Dárková Johanka

Na Hluboké v antikvariátě jsem utržil i poměrně vzácný spisek od Thomase de Quincey s názvem Johanna z Arku (1920), ke kterému dělal obálku třicetiletý Jan Zrzavý. Znal jsem Quinceyho jako autora Zpovědi anglického poživače opia, kterou jsem četl v letech středoškolských, když v Lounech fungovalo Lábusovo knihkupectvíčko s undergroundovou literaturou, a taky se od puberty rád freudovsky pitvám ve svém dětství. Nevím, kam ta knížka přišla, ale lábusovky většinou kolovaly, takže možná koluje dál a dál. Zkoušel jsem nedávno anglickou verzi, ale moc se to vleklo. A tak jsem byl rád, když jsem uviděl od tohoto autora jedné knihy, jak je asi nejen v Čechách vnímán, zcela neoprášený titul. Je to vlastně polemika s Micheletovými Dějinami Francie a to dost bryskní a přitom anglicky odměřená. Quincey mě zase přesvědčil o relativnosti všeho, co se učí v dějepisu. Pár let už ríkám studentům, že Johanka nebyla z Arku (d´Arc), ale jmenovala se Darcová, česky by se tedy dalo říct snad Jana Dárková; a že přídomek „z Arku“ dostala až v 19. století. De Quincey tento poznatek francouzských historiků zpochybňuje:

„Nejvážnějším důvodem, kterým moderní Francie chce zmásti staré tradiční psaní, jest to, že Jean Hordal, potomek bratra Panny, podepsal se roku 1612 Darc. Ale co z toho?...

tady překladateli vypadla jedna de Quinceyho jízlivost, kterou si dovolím dopřeložit
(orig. Beside the chances that M. Hordal might be a gigantic blockhead…):
Pomineme-li možnost, že pan Hordal byl naprostý tupec…

… jest známo, že ta troška pravopisu, co Prozřetelnosti zlíbilo se rozděliti lidem 17. století, byla vesměs zmonopolisována tiskaři; ale pan Hordal nebyl tiskařem.“

Velmi mě zaujala jedna psychologicko-historická pravda, která se nezmiňuje často, o to víc se mi líbí její stylistické vyjádření od tohoto anglického autora:

„My Angličané jevili jsme vždy úctu k zarytému nepřátelství. Pracovati neústupně o zkázu Anglie, říkati po celý život slovem i skutkem, Delenda est Anglia Victrix! – takový záměr nenávistný, věrně sledovaný, získal některým lidem stálé důchody z našich národních fondů úcty. Lépe než nějaká dědičná služba, prokazovaná Anglii, osvědčilo se někdy nejšílenější záští k Anglii. Hyder Ali, ba i jeho syn Tipoo, ač o tolik nižší, a Napoleon, vesměs těžili z této naší náklonnosti, přeceňovati záslužnost ďábelského nepřátelství. Ani jeden z těchto mužů nebyl nikdy schopen, krom ojedinělé náhody, velebiti nepřítele (co na to říkáte, čtenáři?); a přece kvůli nim rádi zapomínáme nejen jejich provinění, ale (což jest horší) jejich ohyzdné licoměrnosti a sobectví, – neboť vlastenectví to nebylo. Suffren a nějakých půl tuctu jiných francouzských námořních hrdinů, poněvadž nám dělali neplechy, co jen mohli – a byly to opravdu neplechy veliké – jsou jména v Anglii poctivě vážená. Z téže příčiny Panna Orleánská, vítězná nepřítelkyně Anglie, byla určena, by se jí dostalo nejhlubší vzpomínky od velkoduché spravedlnosti Angličanův.“

...

Taneční

Dal jsem si včera v cukrárně kubánský dort s banánem a k němu jsem si otevřel knížku od kubánského básníka Nicoláse Guilléna. Jsou to vesměs sociální básně, ale nejen. Tahle se jmenuje Taneční, ač v ní o tanci není ani zmínka (přeložil Lumír Čivrný).

