Báseň stroj

Všem, kteří nemají místo krve syrovátku.

„Báseň je menší (či větší) stroj složený ze slov.“
William Carlos Williams

Prý básník je jen automat
na figury a tropy,
stačí s ním trochu zatřepat,
držet se správné stopy:
tu hodně, támhle trochu,
tu trochej, támhle daktyl,
metaforu a synekdochu,
kalambúr čtverodaktyl,
tautologie znásobená
až skoro k hyperbole,
již před básníkem skrývá žena
tam dole na topole
zelený mužík zatleskal,
zavilí šakali zavile na něj vyli,
než tuhle báseň někdo dal
do aukce na náhradní díly.

Chvála wikipedie a kutululu

Tak mám další želízko v ohni DYK. Za pár dní, kdy už budu minimálně jednou nohou v Albionu, by se mohl na titulní straně anglické wikipedie objevit Josef Smrkovský. Začalo mě to bavit. Dívám se denně do rubriky nejnovějších článků a divím se, co jsem ještě nevěděl. Nedávno se tam objevil i článek, který se mi bude hodit v Anglii. Jedu totiž za dva dny mj. i do Winchesteru, který proslul nejdelší katedrální lodí v Anglii a po Vatikánu asi i v Evropě, a v té katedrále chovají i vzácný románský tisk, tzv. winchesterskou bibli. Did you know that the Winchester Bible, the largest surviving 12th century English Bible, incorporated the skins of 250 calves? ptala se před dvěma dny wikipedie. Protože jedu do Anglie jako průvodce a rád říkám zajímavé věci, tak studentům karlovarského gymnázia tuhle informace, že kvůli jedné bibli muselo padnout 250 telat, určitě nezatajím. A vůbec, kromě podrobných tištěných průvodců po Anglii čerpám většinu informací z wikipedie (ani wikitravel se jí nevyrovná, ač jsou tam mnohdy dobré odkazy; na léto jsem objevil nově vznikající skvělou stopařskou wikipomocnici, tak snad konečně v Mnichově najdu nejlepší místo na stopování).

Musím pochválit soběpisník Kutululu, protože ve svých článcích docela hezky spojuje zábavné s poučným. A s wikipedií to jde dohnat do skvělých a napínavých konců. Věděls třeba, Kubo, že Shakespeare a Cervantes zemřeli oba 23.dubna 1616 a přece, když španělský autor Dona Quijota zahynul, poležel si Shakespeare ještě hezkých deset dní v posteli? Myslím, že věděl, protože jsem Vás to učil v hodině o chronologii, takže je to spíš otázka na ostatní čtenáře mého soběpisníku. Na Kutululu také zjistíte, že Řím byl podle legendy založen 21.dubna 753 př. Kr., je zajímavý, že různé zdroje se liší v roce, ve dni se ale shodují. V té souvislosti se mi připomněl úvod do Stručné historie světa od H.G.Wellse, že svět byl stvořen v roce 4004 př. Kr., jen se vědci nemohou shodnout jestli na jaře nebo na podzim. Jak se dočtete na wikipedii, podle arcibiskupa Jamese Usshera to bylo v noci na 23. října 4004. Jen tak dál, Kubo, z pídění po výročích má pak člověk opravdu dobrej základ zajímavostí. Já už to pořádně nestíhám, tak se rád poučím na Kutululu.

Majáles

Gogol na Googlu

Napsal jsem Dennisu Hwangovi. To je grafik, který na googlu dělá loga k různým svátkům a výročím (zatím jich bylo kolem 200). Asi nejvíc se mi líbilo tohle k výročí narození Louise Brailla:

Navrhnul jsem Dennisovi, že by mohl 1. dubna 2009, tedy na apríla, přejmenovat Google na Gogol, protože na ten den připadá dvousté výročí narození tohoto ruského velikána. No, uvidíme, na titulní straně Wikipedie už jsem svou stopu zanechal, třeba se zapíšu, byť jen návrhem, i do historie googlu. Pak už jen logo olympiády v Praze a půjdu na odpočinek, nejlépe někam do domova pro staré kibice.

