Martin na bílém koni

V Lucce mají kostel svatého Martina. Byla to první památka (pominu-li městské hradby, které připomínají ty terezínské), kterou jsme na říjnovém zájezdu navštívili. Chtěl jsem o ní psát na sv. Martina, ale byl jsem v Brně a po sněhu nebylo ani památky. Martin dorazil až dneska. Asi se zdržel se žebrákem.

Ta legenda praví, že Martin potkal promrzlého žebráka a neváhal rozetnout svůj plášť vedví a půlku mu darovat. Příští den se mu zjevil Kristus v polovině jeho pláště. Když se člověk podívá na sochu svatého Martina na průčelí lucké katedrály (stejná je i uvnitř při východu), přijde mu Martin trochu nespravedlivej, protože žebrákovi ze svýho kabátce odsekává takovej celkem nevýznamenj cancour. Jen jestli se mu druhej den nezjevil Kristus tak, jak vypadal na kříži - to by odpovídalo, protože z toho cancouru by měl tak maximálně bederní roušku. Rozhodně nebyl navlečenej, jak ho zobrazuje Volto Santo neboli Pravá tvář, plastika uvnitř kostela, kterou měl údajně vysochat Nikodém, který snímal Krista z kříže.

Vypovídá to něco i o lidský povaze. Rád dávám žebrákům, ale vždycky jen z kapsičky na kondomy, totiž na kapesní hodinky v texaskách, v níž já nosím drobný. Pro papírovku bych asi nesáhl, i když mám zrovna peněz, že nevím, co s nima. Zkusím si příště vzpomenout na tuhle sochu a pomodlit se ke sv. Martinovi. Třeba ze mě kápne i kilčo.

Afrika

Z prehistorie svého kantorského působení si dobře pamatuju rod Leakeyů a jejich objevy v Olduvajské rokli. Proto když jsem viděl na pultě knihu Války v divočině od Richarda Leakeye s podtitulem Můj boj za záchranu přírodního bohatství Afriky, váhal jsem asi jen pět vteřin.

O Africe nic nevím, protože to, co vím, se nepočítá. Možná první, co si započtu, bude tenhle odstaveček z předmluvy:

Zachování biodiverzity je možná globálním imperativem, ale pro většinu světové populace je důležitější mít jedno teplé jídlo denně a pít čistou vodu. Mými osobními prioritami zůstavají ochrana slonů a udržení přírodních ekosystémů. Nejsem si ovšem jistý, zdali by tomu tak bylo, kdybych byl nemocný a hladový a žil v beznaději. Těším se z čerstvého vzduchu, slunečního světla a svitu hvězd za jasných nocí. Dělám to ale s plným vědomím, že v případě potřeby se mi dostane přístřeší. Občas musíme najít způsob, jak se postarat o vlastní druh, pokud chceme ochraňovat jiné.

Zubatý otisk pásku jejích šortek

Následujícím tvrzením šokuji čtenářskou obec (a tu svou zvláště) víc, než kdybych prohlásil, že jsem nečetl Máj či Babičku. Je to pravda, stydím se za to, ale se svými třiatřiceti stříkačkami v žilách jsem ještě nečetl Lolitu. Vlastně jsem ji ani nikdy netřímal v ruce (teď myslím samozřejmě Nabokovovu knihu). Už slyším své bývalé nezletilé lásky, jak se chichotají. Ano, bylo to kvůli vám, bál jsem se, že v té knížce bude recept, jak vás dostat. A tak jsem radši v koutku gauče četl Babičku a Gulliverovy cesty za zhůvěřilými tvory. A na ten recept jsem musel přijít sám.

Dnešní větrná noc mě nenechala spát, a protože jsem si z Plzně knihu Vladimíra Vladimíroviče přivezl a Věruška nebyla doma, pustil jsem se hltavě do jejích stránek. Je to strhující styl, připomněl mi v mnohém Millera (ach, ta francouzština) a Kazana (ach, ta posedlost). Všechno je to moc zajímavé a já bych se vsadil, že už mě vidíte s pěnou u huby; ale ne, kdepak, to jenom cvrnkám do mističky blešky šťastných myšlenek. To už je citát z románu, v němž jsem pokračoval hned ráno po probuzení, dokud jsem se nedočkal onoho osudového setkání.