Holoubku, vzlétni do větví
a rozhlédni se po krajině:
nevidíš moji nevěstu,
nejde tam někde v zátočině?

Co mluvíš, ty?
Tvá nevěsta si doma louská
své oříšky.

Holoubku, najdi mou milou
a vyřiď jí, jak mám ji rád:
že čekám na to políbení,
co mi ten večer chtěla dát.

Ty sníš, či co?
Tvá nevěsta si doma pije
své kafíčko.

Holoubku, kdyby přišla za mnou
alespoň k bráně u hřbitova,
ať do ní tluče, co má síly,
že je ta brána ocelová.

Chceš věčně snít?
Tvá nevěsta si chystá mlýnek
a bude mlít.

mljt

Marián a Garibaldi

Moc mě potešil Marián O. z mé třídy, protože, když jsem mu posílal fotky z výletu na Skalku (fotogalerie se připravuje), měl právě před cestou do Itálie. To se ví, že jsem mu víc než záviděl, a tak jsem ho pověřil, aby mi někde vyfotil Garibaldiho, bez něj ať se nevrací. Samozřejmě jsem na to zapomněl a vzpomněl jsem si, až když jsem dostal na icq zprávu „dobry den pane profesore, mam uplne mega fotky toho garibaldiho !!!“.


Jsou to fotky z Chioggia, kde Garibaldi mluvil z balkonu v roce 1867, kdy k úplnému sjednocení Itálie chybělo jen dobýt Řím. A to co, prohlásil Garibaldi, bych mohl já směle říci o své třídě. Tak si to, děťátka moje, přeložte...

...

Al-Kajda

Čtrnáct dní teď u mě bydlí Kajetán, mladý egyptský kocourek, o němž jsem onehdy složil básničku. Ne, není to egyptská mau, vyšlechtěná ve Spojených státech, ale má vzhled egyptských kočičích soch, s menší hlavou a vztyčenýma ušima. Slyší na zkrácenou variantu svého jména – Kajda. A protože je to malý terorista, říkám mu Al-Kajda. Včera ale ležel na zádech a nechal se hladit pod bradou, a to jsou chvíle, kdy jsou mu všechny kabely, tapety, rohože a záclony odpuštěny.

...

150.000.000

Pěkné překvapení jsem zažil v neděli v antikvariátě při obchodu s hračkami a suvenýry na Hluboké. Pracuje tam Terezka, a tak jsme si tam vypili pár hrníčků čaje, nasytili bříška a já jsem si vybral celkem dost knížek, které jsem položil na pult a šel snad obědvat nebo vybírat dárečky pro rodinku. Terezka balila knihu pro – teď se podržte (minimálně joysticku) – jordánskou princeznu, která zavítala do Čech na návštěvu. Na Hluboké ji hostil sám pan starosta a senátor Tomáš Jirsa. Ten si přišel knihu vyzvednout a když spatřil moji kupičku knih na pultu, začal se v ní se zájmem přehrabovat. Pochválil mé ušlechtilé zájmy a jako majitel antikvariátu mi knihy s glancem daroval. A nekecám, je mezi nimi i první české vydání Majakovského 150.000.000 z roku 1925 v Mathesiově překladu (na němž kupodivu chyběla cena).

Vladimír Majakovskij má dnes 114. výročí narození, tak mu zde věnuji malou vzpomínku. Dva roky po vydání mé knihy, tedy přesně před osmdesáti lety, byl Majakovskij v Praze a měl ve vinohradském Národním domě přednášku s názvem 10 let 10 ruských básníků s česko-ruskou recitací (zazněl mimo jiné i kus ze zmíněného překladu). Asi tisícovce diváků cpal ruský básník do hlav ona tehdy levicově všeobecně přijímaná hesla, že Puškin volal milenku slovy, kterým žádná neodolala, no a moderní sovětští básníci takhle volají pracující lid. Mathesius o něm napsal: „Celkový můj dojem byl dojem inženýra, energického konstruktéra slov a rytmů, s velikými gesty, širokým rozhledem uměleckým, politickým i sociálním a se zvláště pečlivým a přesným smyslem pro materiál.“ Zvláště při posledních slovech mrazí, když si představíme, co se pod pojmem materiál dá všechno představit. O přestávkách podepisoval Majakovskij knihy:

„Tři sta kusů. Nudná a těžká práce. Podpisy – to je československá vášeň. Podepisoval jsem všem, od úředníků ministerstva zahraničních věcí po portýra v našem hotelu. Ráno přišel vousatý člověk, podal mi knihu, ve které se již podepsali Rabindranath Tagore a Miljukov, a chtěl autograf o slovanské otázce – protože je právě teď – padesáté výročí balkánské války.“

Škoda, že ta moje kniha není z těch tří set podepsaných – kdyby byla, schválně jukněte, jakou cenu má v internetovém obchodě Mezinárodní ligy antikvářů.

14. dubna 1930 se Majakovskij zastřelil.

Celkem povedený medailónek
...

Moskva a Peking

Dneska jsem si pustil kousky ze zahajovací ceremonie moskevské olympiády 1980. Byla to asi první olympiáda, na kterou jsem doma koukal a vždycky se mi připomene tím jedním dílem Ну погоди №13, kde vlk dostane nakládačku od zaječích účastníků olympiády a pak s tím pravým zajícem vyhraje v cyklistickém závodě. Jestlipak měli zajíci na zahájení taky olympijskou vlajku místo té zaječí s dvěma ušima a frýžskou čapkou, jako to na protest proti invazi v Afghanistánu (kvůli níž se 64 zemí do Moskvy vůbec nedostavilo) mělo patnáct západoevropských zemí?

Nepřijde vám jeden z čínských olympijských maskotů jako náš Večerníček, kterýmu chytnul papírovej klobouk?

Psal jsem tu jednou o zahajovacích ceremoniích olympijských her v souvislosti s megashow na oslavu H.Ch.Andersena a jsem celkem zvědav, co nám za rok předvedou Číňani, když to má být nejdražší výprava a jako konzultant byl přizván Steven Spielberg. To asi nebudou tančící méďové a holčičky s panenkama jako v Moskvě. Ale k Číně to tak nějak patří, myslím, že to udělají tak, aby si zbytek světa včetně nás uvědomil, že nás do dvaceti let schramstnou (kdo nebyl na přednášce prof. Stanislava Komárka na minulých Kirwitzerových dnech, ať si nevěří).

...

Jin, Jang a já

Můj boj s nemocí získal novou dimenzi. Kromě krku mě totiž zalehly obě uši. Nechal jsem se opíchat. Nejprve jsem se tedy nechal osahat. Pak jsem vytáhl jazyk a nechal si zmapovat potíže podle jeho reliéfu. No a pak už jen vybrat ty správné meridiány, kde mi vázne čchi, která má udržovat moje hrdlo v ucházejícím stavu. Dostal jsem dvě jehly pod kotníky, dvě kousek od lokte a dvě do hlavy nad týlem, po těch jsem se opravdu dost zpotil. A pak jen dvacet minut počkat a je to. A výsledek? Do rána jsem dostal ještě ke všemu zánět spojivek. Tak teď do sebe stříkám bioparox a kapu ophtalmoseptonex, zítra možná zkusím skotké střiky a po zítří asi urinoterapii.

...

Vy na kruzích, my na bradlech

Kousíček z textu jedné písně od Už jsme doma jsem si vybavil, když jsem dnes viděl tenhle klip, v němž na bradlech právě před jedenatřiceti lety získala Nadia Comaneci první čistou desítku v historii gymnastiky - digitální tabule na to nebyla připravená a tak místo 10.0 na ní svítilo 1.00. A poražeým Ruskám zbyly jenom oči pro pláč. No, a to mi zase připomnělo naši Věru Čáslavskou a její pohled z roku 1968 - musím se přiznat, že při téhle ženské odvaze se mi vždycky vženou slzy do očí.