Už jsem tu o Gogolovi jednou psal a musím říct, že mě stále bere (a skoro nutí k nějakému zpracování) ona příhoda o tom, jak komunisti za Stalina vykopali jeho hrob a jeden z literárních kritiků si ustřihl kus látky z jeho saka, aby si do ní mohl dát svázat svůj výtisk Mrtvých duší.

Sylvie

Můj věčný boj s vykladači poezie má nového spojence. Je jím sám tisíckrát rozebraný a znovu složený Gérard de Nerval. Nemohl jsem dnes kvůli úplňku spát, a tak jsem si přečetl jeho Sylvii a pomalu po řádcích jsem klimbal v jeho Chimérách – těkal jsem z francouzské stránky na český překlad Jana Tomeše a musím přiznat, že je to neuskutečnitelný cíl, chtít něco takového přeložit. „Moje sonety nejsou právě o mnoho nesrozumitelnější než Hegelova metafyzika nebo zápisky Swedenborgovy a ztratily by půvab, kdyby měly být vykládány, pokud by to ovšem bylo možné.“ Nicméně jak poznamenal Baudelaire, nelze zničit genia, vysvětlíš-li jej, tak věřím i já, že ani Chiméry, ani třeba Holanova Noc s Hamletem nějaké vážnější újmy neutrpí, pokusí-li se je někdo hodit do kádinky literární vědy a nahřát kahanem figur a tropů.

Moc se mi líbila Sylvie, v tom nočním polospánku mi přišla snově reálná. A rozuměl jsem. Jak jen jsem rozuměl! Kdybych psal román, nikdy by čtenáři neuvěřili příběhu srdce, souženého dvojí láskou zároveň, stojí v 13. kapitole, už téměř na konci. Jednu ženu ztratil vlastní vinou, po druhé bláznil, přišla mu dokonalá a on si přišel dokonale zamilovanej. Až do chvíle, kdy prozřel:

„Vy mě nemilujete! … hledáte drama, toť vše, a chybí vám rozuzlení. Teď vám už nevěřím!“
Tato slova byla pro mě bleskem. To zvláštní nadšení, jež jsem pociťoval, ty sny, ty slzy, ta zoufalství a ta citová vzrušení… to tedy nebyla láska? Ale kde je tedy láska?

Iluse opadávají jedny po druhých jako slupky z plodu a plodem je zkušenost. Její chuť je trpká; přece však je v ní něco ostrého, co posilňuje…

A na každé stránce mluví básník.

Rybníky, tak nákladně vyhloubené, marně rozprostírají svou stojatou vodu, jíž labuť pohrdá.

Byl jsem také zvědav, jestli budu stejně jako Umberto Eco (v Šesti procházkách, o nichž jsem tu už taky dvakrát psal) v novele fascinován prolínáním časových pásem. No, všiml jsem si jich a teď si docela s chutí tu procházku po literárním lese přečtu znovu. A taky se těším na Aurelii, poslední, nedokončené dílo, které našli v kapse oběšeného Nervala. Sen je druhý život.

Plasský klíč a plasské kříže

V Plzni

Občas vídám synovce Kubu na flórbalu nebo při fotbalu, neteřinku Bibinku třeba na maškarním jako čarodějnici nebo jejich maminku, moji sestřičku Ivanku na Rallye Šumava. Jenže to všechno jen na fotkách na soběpisníku mojí spolužačky a Lady Melbourne, jak jsem jí tehdy tuším říkal, Lucie Sichingrový. Naživo jsem je neviděl už ani nepamatuju, cesta do Plzně byla pro mé zkrácené nervy v zimě tak nějak dlouhá.

