Modigliani v knize

Včera jsem ve vlaku mezi Kadaní a Prahou dočetl životopis Amadea Modiglianiho od Herberta Lottmana. Je to zvláštní, Lottman je uznávaný americký životopisec žijící ve Francii, jehož biografie Alberta Camuse je vyzdvihována jako první a nepřekonaná, ovšem v případě Modiglianiho mi přijde něco v nepořádku. V neposlední řadě je to už překlad, který jako mnoho nových knih, neprodělal ani základní korekturu, takže je plný překlepů a vynechaných písmen (např. důmů, papr, na do kostela), někdy dokonce zavádějících:

… stáli právě před holandským kostelem u náměstí Pizza Cavour…

Vyprávěl jsem Věrušce, že za mého jinošství jsem po nedělích hltal životopisy vydávané časopisecky ve sbornících s názvem Přemožitelé času. Každý životopis měl kolem čtyř stran hustě popsaných drobným písmem a poznal jsem tak během pár let nesčetné množství spisovatelů, malířů, skladatelů a vědců všech oborů. Jak strhující a zajímavý by byl Modiglianiho životopis na čtyřech stránkách! Herbert Lottman jich popsal 225. Jiskra života na nich uhasíná, bohémský život se stane námětem jen na stále opakovanou a různými lidmi různě zodpovídanou otázku, zda byl malíř alkoholik či ne (jak nemístné, jak ubohé!).

Přední francouzský odborník na Modiglianiho Christian Parisot prý odmítal Lottmanovi zpřístupnit některé prameny. Pravda je, že se v životopisu nedozvíme ani některé stěžejní věci, které se dozvíme i v encyklopediích, a nedočteme se ani o některých stěžejních postavách z malířova okolí. Pikantní je, že Parisot byl nedávno odsouzen ke dvěma letům žaláře za padělání kreseb Modiglianiho družky Jeanne.

Jak z mých jiných článků víte, snažím se dělat z knížek výpisky. Z knihy, která má naléhavý název Kníže Montparnassu, jsem s nimi nepospal ani jednu ápětku. Co stojí za ocitování jsou snad jen tři malířovy bonmoty.

V duchu maluju nejmíň tři obrazy denně. Ale proč plýtvat plátnem, když je nikdo nekupuje?

Jistý sběratel si u Modiglianiho objednal vlastní portrét, zaplatil předem a pak na něho dotíral, aby už začal. „Ten portrét je už hotový,“ řekl mu na to Modigliani, „zbývá ho jen dát na plátno.“

Jeden manželský pár si přál namalovat od Modiglianiho dvojportrét. Ten řekl, že bere deset franků za sezení a jeden na něco k napití. Bývalo normální malovat portrét na několik sezení, malíři se s portréty všelijak patlali. Modigliani jej namaloval za jedno sezení a ještě se stihl ožrat. Zákazníkovi se dílo líbilo, ale deset franků mu přišlo málo, a tak poprosil, jestli by se na díle mohlo ještě pracovat, „aby bylo trvanlivější, solidnější“. „No dobře,“ opáčil Modigliani, „jestli chcete, abych portrét zkazil, můžu na něm pracovat dál.“

Kdybych měl tedy hodnotit, Lottmanův životopis bych nikomu nedoporučil. Mnohem raději bych si přečetl deník Modiglianiho matky a malířovu korespondenci, než tento suchý komentář napůl vyschlých pramenů.

Jednu věc z malířova životopisu ovšem ještě zmíním. Tklivý je totiž příběh vztahu Deda (jak mu říkali rodiče, když byl malý) s Jeanne Hébuternerovou, židovského pobudy a křesťanské dívky z bohaté rodiny. Když se seznámili, bylo jim stejně, jako bylo při seznámení nám s Věruškou, Modiglianimu bezmála 33 a Jeanne 19. O rok se jim narodila dcera. Za další dva roky čekali další dítě. Modigliani zemřel na tuberkulózu těsně před jeho naroením. Jeanne dva dny na to, v devátém měsíci těhotenství, skočila z pátého patra domu jejích rodičů. Modigliani byl pohřben na hřbitově Pére Lachaise, Jeanne nechali rodiče pohřbít na hřbitově de Bagneux, kde byl před lety pohřben i Oscar Wilde. Stejně jako anglický básník byly však i její ostatky po deseti letech přeneseny na hřbitov Otce Lachaise, kde spočinuly vedle kostí velkého malíře.

