Pokračování výpisků z četby (anebo psychologická projekce vlastního života?):
Nevím; v naší společnosti v pohybu poskytuje někdy zpoždění náskok.
Karel V. zvedl Tizianovi štětec: to je toho, k tomu přece knížata jsou!
Vůbec jsem se nevzdělával: zjistil jsem, že ve slovníku jsou obsahy her a románů; a tím jsem se kochal.
Rád jsem se líbil a chtěl jsem si dopřávat kulturní koupele: denně jsem se nově nabíjel posvátností... Kulturní komedie mě postupem doby kultivovala.
Potřeby, naděje i radosti lidského rodu mi byly cizí, chladně jsem rozdával sám sebe, abych jej okouzlil...
Jedna pasáž knihy je věnovaná nástupu do školy. Sartre byl usazen ke katedře a učitel Barrault mu vzhledem k postavení otce nadržoval. Sartrovi protekce vyhovovala a raději se nudil vedle katedry, než by si hrál na schovávanou s ostatními. Panu Barraultovi páchlo z úst. Sartre to tiše trpěl a připadal si právě tím dospělejší a významnější, čím více se toho pachu nadýchal. Dětské snobství. Jednou si cestou do školy všiml nápisu na zdi: Starý Berrault je sráč! Nedalo mu to spát. Ta slova se mu drala na jazyk, kdykoli učitele spatřil. Chtělo se mu křičet, že je Berrault starý prasák a smrdí. Ukočíroval to, ale od dalšího dne se již odvracel, když se na něj pan učitel naklonil.
Žádné komentáře:
Okomentovat