O víkendu konečně nadešel čas, kdy jsem do svého univerzitního města musel za pracovními povinnostmi, a tak jsem nemohl moc odmlouvat. Nakonec jsem díky skvěle odřízené jízdě nejen překonal svoji kinetofobii, ale cestu jsem si i užil. A mohl jsem se tak mj. podívat i za tím rodinným potěrem a za sestřičkou a švagrem na Bory, kde sedí, totiž sídlí. Spali jsme u druhé sestřičky Alenky, ale (vlastně protože) ta zrovna nebyla doma (tak snad po Anglii). Zde je alespoň pár foteček pro babičku.

Zlovědice

Hřbitovy nevyhledávám, ale pokradmu si vybírám, na jakém bych chtěl někdy spočinout. Někdy mívám příjemný pocit, že bych jednou chtěl ležet na tolika krásnejch místech, který jsem navštívil, a tedy: že to po smrti nemusí být až tak šedivej a nehezkej život. Zrovna dnes se v kostelech četlo Já jsem cesta, pravda a život, kde se mi moc líbí ta pasáž: V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám to. Celý to končí veršem Jan 14,12, tak možná proto je mi tahle biblická pasáž tak důvěrně známá.

Nicméně vraťme se nohama na zem, resp. pod zem. Můj vkus se pohybuje od Olšanských hřbitovů, přes lesní hřbitov u Nového Boru, malý hřbitůvek někde v křivoklátských lesích (místo už jsem zapomněl, budu se tam muset zase vydat), až po jeden, který jsem míjel vždycky cestou vlakem z Kadaně do Kaštic. Stál hned u kolejí a nedaleko od něj se pomalu řítil kostelík, jemuž by pomohla snad jen ruka a přímluva sv. Františka.


K tomu poslednímu z jmenovaných jsem se vždycky chtěl podívat jinak než ho jen zahlédnout z okýnka motoráčku, kterej teď už stejně skoro nejezdí. Nedávno jsem na něj narazil na ČerFově soběpisníku a byl jsem rád, že jsem ho poznal už podle fotek. Využil jsem tedy naší motorizované cesty do Plzně a přemluvil Věrušku, abychom se tam zajeli podívat (a jeden z nás po těžkém obědě i něco víc než jen to, takže to přemlouvání nedalo až zas tolik práce). Fanda pořídil fotek sdostatek, a tak snad jen tu moji drážní a jednu interiérovou (že by tam byl už i ten druhej František? takhle to vlastně tomu kostelu sluší...). Na hřbitůvek nezbyl čas, ale brzy budeme do Plzně muset znovu, tak snad bude i slunečnější počasí.

Pozor na Píďana

Včera k nám do Navenku přišel nový zájemce o ochotnické řemeslo. Jmenuje se Martin a je to povedenej ptáček. Není mu ještě patnáct let a strašně obdivuje Píďana. Poradil jsem mu, aby si v knihovně půjčil nějakou divadelní hru a četl si ji nahlas.

M: To nemusím, já mám doma her dost.
Já: Vaši kupujou divadelní hry?
M: No, mě to baví.
Já: A co třeba čteš teď?
M: Shakespeara!
Já: A kterého?
M: Ono jich je víc?
Já: No, 38.
M: Hm… Tak Williama…

Hlavně chce ale Martin hrát po boku Píďana, je to teď jeho idol, a tak by přijal i roli sluhy, o nějž si jeho pán bude otírat zablácené wellingtonky.



