Miškování mozků

Podle patafyzického kalendáře je dnes 10. vymozkovače neboli měsíce miškování mozků, jak to svého času přeložil Josef Hajný.

Na náš Nový rok dokonce připadl svátek miškování mozků, který jsem si dovolil překřtít na svátek mozkobraní a přeložit tuto závěrečnou píseň z Krále Ubu Alfreda Jarryho jako

Píseň o mozkobraní

Třicet let tu truhlařím, snad o pár let více,
dílnu mám kus odtud na Martově poli,
má žena zas pracuje tu jako kloboučnice,
nechodíme tedy o žebrácké holi.
Minulou neděli počasí bylo vlídné,
a tak jsme se rozhodli, že se hned po snídani
oblékneme do gala na podívanou týdne –
– tradiční saintgermainské mozkobraní.
Koukejte, mašina se točí,
hlava se rozskočí
a mozek stříká z očí,
No tak se koukejte, jak boháč křiví hubu.
Prdelí zpívejte: Ať žije Otec Ubu!

Naši dva mazánci, na tvářích povidla,
přestali po sobě konečně střílet,
nasedli na střechu našeho vozidla,
abychom podnikli obvyklý výlet.
Na náměstí nikdo nechce zůstat pozadu,
lokty, rány, kopance, každý chce být prvý;
já si radši vždycky stoupnu na nejbližší hromadu,
abych si svá bagančata nezamazal krví.
Koukejte, mašina se točí,
hlava se rozskočí
a mozek stříká z očí,
No tak se koukejte, jak boháč křiví hubu.
Prdelí zpívejte: Ať žije Otec Ubu!

Brzy jsme se ženou od mozku celí šedí,
na lešení je už vidět jenom prázdnou hlavu,
dětičky si rozbalili svačinu a jedí
a pacholek rozhazuje kousky mozku davu.
Najednou koukám, jsem tak blízko toho krámu,
že se až leknu, jak na mě ta lebka valí oční důlky.
„To jsi ty, buržouste?!“ říkám, „poznávám tvojí tlamu!
Okrádals mě! Jsem rád, že máš hlavu na dvě půlky.“
Koukejte, mašina se točí,
hlava se rozskočí
a mozek stříká z očí,
No tak se koukejte, jak boháč křiví hubu.
Prdelí zpívejte: Ať žije Otec Ubu!

Najednou mě někdo zatáh' za manžetu u rukávu:
moje žena, že prý svoji jitrnici dá mi:
až pacholek na lešení otočí se zády k davu,
mám ji vrhnout buržoustovi do té jeho tlamy.
Vyslechnuv ji, přepadla mě pochybností spousta,
když jsem cítil to hovnisko smrdět na podnosu,
nakonec jsem ho však s chutí vrhnul na buržousta,
jenže rozpláclo se pacholkovi přímo kolem nosu.
Koukejte, mašina se točí,
hlava se rozskočí
a mozek stříká z očí,
No tak se koukejte, jak boháč křiví hubu.
Prdelí zpívejte: Ať žije Otec Ubu!

V tu ránu jsem ucítil rozezlenost davu,
jehož ruce hodily mě rovnou na lešení,
tam jsem během pěti vteřin přišel o svou hlavu,
která spadla do kbelíku, odkud návrat není.
Takhle to dopadá, když s rodinou vyrazíte
na nedělní procházku za pařížskou slávou,
projdete se po zábřeží, lec i kde cos navštívíte,
vrátíte se celí nebo s vymrdanou hlavou. 
Koukejte, mašina se točí,
hlava se rozskočí
a mozek stříká z očí,
No tak se koukejte, jak boháč křiví hubu.
Prdelí zpívejte: Ať žije Otec Ubu!

Až teprve po přeložení jsem si našel překlad (pravděpodobně) Jiřího (nebo Prokopa) Voskovce. Myslím, že ani jeden z nich by se nedal zpívat podle not k originálu (ke kterému je přifařen text první sloky z pera Josefa Hajného - značně ovšem inspirovaný Voskovcem):

Francouzština je dle mého názoru v tomto případě

nenahraditelná!