„To byla moje Lo,“ řekla, „a tohle jsou moje lilie.“
„Ano,“ řekl jsem, „ano. Jsou překrásné, překrásné, překrásné.“

Adaptace okupace neboli adaptace na okupaci

Dneska jsme měli první sezení nad Absolútnym zákazom. Dopadlo to dobře, bude se hrát slovensky a i mé režisérské záměry se setkaly s celkem kladnou odezvou. Tahle hra je pro mě velkou výzvou. Od roku 1988, kdy jsem ve sklepení domu mého dědečka a babičky přečetl snad každou čárku z celého ročníku Reportéra 1968, mi v žilách koluje ampulka s živou (jen věkem oslabenou) vakcínou vzpomínek na tenhle rok. Snad vakcínou proti nesvobodě, kterou ale pořád řeším a proti které mám jistou averzi až fobii. Absolútny zákaz je o této nesvobodě a o zvykání na ni. Václav Havel to v posledním rozhovoru řekl trefně:

Měl jsem do té doby určitý spor o to, zda se můžeme adaptovat na okupaci, brát ji jako fakt a zaštiťovat to vzpomínkou na to, jak jsme se krásně chovali ten jeden týden. Neustále na to vzpomínáme, posléze se z toho stává mytologie a vede to k nostalgii, že jsme takoví strašně hodní a bezvadní. A přitom ten zlý osud nás vždy nakonec oklame, převálcuje a podvede. A všechno špatně dopadne, čemuž se my musíme přizpůsobit. Tento způsob uvažování jsem pociťoval jako dost nebezpečný, protože to vlastně legitimizovalo adaptaci na nové poměry. Zdálo se mi, že je lepší stát si do konce pevně za svým a neuhnout, než uhnout, ale halit to do filozoficko-politologických zábalů, které to počínání zdůvodňují tím, že stejně se ty zlé dějiny někudy valí a my to nezměníme.

Z ptačí perspektivy

Léně Dočkalové

Když se na člověka dívá pták,
vidí malou pohyblivou tečku,
která zaslouží si nejvýš tak
trefit řídkým brokem ze zadečku.

Někdy se k sobě dvě tečky mají,
že splynou téměř ve skvrnu,
zemská kůra je pak marně tají,
ptáci jdou po nich jak po zrnu.

„Však co to?“ strnul pták za letu,
když další tečku uviděl.
„Za chvíli celou tuhle planetu
pokryjí terče lidských těl!“

Ducháček to zařídil

Andělíček (takový malý plzeňský ducháček) zafungoval. Věruška má Kouteckýho. Skoro toho Kouteckýho, na kterého se teď koukáme v Občanu Havlovi. Možná jeho bráchu. Oslavili jsme to výletem do Mariánské Týnice a návštěvou koncertu Švihadla, Tonyho Ducháčka a Skylinu. Orfeum mi sice tenhle víkend přidělalo víc starostí než potěšení, ale koncert byl skvělej. S Tonym jsem si pokecal nad pisoáry, ale jelikož už jsme oba měli v hlavě, už si nepamatuju o čem. Asi o tom, že jim na saxofon hraje primátor Bém a na basu náš Džery.

Jungmann, Elo a já

V Plzni jsem si koupil Vybrané spisy Josefa Jungmanna. O koupi rozhodl jeden jeho překlad. Věděl jsem o Atale, třetí vydání Miltonova Ztraceného ráje z roku 1873 mám doma na čestném místě v knihovničce. Tyhle překlady také tvoří jádro Výboru z překladů. Pak je tam ještě nějaký ten Schiller, psaní Eloizy Abelardovi, pár Angličanů a jeden překlad, u nějž není uveden autor. Jde totiž o Jungmannovu parafrázi na Benjamina Franklina, v němž je obsažen překlad básně italského jezuity Dominika Ludovici. A právě tenhle článek mě zaujal. Jmenuje se Hra v šachy a jeho úvodních pár řádků sem přepisuju, abyste věděli, v jakém stavu byla čeština v roce 1806, to jest v roce, kdy měla být ještě dost neohrabaná, protože nevyhrabaná z doby temna.

