Ukradl jsem mamince její četbu z doby, kdy se připravovala na přijímačky na psychologii. Tedy ukradl s jejím svolením. Sám jsem se z ní taky učil na zkoušku z psychologie a pedagogiky. Už tenkrát mi přišla stejně čtivá jako knížky od prof. Vondráčka. Jmenuje se Ontogeneze lidské psychiky, napsal ji Václav Příhoda a má čtyři díly.
Dočtete se v ní neuvěřitelné věci. Třeba v kapitole o vývojové retardaci:
Oplodněné vajíčko... váží průměrně 0,0006 g. Po desíti lunárních měsících, při narození, váží dítě již 3200g... Za rok nato, ve věku 1;0, váží 9,4 kg... Jak úžasná je počáteční růstová rychlost, můžeme si uvědomit, povážíme-li, že za embryonální doby přibude zárodku na váze o 5,400.000%. Kdyby toto tempo postupovalo dále stejně, vážilo by dítě za rok po narození nikoli 9,5 kg, nýbrž 1 q (metrák, pozn. J-Lo) a za dvacet let by dosáhl člověk váhy zeměkoule...
A proč je miminko v bříšku zrovna deset lunárních měsíců? Podle Empedokla se v době zrození lidského pokolení slunce točilo ještě příliš pomalu, takže tehdejší den trval takhle dlouho... A jeho názor, že živočichové povsatli nejdříve ve vlhku, potom pak jedni z druhých, vlastně koresponduje s Dawkinsonovým Sobeckým genem.
Tak to tak vykládám tomu v tom bříšku, ale asi mi zatím nerozumí. Zkusím tedy raději nějaké říkačky.
Vojtíšku, náš Vojtíšku,
co to děláš v podbřišku?
Mám tu dlouhou šňůru,
šplhám po ní vzhůru.
Co to děláš, Julinko?
Chceš snad prolézt pulinkou?
Jsi ty ale popleta,
musíš počkat do léta.
Co to děláš, Vojtěchu?
Lezu mámě na střechu.
Pak to vezmu komínem
a vyletím z peci ven.
Žádné komentáře:
Okomentovat