Pěkné překvapení jsem zažil v neděli v antikvariátě při obchodu s hračkami a suvenýry na Hluboké. Pracuje tam Terezka, a tak jsme si tam vypili pár hrníčků čaje, nasytili bříška a já jsem si vybral celkem dost knížek, které jsem položil na pult a šel snad obědvat nebo vybírat dárečky pro rodinku. Terezka balila knihu pro – teď se podržte (minimálně joysticku) – jordánskou princeznu, která zavítala do Čech na návštěvu. Na Hluboké ji hostil sám pan starosta a senátor Tomáš Jirsa. Ten si přišel knihu vyzvednout a když spatřil moji kupičku knih na pultu, začal se v ní se zájmem přehrabovat. Pochválil mé ušlechtilé zájmy a jako majitel antikvariátu mi knihy s glancem daroval. A nekecám, je mezi nimi i první české vydání Majakovského 150.000.000 z roku 1925 v Mathesiově překladu (na němž kupodivu chyběla cena).
Vladimír Majakovskij má dnes 114. výročí narození, tak mu zde věnuji malou vzpomínku. Dva roky po vydání mé knihy, tedy přesně před osmdesáti lety, byl Majakovskij v Praze a měl ve vinohradském Národním domě přednášku s názvem 10 let 10 ruských básníků s česko-ruskou recitací (zazněl mimo jiné i kus ze zmíněného překladu). Asi tisícovce diváků cpal ruský básník do hlav ona tehdy levicově všeobecně přijímaná hesla, že Puškin volal milenku slovy, kterým žádná neodolala, no a moderní sovětští básníci takhle volají pracující lid. Mathesius o něm napsal: „Celkový můj dojem byl dojem inženýra, energického konstruktéra slov a rytmů, s velikými gesty, širokým rozhledem uměleckým, politickým i sociálním a se zvláště pečlivým a přesným smyslem pro materiál.“ Zvláště při posledních slovech mrazí, když si představíme, co se pod pojmem materiál dá všechno představit. O přestávkách podepisoval Majakovskij knihy:
„Tři sta kusů. Nudná a těžká práce. Podpisy – to je československá vášeň. Podepisoval jsem všem, od úředníků ministerstva zahraničních věcí po portýra v našem hotelu. Ráno přišel vousatý člověk, podal mi knihu, ve které se již podepsali Rabindranath Tagore a Miljukov, a chtěl autograf o slovanské otázce – protože je právě teď – padesáté výročí balkánské války.“
Škoda, že ta moje kniha není z těch tří set podepsaných – kdyby byla, schválně jukněte, jakou cenu má v internetovém obchodě Mezinárodní ligy antikvářů.
14. dubna 1930 se Majakovskij zastřelil.
Vladimír Majakovskij má dnes 114. výročí narození, tak mu zde věnuji malou vzpomínku. Dva roky po vydání mé knihy, tedy přesně před osmdesáti lety, byl Majakovskij v Praze a měl ve vinohradském Národním domě přednášku s názvem 10 let 10 ruských básníků s česko-ruskou recitací (zazněl mimo jiné i kus ze zmíněného překladu). Asi tisícovce diváků cpal ruský básník do hlav ona tehdy levicově všeobecně přijímaná hesla, že Puškin volal milenku slovy, kterým žádná neodolala, no a moderní sovětští básníci takhle volají pracující lid. Mathesius o něm napsal: „Celkový můj dojem byl dojem inženýra, energického konstruktéra slov a rytmů, s velikými gesty, širokým rozhledem uměleckým, politickým i sociálním a se zvláště pečlivým a přesným smyslem pro materiál.“ Zvláště při posledních slovech mrazí, když si představíme, co se pod pojmem materiál dá všechno představit. O přestávkách podepisoval Majakovskij knihy:
„Tři sta kusů. Nudná a těžká práce. Podpisy – to je československá vášeň. Podepisoval jsem všem, od úředníků ministerstva zahraničních věcí po portýra v našem hotelu. Ráno přišel vousatý člověk, podal mi knihu, ve které se již podepsali Rabindranath Tagore a Miljukov, a chtěl autograf o slovanské otázce – protože je právě teď – padesáté výročí balkánské války.“
Škoda, že ta moje kniha není z těch tří set podepsaných – kdyby byla, schválně jukněte, jakou cenu má v internetovém obchodě Mezinárodní ligy antikvářů.
14. dubna 1930 se Majakovskij zastřelil.
Celkem povedený medailónek
...
...
Žádné komentáře:
Okomentovat