Jestliže hry vůbec hodny jsou pozornosti jak politika, tak učitele a zprávce mravnosti, poněvadž netoliko s povahou lidu v úzkém spojení stojí, alebrž i touž povahu a mravy jeho vedlé jiných prostředků vzdělávají a řídí: zasluhuje, tuším, té pozornosti dvojnásobně ta hra, která mimo to i sama v sobě nejušlechtilejší a nejdůmyslnější jest, i k vybroušení rozumu a zostření vtipu přenáramně prospívá. Ta přeušlechtilá, předůmysiná, poučující hra, nebo raději všech her královna jest hra šachovní.
Kdy a kde se ta hra začala a kdo byl ten nadobyčejného vtipu smrtedlník, kterýž stal se nálezcem jejím, o tom jsou rozmanitá mezi učenými zdání.

Musím se přiznat, že v posledním kole přeboru, z něhož se už nedá sestoupit, jsem v téhle přeušlechtilé hře pozbyl dosavadního důmyslu a štěstí a po ztrátě kvality za koně, jsem ztratil za koně i království. Vzdal jsem se po čtyřhodinové bitvě v Domově dětí a mládeže v Mostě a musím uznat, že soupeř byl lepší. Dlouho přemýšlel i nad tahy, které se mi zdály jednoznačné, ale bylo to tím, co mně chybí: že přemýšlel opravdu několik tahů dopředu nejen jedním směrem jako já, ale v celých variantách. Koukal jsem, jestli nemá nějaké body v Elo. A nemá… A už konečně vím, že ELO není zkratka, ale že Arpád Elo vymyslel, jak nejlíp bodovat šachisty, aby věděli, jak si stojí.

Před čtrnácti dny jsem začal hrát šachy online. Mám tedy už aspoň virtuální Elo. Začal jsem na 1400 a po prvních hrách jsem se propadl na 1389. Pak jsem to začal brát vážně, hraju denně jednu partii. Když jsme byli s Brďou v Maďarsku, hráli jsme tam s místními po hospodách kulečník. Kdo mě kdy viděl šťouchat tágem, ví, že to neumím, a Brďa je asi jen o píď lepší. Přesto jsme 90% her vyhráli a při zpětné analýze jsme zjistili, čím to bylo. Bylo to pocitem, že reprezentujeme naši republiku.

V šachách jsem tedy už prohrál s Brazilcem, Peruáncem, Taiwancem a pár dalšími, co své země neuvedli (asi proto!), remizoval jsem se Zimbabwanem, a vyhrál nad Španělem, Bangladéšanem, Mexičanem a pár bezzemky. Dnes ve svátek jsem reprezentoval Českou republiku proti Izraeli. Soupeř zahrál moji oblíbenou Philidorovu obranu a přestože měl vyšší Elo, po dvaceti tazích prohrál. Nyní mám virtuální Elo 1426, jsem tedy ve třídě C.

Z Mostu jsem si odvezl ještě jeden nápad. Když už máme Šachový klub Střelnice, nebylo by od věci pořídit na zahradu před Střelnici nějaké velkokapacitní šachy. Takovéhle mají v Mostě.

Absolútna bomba

Konečně jsem nalezl hru, do které jsem se zakousnul jak čtenářsky, tak už i režijně. Ač vyznavač Laplaceovského determinismu (jak jsem se dozvěděl od Věrušky), dám totiž na znamení. Už minulý rok jsem tu leckoho unavoval objevem Petra Karvaše, slovenského dramatika, jehož Jizvu mám v plánu nacvičit, hned jak se vrátí Terezka z Budějic. V Brně jsem si koupil dvě jeho další hry: Antigonu a ty ostatní a Absolútny zákaz, ta je v originále.