...

Rožmberk 2007

Určitě jste na předchozí obrázku poznali Vyšší Brod. Vrátil jsem se do kraje mých vzpomínek a taky jsem si na Rožmberku splnil sen z mého průvodcovského mládí. Předsevzal jsem si tenkrát, že až se na hradě změní kastelán a s ním tedy i průvodci a personál, vrátím se tam, koupím si lístek jako normální turista a nikomu neřeknu, že jsem tam před lety osm sezón po sobě působil v roli průvodce... a přesně tak jsem to udělal, nechal jsem si utrhnout lístek a pak shodou okolností před očima zrovna kolemjdoucí nové kastelánky, když se mladá slečna průvodkyně nadechla k první větě, jsem vykřikl směrem k lidem: „Vážení návštěvníci, vítám vás na státním hradě Rožmberku. Z tohoto hradu pocházel a po něm se také psal jeden z nejbohatších a nemocnějších šlechtických rodů - Rožmberkové...“ a užíval a vychutnával jsem si šílené pohledy obou dam... po úvodním proslovu o historii a vstupní hale, jsem situaci vysvětlil a po krátké domluvě mi bylo umožněno odprovádět celou prohlídku... a to víte, že to bylo spíš divadelní představení než obyčejná prohlídka, ty mě nikdy, ač historika aprobací, moc nebavily (bohatě intarzovaný sekretář, kouzelné zrcadlo a nábytek z období druhého rokoka mi zní jako tisíckrát ohraná deska...) Bohužel jsem ale už asi měl v té době rozjetou angínu, tak jsem po té prohlídce téměř odpadl vysílením a na věž jsem se jen tak tak vyšplhal... Druhý den ve Vyšším Brodě mě tamější slečna průvodkyně informovala, že prý na Rožmberku nějaký exot (přesně tak znělo to slovo) způsobil poprask, když bez předchozího upozornění převzal prohlídku po hradě.

...

Obraz z cest

Magical Mystery Tour

Krátká cesta, z které jsem se právě vrátil, patří do trošku intimnější sítě, než té po světě rozplizlé, ale jelikož jsem ji strávil v teplotách a s nakrknutým krkem, občas jsem měl stejný pocity, jaký představuje tenhle krásný zhuštěný klip (který mi připomněl, že věřím na brouky). O některých částech výletu, které za to stojí, sem samozřejmě něco napíšu, jen co se z toho dostanu.

...

My Hit Parade

Dnes jsem sem sice přispěl dvěma dalšími články, ale protože zase na pár dní odjíždím, rozhodl jsem se jednak změnit anketní otázku (a jsem už moc zvědavý na výsledek), a jednak vám poskytnout pár tipů pro vaše ušní bubínky. Od 20. dubna jsem přihlášen na youtube a za ty necelé tři měsíce jsem tam přispěl 75 svými nahrávkami převážně z různých koncertů. Co se týče sledovanosti, pořadí na prvních třech místech jasně udržuje jedna a táž kapela a ta nejúspěšnější z jejích písniček už měla přes 3.000 diváků, z nichž ji 12 obodovalo, 5 si ji přidalo do svého seznamu nejoblíbenějších a 5 okomentovalo… Top-ten v mé hitparádě je tedy následující:

1. Tleskač – Příběh Jana Tleskače
2. Tleskač – V té naší zahrádce
3. Tleskač – Pavlačová story
4. Znouzectnost – Hasiči
5. Gaia Mesiah – Intro
6. Gaia Mesiah – Black Bridge
7. Pech – Na zemi v písku
8. Znouzectnost – Zlatý hřebík noci
9. Znouzectnost – Loutky
10. Jiří Schmitzer – Bynďa