Dvě perličky ze života

Děkan filosofické fakulty v Brně, Josef Krob, který byl dvakrát v Kadani na Kirwitzerových dnech, řeší zajímavý spor mezi svými podřízenými. Odborník na Immanuela Kanta (nutno zdůraznit, že údajně) sprostě nadává kolegovi a vyhrožuje mu fyzickou likvidací. Nebyl to snad Kant, kdo v jednom ze svých kategorických imperativů upozornil, že musíme poznávat sami sebe, i kdyby nám kvůli tomu měl dát někdo přes držku, až budeme žrát chodník? Jde asi jen o kolegiální filosofickou výpomoc.

Dnes jsem si byl u Vietnamců koupit dva párky. A opravdu jsem dostal čtyři nožičky! Ti Vietnamci jsou fakt úžasní.

Z Nebe pod Berlínem

Nikdo to nepřizná, ale všechny důležité kapely byly založené kvůli píchání. Jen proto se Stouni nebo Beatles na pódiu potili, aby ze sebe vydolovali slušnou, zpěvnou písničku a nahodili s ní udičku... A jen ti, co to dělají s opravdovou vášní, doběhnou do cíle.

Můžete v rocku vůbec vymyslet něco jiného, když už všechno bylo řečeno? Když stačí umět zmáčknout céčko, géčko a déčko a udržet tři minuty rytmus?

Ne.

A ještě jednou ne. Můžete napsat pomalou a rychlou písničku, můžete napsat ještě jednu, která se ve sloce táhne pomalu jako kouř a v refrénu vybuchne jako Etna, ale to je tak všechno, co v rocku můžete složit. Rockový muzikanti na tom nejsou o nic líp než prodavači hamburgerů a kebabů. Všichni melou z posledního.

„Zkus vymyslet novej hamburger! Zkus jinak namlít maso. Ani hovno! A zkus napsat jinak písničku! Je to smutný, ale jsme generace odsouzená k věčnýmu kopírování a akordovýmu vykrádání. Pokud nechceš hrát techno, tak můžeš vymyslet jenom novej postoj, jiný trička a napsat trochu jiný texty“

Slova Sartrova dědečka

Jak jsem tuhle nemohl psát, popočetl jsem pár stránek snad ze všech rozečtených knížek, co mám v příručním nočním stolku u hlavy postele. Jednou z nich byl i Sartre. Jako dítě pod vlivem francouzských rodokapsů začal psát.

Chtěl jsem zradikalizovat dobrodružný román, úplně jsem hodil přes palubu pravděpodobnost, zdesetinásobil jsem nepřátele a nebezpečenství: mladý cestovatel v románu Pro motýla zápolil tři dny a tři noci se žraloky, aby zachránil budoucího tchána a snoubenku, moře bylo nakonec rudé; tentýž hrdina uprchl raněn z ranče, obleženého Apači, přešel poušť, přidržuje si rukama vnitřnosti, a odmítl se dát sešít, dokud nepromluví s generálem. Pod jménem Goetz von Berlichinhen rozprášil tento hrdina celou armádu. Jeden proti všem: to bylo mým pravidlem…

Kdyby se narodil o nějakých 60 let později, mohl už ve svých devíti letech psát scénáře akčních filmů. Ještě dneska by se těch jeho juvenilních textů určitě někdo v Hollywoodu chytil.

A ještě jedna příhoda, která trochu reaguje na diskuzi s Terezkou pod jedním z mých posledních článků:

Dědeček si vážil Verlaina, dokonce vlastnil výbor z jeho veršů. Měl však dojem, že ho roku 1894 zahlédl, jek vstupuje „opilý jako prase“ do výčepu v ulici Saint-Jacques: z onoho setkání v něm zůstalo pevně zakořeněné pohrdání profesionálními spisovateli, oněmi směšnými divotvorci, kteří žádají zlatý dukát, že vám ukáží lunu, ale nakonce na vás za pár krejcarů vystrčí zadek.