Píďan mi nedávno přivezl krabici se starými knihami z babiččiny knihovny a mezi nimi byly i tři díly Sborníku Lady z počátku 20. století. Přečetl jsem si tam život herečky Adelaidy Ristoriové (zejména o její rivalitě s pařížskou hvězdou Rachel) a taky poučky pro mladé dívky toužící po divadle a koncertech. Tam se také mluví o tom, jak zavrženíhodné důsledky může mít, když se mladá dívka vzhlédne v nějaké herečce – stane se povětšině směšnou a lidem odpornou. Ale může to být ještě horší. Tedy dívky, divačky, které jste měly tu příležitost vidět Případ Grendwal a naše dva hrobníky v akci, poslyšte:

Větší nebezpečí pro mír a štěstí často celého života tají se však v nadšení a horování, jež zanítil v duši mladé dívky divadelní umělec, zpěvák nebo herec. Neníť každý umělec také karakterem, a mimo tj. i ten nejvážnější, nejšlechetnější při všem mužem, jemuž horování a velebení mladého děvčátka příjemně lahodí a odvěkým kouzlem, jež spojuje muže s ženou, jej ovíjí. Každý neodolá s pokušením a nespokojí se pouze s oslavování z povzdálečí. Přijímá lásku a zbožňovaní úctu, veškerém ten žár mladé duše, který se mu nabízí.

Vznětlivý umělec však nebývá stálý a takové sblížení mívá po té pro dívku v zápětí jen zklamání a žal.

Jsou však také mnozí umělci tak nerozvážní a chlubní, že tajemství dívčí prozrazují, čímž nezkušená dívka jenom utrpí na své pověsti. Proto radím k opatrnosti.

Dále pak následuje pasáž o chorobné touze po jevišti, „bujném to výhonku ctižádostivé marnivosti, vyrážející z kořene podrážděné citlivosti dívčiny“. I takových k nám chodí dost, ale těm se jako teď už emeritní principál většinou nebráním – ovšem jsou-li mladinké a libé tváře, nechť si předtím přečtou shora uvedené řákdy.

Z listů J.K.Č.

Josef Čapek a Jarmila Pospíšilová začali svůj životní vztah korespondencí. Po několika dopisech se dvakrát viděli a o pár let starší Čapek, čerstvý absolvent Uměleckoprůmyslové školy, odjel na dlouhé měsíce či léta do Paříže. Není se tedy čemu divit, že další korespondence je poměrně divoká a plná mladistvého napětí. V jednom dopise se Čapek snaží spálit za sebou svou naprostou upřímností a naordinovaným klidem všechny mosty (ovšem při jeho důkladném psychologickém rozboru jsem došel k závěru, že ta upřímnost a klid jsou jen dva dlouhé pontony, které mají tu nádrž obav mezi oběma milenci naopak přemostit). Je to ale zajímavé čtení.

Hezky například píše o tom, co zůstává ze starých vztahů a přenáší se do těch nových (i když si uvědomme, že řeč je o vztahu, jenž zažil pouhá dvě dostaveníčka!), že víc ji bránit nemůže a ať na něj nebere ohledy a sbalí jeho pražského soka, o němž mu v posledním dopise psala:

Budete mne proti své vůli nalézat v náhodně připomenutých slovech, mezi dvěma stisky ruky, jež vyměníte s oním šťastnějším, pocítíte mne někdy v jeho přítomnosti ve vzpomínce jako kontrastní barvu, jako rezonující zvuk, jako podobenství, jako paralelu, jako nepohodlí. Zanechal jsem po sobě několik rýh; tyto nezahladíte, hleďte se tedy ubránit ohledům a nechtějte se připoutávat ústupky.

[Paříž, 20.2.1911]

Podšívka slávy

Narazil jsem v knize Tao-tek-king (o jejímž prvním českém překladateli najdete na wikipedii kupodivu text pouze německy a slovensky) na kapitolu (XXVII.), která má opravdu co říct (v novém překladu Berty Krebsové ji najdete zde):

Umí-li kdo choditi, nezanechává kolejí ni stop,
umí-li mluviti, nemá chyb ni hany,
umí-li počítati, nemá počítadla,
umí-li zavříti, nemá závor a zámků a přece se nemůže otevříti,
umí-li kdo vázati, nemá vláken a vázání a přece to nemůže rozvázati.