V první dvacítce jistě překvapí lounské Feast of Friends a Napapíře a slanský Krteczek (ten si fakt pouštím docela často). Zabodovala i Moucha v ranním pivě od Plastiků. Na 24. místě se umístil jeden klip od lounského Kvítku, 27. místo obsadila Anna K. s Dětmi květin. Nejúspěšnější od Brutusu je Gorila, která už přesáhla stovku a drží se tak v první třicítce, kterou uzavírá píseň pro mou hereckou maličkost zahraná a zpěvem naznačená od Jany Kubernátové. Je mi líto, že se zatím neprosadil Sníh na schodišti a Honza Budař, ale taky víc Brutusu a začínající kadanští Saint Age.

Z těch písniček, co poslouchám na youtube a v jukeboxech já, bych asi sestavil následující čtyřlístek nejsilnějších (krom té druhé už jsem je zde publikoval):

1. David Gilmour – Division Bell
2. Deep Purple – Child in Time (díky, Špína)
3. Rolling Stones – Lady Jane
4. The Who – My Generation (jiná verze než posledně)

Ale je jich stovka dalších a pořád víc a víc…

xxx

Capitis Regni ante diem VII. Idus Iulias anno MMVII

Karlův most oslavil šest a půl století. Oslavili jsme to s Kubou návštěvou Prahy. Nejdříve jsme zašli na mamuty do Národního muzea a protože Kubu baví sbírat brouky a šutry, poprvé jsem si celkem podrobně prohlédl i ty nepřeberné a pro laika nevstřebatelné expozice s tisíci hornin a šestinohých členovců. Na výstavě o Madagaskaru jsem si připomněl letošní Kirwitzerovy dny, na kterých vystoupil i člen české expedice Lemuria Pavel Hošek s dvěma zajímavými přednáškami o tomto ostrově (a samozřejmě se podílel i na této výstavě). Pro Malgaše je například přirovnání k chameleonovi vyznamenáním, neboť značí, že se takový člověk umí dívat jedním okem do minulosti a druhým do budoucnosti. A Čecháček hned poznamená, že právě proto je dobré se z minulosti poučit, jak převlékat kabátek, aby se nám to pro budoucnost vyplatilo… Chci se omluvit správě Národního muzea a všem těm mecenášům Kašparem Maria Šternberkem počínaje, že jsem nezaplatil vstupné, ale chtěl jsem Kubovi dopřát Věstonickou venuši a mamuta a po všech těch výdajích za byt jsem před výplatou tak nějak nebyl úplně při penězích. A ještě k tomu ta fronta… Až objevím Metodějův hrob, daruji muzeu minimálně věrozvěstovu stehenní kost…


Po Jindřišské věži jsme se vydali do Holešovic na výstaviště a do Planetária. V Planetáriu jsem byl, věřte nevěřte, poprvé a sedě s Kubou sám v sále Cosmorama na programu S Jižním křížem nad hlavou, ocitl jsem se opravdu pod úplně cizím nebem a skoro snad na úplně jiné planetě. A zároveň jsem se ve vzpomínkách šplhal po schodech na lounskou gymnaziální observatoř, kde jsem lovil galaxie, hvězdokupy a mlhoviny Messierova katalogu a učil se rozeznávat naše severní souhvězdí… Jestli se někdy podívám k protinožcům, pak mě bude určitě bolet za krkem…


Pak už následovala návštěva oslavence – Karlova mostu. Ukázal jsem Kubovi čůrajícího Karla IV. a pak mu vysvětlil, co to ve skutečnosti v té ruce drží. Pak jsem se odhodlal poprvé navštívit Straroměstkou mosteckou věž a opravdu to stálo za to. Nejen, že Kuba našel na schodech dvě stovky a pět euro, čímž nám vydělal na cestu zpátky, na níž už jsme po zakoupení vstupenky neměli, ale hlavně je odtud opravdu krásný výhled.