Přičemž jsem si našel, že francouzské slovíčko lune znamená kromě měsíce i zadeček, takže je to tak trochu i slovní hříčka.

Zpytování dějin

V noci na dnešek jsem nespal víc než dvě hodiny, a tak jsem si zbytek tak nějak pročetl. Protože jsem si na začátek února domluvil přednášku o Hitlerovi na základní škole, začal jsem číst Mein Kampf. V první kapitole je toho už dost, co jeho osobnost vystihuje, už ve škole řečnický talent, malý náčelník, ovšem obtížně zvládnutelný, po přečtení knihy o německo-francouzské válce 1870-71 posedlý válkou a vojenstvím, ve škole nejlepší v zeměpisu a dějepisu... a tady to přišlo:

Vyučování světových dějin na takzvaných středních školách spočívá ovšem také dnes ještě ve zlé vůli. Málo učitelů chápe, že cíl právě vyučování dějepisu nemůže nikdy spočívat v memorování a polykání dějinných dat a událostí, že nezáleží na tom, zda hoch přesně ví, kdy se ta či ona bitva odehrála, kde se nějaký vojevůdce narodil, nebo dokonce kdy nějakému většinou velmi bezvýznamnému monarchovi dali na hlavu korunu jeho předků. Ne, dobrý Bože, na tom pramálo záleží.

„Učit se“ dějepisu znamená hledat a nalézat ty síly, které jsou příčinou oněch působení, které máme potom před očima jako dějinné události.

Umění číst a také učit se znamená i v tomto případě zapamatovat si podstatné a zapomenout nepodstatné.

Z tohohle mohu udělat motto celé mé přednášky! Jsem již tak dlouho ze školy, že mi to dovolilo zapomenout nepodstatné, a tak se těším, že budu moci osmákům, kteří jsou zrovna u Napoleona, vysvětlit během 45 minut příčiny nacismu a Hitlerova nástupu k moci, příčiny jeho antisemitismu, jeho nenávistí  všech možných druhů a v neposlední řadě příčiny války. Jen je mi nepříjemné, že přitom budu následovat právě Hitlerovu představu o výuce dějepisu.

Anály patafyziky aneb Ubu znovu spatřený

Protože rád čtu knihy Borise Viana a Raymonda Queneaua, věděl jsem poměrně dobře, co by mohla být patafyzika. Se Světovou literaturou, ročník 1969, se mi do ruky dostaly Anály patafyziky, a tak to teď vím nepoměrně lépe. Patafyzika je věda o oblasti ležící mimo metafyziku; neboli: Patafyzika přesahuje oblast metafyziky právě tak, jako metafyzika překračuje oblast fyziky.

A taky vím, že jsem patafyzik a že tím pádem patřím do skupiny patafyziků uvědomělých, zatímco mnozí z vás jsou ještě patafyzikové neuvědomělí. Jedním z našich prvních uvědomělých patafyziků byl i Jára Cimrman, současník vůbec prvního uvědomělého patafyzika, jímž byl doktor Faustroll, jenž se narodil roku 1898 ve svých 63 letech a v tom samém roce a v tom samém věku zemřel. Letos tomu bude 100 let, co jeho Skutky a názory spatřily světlo světa. A jako Cimrmanovy osudy zpracovávala dvojice Svěrák – Smoljak, patafyzické názory sepsala dvojice Alfred – Jarry.

V Análech najdete například Statut Kolegia Patafyziky, proslovy a články některých významných patafyziků, patafyzickou mapu světa, patafyzický kalendář (který mě inspiroval k jednomu překladu, tak mi držte palce) nebo Statut Řádu Velkého Panděra, který získal za šíření patafyziky i časopis Světová literatura.

A mezi dalšími básněmi, úryvky, obrazy, sochami a fotografiemi je i dílo Přechod Židů přes Rudé moře, které jsem zveřejnil před pár dny.