Minulý rok v Paříži jsme Modiglianiho hrob minuli, tak aspoň víme, za kým se na krásném hřbitově vydat příště. Do včerejška jsme ale netušili, že na vlastní oči uvidíme originál svatebního slibu, který sepsal Modigliani v létě roku 1919, půl roku před smrtí. O pražské výstavě napíšu následně zvláštní článek.

Včera cestou zpátky důmů jsem si ve vlaku uvědomil, že by Věruška mohla Modimu taky sedět modelem, protože má modiglianovsky špičatou bradu a labutí krk. Těhotná je ještě krásnější než kdy jindy!

Modlitba pro Arnošta Lustiga

Pamatuju si, jak Arnošt Lustig vyprávěl, jak k nim do cely v koncentráku přišel nějaký esesák a řekl mu, že když pozná, které oko má skleněné, tak ho nezastřelí.

„Tohle“ odpověděl Lustig.
„Recht! Jaks to poznal?“ chtěl vědět komandant.
„Kouká se tak nějak lidsky.“

Před čtyřmi lety jsem byl na návštěvě v Praze na Vinohradech na oddělení onkologie a viděl jsem tam postel s cedulkou „Arnošt Lustig“ na pelesti. Byl zrovna někde na procházce, takže jsme se nepotkali. Rozečetl jsem tehdy Modlitbu pro Kateřinu Horowitzovou, myslím, že je na čase ji dočíst.

Hitler v jedné větě

Hodinu o Hitlerovi v 8. třídě základní školy mám za sebou. Pozornost upřená na mé vyprávění mě nepřekvapila, byl jsem opravdu připraven, hodně střídal témata, srovnával s prožitky jejich pubertálního života, ale hlavně jsem neřekl jediné datum, jediný letopočet, až na konci hodiny jsem se uřekl, když jsem žáky vyzval, aby tipovali, kolik s sebou mám peněz. Trvalo dost dlouho, než se propracovali aspoň přibližně k sumě, kterou jsem měl založenou v Mein Kampfu. 557.100.020! Tedy přes půl miliardy. Říšských marek, samozřejmě. A jak jsem tak mluvil o tom, že se každý měsíc a pak i každý den zvyšovala inflace, tak jsem u poslední bankovky prozradil, že je z roku 1923.  Ujelo mi to. Tento prohřešek příště neudělám.

Ano, domluvili jsme se, že zhruba za dva měsíce přijdu téma dokončit. Dostal jsem se od Hitlerova narození přes Vídeňské období k 1. světové válce, kterou jsem musel vysvětlit zevrubněji a skončil jsem těsně po Versailleském míru. Ale základ jsem shrnul hned na začátku. Povedl se mi i oblíbený vtip otázkou, kolik lidí Hitler zabil. Průkazně to byl totiž pouze jeden člověk. Navíc on sám. Ovšem vzhledem k tomu, že na začátku první války dostal Železný kříž II. třídy a na konci Železný kříž I. třídy, svědčí o tom, že věděl z vlastní zkušenosti, co znamená někoho odkráglovat. A krvelačnost v Mein Kampfu o tom nenechá nikoho na pochybách. Holocaust stál život přes 10 milionů lidí, svými (mnohdy ústními) rozkazy a válečným tažením měl ovšem Hitler na svědomí odhadem minimálně 30 milionů životů. Tak by se dal Hitler představit jednou větou:

Každá minuta jeho života byla kulkou v čele jedné oběti.

Poslední si schoval pro sebe.

Feťákova uniforma

Když po jedné instrumentálce zařval jeden z fanoušků na Franka Zappu, aby si sundal uniformu, než mu jí kurva strhne on sám, odpověděl Frankie památnou větou: „Všichni tady v sále mají nějakou uniformu, nic si nenamlouvejte!“
Tenhle citát jsem vyčetl v rozhovoru s Josefem Rauvolfem, překladatelem beatniků. Četl jsem od něj třeba překlad Feťáka. Rozhovor ve Tvaru stojí za to. Krom mnoha překladů beatniků nebo Bokowského sebral  Rauvolf i Legendy a pověsti staré Šumavy. Bál bych se pana Rauvolfa potkat, protože bych měl tendenci mu tykat. Ne proto, že bych se považoval za překladatelského kolegu, ale proto, že si s Václavem Cílkem povídali pod Libínem u Prachatic o moderním spiritismu a masové hypnóze. A já si hned představil, že to bylo na stejném místě, kde si Vláďa s Máryš dali první pusu. A tím jsme si potykali. Omlouvám se ti, Pepíno.

Tak mě napadá cíl naší březnové dovolené. Všechna ta místa spojená s láskou Vládi a Máňi. Dnes jsem přepsal dopis, kde se Máňa zmiňuje i o Libíně.

