Jak tak čtu ten životopis Amedea Modiglianiho, je v Paříži jedno místo, které máme asi oba nejradši, a kam malíř chodil se svými osudovými ženami radši než do vináren.
Memento mori. A za několik málo let
co zůstane ze mne a – ďáble! – z ní?
Musí krásné ženy umírat?
přeložil verše Richarda Aldingtona Arnošt Vaněček.
Jedno místo bylo Aldingtonovi, Modiglianimu i mně v Paříži nejpříjemnější, nejdražší. Vyměnil bych ho zcela jistě za celý zbytek Paříže, včetně Louvru a Eiffelovky. Jsem si jistý, že jestli ještě někdy v životě Paříž navštívím, strávím tam mnohem víc času než napoprvé. Projdu si to tam s Věruškou křížem krážem, jako se tam procházel Modigliani třeba s Annou Achmatovovou. A kdybych byl náhodou sám, sednu si na jedno z těch nepohodlných železných sedadel a nechám si o Věrušce zdát. Řeč je o Lucemburské zahradě.
V Lucemburské zahradě se mluví francouzštinou, které rozumím i já. Échec, échec et mat. Hrajou se tam bleskovky, ale i dlouhé strategické zápasy. Opodál se stařečci opírají raketami do míčků a kolem toho všeho chodí Pařížanky s vnoučaty. Byli jsme v zahradách před bouří, a tak byla atmosféra plná napětí. Ale na rozdíl od turistů jsme neutíkali. Zmoknout v Lucemburské zahradě, můžeme si vůbec přát něco víc?
Chtěl bych se vrátit! Chtěl bych si zahrát šachy s někým z Montparnassu! Chtěl bych zmoknout s Věruškou až na kost a pak se zahřívat v penzionu de Nesle v srdci Saint-Germain-des-Prés!
1 komentář:
Jestli je to ta zahrada, kde je nějaká důležitá státní instituce v budově hned u hlavního vstupu do areálu, tak jsem tam byl onoho času také. Jó a speciálně pro Tebe, Honzo: Nebylo to s Jarmilou... Jó Paříž není Ústí !! MD
Okomentovat