V posledním 6. čísle Světové literatury vyšla i Malá antologie československé patafyziky, kde jsem se dozvěděl, že i moje vydání her Alfreda Jarryho z roku 2004 obsahuje hrubou věcnou chybu. Jako překladatelé jsou v tiráži uvedeni Prokop Voskovec (Ubu králem, Ubu spoutaný, Ubu na homoli) a PetrTurek (Ubu paroháčem). Prokop Voskovec, jak ve Světové literatuře uvádí, přeložil pouze části Ubu spoutaný a Ubu na homoli, kdežto základní kámen Ubu králem přeložil jeho bratr Jiří Voskovec, který také sehrál roli Kapitána v osvobozeném divadle v roce 1928. K nedopatření došlo proto, že při vydání v roce 1961 nemohl být Jiří Voskovec uveden jako překladatel, jelikož emigroval k imperialistům, a tak vzal na sebe autorství překladu jeho bratr, který zůstal doma. Roli krále Ubu si v roce 1928 střihl sám Jan Werich a jeho poselství si nemůžu nechat pro sebe.

... patafysika tak, jak se dnes fedruje a provádí slavnými Francouzy, není patafysika patafysiků Jarryho & Comp. Neboť oni tím žili. Tihle se tím baví. (Majíce žoky – zasloužené – leč plné. A patafysik je jen ten, jenž žoku nemá.) …
Jan Estragon Werich

U-bahn roku

Nový rok začnu knihou. Dostal jsem ji k narozeninám a přes rozježděné svátky ji po nocích a po ránech přečetl. Na rozdíl od poslední recenze na jinou knihu 21. století od českého autora jsem tentokrát nadšen. A to tak, že ji všem doporučuji.

Jde o román s Jaroslava Rudiše Nebe pod Berlínem. Četl se mi jako po másle. Berlín se tu stává millerovskou Paříží prosycenou hrabalovskými příběhy vyslechnutými po hospodách, ale i s trochou nadnesené meyrinkovské duchařiny. A hlavně originální jazyk, svébytný styl. Pro mě tedy objev roku 2010, i když jde o osm let starý román a já četl jeho 3. vydání (dokonce dotisk). Krom čtenářského nadšení ve mně probudil i bytostnou chuť něco napsat, ale to je víc než vedlejší a rozhodně to není novoroční předsevzetí.

Nevím, kdo to prohlásil, ale nejlepší literatura je prý ta, v níž se dočteme, co už dávno víme, ale zapomněli jsme na to. Díky románu jsem si připomněl, jak jsem se v dětství ztratil v metru nebo jak jsem se bál strašidel pod postelí. Nebo taky jak mě někdy vadí pas kolem prsou v autě nebo jak se moje první žena bála bouřky. Nebo jsem si zase po dlouhé době vzpomněl, jak dokázalo krmení pro rybičky v akváriu zasmradit celou místnost. A mnoho dalších věcí se mi díky Jaroslavu Rudišovi vybavilo, určitě i proto, že rovněž patří mezi Husákovy děti, a tak jsem znal téměř všechny reálie, krom těch vysloveně berlínských, protože v Berlíně jsem nikdy nebyl.

Jako ukázku stylu zařazuji jen jeden krátký odstaveček (pár dalších odstavečků přidám později):

Lednička se natřásá a motor vzadu na nás vrčí, Katrin sebou škube a zatíná ruce v pěst, protože volá ještě… počkej… a shora padá sáček s rozmarýnem a bazalkou, Katrin voní jako léto v Provence, její oči teď mají stejnou ostrost jako vzduch tam na jihu, kam ji to ale jinak vůbec netáhne, protože je severský typ a žádné maso na rožeň, jak mi potom řekla.
Kouknul jsem se z okna. Obloha se ranila.

V Berlíně jsem nikdy nebyl, ale přece mi to nedalo, abych si neověřil něco z předposlední kapitoly. Hlavní hrdina jede s Katrin taxíkem a zapovídají se s taxikářem. Četl jsem to dobrou čtvrt hodinu, tak dlouho jsem jel taxíkem jen jednou ve Francii, a tak jsem byl zvědav, jestli se ten rozhovor do té cesty po Berlíně vešel. Naťukal jsem v google maps do vyhledavače trasu Schöneberg, Berlin, Deutschland - Zelterstraße, Berlin, Deutschland a vypadlo na mě 9,6 km, 18 min. Pak už jsem se bál jen poslední kapitoly, protože v románu bylo hodně věcí načatých a já nějak podvědomě toužil po jejich ukončení, rozuzlení a přitom už zbývaly jen čtyři stránky a kousek. A pak jsem si uvědomil, že jsem věděl, jak to skončí, jen jsem na to zapomněl.