Jarní ples města Kadaně

Připravujeme ples města v kabaretním stylu, a tak si tak čtu v Knize o kabaretu, zatím úvodní kapitoly sepsané Jaroslavem Fryčerem s velmi kvalitními překlady veršů, které pořídil Jindřich Pokorný. Jsem moc rád, že jsem se dozvěděl další zajímavosti z dějin umělecké Paříže. Kdybych byl konferenciérem toho našeho plesu, využil bych řeč, kterou pronesl Rodolphe Salin, zakladatel nejznámějšího pařížského kabaretu Chat Noir (neboli Černý kocour), jako úvodní slovo večírku:

Měšťáčtí pitomci, co mě posloucháte s vypoulenýma očima jako kočka, když sedí na rozžhaveném uhlí, co na mě civíte jako tele na nová vrata. Pijte moje pivo, je pro vás až příliš dobré, a pěkně draze je zaplaťte, jinak s vámi vyrazím dveře. Přišli jste sem jen proto, abyste se dali ohromit, a to tak, jak si zasloužíte, to znamená nekonečně. Vy všeobecně známí blbové, obraťte kapsy naruby: přijdete si na své peníze a poprvé v životě nebudu nevděčný, neboť vám tolikrát nakopu prdel, kolikrát bude třeba, aby se z vás stali inteligentní lidé. A Bůh i ďábel vědí, že k tomu máte dost daleko. U nás se však peníze nevracejí… A tak se napijte, nunc est bibendum: na to, aby Montmartre, střed Paříže, jíž jste vy hanbou, aby tedy Montmartre zazářil jako světla na Eiffelovce, na tom údu města, jehož je Chat Noir mozkem a Moulin de la Galette duší… Číšníku, pivo!

Ještě, že to přijede moderovat Vladimír Čech.

Svatí blázni na silnicích

Zjistil jsem, že jisté krásné dámy z nejmenovaného odboru města čtou nejradši moje stopařské cestopisy. Teď jsme zrovna uprostřed Paříže, a tak další zážitky z krajnic přijdou až za čas. A není to škoda? řekl by můj lektor z autoškoly v Lounech. A tak jsem se rozhodl, že sem budu sem tam publikovat úryvky z kapitoly Jak stopovat (Praktycký rady) z knihy Jiřího Svobody, o které jsem psal před dvěma lety, s vlastním komentářem.

Dycky stopujte na roviňe a na přehlednym mísťe tak aby šofér blíže se k vám mněl dokonale možnost si vás vočíhnout. Stopujete-li u křižovatky nebo na roscestí dvou silnic postafte se dycky za křižovatku nebo za to roscestí na tu vaši silnici. Ale nepoceňujte ty chvíle gdy dete pěšmo a hledáte příhodný místo! Vystrčte palec a zády k šoférovi stopujte i při chůzi f každym terénu. Nenechte projet ani jedinýho! Uš se mi mockrát stalo že mi ňákej blázen zastavil ve ostrý zatáčce na velehorský stoupačce nebo sjížďečce na šílenejch spádech ve svištění šestiproudejch dálnic. Tam bych snat nezastavil ani já dybych vlastnil auto. Ňekerý lidi sou normální blázni.

Na stopu vlastně na blázny čekáte. Řidič je blázen, když bere stopaře kdekoli. Pak je ale pravda, že největší blázni kvůli vám třeba na pár minut klidně ochromí dopravu.

Když jsem byl s kamarádem Brďou v Polsku, zastavil nám cestou zpátky v Krkonoších řidič v tak strmém kopci, že jsme se pak málem nerozjeli. Na cestě na východ Slovenska jsme s kamarádem Danem stopovali úplně všechno, a tak jsme z Levoči až do Spišského Podhradí jeli na cikánském koňském povozu a já jsem poprvé a naposled v životě chvíli řídil stopnuté vozidlo a  poprvé a naposled jsem políbil Cikánku. Na cestě do Amsterodamu s kamarádem Mákem jsme stopovali před Norimberkem v jednou z těchto oblouků a zastavila nám ženská!