Jak se mnozí z vás všimli, místo článku jsem před odjezdem do Brna vyměnil starou anketu o stopování za novou. Opravdu to bylo půl hodiny před odjezdem vlaku a já jsem nevěděl, jakou otázku zvolit, abych neujel (v tématu). Nevím proč mě napadla okna, asi proto, že jsme se o tom s Věruškou bavili, a že se v kuchyni pořád promenáduju večer nahej a záclony nemáme. Když jsem tam zadával odpovědi, vzpomněl jsem si, jak jsem v šestý třídě pozoroval moji první velkou platonickou lásku (budoucí Petiho kolegyni), která už chodila do osmičky, potmě tátovým triedrem. Úplně stejně jako v jednom příběhu z Dekalogu Krzysztofa Kieslowského. Málem mi to ujelo! Lístek jsem si kupoval ve vlaku.

V Brně jsem začal číst Absolútny zákaz a když jsem zjistil, že je to o zákazu vyhlížet z oken bytu, omráčilo mě to. A pohltilo. Už po čtyřiceti stránkách mi bylo jasný, že to chci hrát. Rýsovali se přede mnou kulisy, rekvizity, kostýmy, role a režisérské piruety. Hned jak jsem přijel domů, texty jsem nakopíroval a příští týden to rozjíždíme. Tohle je přesně to, na co jsem čekal. Stále aktuální absurdní drama ze současnosti, který se jinak nehraje (vím jen o rozhlasové úpravě s Božidarou Turzonovovou). Knížka má dataci Jeseň 1966, ale to je na zmatení sovětské cenzury, aby kniha mohla vyjít ještě v roce 1970. Je to totiž jasná narážka na poměry po invazi. Má jen 600 výtlačkov! A není divu, že po vydání měl Karvaš absolútny zákaz publikování až do roku 1990.

Ze hry nebudu nic prozrazovat, ale jak jsem slíbil hercům, přikládám malý slovníček, který by mohl ostatně zajímat i ostatní (děkuji tímto Lence F. za SMS na mé SOS). Prozatím chci hru nacvičit v originále, tak uvidíme, jak nám to půjde.

oblok = okno (ovšem okno je taky okno; bez rozdílu)

chodit po plafóne = chodit po stropě

koťuha, beťár = potměšilec, všemi mastmi mazaný

na vlastné trovy = na vlastní náklady

marí sa mi, že = zdá se mi, že... tuším, že...

zac = logr

chumaji = idioti

ludia čušali = lidi byli ticho

vidíš, čo nám vyparátila = vidíš, co nám udělala

ligoce sa = leskne se

deti sú denglavé = děti jsou nešikovné

ustal si? = unavil ses?

kefy a metly = kartáče a košťata

črepník = květináč

ani = archaicky a v některých nářečích ako = jako

Filosofie na ďáblově pranýři dějin

Věruška dělá první zkoušku. Z filosofie. Abych ji trochu rozptýlil, dám sem dva citáty. Jeden je z Ďáblova slovníku Ambrose Bierce, který jsem si vzal na cestu do Brna.

Filosofie – systém mnoha cest vedoucích odnikud nikam.

V antikvariátě jsem měl přesto nutkání koupit Heideggerovo Bytí a čas a taky Kurs obecné lingvistiky Ferdinanda de Sausserea, ale stačilo mi přelouskání několika stránek na krámě, abych je zase hodil zpátky do krabice. To samý jsem udělal i s dalšími tituly a postupně jsem otupěl a zahazoval jsem ty knížky téměř mechanicky. Ovšem když jsem sáhl po Hegelově Filosofii umění a náboženství a přečetl si první odstavec, položil jsem ji na tu hromádku básníků, prozaiků a zejména dramatiků vedle na polici. Ta věta na konci prvního odstavce za ty tři kila dolů z portmonky a půl kila navíc do batohu stála, protože napovídá, že autor nebyl mudrc ani mudrlant, ale milovník nezachytitelného moudra. Snad.

Z dějin filosofie se totiž čerpá právě důkaz o nicotnosti této vědy.

Z Mahenova zápisníku VI

Byl jsem v Brně. Byl jsem tam za Mikuláškem a za Mahenem. Spal jsem ve vile Tugendhat a přes den jsem korzoval po Veselé ulici, kde mají skvělej antikvariát.