PF VK

Včera jsme byli u pana Krause. Už se stmívalo, tak jsme měli štěstí, že jsme ho ještě v ateliéru chytili. A domů jsme šli dlouho po setmění.

Vojta zase vyprávěl a my seděli přikovaní ke kanapi a poslouchali a cpali se cukrovím, co nám Vojta naservíroval a co jsme nesnědli, pak zabalil domů. Probrali jsme i Sandtnerku, kterou Věruška letos dostala od Ježíška, a já jsem ji jako kulinářský analfabet neznal. Vojta podle ní taky vaří a znal i její kariéru, kde učila a vařila a rozvíjel i teorii, co bylo asi ve 20. letech k mání, podle toho, co Sandtnerka používala za suroviny. Krásné bylo, když si poté Vojta stěžoval, že zapomíná, že se mu těžko vybavují některá jména. Příklad?

Já si Jeníku nemůžu vzpomenout na jméno toho policajta z Jeana Valjeana. V Devadesát tři si pamatuju na Lanteca, Gauvaina i Cimourdaina, ale na tohohle komisaře z Bídníků si ne a ne vzpomenout. Vidim ho, jak skáče do tý řeky, ale jméno se mi vykouřilo.

Letos na Silvestra trochu jinak

Včera a dnes jsme trávili čas oběda se Slávkem. V té své kuchařské čepici vypadal jak Mikuláš. A jako svatý Mikuláš taky naděloval dárky. Včera to bylo přímo u něj v restauraci, kde naproti akváriu visí na stěně dva obrázky malajských tygrů a mezi nimi reprodukce se Švandou dudákem. Tento asijský styl, který my v Evropě zveme kýčem, se stal kulisou první charitativní scénky, kterou si vzal Slávek na svědomí. Přišlo osm dětí z nízkoprahového klubu. Všichni si dali smažený sýr s hranolkami, dva s kečupem a šest s tatarkou, a k tomu všichni Sprite. Musím uznat, že děti byly živé, ale nezlobily. Dokonce projevily velkou dávku zdvořilosti. Bylo vidět, že do restaurací moc nechodí, po obědě šly spořádaně odnést talíře k okýnku, které ale nikde nenašly. Na konci poděkovaly, kluci dokonce sehráli scénku, jak jim to chutnalo. A Slávek měl radost a jediné jeho poselství bylo, ať se příští rok dobře učí!

Dneska jsme jeli s koledou do kláštereckého Azylového domu Naděje, kde bydlí přes den lidé bez domova, většinou celé rodiny, a v noci se tam chodí vyspat takoví ti bezdomovci, co nejsou schopni dodržovat řád domu, například vydržet bez alkoholu. Přivítat nás přišla paní správkyně a holčička, která byla velmi spoře oděná, ale zima jí nebyla (teď nekecám, nemám proč). Když jsme vcházeli do domu, vypadali jsme s těmi igelitkami jako Tři králové, ve Slávkově případě skutečně z východu. Nemá cenu se rozepisovat, jsou to podmínky, které se těžko představují, lidé jsou ale k sobě ohleduplní, chovají se slušně a troufám si říct, že i těch dvacet minut mezi nimi stačí, aby se poznalo, že to není přetvářka před člověkem s foťákem. V noclehárnách je opravdový puch, jinak to jde. Slávek některé lidi znal, že s nimi dřív pracoval v porcelánce. Všichni mu děkovali, jak si postupně vyzvedávali těch jednačtyřicet obědů v tzv. denní místnosti.

Oblečení v azylovém domě přivítají zejména pánské, tak kdybyste někdy něco chtěli vyřadit ze šatníku a bylo to ještě k užití, zajeďte do Klášterce.