S kamarádem Brďou jsme stopovali cestou od Balatonu všechno, i jednoho trabanta. Projel a nezastavil. Za chvíli se pro nás ale vrátil. Řídila asi šedesátiletá paní a vedle ní seděla její maminka!  Když jsme jednou jeli s Pišosem z Loun do Prahy, vrátila se pro nás taky ženská, dokonce mladá, a ještě k tomu Němka, snad nejnepravděpodobnější kombinace, kterou jsme si dokázali představit. O capujském zázraku, který jsme zažili s Věruškou, jsem psal tady. S mou první a následně dlouholetou stopařskou průvodkyní Lenkou jsme v Mnichově stopovali na křižovatce, jejíž jedno křídlo už bylo dálnicí. Zastavit na dálnici se nesmí, ale přesto se jeden blázen našel. Když jsme to samé zkoušeli s Věruškou loni ve východoněmeckém Cvikově, neuspěli jsme. Nicméně nedaleko v Jeně jsme stopovali na tříproudé výpadovce k dálnici vedle kolejí těsně za světelnou křižovatkou. Auta jezdila v houfech a zastavení bylo nebezpečné jak pro ně tak pro nás. Nikde jinde se ale stopovat nedalo. Očima jsme samozřejmě hypnotizovali hlavně auta v nejpomalejším pruhu a z nich nejvíc ta poslední, kterým nehrozilo, že to do nich napálí někdo zezadu. A zastavil nám týpek z čela třetího pruhu, který opravdu ten třetí pruh úplně zastavil, nechal za sebou všechny troubit, a až teprve auta z těch dvou pomalejších pruhů všechna projela, stočil to ke krajnici. Vyklubal se z něho kytarista z rockové kapely a samozřejmě blázen.

Cvikovská krize, kdy jsme se museli vzdát, prošli jsme podtunelované město dvakrát sem tam a nakonec jsme odjeli vlakem do Kraslic, v nás vyvolala přesvědčení, že už máme stopování dost a napříště budeme jezdit jinak, vždyť třeba bude i prcek a s ním to stejně nepůjde. Prcek bude, ale krize zatím vyšuměla a oba teď přemýšlíme, že bychom ještě někdy stopem vyrazili, až budou hlídat babičky.

Série „náhod“ pokračuje

Vyprávěl jsem v posledních pár dnech, kdy se moc nedostávám ke kompjůtru, pár lidem postaru, z očí do očí, jak jsem si jeden den poslouchal poprvé ve svých 36 letech britskou pseudokapelu Psychic TV, která drží rekord v Guinessově knize rekordů s největším počtem vydaných alb v jednom roce. Není to sice můj oblíbený bigbít, ale některé kousky se mi líbily. Hned druhý den jsem si volal se slovenským manažerem jedné americké zpěvačky a kytaristky a on mi na závěr řekl, že „Karyn spievala so Psychic TV a príde s ňou zvukár tejto kapely“. Dobře, beru, náhoda.

Měl jsem tu teď pár dní Kubu, vlastně jeden den tady, ten druhý jsem s ním byl v Lounech. Včera dopoledne jsem mu na několika příkladech vysvětlil slovo relativní a pak jsem několikrát za den vyzkoušel jeho pozornost otázkami typu: „Kubí, není ta polívka horká?“ Odpověděl podle očekávání. „To je relativní, proti sluníčku je studená, ale proti tomu chlebu je fakt žhavá.“ Když jsem si v Lounech přečetl jeho slovní vysvědčení, přestal jsem se divit. Paní učitelka prý dětem ve třídě říká, že když něco neví, mají se podívat na internet nebo zeptat Kuby. Když jsem se tak zamyslel nad Pavlisovým článkem, mohl by Kuba klidně převzít otěže KZK, protože během cesty do Loun vlakem celkem s přehledem pochopil rozdíly mezi suprehrubou, hrubou a čistou mzdou a vstřebal i přibližné procentuální poměry při jejich výpočtu, načež se snažil odvozovat platové ohodnocení různých pozic podle náročnosti práce vzhledem k platům v místě obvyklým. Byl jsem rád, když mi doma pak zahrál z donucení na klarinet, párkrát odcek mámě, a tak jsem zjsitil, že je normální, línej a občas i drzej kluk.

Kvůli tomu to ale nepíšu. Cestou ze Sportovní haly na Střelnici jsme se stavili v knihkupectví a já jsem Kubovi koupil knížku Terryho Prachetta Na cestu, která je součástí jiné série než známé Zeměplochy. Večer jsme se koukli na Hercula Poirota, mého prvního. V polovině to Kuba pauznul a hráli jsme si na detektivy. Ačkoli jsme poznali motivy a myšlenkové pochody vraha, za vraha jsme považovali sestru nejvíc podezřelé, která se nám zdála jinak nepravděpodobná. Druhou polovinu jsem zaspal a probudil se jen na konec, kdy se jako vrah ukázal být dentista, který se na záchodě v letadle přestrojil za stevarda, spáchal vraždu a v klidu se zase proměnil zpět v pasažéra.