V jediné místnosti cestou nahoru byl kromě výstavy o rekonstrukci soch na průčelí věže také stroj na výrobu pamětních medailónků – něco, co jsem viděl poprvé v Edinburghu a co jsem potom toužil zprovoznit po českých památkách. Ovšem pražská podoba tohoto samovýrobce suvenýrů je otřesně nevkusná a nikdy bych do ní své peníze nevhodil… a navíc se jí podařilo pohřbít můj turisticko-podnikatelský záměr ještě před jeho zrodem.


Procházkou jsme pak přešli most, na Malé Straně se občerstvili za nalezený peníz ve Všebaráčnické rychtě a přes opuštěné Hradčany upalovali na autobus. V něm jsme si četli Přístav volá, ale to už je jiná kapitola…

xxx

Foglar volá

6. července před sto lety se narodil Jaroslav Foglar a mě nenapadlo, jak lépe oslavit tohle výročí, než že jsem se vydal za synovcem Kubou a na večer naplánoval slavnostní začátek jeho modrého života… Přivezl jsem do Loun vydání knihy Přístav volá z roku 1942, což Kubu tolik nezaujalo, ale hned po prvních stránkách si ho Jiří Dražan získal a pak po mě několik následujících dní chtěl pořád jen přečíst další a další z šestatřiceti kapitol a v Praze mě donutil koupit několik dalších Foglarů (a taky Harryho Trottela a ta jemná tenata, tomu názvu se smál ještě celou cestu domů, inu krásných sedm let). Já jsem si tam koupil Foglarův životopis, který jsem přečetl stejně hltavě jako Hochy od Bobří řeky, když jsem byl kluk. Vzpomněl jsem si při tom na svou foglarovskou historii, kdy jsme coby šestnáctiletí mazáci založili v Lounech Klub mladého hlasatele 951 Mintaka. Byl jsem kronikář, ale protože klub neměl dlouhého trvání (on samotný novodobý Mladý hlasatel nevydržel o moc déle), v kronice je jen několik zápisů, ten hlavní o zakopání zapečetěné láhve se zakládací listinou. Už nějakých šestnáct let je pohřbená někde za lounskými jatkami a jsme domluveni, že ji jednou v pokročilejším věku půjdeme vykopat ve staré sestavě (tzn. já, Pišos a Eliášek, kterého jsem coby šťastnýho tatínka potkal na posledním Brutusu). Já se teď pokouším pro Kubu sestavit tabulku Modrého života podle vzoru z knížky Kronika Ztracené stopy. A Kuba doufám sám pokračuje v dalších kapitolách Dobrodružství v zemi nikoho.

Ale skutečně první knížka, kterou bych si mohl na vlastní oči prohlédnout a rukama ohmatat, mi vyšla ještě před Kobesovými a byl to Přístav volá. Historie této knížky byla pro mne velmi významná a pohnutá. Byl jsem s jejím napsáním hotov za několik měsíců, byla to moje první knížka napsaná za tak krátkou dobu. A co mě k tomu spěchu pobídlo? Bylo to zjara 1934, když jsem v denním tisku spatřil oznámení Melantricha, že vypisuje soutěž o nejlepší knihu pro mládež, s částkou 10.000,-Kč pro vítěze. Rukopisy se měly odevzdat do 30. června. Tato pro mne šibeniční lhůta byla velmi krátká, snad jen tři čtyři měsíce! Nadto jsem byl tehdy právě ve sklíčené náladě, rozešli jsme se s mou první láskou B.V. a já byl rozbolestněný na nejvyšší míru. Proto také to, co jsem začal psát, neslo pečeť mých chmurných nálad a v knížce nebylo nic moc právě veselého. I to loučení dvou hrdinů rukopisu bylo zpodobením mého prožitku přetaveného do přátelství dvou kamarádů, kteří se musejí rozloučit…

Jaroslav Foglar, Po stopách rychlých šípů, Magnet 11/1990

A co na to Jan Tleskač? A Otakar Losna?

<3