7. října 2007

Tajemství Tří mušketýrů

Psal jsem tady jednou o Šesti procházkách literárními lesy, ale Terezka mě tehdy odhalila, jelikož jsem četl jenom tři z nich (a teď se k tomu drze přiznávám). Věnoval jsem dvěma ze zbývajících tří tedy tenhle víkend, a přestože musím trvat na svém, že se Eco tak trochu rejpá v něčem, co není nejvoňavější, nedá se mu upřít vůle vrubouna posvátného (neboli hovnivála). V páté kapitole třeba neváhá procházet ulicemi Paříže a hledat bydliště všech čtyř ze Tří mušketýrů a srovnavše dnešní Paříž s plány ulic 17. století nakonec zjistí, že ulice Servandoni, v níž nechal Alexander Dumas bydlet Aramise, ještě v roce 1625 neexistovala, jelikož architekt kostela Sv. Sulpice tento kostel postavil až později a ta ulice dostala jeho jméno až v roce 1806. Nyní zde ocituji nejkrásnější odstavec celé kapitoly, neboť za to stojí:

Náš případ je však složitější. Kde je ulice Fossoyeurs, v níž bydlel d´Artagnan? Tato ulice v 17. století existovala, dnes však již neexistuje, a to z velmi jednoduchého důvodu – bývalá ulice Fossoyeurs se dnes jmenuje Servandoni. Čili (1) Aramis bydlí v ulici, která se v roce 1625 jmenovala jinak, a (2) d´Artagnan bydlí ve stejné ulici jako Aramis, ale neví o tom. Z ontologického hlediska se d´Artagnan ocitá ve vskutku zvláštní situaci: myslí si, že v jeho Paříži roku 1625 jsou dvě ulice s rozdílnými jmény, zatímco existovala jen jedna s jedním jménem. Řekněme, že takovýto omyl není nepravděpodobný. Lidstvo po mnohá staletí věřilo, že u jižního pobřeží Indie leží dva velké ostrovy: Cejlon a Taprobane. Kartografové je v 16. století oba zakreslili. Později se ukázalo, že toto zdvojení bylo důsledkem imaginativní interpretace popisů různých cestovatelů a že ve skutečnosti je tu pouze jeden ostrov. Obdobně se myslelo, že Jitřenka je něco jiného než Večernice (říkalo se jim Hesperus a Phosphorus); ve skutečnosti jde o jediné nebeské těleso.

Zbytek textu už je rozňahňávání právě rozšláplého… Ovšem – pro mě, ostatní mohou mít jiný názor… A navíc, asi chápu, že Eco sledoval jakési vědečtější cíle než pobavení laiků, a tak to ode mě ani neberte jako nějakou nactiutrhačskou kritiku… Přijde mi to prostě jen, jako když ve filmu o Karlovi Velikém někdo rozpozná, že Karel má gotický meč, i když gotika přijde až dlouho po jeho císařování, a postaví na tom teorii o filmařství, režii a scénografii. Většinou jde jen o to, že ten člověk, který to pozná, se cítí být lepší než onen režisér a jeho poradci, a tak jakoby shovívavě napíše, že to chápe, a že jde o nějaký vyšší princip, který chápe jen on a pár vyvolených. Přitom jde o prostou chybu, způsobenou nevědomostí režiséra ve spojení s nabídkou mečů na skladě toho kterého filmového štábu.

6 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Nemám teď bohužel knihu u sebe, ale myslím, že právě tohle pitvání soudobých reálií Eco poněkud odsuzuje (matně vzpomínám, že hovoří i o své knize Foucaltovo kyvadlo), protože svět fikce a svět reality jsou samozřejmě dva odlišné světy. Nesnaží se náhodou přesvědčit čtenáře, aby nebyli hnidopiši a nehledali kdejaký požár, o němž je v knize psáno?

J-Lo řekl(a)...

Ano, je to o kapitolu blíž. Eco píše, že chodil s diktafonem po pařížských ulicích a dělal si poznámky, aby mohl stejně nechat jít jednoho z hrdinů Faucaltova kyvadla v tu samou noc (z 23. na 24.června 1989) těmi samými místy - a že si potom i hledal satelitní snímky oblohy z oné noci... Nevím, už to se mi zdá potrhlé pro takového romanopisce, jakým je Eco... Myslím prostě, že má určitou úchylku, kterou trpí mnozí geniové a kterou sám u svého čtenáře (jenž mu vytkl, že tehdy v Paříži na rohu jedné ulice vypukl požár, který by ona postava jistě nepřehlédla) zve paranoiou. Ne, nemyslím si, že by Eco byl nezajímavý, ale přijde mi prostě blbost dělat z toho vědu... a on tomu mermomocí ten háv dává, asi proto, že to jsou eseje přednesené na Harvardu, a tam by ho za takové povídačky bez akademického puncu vypískali... Neboli, snaží-li se o to, co říkáš, tak bych mu s chutí coby jeho čtenář odpověděl: "Sis začal, vole, ne?":)
Určitě si nepředstavujeme Jamese Joyce, že by chodil 16.června 1904 po Dublinu a pátral, co se kde mihne (leda se můžeme přít, jestli mu ho tedy Nora Barnacle vyhonila už tehdy anebo jestli to byla nevinná schůzka a vyhonila mu ho až o pár týdnů později)... a přesto o tom dni napsal čtvrt milionu slov!