Myslím, že ta silvestrovská návštěva prospěla i mojí duši, stejně jako odpoledních šestnáct bazenů v chomutovských lázních mému tělu. Rozhodně jsem si uvědomil, že jsem šťastný. A přeji všem, koho znám, aby rok 2011 byl aspoň tak šťastný jako tento (jisté dávce neštěstí se nikdy neubráníme), a těm v azyláku, aby se měli líp než letos (i když si za to, kde jsou, mohou z velké části třeba i sami).

Od blábolu k eseji

Na první straně vánoční A2 se Ondřej Slačálek a Lukáš Rychetský rozepisují o tom, jak je nynější vláda škrtů špatná a o potřebě radikální levice, aby nás neovládla radikální pravice z DSSS. A na takový blábol byli potřeba dva autoři! Myslím, že tenhle spor 20. století mezi oběma radikálními politickými póly už lidstvo prožilo natolik řádně, že každý jen trochu rozumný člověk je musí odmítnout, ať se zabalují do jakéhokoli dárkového papíru (autoři mluví o socialismu, ale možná chtěli psát o anarchismu).

Libuše Bělunková si v minulém čísle stěžovala, že recenze na knihy píší o to požádaní přátelé autorů. Jsem přesvědčen, že to je rovněž případ Pavla Ctibora, který v tomto čísle recenzuje knihu svého kolegy fyzika a spisovatele Ivana M. Havla (a Michala Ajvaze, který je v recenzi mírně upozaděn). Vůbec by mi to nevadilo, kdyby ta recenze nebyla tak moc nudná, že jestli je opravdu tak nudné i to téměř 300stránkové dílo, které bylo dotované ministerstvem školství, pohnulo by mě to asi k dalšímu dopisu ministrovi.

Štolbův dopis Máchově Lori jsem četl s nedůvěrou, ale nakonec mě mile překvapil tím, že přiznal Lori právo na nového manžela po Máchovi, kterému zase přiznal právo být třeba i lepším milencem než byl „pical“ Karel Hynek.

Zatím jsem skončil u prvního ze tří esejů Jorge Luise Borgese. Jmenuje se Od alegorií k románům. Je to dost hloubková analýza vývoje od středověkých alegorických textů k novodobým románům. Na obžalobu alegorie si bere na pomoc Estetiku Itala Benedetta Croceho, jako obhájce jinotajů slouží G.K.Chesterton. Od začátku je ovšem zřejmé, kdo to u autora vyhrává, je prý jen zvědavý, jak mohly být dřív alegorie tak oblíbené. Ponořením do historie dojde ke sporu o univerzálie, tomu, co většina z nás zná jako spor mezi středověkými realisty a nominalisty. Docela mě potěšilo, že mě až teď Borges donutil najít si některé podrobnosti ze začátku toho sporu. Nicméně musím podotknout, že se Borges dopustil jednoho velkého omylu. Alegorie nemusí být nutně spojována s prózou, ale vyskytuje se zejména v poesii. Chestertonova obhajoba alegorie (která podobně jako hudba nebo architektura může vystihnout některé dojmy, které slovy popsat nelze) je tak stále platná (nehledě k tomu, že je mnohem důvtipnější než Croceho zdůvodnění, že alegorie není třeba, což samotného Borgese zneklidňuje!)

Poklad v torně

Anglická poesie z první světové války se pomalu ukládá do šuplíku s nápisem moje stará láska. Strašně rád objevuju nové básničky z tohoto období, někdy i s básníky. Dnes jsem objevil poklad. Rupert Brooke je básník spíš předválečný, ale do historie se zapsal svými šesti válečnými sonety, které složil na začátku války v roce 1914. Zemřel pak v dubnu na sv. Jiří 1915 na cestě do bitvy o Gallipoli na otravu z komářího štípnutí. Nekrolog mu do Timesů napsal Winston Churchill.