Tenhle soběpisník měl zpočátku podtitul „režisérský“. Pak jsem pochopil, že je to nafoukanost, s níž bych brzy narazil do drátů vysokýho napětí. Bylo to ovšem myšleno jako narážka na Mahelův Režisérský zápisník, z něhož jsem tu hustě citoval. Nechal jsem si od Mahena podepsat jednu hru, kterou jsem si s mnoha dalšími z Brna přivezl.


Protože jsem po dlouhé době zase pocítil touhu režírovat, tak nebude od věci připomenout si něco z toho, co radí Jiří Mahen.

Pečlivě být na všechno připraven, to je celé tajemství úspěchu v režii. Ať si jenom žádný režisér nemyslí, že obecenstvo nepozná špatné přípravy i kdyby byla zakrývána čímkoliv! Chodí-li po jevišti kompars, který si neustále na př. v historické hře popotahuje kabátce, pozná každý, že to ti lidé dostali nakvap před začátkem hry a že nevědí snad ani dobře, co mají představovat. Vystupují-li na prknech místo sedláků jacísi nalíčení lidé s nakroucenými kníry, pak i o případné hře těchto sedláků mohu mít předem odmítavé mínění. Objeví-li se místo historických klobouků na hlavách vedlejších osob jakési pomačkané věci, které nejsou ani baretem ani kloboukem ani čepicí, možno s klidem čekat i podobné »pomačkané« věci ve vnitřní stavbě celého dramatu. Znovu a znovu být si vědom staré pravdy, kterou nutno opakovat do omrzení: Na jevišti je všechno vidět!

Navenek pětiletý

„Když jsem se dal k vám, doufal jsem, že poznám šťastný život, ale popravdě řečeno, našel jsem živobytí cikánů, co nemají pevné, stálé místo,“ stěžuje si jeden chlapec v Prologu k jedné z raných komedií dell´arte. Naše kadaňské divadlo Navenek není kočovné, ale kdokoli by do něj vstoupil s očekáváním štěstí spadlého do klína, brzy by zase odešel, protože pevné a stálé místečko je to poslední, co nás spojuje. Orfeum není to, o čem mluvil Archimédes, když chtěl pohnout Zemí. Ovšem včera jsme určitě tu naši matičku mírně vychýlili z dráhy, když jsme v Orfeu oslavili 5 let od zrodu divadla Navenek v katakombách, kde jsme se 5. listopadu 2003 poprvé sešli u kulatého stolu.


Byla chvíle spojená se slzami, kdy jsem se ještě v lounském FRAKu dozvěděl, že divadlo může být stejně důležitý jako rodina. Tehdy to na mě dopadlo silou traverzy z vrcholku mrakodrapu. Uvědomil jsem si, že nejsme instituce, že nejsme jen název, že nejsme jen herci, že nejsme jen ta banda hovad, co se schází, aby se převlíkali do kašpárkovskejch kostýmů. Včerejšek mi to potvrdil a já jsem hrozně rád, že divadlo Navenek žije divoce a bujně jako mangusta v savaně a ne jako slon v zoologický zahradě.

Kde to za to (ne)stojí

Existují místa, kam turista nepáchne, která nejsou v žádném průvodci a není proč o nich psát. Chtěl bych teď něco napsat o dvou takových v Itálii. Prvním je přístav Civitavecchia neboli vlastně Staré město. Koupili jsme si před lety s Lenkou jízdenky z Říma do první stanice směrem na sever a ve vlaku jsme předstírali hluboký spánek s tím, že čím severněji dojedeme, tím blíže budeme Toskáně. Štiplístek nás odhalil před výše zmiňovaným městem, a tak jsme byli nuceni vystoupit. Okamžitě jsem listoval v průvodci. „Nejedete-li lodí na Sardinii nebo na Sicílii, vůbec v tomto špinavém městě plném pouličních koček nevystupujte.“ Byl večer, co se dalo dělat. Jediná stará věc v tomhle Starém městě bylo přístaviště, tak jsme se rozhodli, že přespíme s výhledem na moře. Uléhali jsme už za tmy. Kočky nám daly v noci pokoj, ale komáři nás téměř nenechali vyspat a Lenčin obličej znemožnili natolik, že se při dalším stopování musela schovávat za ceduli. Když jsme se ale ráno probudili, kolem nás chodili lidé s květinami a my jsme zjistili, že spíme na hřbitově. Byli jsme nicméně hrdí na to, že jsme byli zcela jistě první Češi, ne-li lidi, co tu přespali.