Ale o tom tenhle článek není. Pak jsem ještě jako vždycky Kubovi před spaním četl. Má sice rozečteno Mayovo Pouští a prérií, ale dohodli jsme se, že zkusíme toho Prachetta.

Nomové jsou malí. Celkem vzato, malé bytosti nežijí dlouho. Ale možná ve skutečnosti žijí rychle.
Dovolte mi, ať to vysvětlím.
Jednou z bytostí s nejkratším životem na planetě Zemi je obyčejná dospělá jepice. Zatímco jepice žije jeden jediný den, tak obří sekvoje tu rostou déle než 4700 let.
To se může zdát vůči jepicím drsné. Ovšem vůbec není důležité, jak dlouhý je náš život, ale jak dlouhý vypadá.
Pro jepici může být hodina stejně dlouhá jako století. Staré jepice možná vysedávají a stěžují si, že v této minutě už život není, co býval tenkrát za starých dobrých minut, kdy svět byl mladý a slunce se zdálo o tolik jasnější a larvy se k nim chovaly poněkud uctivěji. Zatímco stromy, které nevynikají rychlými reakcemi, možná mají právě tak čas povšimnout si, jak den plane a pohasíná, než se do nich dá hniloba a červotoč.
Všechno je jaksi relativní. Čím rychleji žijete, tím víc se čas natahuje. Nomovi rok plyne stejně jako člověku deset let. Pamatujte na to. Ale netrapte se tím. Jim to nevadí. Oni o tom ani nevědí.

Dál začíná strhující fantasy příběh, který si budu muset někdy dočíst.

Nemilosrdná Věra

Když se v roce 1929 konal mezinárodní šachový turnaj v Karlových Varech, nastoupila do něj i první žena, která byla vpuštěna mezi šachové velmistry. Vídeňský mistr Albert Becker navrhnul, že pro šachisty, které porazí, by se měl vytvořit zvláštní klub. Vtip vzbudil nadšený ohlas mezi muži. Albert Becker se stal prvním členem klubu a když se klub rozšířil, byl jmenován jeho předsedou. Šachová mistryně světa z roku 1927 porazila konečně i velmistry, kteří se později stali mistry světa. Jmenovala se Věra Menčíková a narodila se českému otci a britské matce v Moskvě přesně před 105 lety. 

Uctil jsem její památku třemi online partiemi se soupeři z Indie, Venezuely a Iránu. Ind mě porazil ve vyhrané partii na čas, Peršanovi jsem to oplatil a vyhrál jsem na čas já. Mladík z Caracasu mě ovšem vyučil matem ve 14. tahu. V posledních dvou ligových zápasech jsem rovněž prohrál a musím znovu zopakovat, že šachy hraju zejména proto, abych v životě uměl prohrávat. Nejen se ženami, ale i s dětmi.

Otče Martinezi, oroduj za nás

Dnes je to přesně 400 let od jedné tragické události. Vpád pasovského vojska, které pozval Rudolf II. na obranu svou a své víry do Čech, vyvolal rychlou reakci pražských obyvatel. Ti začali plenit katolické kláštery. Vydrancovali také kostel Panny Marie Sněžné kousek od Koňského trhu, dnešního Václavského náměstí.

Neskutečnými se zdály mátohy lidí, nesoucích pod paží, na ramenou i na nosítkách podivné věci, jež žalostně ukazovaly, jek ve světle denním po šírým nebem pomíjí nádhera jejich a okázalost. Nepravdivé zdály se obrazy svatých a figury pozlacené, svítilny, svícny i tepaný kov, pokrývky z kmentu i aksamitu, nádoby, jakých se neužívá, roucha, jaká se nenosí, knihy, které se nečtou, věci, jež pozbyly úcty, i svatostánek, ve kterém nesídlil Bůh. Neskutečnými se zdáli i živí, ač bylo jich přes sedm set a měli i koně a psy, i muškety, kopí a halapartny, sekery, palcáty, kyje, i meče a dýky a železné biče.

Tvorové, podobní lidem, se motali z chrámu, vlekouce věci těžké a dlouhé, takže ustupovati museli ti, kteří jim překáželi. Obtížné bylo to břímě a nijak se nehoršili ti, kteří je nesli, kdyžz černého aksamitu se vyvalila mrtvola nahá. Mrtví ať pochovávají mrtvé – o jiné věci než o pohodlí mrtvých musili pečovati teď živí.