Unknown řekl(a)...

Jak bylo napsáno: "Zbytek textu už je rozňahňávání právě rozšláplého… Ovšem – pro mě, ostatní mohou mít jiný názor". To "pro mě" bych zdůraznil. Ono (používám záměrně "ono") by bylo asi dobré si trochu nastudovat, co se událo v literární teorii (alespoň v druhé polovině dvacátého století), aby se to nezdálo, že je "prostě blbost dělat z toho vědu". Alespoň trochu se zaměřit na to, co se odehrálo mezi "Otevřeným dílem" a "Mezemi interpretace" (pokud zůstaneme pouze u děl Umberta Eca)...

J-Lo řekl(a)...

Nebudu se pouštět do další diskuse, prostě proto, že to nemá cenu... jako nemá cenu literární teorie pro pochopení literárního díla (pokud zůstaneme u čistého lidského vnímání a rozumu)... asi jako nemá překlad manuálu do všech jazyků Evropské unie vliv na funkci mého toustovače... škoda, že nedovedeš shrnout, co se stalo ve druhé polovině 20. století oné teorii, zřejmě proto, že je to moc vědecké a není to určeno pro blbce... ještě že taková není literatura:) tu snad ještě stíhám;)

Unknown řekl(a)...

Myslím, že na některých věcech se prostě neshodneme. Vztah literární teorie a literatury je velmi podobný jako vztah funčkní anatomie a lidského těla. Klidně můžeme žít bez toho, aniž bychom cokoli o fungování organismu věděli. Ale to je všechno.
Je velký rozdíl mezí tím, že něco "nedovedu", a tím, že to "neudělám". Vím, že by taková debata (podložená argumenty) neměla smysl.
Nějak ale pořád nerozumím, že někdo může považovat vztah jazyk - literatura za tak jednoznačný a přímočarý (stíhat literaturu pak jednoduše znamená znát jazyk, kterým je psána). A to vyplývá asi ze všech příspěvků o literatuře.
"Pokud zůstaneme u čistého lidského vnímání a rozumu" (jestli správně chápu, co je tím čistým lidským vnímáním a rozumem myšleno), tak jediná věc, kterou má smysl říct, je "líbí se mi to/nelíbí se mi to". A pouštět se do soudů o tom, že jsou to povídačky, se mi zdá úsměvné.
Proč se tedy pak neobjevují příspěvky o kortexu, senzorické deprivaci a bazálním metabolismu?

J-Lo řekl(a)...

Neshodneme a už to víme... Anatomie je věda o něčem, co vytvořil někdo jiný než člověk... Pitváme-li to, co vytvořil člověk, má to dvě hlediska... Můžu se k prdu postavit jako k lidskému výtvoru a zkoumat, z jakých je plynů, proč vzniká a jak je častý u toho a toho... Ovšem zaměříme-li se na umění prdu, jako to udělal Salvador Dalí ve svém Tajném deníku, už to rozhodně není věda, i když to Dalí napsal jako vědeckou stať (to byla právě ta jeho ironie vůči jiným takovým vědám)

Já jsem tady o jazyce neřekl ani slovo, tedy nevím, kam směřuje ta poznámka o přímočarosti... literární teorie je podle mě o výkladu literárního díla (já vím, že se mýlím, protože dnes je to filosofický směr značně nepragmatického ražení, což mě jako pragmatika irituje, s tím nikdo nic nenadělá;) a to o "správném výkladu" díla, a jelikož mám z dob minulých averzi ke "správným výkladům", mám averzi i vůči téhle hermeneutické samozvanosti. Nemyslím si, že vnímání a rozum člověk používá jen k poznání libosti a nelibosti (to bych nás značně politoval)... ale někdo zřejmě potřebuje autoritu, aby si mohl vše vyložit správně... v tom se asi fakt lišíme... Jazyk určitě stojí za pitvání (stejně jako flatulance), ale pitvání uměleckých textů je jako pitvání uměleckých prdů...