte:

Vynikající ukázkou myšlenkové floskule je touha takzvaných, a většinou samozvaných, intelektuálů měnit svými slovy svět. Precizní myšlenková analýza konkrétního problému, jediný způsob, jak může někdo slovy komentovat svět, je zaměňována za všeobecná, tedy bezcenná tvrzení. „Napříč zemí se rozrostl bezprecedentní systém korupce na komunální, krajské i centrální úrovni,“ všímá si pravidelný produktor takových tezí, socioložka Šiklová. Nic konkrétního neuvádí, navíc opomíjí fakt, že korupce patří k demokracii a demokracie bez ní není myslitelná (podobně je na tom lobby). „Místo přísunu a zpracování informací si vymýváme mozky stupidními seriály,“ pokračuje statečně dál. Pro koho tyto věty píše? Člověk zvyklý přemýšlet to ví i bez paní Šiklové, kdo se o to nepokoušel, považuje to za zbytečné fňukání intelektuálů – a v tom má v posledku pravdu. „Úředníků vesele přibývá, země se úspěšně zadlužuje, blbost jen kvete,“ říká další specialista na plýtvání slovy Lubomír Martínek. „Každý demograf poctivě přizná, že Evropa stárne a blbne,“ píše ve svém známém článku o školství Petr Piťha. Je poctivé si přiznat, že desetiletý školák řídící na počítači ekonomiku svého mikrostátu plus jeho vojenské akce neblbne, ba naopak. Místo odkazu na jednu studii, která by takovou absurditu tvrdila, se autor odvolává na každého demografa. „Tato doba jde z hlediska mravnosti strmě dolů, bratři a sestry!“ slyšel jsem jednou kázat opata strahovského kláštera. Zřejmě zná dobu, ve které šla mravnost naopak strmě nahoru. Také lituji, že jsem se nenarodil právě v ní. Užívání floskulí je odporná záležitost a nenávidí ji i všichni ti blbí, nemravní a zkorumpovaní lidé z ulice; proto se teze tohoto charakteru míjí účinkem: ony chtějí něco změnit, ale ukazují celé společnosti, že intelektuál je někdo, kdo jí nemá co dát.

Úžasně s tímto názorem pak souzní příspěvek lingvisty Dominika Lukeše, který se trefuje právě do potíračů floskulí, které považuje za jeden z charakteristických projevů jazyka, jež využíval už Homér. A vzkazuje floskulobijcům:

... čím větší puristická fňukna, tím méně toho o jazyce, který by tak ráda čistila, ví.

Geolog Václav Cílek mi zase povzdechem nad nadměrným používáním zdrobnělin připomněl, jak mi trhá uši používání slova lidičky místo lidí. Sám občas na divadle používám moravské oslovení děcka, ale, aniž bych chtěl být fňukna, človíčka, který řekne, že „tam byli samý fajn lidičky“, bych nejradši kopnul do zadničky.

Severočeské derby na obzoru

Kadaň porazila Tábor 5:2, tedy jsme si s Pavlíkem vklady do banku zase odnesli domů, i když nám oběma chyběly k výhře jen dvě branky. Všiml jsem si jedné věci, a to že jsme ve všech třech domácích zápasech v jednu chvíli prohrávali 1:2 a pak jsme ten výsledek zvrátili, což je pro diváky moc příjemný průběh.

Zůstal jsem divákem naivním a nepodlehl jsem mínění některých fanoušků z okolí, kteří i přes klobásu a pivo zdarma a kadaňského černouška Erika tvrdili, že je to zaplacené. V neděli a v pondělí hrajeme v Ústí, ve čtvrtek a v pátek doma, tak zase půjdu a budu věřit slovům manažera Franty Wágnera:

„Musíme bojovat, nemáme co ztratit. Myslím si, že je to pro kluky výhoda. Teď se mohou akorát ukázat a tím si otevřít vrata své kariéry.“

Slováci dnes porazili mistry světa z Ruska, tak proč by Kadaň nemohla mít šanci s Ústím.

Vše bolí. ! Ne!

Ve výroční den, kdy se před 130 lety narodil Otakar Theer, básník český, tedy 16. února, teprve pozdě večer jsem si objednal v jednom antikvariátu jeho Úzkosti a naděje v prvním vydání z roku 1911. Přišly dnes ráno, tak jsem se začetl. V knize je pěkné perem vyvedené věnování ze 7. XII. 1919:

Upřímné Duši – nezištná Mysl.

U básně Vše bolí je připsán vykřičník a za ním dodáno Ne! přesně tak, jak je to v názvu článku. Nevím, zda chtěl dárce upozornit na to, že tato báseň (pro něj?) neplatí či že ji obdarovaný (-á) nemá číst. Ovšem právě ji vám tu přepíšu, nejen proto, že je krátká, ale líbí se mi asi nejvíc, spolu s tou, kterou jsem si přečetl z pozůstalosti právě před dvěma dny. Zárověň pěkně naváže na tu poslední anglickou renesanční elegii.