Čtrnáct řeholníků z Čech, Itálie, Německa, Španělska, Holandska a Francie, kteří byli před časem do Prahy povoláni na misie, padlo za oběť běsnění davu. Byl mezi nimi i pater Martinez, který měl ten den oddat hříšné milence Juditu a Šimona Vlka z románu Jaroslava Durycha Masopust, z něhož cituji.

Bylo pak tělo to nahé a ošklivé k pohledění. Otevřeno bylo břicho a jako hadové slepí vylézala střeva a omotávala se okolo rukou. Zle bylo porušeno tělo a nadto nebylo celé, neboť ze stydnoucích střev, omotaných okolo rukou, nečouhaly prsty, nýbrž pahýly kostí. A nebyla ošklivost jeho příliš zvětšena tím, že na místě pohlaví uřezaného zela jen krvavá díra.
…
A jako by pohotova ať k dobrořečení, ať k napomínání, otevřena byla ústa a v koutcích stála krev stydlá.
…
Nečouhal jazyk z těch krvavých úst; bylo to pohlaví uřezané a vecpané do úst, jejichž čelisti zdály se vypáčeny zvrácenou nenasytností.

Nové motto

V Ontogenezi lidské psychiky v kapitole o egocentrismu jsem se dočetl, jak se v řeckém Fysiologu, raně středověkém přírodopisu, píše, že malík byl bohem proto stvořen, aby si jím mohl člověk čistit uši!

V Hodinách klavíru jsem našel nové motto pro svůj soběpisník:

Nepíšu kvůli čtenářům, ale napsané je pak pro ně. Jabloň nerodí kvůli nám, ale jablka jsou pro nás.

Naše Charleyova teta

Přečetl jsem si Charleyovu tetu, ovšem v překladu Karla Šípka, který v roce 1920 přeložil originál z konce 19. století od Thomase Brandona. Tento originál byl v roce 1933 upraven jeho potomky, a tak dnešní překlady nejsou jen modernější, ale zřejmě i dosti odlišné. Musím si tedy nějaký půjčit, i když to moje čtení mělo punc exkluzivity, kdy se ještě Skotsku říkalo Škotsko, v Londýně se nepobývalo, ale meškalo, mladí lidé se dokázali zamilovat hrůzukrát a plamenná slova lásky si šepotali v růžových besídkách, průvodci cizinců se říkalo ciceron a ve slovníčku jsem si ztěží našel, co znamenalo někoho vypalestrovat. V zajetí archaismů jsem si přišel jako v černobílém filmu s Oldřichem Novým a Antonií Nedošínskou. A i dějem jsem nebyl daleko od prvorepublikových komedií postavených na záměně posluhy se sousedovic strýčkem milionářem. Nějakého vzkazu divákovi by se člověk asi nedohledal.

Jeden vzkaz jsem si ale přeci jen odnesl, a to přímo do naší donedávna aktuální rodinné situace. Život bez pokušení se nikam neposune a člověk jednou na nějaké dojede. Jsem rád za různá pokušení, která mi pomáhají najít poklady, i když mnohdy s natlučenou hubou. Jedno takové pokušení na nás s Věruškou přišlo přesně v 17. týdnu, kdy se v bedekru pro těhotné píše: „Jestliže potřebujete nový byt, můžete se o něj právě teď začít starat.“ Napadlo nás, že dva dospělí, dva kocouři a jeden mrňousek na jednom smetišti 2+málá1 nemůžou přežít, a tak jsme podlehli pokušení vzít si hypotéku a koupit něco většího. Už jsme měli vybranou zálohu, výpočty od čtyř bank, už jsme měli dovolenou za zařízení všeho potřebného, a v poslední chvíli jsme se rozhodli jinak. Zůstali jsme svobodní a Věruška mě překvapila, když mi řekla, že hlavní důvod, proč se nestat otrokem dluhů a úroků, je, že si už zvykla, že dokážeme rozdávat a pomáhat ostatním a toho že se nechce vzdát. Ani já ne. Vzpomněl jsem si na naši noční rozpravu na toto téma, když jsem četl tento dialog:

Kitty. Znáte mne špatně, Jacku!
Jack. Nechtěl jsem vás urazit, Kitty!
Kitty. Domníváte se o mně, že jsem rozmazlená, vyhýčkaná loutka, která nemá smyslu pro požadavky opravdového života.
Jack (vezme ji za ruku). Kitty!
Kitty. Myslíte, že jsem stvoření bez citu, naduté a hrdé, které nemá porozumění pro štěstí, jímž dýše malá, skrovná, klidná domácnost. Upíráte mi schopnost, jakobych se nedovedla vpraviti v úkol hospodyňky, která sama vaří, punčochy spravuje, pere, poklízí, zkrátka, která všechno činí, co svému muži na očích vidí. Která vděčně oceňuje jeho práci, lopotu, starosti a jejíž snažení jen k tomu se nese, aby se cítil doma šťasten!
Jack. Kitty, je tomu skutečně tak?
Kitty. Zkus to se mnou, Jacku, a přesvědčíš se. Mám tě tak ráda, jako ty mne!
Jack. Má drahá, jediná, milovaná Kitty! (Obejme ji a líbá) Z nás budou ti nejšťastnější manželé na světě.

Už jsou.

Život

podle básně Życie Kazimierze Przerwa-Tetmajera

Život od léta do léta
bez přestání nám odlétá
a od jara zas do jara
o smrt se nikdo nestará.

I když pod křížem padáme,
co bude pak? se neptáme.
Až objeví se funebrák,
už bude zbytečné se ptát.

Už není potom, žádné pak,
to nyní zastavil se vlak
a přišla zpráva bolestná:
Vystupte, prosím! Konečná.

Pod přátelskou palbou

Viděli jsme nedávno s Věruškou film Velká cesta z roku 1962, kde Josef Abrhám hrál jednu ze svých prvních větších rolí. Film je o osudech Jaroslava Švejka a natočil ho sovětský režisér Ozerov převážně s českými herci. Na filmu to je znát, milovníci literárního Švějka myslím úpěli, i když svoje kouzlo film má, a tak jsme ho vydrželi až do konce. Docela pěkně byl vystižen princip bolševické revoluce, i když asi nechtěně – převzetí moci nad městem hrstkou samozvanců, mezi nimiž vynikala Šura (kterou ztvárnila krásná ruská herečka Inna Gulaja), žena, kterou si Hašek z Ruska přivezl, i když v Praze už jednu ženu měl (což se ve filmu radši neříká).

Humorně je ve filmu pojato i Haškovo přeběhnutí k Rusům, kdy po partě přeběhlíků pálí ruské kanóny, protože nepřítel nevěří, a rakouské kanóny, protože domácí armáda je má již za velezrádce. Na tuhle epizodu bych asi zapomněl, kdybych se včera neodhodlal rozbalit starou obálku s dopisem, který 25. května 1917 poslal jakýsi Béďa z ukrajinského městečka Bludniky své ženě do Lázní Bělohrad.

… přišel ordonanc z jedné naší Meßstelle do Bludník a přinesl mi lístek od Petery, který stál blíže jeho batterie. Wachtposten by nechodil žádný po cestě nyní nepřítelem silně ostřelované. Narazil na něho náš ordonanc, slovo dalo slovo a dozvěděl se takto o mně. To se ví, že jsem neměl jiného na práci, než se pustiti večír k němu. Ještě byla to nejlepší doba, neb ve dne bych se tam byl ani nedostal pro silné střílení děl. Než, bylo to i večer lechtavé. Kdybych byl věděl, jak to tam vypadá, raději bych balíček oželil aneb později odnesl. Vše šlo po cestě dobře, až před samým stanovištěm batterie, tam totiž granáty houkaly jak psi, před a za hlubokou a úzkou roklinu narážejíc. V roklině stály kanóny naše a těžké hmoždíře německé; poslední potýkaly se s nepřítelem né sice dlouho, ale náramně zuřivě. Asi na 100 kroků od nich, nevěděl jsem, mám-li jíti kupředu nebo dozadu anebo zůstati stát. Jakmile jsem ale viděl, že Rusové přestřelují, mazal jsem jako s terpentinem k německé batterii a přihlížel jejich čilé palbě. Viděti Němce pracovati jest přece gusto, s jakou horlivostí a chutí do toho mažou. Tanec potrval asi 20 minut, načež byl zase klid. Odebral jsem se tedy vedle k našim kanonkám rovnou do Unterstandu. To se ví, že Petera, přestože se to kolem práskalo, spal jako dudy. Budím jej docela zvolna, ale marně, načež trochu s ním zaklepu; otevře oči…

Když to vidítě napsané krásným starým rukopisem člověka, který to takhle zažil, je to silnější než ve filmu nebo v románu. Dokonce jsem si pomyslil, jestli to nepsal Baloun. Poslyšte:

Rusové začínají nyní vůbec trochu živěji páliti, možná předehra. Víš, co jsem nyní dobrého spapal? od včerejška zbyla mi hezká porce polenty (hustá to kaše kukuřičná s několika suchýma švestkama); odpoledne fasoval jsem špek (také pěkný kousek), udělal z kaše placku na šálek vrchní, vyšpekoval jako zajíce, podmastil a v troubě upekl. Polovic měl jsem včera večer ke kávě, zbytek chutná dnes. Chutnalo mi to dobře, jelikož jsem nešetřil mastidlem. Dnes večer udělám Eierspeise, sehnal jsem 3 vajíčka po 20 h, tož bude zase dobrá večeře a ½ l vína červeného a dosti dobrého k tomu. Poslední bych radši popřál Tobě, aspoň takovou porci na 2 dny. Takto vidíš, že se nasytím dosti, neb kde něco k snědku, hned jsem při tom. Též mléko koupím častěji arciť za 60 h litr… Že jest v Hinterlandu již o vše dosti velká nouze, si mohu pomysliti a vyčtu to též z novin, které tu a tam jsou ve „vojenském zátiší“ vyložené. My máme zde ještě dost papání, brambory, nudle v polévce (většinou kuk. krupice); masa jest dosti, špek, salám uherský, sardinky, marmeláda, rollmopsy i v mléku zadělaný tvaroh ve velkých štandlíkách. Chleba k tomu každý 2 dny: 1 komisárek asi po 1 kg. Vlastně se nyní může říci, že jest zde lepší než doma, ačkoliv bych se raději doma spokojil s třetinou.

Tyhle autentické zápisky ve mně vzbudili chuť pokračovat v přepisování korespondence Máni a Vládi. Tady je další Mánin dopis.

Bůh léčí, doktor inkasuje

Asi bude špetka pravdy na tom pořekadlu, že recept od doktora je čitelný pouze okem zkušeného lékárníka, kdežto účet za léčení přečte na první pohled i analfabet. Ovšem, obvodní lékaři se většinou špatně nemají. Co ale jejich kolegové na odděleních?

Mám rád lékaře, zachránili mi život, většina na mě byla vlídná a když ne, tak jsem si to nezasloužil, jako jednou, když jsem si zapomněl dojít pro tlakový holter. Ten pojeb jsem si zasloužil. Bílý plášť ctím. Lékaře považuji za moudré lidi. Rád bych, aby byli moudří. A rád bych, aby byli bohatí.

Nemám rád vydírání. Proto mi akce Děkujeme, odcházíme přijde odporná a ani chvíli jsem nepřemýšlel o tom, že bych ji jako občan podpořil. Podpořím jakékoli snahy o zvýšení odměn lékařům, ale nikdy ne vydírání. Ze stejného důvodu jsem nikdy nepodpořil žádnou stávku učitelů a přitom jsem byl vždy připraven se poděkovat a odejít (a jednou jsem to i udělal).  Jsem připraven i dnes. Organizátorům výše zmíněné akce bych vzkázal Prosím, sbohem a víc peněz bych dal těm doktorům, co zůstanou a co přijdou za odchozí. 

Pamatuju si, jak nám naše chemikářka říkala, že každý lék je vlastně jed, když se užije ve větším než předepsaném množství. Rozdíl mezi lékem a jedem je tedy v dávkování. Podobný rozdíl vidím mezi lékařem a vyděračem. Do určité míry lze přeci požadavky lékařů kvitovat a fandit jim. V míře, v jaké je prosazují odbory, ovšem nikoli. Alespoň ne z mé strany.

Vím, že jsou mezi odbojníky, kteří podali výpověď, i moji přátelé. Jejich úmysly byly možná dobré, ty soudit nemůžu a nechci, ale ten způsob se mi nelíbí. Věřím v Pána Boha, ale ne ve spravedlnost na zemi. A od moudrých lidí očekávám, že nebudou chtít spravedlnost i za cenu ztráty své cti. Ano, možná je dobře, že akce zviditelnila problém natolik, že o něm ví každý, kdo má uši a oči, a že i já, ač tak nerad se vyjadřující k takovým věcem, se k nim vyjadřuji. Ale není ta míra, kterou jste zvolili, přeci jen moc vysoká, když mě, který si vás váží a vzdal by se klidně části své odměny ve váš prospěch, ztratíte? Možná jsem to jen já, koho ztrácíte, pak je z vaší strany vše v pořádku. Ale možná, že je nás víc, a to mě netěší, jak by se mohlo zdát, ale spíš děsí. O čest totiž nepřicházíte kvůli nějaké dehonestační kampani vlády, ale kvůli kampani, kterou jste rozjeli sami před pár měsíci. Dá se to léčit?