Proto: Svatý člověk umí vždy pomáhati lidem, proto nepovrhuje lidmi,
umí vždy pomáhati bytostem, proto nepovrhuje bytostmi.
Tomu se říká dělání se podšívkou slávy (t.j. míti zásluhu, ale neukazovati ji).

Proto: Dobrý člověk jest nedobrého člověka učitel, nedobrý člověk jest dobrého člověka potřeba.
Nevážiti si svého učitele, nemilovati svoji potřebu, (takový), třeba byl moudrý, jest velmi zaslepený. Tomu se říká důležité a významné!

Čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat

Francie má čtyři zámořské departementy - jedním z nich je Martinique, kde se narodil Aimé Césaire a kde také dnes zemřel. Má tam rodný domek, letiště a odteď i hrob. Někdo o něm řekl, že používal slova jako čerstvý zbohatlík utrácí peníze. Přečetl jsem si jednu báseň a tohle ze mě potom vyrazilo jako břečťan po zdi.

začněme třeba takto:
nic nemá počátek!
vše, co se děje, nikdy nezačalo,
jenom to stále pokračuje
a jako tahle báseň se to neustále line
od okamžiku, který už stěží
můžeme považovat za teď,
protože jen se ho snažíme zachytit,
vyklouzne nám
jako nacucaný prs matky přírody
z příliš těsné blůzky člověčenství
a už je o pár řádků výš,
na chvilku se zamyslíme
a je tu dalších třicet úhozů,
přítomnost ubíhá pořád dál a dál,
až se k ní už nikdy nevrátíme
ani o ni pohledem nezavadíme,
a tak ani nemůžeme ukončit větu,
leda bychom pátrali
po jejím neexistujícím počátku
tečka chybí, je tu dvojtečka:
teď je jen vytržený trn z paty potom,
ale co bude potom, až dojdeme na konec?
konec předpokládáme,
protože předpokládáme začátek,
ale začátek se kroutí jako serpentina,
jedna zatáčka za druhou,
oči nám těkají jako krystalový oscilátor,
který je citlivý na sebemenší pohyb zeměkoule,
ale země se nehýbe, ona stojí a čeká
jako čeká starý pes na svůj příděl citu,
o který už vlastně ani nestojí,
všechno ho bolí a už by to raději ukončil,
ale konec je jenom poštovní známka
nalíznutá krutou myšlenkou prvopočátku
a nalepená rubem na svůj vlastní líc:
dopis chybí, je tu báseň
a ta, jako nikdy nezačala,
tak také nikdy nekončíc
bude spokojeně žít,
dokud nezemřete…

Milá Stařenečko

Dal jsem si přes týden pauzu v přepisování Vláďových namlouvacích dopisů Máně, ale dnes vyšlo další pokračování. Pro ty, kteří stránky sledují, bude další aktualizace v pondělí. A co se mezi našimi dvěma mladými lidmi za devatero horami, za devatero řekami a před devatero desítkami let odehrávalo?

Že Vláďa se chystá na Šumavu, to už jsem věděl dávno. Ale věren Vašemu dopisu a nechtěje zklamati Vaší důvěry, s jakou se ke stařečkovi obracíte, pokusil jsem se způsobem dosti resolutním vyhnat mu ty vrtochy z hlavy, pekelnými barvami jsem mu maloval to všeobecné vzrušení, které by povstalo jeho návštěvou v těch Vlachovicích, pokud má slova stačila, vynasnažil jsem se postaviti mu před oči ten jed nepříznivých špičatých jazyků lidských dnešní bláznivé doby – no a konec koncův si přece dal říci, ale jen proto, že má tu roztomilou Máničku tak rád; vymiňuje si pouze, že přijede neočekávaně a inkognito na Šumavu, aby aspoň na svá vlastní kukadla viděl ta místa, kde žije a kudy chodí šumná děva Máryš.

Jiný na jeho místě by si jistě dovolil nevinný žertík, že by totiž z Vlachovic poslal pohlední lístek Stařence do Březovic.

Hřbitovní fialky a jiné kvítí