Na pohled nezajímavá trafika v Monfalcone...

Když jsme letos v létě s Věruškou odjížděli z Benátek, vyhledali jsme si stanici u moře, kde bychom mohli v noci složit hlavu. Zrak nám padl na krásné jméno Monfalcone. DO tohoto přístavního města, kterému Slovinci říkají Tržič, jsme přijeli asi v jedenáct v noci a zjistili jsme, že jsme v nejprůmyslovějším městě celé oblasti, kde se vyrábí lodě, letadla, chemikálie a rafinovaná nafta. Tady asi na pláži nepřespíme. Na ulici ani živáčka, obloha se zatahuje. Jediná pamětní deska básníka Sergia Minussiho, který ani pořádně nejde vygooglit, jak je neznámej. Jinak nic, pusto prázdno, jeden park s opilou omladinou a začíná pršet. Obešli jsme tři hotely ve městě a do posledního jsme přišli úplně turch. Recepční nehnul brvou a dal nám klíčky od pokoje. Nechtěl ani zálohu. A tak jsme byli zcela jistě první Češi, kteří spali v hotelu Excelsior. Sprcha, vysoušeč vlasů, lednička s nápoji i šampaňským, které čeká na tu správnou příležitost v ledničce v Kadani, měkké lůžko – no chyběl tomu už jen elektrický loupač mandlí. Padlo tedy rozhodnutí, že v rámci zbohatlické rozmazlenosti budeme příští stopařský výlet po dvou nocích venku tu třetí trávit v minimálně tříhvězdičkovym hotelu se snídaní.

Při bližším pohledu si ale český tulák přijde na své...

Vernisáž a elektrický loupač mandlí

Včera byla v muzeu vernisáž výstavy známek. Tu jsem nestihl, ale večer byla jiná Vernisáž. V Československém dokumentačním středisku se zachovala vzácná nahrávka hry Václava Havla s tímhle názvem v nastudování redaktorů českého vysílání Rádia Svobodná Evropa. Premiéru měla na Silvestra v roce 1977 v režii Milana Horníka a roli Bedřicha tu ztvárnil Karel Kryl! V dalších rolích se představí Rozina Jadrná-Pokorná a Miroslav Petera. Včera tuto nahrávku po 30 letech pustila do éteru stanice Vltava.

Jak mě nenadchlo Odcházení, Vernisáž bych zařadil mezi to nejlepší, co jsem v rozhlase slyšel. Překvapili mě oba představitelé manželů Michala a Věry, jak hezky to zvládli, sice reportérský tón byl z jejich hlasů rozpoznat, ale nebylo to na škodu. Karel Kryl to zahrál přesně jako kdyby to hrál sám Havel. Naprosto neherecky. A tyhle souvislosti právě z té hry dělají ještě něco autentičtějšího než je klasický nastudovaný text rozhlasové hry. Co ale na mě zapůsobilo nejvíc byla myšlenka hry. Ta mi byla bližší než košile, cítil jsem ji na těle jako silonové tílko. A v jednu chvíli jsem vyprsknul smíchy, a to jsem byl v místnosti sám.

Varování: Následující část článku vyzrazuje zápletku nebo rozuzlení díla.

