Z archivu: Kachna či labuť?

„Nevadí, když se narodíš na kachní farmě, pokud se vylíhneš z labutího vejce.“

Hans Christian Andersen

O moje úvahy asi málokdo stojí, ale neodpustím si je. Včera umřel papež a před dvěmi sty lety se narodil H.Ch.Andersen. Dnes jsem náhodou šel kolem obrazovky, na které probíhala jakási megashow na počest autora pohádek, kde sice každý, včetně dánské královské rodiny, seděl na polštářku, pod nímž se skrýval symbolický hrášek, ale která byla opravdu nechutně mega - plná elektronické hudby, stroboskopů, efektů, a hlavně - všude plno hvězd. Gigantický výsledek dvouleté práce. Labutí líheň v dánském kachním rybníčku. Musel jsem to vypnout. Doteďka z toho mám divný pocit na patře. Je to ta pravá pocta člověku, který psal pro děti, protože dospělí mu nerozuměli? A možná mu ani rozumět nechtěli, byl jinej, byl emocionální, byl puntičkář a hypochondr, hrál si doma sám loutkové divadlo, byl homosexuál, který i kvůli pokrytecké společnosti 19. století zřejmě nikdy svůj milostný život nenaplnil. A dneska se mu svět dospělých klaní jako polobohu. Je to zřejmě o prestiži. Vždycky, když jednou za dva roky začíná olympiáda, sleduji částečně s úžasem a částečně s hrůzou, jak každé zahájení je gigantičtější než to předchozí - prestiž organizující země hnaná diváckým zájmem je nade vše. Stejně jako prestiž nadopovaných výkonů sportovních herojů. Slastně si představuju, kdybych mohl zasáhnout jako režisér toho sportovního poselství míru, kdybych třeba u nás v Čechách prostě zahájil olympijské hry chlebem se solí, třeba i ve staročeském kroji, a pak bych bez pochodní (jen s tou jednou) prohlásil hry za zahájené. Svět by se z toho nevzpamatoval. Ano, takhle si fandím - svět by se z toho posadil na zadek. Svět chce být klamán. Nechť je tedy klamán. Nechť jsou mu servírovány podstatné informace o tom, na kterém boku ležel papež, když umíral, a kterou žilou mu do těla proudila umělá výživa, jen neříci pravdu, že o bok, na kterém budeme umírat mi, se bude zajímat možná zas jen ten papež. Byl jsem rád, když dnešní mše v kadaňském kostele sice byla obětovaná za zesnulého Svatého otce, ale že to byla normální mše, jako každou neděli, ani o jedno slovo delší. Taková kachní píseň nad mrtvou labutí. Proč o tom píšu? Nevím, asi abych neklamal ten náš malý divadelní svět. Opravdu si myslím, že než být nafoukanou labutí, je lepší být skromným káčátkem. To přece taky může mít sny, může je dokonce uskutečňovat, i když třeba ne v zámeckých parcích a okrasných jezírcích. Dnešní megalomanská kultura se zřejmě zhédla v labutí vznešenosti, která potřebuje pod peřinou hrášek, aby se ujistila o své výjimečnosti. Myslím, že ani Andersen nemyslel to své podobenství jenom esteticky a rozměrově, ale i duchovně. Buďme duchem labutě, ale naše divadelní i lidské snažení nechť je vždycky tím křikem kachního hejna nad zamrzlým rybníkem.

„Každý život je pohádka napsaná Božími prsty.“

...