Jeho nejslavnější báseň je Voják, poslední ze sbírky 1914 a jiné básně. Já jsem si vybral hned první z nich, která jediná není číslovaná a nikde nenajdete její rozbor. Nejradši totiž překládám básně, kde si ani po třetím čtení nejsem jist, o čem jsou. Nabízí mi to možnost mazlit se se slovy, počítat je a obracet je v prstech. Výsledek mého rozjímání nad originálem básně s názvem Poklad je tady::

Když se barva vrátí domů do očí

a za světlem se zase zavřou víčka,

za zpěvu ptáků se dívky zatočí

v mozkových závitech, uzlících a kličkách;

tam v místech, kde začíná a končí duha,

kde růže uvadne a vykvete z ní druhá,

tam Čas se schová tajně pod polštář

a já vysypu si z torny provoněný svět,

tu píseň a květinu a oblohu a tvář,

jež můžu laskat, počítat a v prstech obracet

nebo jen rozjímat jako rozjímají matky

nad tělíčky svých dítek zavinutých v látky

a klidně spících ve svých postýlkách,

dokud se denní světlo neutopí v tmách.

Paříž /10/ Hommage à Ronis

Poznáte je?

Přechod Židů přes Rudé moře

Na gymnáziu jsem byl odhalen jako hudební negramot, a tak jsem byl hned v prvním ročníku zařazen do kruhu profesora Kotka, který vyučoval výtvarnou výchovu. Jsem za to rád. Začali jsme hned impresionismem a ještě v prváku jsem se dozvěděl o pop-artu a op-artu, kterými jsem ovšem pohrdal. Abychom tyto výtvarné směry se spolužákem Houbou náležitě zesměšnili, sešli jsme se u mě a vyrobili asi deset pseudoděl, která jsme za pomoci slovníků moderního umění vybavili rozsáhlými analýzami. Pamatuji si například, že na jednom „obrazu“ byl uprostřed vystřižený čtverec. Na jiném, který se jmenoval Tah štětcem byl tah spíš natěračskou štětkou než štětcem a víc nic. Vymysleli jsme si autory a roky, kdy malovali, galerie, kde jsou díla vystavena, a naše popisky zabraly někdy stejný prostor jako obrázky samotné. Byl to rok 1990, tak byly všechny napsané rukopisem, ani stroj jsme nepoužili. Ráno jsme se sešli ve škole v sedm hodin a vyzdobili jsme tím nástěnku ve výtvarce. Nepamatuju si, jak dlouho to tam viselo, ale myslím, že až do konce školního roku. Neměli jsme žádné vzory, prostě to byla z nás prýštící nenávist k modernismu a potřeba se bavit (datovat by se to dalo, kdyby se našel termín lounské vernisáže výstavy Václava Jíry a lounské krajinářské školy, protože to nás inspirovalo víc než Marcel Duchamp). O to víc mě překvapilo, když jsem teď po dvaceti letech našel tohle.

Stejná myšlenka, stejné provedení, stejné zdroje. V jednom z dalších článků odhalím, kde jsem to našel.

Probouzenka

Probudil jsem se dneska, když všechno až na kocoury ještě tvrdě spalo, a protože se mi zdálo o Věrušce, nechtěl jsem už usnout. A tak jsem vzal tužku a papír a složil jsem pro ni ranní probouzenku. Věruška ještě spí, tak zkusím naladit kytaru a dosadit nějaké to Ami, Emi, Fmaj7...

Rád žiju s hlavou v oblacích,
slova, co říkám, nevnímám,
milostné písně skládám z nich
za něž bych sklidil jen tvůj smích,
a tak je raděj nezpívám.

Tak jako dlaně studí sníh,
studí mě pokoj, kde jsem sám,
mám jenom tebe ve snech svých
a přitom žiju jako mnich,
modlitbu svoji odříkám.

Věřím, že nejen v zázracích
může se pokoj změnit v chrám,
milovat přeci není hřích,
tak ať si sklidím třeba smích,
rád ti tu píseň zazpívám:

Rád žiju s hlavou v oblacích,
slova, co říkám, nevnímám,
milostné písně skládám z nich
za něž bych sklidil jen tvůj smích,
a tak … (dál, dokud sílu mám)