O čem to tedy je. O ideálním manželském páru. Michal a Věra si právě dozařídili nádhernej byt, který kombinuje archaické kusy s moderními, prostotu s nabubřelostí a prostě, jak se v jejich hantýrce říká, dostal ksicht. „Nestačí mít rád staré věci, ale musíš vědět, jak je sehnat,“ poučuje Michal Bedřicha, neúspěšného kamaráda, který přišel na návštěvu, tedy na jakousi vernisáž. Vrcholem téhle pasáže je... „Co je tohle?“ ptá se Bedřich. „To je kazatelna. Pravá barokní.“ „Michal zjistil, že tu ruší jeden kostel, tak se tam vydal.“ „A stála mě jen tři stovky, kamaráde.“ To necituju přesně, ale tak zhruba po paměti. „A k čemu ji máte?“ „Vždyť je to nádhernej kousek!“ „A všiml sis támhletoho kinžálu na stěně? Ten koupila Věra sama, jakoby věděla, že přesně takovej sháním. No není úžasná?“ „Ovšem největší radost mám z týhle gotický madony. Víš, co to dalo práce sehnat takovou, která by se vešla přesně do tohohle výklenku? Všude měli buď menší nebo větší.“ Michal s Věrou jsou ze svého bytu nadšeni. „A kdy si ty zařídíš pořádně byt? Nebudeš přece pořád žít v tom provizoriu? A co Eva? Ta na to není, viď. Já vím, nechceš o tom mluvit. Ale mi ti chceme pomoct.“ Asi takhle nějak vyznívá konec každé pasáže. Druhá část je snad o vaření. Věra nabídne Havlovi jakési jídlo, název už si nepamatuju, něco jako grundies polité něčím, co už si taky nepamatuju. Chutná to jako ostružiny. A začne óda na Věřiny kuchařské schopnosti. A Michal taky ze Švajcu kromě spousty elpíček přivezl i elektrický loupač mandlí. Další část je o dítěti, jak to jejich je chytré, krásné, roztomilé a jak je to smysl života, který naprosto změní naše nahlížení na svět a naše hodnoty. Pokaždé následuje jízlivá poznámka směrem k Bedřichově Evě, že neumí vařit, že nechce dítě a tak podobně. Další část je o manželském soužití. Začal jsem prskat smíchy, když po vyjmenování společných zájmů padla věta, že si skvěle rozumí i tělesně. „To by ses divil, Bedřichu, kolikrát my dva to spolu děláme!“ A následuje Věřiná óda na Michalovy schopnosti v posteli (hned demonstrativně předvedené střídavým líbáním krku a ucha) a Michalova óda na Věřinu péči o vzhled. Pokaždý k tomu přistupujou, jako by to bylo poprvé, a nedělají to jen tak halabala, jak to jistě má Bedřich s Evou. Bedřich jim většinu věcí klidně odkývá, občas se ironicky zeptá, ale zůstává věrným posluchačem. Když tu náhle se zvedne, že už půjde domů, že jde ráno do práce a musí se vyspat. Scéna která následuje je částečně zahraná částečně popsaná vypravěčem. Nebudu ji prozrazovat, ať i ti, co tohle čtou, mají o důvod navíc si tu hru někde sehnat.

Konec části článku, která vyzrazuje zápletku nebo rozuzlení díla.

Jak jsem najednou rád, že žijeme v provizoriu (kdo u nás byl, asi by ještě něco dodal, ale já si to už od té doby ze dvou třetin uklidil), že Věruška neumí připravit avokádo plněné smetanovým dipem podávané na rukole s balzamikovým dipem a dozdobené nakládanými melounky, fíkem a mrkví, ale jinak hlady neumíráme, že dítě chceme, ale nemusí být nejkrásnější a nejchytřejší ze všech, že si v posteli rozumíme, aniž bych já musel být sexuální atlet a Věruška sexbomba i při drhnutí podlahy, že prostě nežijeme ideální životy, ale občas jsme naštvaní na svět, občas i na sebe, občas máme chmury, občas vypadáme ošklivě a občas nám smíchy z toho druhého praskají opary na rtech. A ani nevadí, že nemáme elektrický loupač mandlí ze Švajcu.

Střelnice v. bývalý kulturák

Střelnice je údajně malá, nedostatečná a oproti bývalému kulturnímu domu horší. Nechci se zastávat domu, v němž mám kancelář, ale přeci jen si dovolím několik poznámek.

Paní Květa ve svém příspěvku do diskuze píše, že Střelnice kapacitně neodpovídá velikosti města. V Kadani žije něco pod 18 tisíc lidí. Proto spíše než velikosti města kapacita neodpovídá představám jednotlivců, kteří si myslí, že žijí ve městě minimálně okresním, ne-li krajském.

