Minulý rok jsem si na Kirwitzerovy dny připravoval přednášku o Buddhovi a o to nejzajímavější, co jsem poznal, jsem se se čtenáři soběpisníku podělil. Nejinak tomu bude letos, kdy bych si rád na září připravil něco o taoismu.
Získal jsem do knihovny první český překlad kanonické knihy taoismu O tau a ctnosti pořízený a hlavně obrovským doprovodným textem opatřený dr. Rudolfem Dvořákem v roce 1930. Je to místy nuda a proto ji mistr Lao-c´ určitě nepsal.
V roce 1982 byla v Americe vydaná kniha Tao medvídka Pú (v češtině vyšlo jako Pú a Tao), která byla jakýmsi průvodcem po taoismu pro začátečníky. Její autor Benjamin Hoff se tak zařadil mezi vykladače taoismu a jeho původních kořenů, které se pro svou fragmentárnost a místy nesrozumitelnost dají vykládat porůznu, tu moudřeji tu plytčeji, jak kdo chce. Rozhodně nekřičím, že medvídek Pú je špatným prorokem, ani si na to nehraje. Nedotkla by se mě asi ani knížka Evangelium podle medvídka Pú aneb Obrácení Prasátka (pokračování Hoffova bestselleru se jmenovalo Ctnost Prasátka). Mám ale radši přímé prameny, a tak budu listovat spíš v Dvořákově překladu, když už čínsky umím jen ke-čup, čau-čau a šuei-ču-žou.
Patero barev činí člověka oko slepým,
patero zvuků činí člověka ucho hluchým,
paterá chuť působí, že člověka ústa mýlí se (v chuti).
(Tao-tek-king, XII./1)
Dr. Dvořák v poznámce píše, že čínské barvy byly modrá, žlutá, žlutočervená (tedy asi oranžová), bílá a černá, čínská škála prý neznala kvarty a septimy, a tak měla jen pět tónů, a mezi patero chutěmi najdeme slanou, trpkou, kyselou, sladkou a kořeněnou.
U těch chutí bych se zastavil. Jednak proto, že mě zaujalo, že moderní věda dospěla také k počtu pěti chutí a k těm čtyřem, co známe přidala ještě chuť umami, což je sice z japonštiny, ale odpovídá to čínské chuti xiānwèi – chuť na aminokyseliny, glutamany a takový ty věci, pro který nám chutná maso, sýr nebo houby. A jednak proto, že jedna stará legenda krásně vystihuje východní myšlenkové systémy.
Sešli se tři mužíci, aby ochutnali ze džbánu octa každý po lžičce. A každý se nějak zatvářil. Jednomu se na obličeji objevil hořký úsměv, druhému kyselý a třetí se usmál sladce. Ten první byl Buddha, ten druhý Konfucius a ten sladký Lao-c´. Protože náš taoistický mudrc přes všechnu hořkost a kyselost různých životních osudů cítí, že ve své podstatě je život jedna velká komedie.
Měl bych jednu novodobou a originální legendu, samozřejmě kacířskou. Představme si, že život je flák masa. Přijdou tři mudrcové z Východu, jeden si ho zalije octem, druhý pelyňkovým odvarem a třetí si ho pocukruje. To malé děťátko v kolébce ale nechce dárek ani od jednoho… Bulí a bulí a slzy mu tečou na ten kousek masa, co mu zbyl u kolíbky. Když se dostatečně vybulí, ochutná, co si právě osolil a vyloudí na tváři blažený úsměv. Tomu se říká nevybíravá křesťanská apologetika, ale mě se to docela líbí.
Jestli tedy chápu Lao-c´iho správně, není ani tak důležité, jakou chuť zrovna mám, ale chutě nemíchat. A to se mi líbí ještě víc. Je jedno jestli jsi buddhistou, konfuciánem, taoistou, musulmanem, křesťanem nebo prostě nemáš chuť na nic (šidíš přece jen sám sebe), ale nesnaž se si z toho udělat nábožensko-filosofickou kaši.
Celý překlad knihy Tao te ťing najdete na těchto stránkách.
V roce 1982 byla v Americe vydaná kniha Tao medvídka Pú (v češtině vyšlo jako Pú a Tao), která byla jakýmsi průvodcem po taoismu pro začátečníky. Její autor Benjamin Hoff se tak zařadil mezi vykladače taoismu a jeho původních kořenů, které se pro svou fragmentárnost a místy nesrozumitelnost dají vykládat porůznu, tu moudřeji tu plytčeji, jak kdo chce. Rozhodně nekřičím, že medvídek Pú je špatným prorokem, ani si na to nehraje. Nedotkla by se mě asi ani knížka Evangelium podle medvídka Pú aneb Obrácení Prasátka (pokračování Hoffova bestselleru se jmenovalo Ctnost Prasátka). Mám ale radši přímé prameny, a tak budu listovat spíš v Dvořákově překladu, když už čínsky umím jen ke-čup, čau-čau a šuei-ču-žou.
Patero barev činí člověka oko slepým,
patero zvuků činí člověka ucho hluchým,
paterá chuť působí, že člověka ústa mýlí se (v chuti).
(Tao-tek-king, XII./1)
Dr. Dvořák v poznámce píše, že čínské barvy byly modrá, žlutá, žlutočervená (tedy asi oranžová), bílá a černá, čínská škála prý neznala kvarty a septimy, a tak měla jen pět tónů, a mezi patero chutěmi najdeme slanou, trpkou, kyselou, sladkou a kořeněnou.
U těch chutí bych se zastavil. Jednak proto, že mě zaujalo, že moderní věda dospěla také k počtu pěti chutí a k těm čtyřem, co známe přidala ještě chuť umami, což je sice z japonštiny, ale odpovídá to čínské chuti xiānwèi – chuť na aminokyseliny, glutamany a takový ty věci, pro který nám chutná maso, sýr nebo houby. A jednak proto, že jedna stará legenda krásně vystihuje východní myšlenkové systémy.
Sešli se tři mužíci, aby ochutnali ze džbánu octa každý po lžičce. A každý se nějak zatvářil. Jednomu se na obličeji objevil hořký úsměv, druhému kyselý a třetí se usmál sladce. Ten první byl Buddha, ten druhý Konfucius a ten sladký Lao-c´. Protože náš taoistický mudrc přes všechnu hořkost a kyselost různých životních osudů cítí, že ve své podstatě je život jedna velká komedie.
Měl bych jednu novodobou a originální legendu, samozřejmě kacířskou. Představme si, že život je flák masa. Přijdou tři mudrcové z Východu, jeden si ho zalije octem, druhý pelyňkovým odvarem a třetí si ho pocukruje. To malé děťátko v kolébce ale nechce dárek ani od jednoho… Bulí a bulí a slzy mu tečou na ten kousek masa, co mu zbyl u kolíbky. Když se dostatečně vybulí, ochutná, co si právě osolil a vyloudí na tváři blažený úsměv. Tomu se říká nevybíravá křesťanská apologetika, ale mě se to docela líbí.
Jestli tedy chápu Lao-c´iho správně, není ani tak důležité, jakou chuť zrovna mám, ale chutě nemíchat. A to se mi líbí ještě víc. Je jedno jestli jsi buddhistou, konfuciánem, taoistou, musulmanem, křesťanem nebo prostě nemáš chuť na nic (šidíš přece jen sám sebe), ale nesnaž se si z toho udělat nábožensko-filosofickou kaši.
Celý překlad knihy Tao te ťing najdete na těchto stránkách.
Žádné komentáře:
Okomentovat