Vše bolí dnes, i dlaň, jež hladit chtěla,
i pozdních květů vůně rozechvělá,

stín, který zhasnul, světlo, které vzplálo,
slib sladký líčka, jež se pousmálo,

ať hlas se ozve kolem kterýkoli,
ať kniha promluví, ať tón: vše bolí...

Ó, v chvíli takovou stát kdes na Finisterrae,
snů oceán kde v dál stře vlny šeré,

a hledět za lodí, jež rychlá jako kopí,
se ani neztroskotá, ani nepotopí!

Sázka na hokej

Pro nás v Kadani nebude kupodivu nejdůležitější hokejovou událostí zítřka olympijský mač se Slovenskem, který začne v šest ráno, ale jeden ze tří rozhodujících zápasů play-off I. ligy, který začíná v šest večer. Na ledovou plochu kadaňského stadionu nastoupí domácí SK proti HC Tábor.

Byli jsme s Věruškou na obou utkáních v Kadani, v pátek a v sobotu. V ceně lístku byla klobása a pivo. Kadaň pokaždé prohrávala 2:1 a nakonec vyhrála. Za dva dny padlo 17 gólů, takže bylo opravdu na co koukat. Byl jsem na hokeji po osmi letech a ta atmosféra si mě podmanila. Protože nám při druhém utkání dělal společnost kromě Píďana i Kočus, hráč kadaňského „béčka“, podívali jsme se o přestávce i do prostoru šaten. Tam je atmosféra trochu míň voňavá, ale aspoň jsme si potěžkali betony a prohlédli si retro dresy Kadaně z doby, kde jsem na hokej chodil jako puberťák.

V pondělí a úterý se hrálo v Táboře a v obou případech jsme prohráli. Takže je na řadě poslední, rozhodující zápas. Provokativní jazyky tvrdí, že to je všechno domluvené, aby byly kšefty. V každém městě mají dvakrát vyprodaný stadion a větší tržby. V týmech hrají hokejisti z cizích měst, takže nefunguje ani lokálpatriotismus. Proti tomu můžu říct jen to, že klobása a pivo jsou v Kadani zdarma a že černošský brankář Erik Štěrba je rozený Kadaňák.


Tak uvidíme. Já to zítra tipuju na 5:4 pro nás a dávám do banku 50,-Kč. Kdo je ochoten dát do banku to samé a nechce chodit do tipsportu, nechť si tipne v komentáři. Kdo tipne přesně, získává bank. Zítra se tam sejdeme.

Loutna a mezzosoprán

V neděli jsme byli na koncertě v kostele Stětí sv. Jana. Loutna a mezzosoprán, Jindřich Macek a Pavla Fendrichová, překrásná hudba a kouzelný zpěv. Nelze to tlumočit, ale milostná atmosféra moravských písní ve zpracování Leoše Janáčka se nádherně doplňovala s nostalgickou náladou anglických renesančních melodií a textů.

Když jsem si hledal tu nejznámější z anglických skladeb, Lachrimae pavane od Johna Dowlanda, říkal jsem si, že bych ji mohl přeložit jako překvapení pro Pavlu, která, jak jsem se dozvěděl, již pár dní patří ke čtenářské obci soběpisníku. Jenže... je to peklo! Jak nemám hudební sluch, nedokážu si srovnat noty a představit si, jak by se to dalo česky zazpívat. Nejde totiž o slabiky, ale o frázování, a to se ukázalo jako pro mě nepřekonatelné úskalí. Nechám to tedy ve stavu nesourodé básně. A Pavlu poprosím, ať to radši nepokouší a nezkouší to zpívat nebo si o mě změní mínění. Kdo by si chtěl písničku poslechnout a přečíst v originále, stačí kliknout sem.


Slzy, tečte na mou tvář!
Zpátky se nelze navrátit.
S noční černí se rozlil kalamář,
já musím smutný žít.

Světlo, nesviť na můj žal!
Žádná noc není temná dost
pro toho, jenž svůj osud oplakal
a žije světla prost.

Nikdo mi mé hoře nezlehčí,
vrátí se vždy zpět;
Tisíce slz a mráz /:mých zimních dní:/,
mě zbavil radostí.

Z věže nejvyšší blaženosti
čekal mě jen pád
a strach a sten a bol /:mi zbývá jen:/,
když už naděje je pryč.

/:Slyšte! Stíny, které v temnu dlí
nocí jako dnem;
šťastné duše jsou v předpeklí,
že svět jim je jen snem.:/