Velkokapacitní kulturní dům postavený v jedné z pětiletek nebyl stavěn ani jako kulturní ani jako tehdy oblíbený osvětový dům, ale jako tovární hala, která byla posléze využita jako kulturní shromáždiště pro nově budovanou sídlištní zástavbu. Že se dnes v bývalé tovární hale prodává „asijské smetí“ je asi důsledkem toho, že si je čeští smetíchtivci kupují.

Není divu, že se po architektonickém socrealistickém marasmu radní a zastupitelé Kadaně nechali v 90. letech zlákat myšlenkou udělat nový kulturák v prostorách krásné historické stavby z 19. století, která byla za podobným účelem budována. Opravování starých budov a jejich přestavování na domy sloužící kultuře se ale dělo už za socialismu, např. synagogy v Uherském Hradišti či Dobříši, hostinec ve Vítkovicích, pivovar v Bechyni či bývalé kino ve Šternberku. Otázkou na projektanta (více než na památkáře) je, zda se v Kadani vše udělalo tak, aby se adaptace pro nový účel povedla na jedničku. Sám bych jako bývalý kantor dal dvojku s odřenýma ušima a to zejména za prostor jeviště, které mohlo být širší, a vzhledem k tomu, že nebylo památkově chráněné, tak i divadelnější s lepším zázemím. Nijak zvlášť skvěle není řešen ani balkon. Parkovací místa jsou problém kvůli zástavbě, nicméně byly vybudovány parkovací plochy pod hradem.

Dům kultury v Stalinogorsku (ilustrační obrázek)

90. léta byla obdobím, kdy zájem o masovou kulturu upadal, asi zejména v souvislosti s domácími medii. Trend se změnil pouze u maturitních plesů. Třídy měly dříve maturitní plesy po dvou (to byl i můj případ) a využití plné kapacity sálu dvakrát třikrát do roka nebylo nejefektivnější. Některé dnešní třídní kolektivy mají velké nároky na kapacitu a je smutné, že i čistě kadaňské třídy mají maturitní plesy v Chomutově. Budiž jim to ale přáno, do okresních měst se přeci vždy logicky jezdilo za vyšším standardem (samozřejmě za vyšší cenu – v našem diskutovaném případě min. 4x). Zároveň ale věřím, že tento trend je za zenitem a větší roli než počet kamarádů mimo třídu bude zase hrát slavnostnost chvíle spojené s určitým kolektivem a rodinou.

Normální plesy, alespoň ty, kterých jsem se měl možnost zúčastnit, si na kapacitu stěžovat nemohou a ani nestěžují. Velikost tanečního parketu neodpovídá při stolové úpravě možnostem pořádání celostátní taneční soutěže, ale i tato možnost se nyní diskutuje (při úpravě jakési boční tribuny pro diváky). Nicméně jinak není velikost parketu menší než třeba při stolové úpravě v chomutovském divadle. Do letošních tanečních nastoupilo 17 párů, na což by stačil i třetinový sál. Pokud si chcete zatančit, přijďte třeba 5. prosince na věneček.

Na ostatní akce kromě jmenovaných maturitních plesů je Střelnice prostorem dostačujícím, pro mnohé další mimo letní sezónu každotýdenní akce má město k dispozici ještě Orfeum. Pro skromnější scénu do 50 diváků je na Střelnici stále více využívaný sklepní klub. Když jsem na naše webové stránky včera vkládal 200. akci (počítáno od března), docela mě to překvapilo. Ani nevím, jestli mile. Nedostatky se najdou vždycky, sám vím, že tu není v pořádku všechno, ale jsem vždycky rád, když se kromě toho špatného zmíní i něco, co je pozitivní. Pak nemusím ony zlé jazyky hned považovat za jedovaté. Ale už jsem si celkem zvykl, takže si z toho zas tak těžkou hlavu nedělám. Naštěstí třeba paní Květa aspoň napsala, že je Střelnice hezky opravená. No vida, tak přeci něco hezkého.