Leontýnce

Nedávno jsem tu publikoval překlad básně Leonainie, kterou napsal James Whitcomb Riley a připsal její autorství Edgaru Allanu Poeovi. Byla publikovaná v roce 1877. Posléze se k podvodu přiznal. V roce 1878 se narodila dívka, které rodiče dali jméno Leonainie. Bohužel za rok zemřela. James Whitcomb Riley tehdy napsal báseň, kterou nazval To Leonainie, a připsal jí památce dcery W.B. a Lotty Titových.

Protože jsem první „Poeovu“ báseň přeložil pod názvem Leontýna, dovolil jsem si dnes přebásnit první sloku té druhé básně (originál zde).

Věnuji ji Daně Vávrové…


„Leontýnko!“ nad její krásou lkali
andílci, kterým z těla
čouhala křidélka, jimiž ji ovívali,
dokud jim neumřela;
a jejich malé buclaťoučké líce
zbledly jak šábesové svíce:
tu dívku nespatří už nikdy více
vtělenou do anděla.

Seven Days

Hlas Tiny Fišerový by se dal poslouchat sedm dní v týdnu.

Našel jsem na jejích stránkách text písničky, z něhož překldádám začátek...

Někdy se otevřeš tolik,

že vypustíš nejen Lásku a Světlo,
ale že se taky objeví
veškerá bolest tvojí duše dřív než si
její přítomnost vůbec připustíš…

když jednou otevřeš dveře, nevybereš si, kdo vstoupí ani kdo odejde...

Martina má ráda citáty, a tak si dovolím nahradit druhou část písničky jedním z dnešního rodáka Williama S. Burroughse, trochu volněji přeloženým:

Tvrdím, že jsme dostali lidskou podobu, abychom četli v lidských hieroglyfech lásky a utrpení. Neexistuje silná láska, která by v sobě nenesla riziko zmrzačující bolesti. Máme povinnost vzít na sebe toto riziko, milovat v první linii, bez obrany a bez zálohy.

Sportovec roku

Ve fotogalerii Kadaňských novin se objevily nové fotky V. Vlasáka.

Fuck Tyl - rozhovor v tramvaji přes dvě staletí

Poklade krajů českých! Naděje vlasteneckých jinochů! Panny naše, okem laskavým uvítejte řeč mou! Mladík tu stojí, jemuž vědoma není zábava líbeznější nad hovor s dívkami, buďsi to s dítkem bystrého vtipu a veselé mysli, a nebo s kvítkem tichým a něžným, jako violinka s pomněnkou. S milostným úsměchem uvítejte oslavu mou!

Co to mele, voe? Mě s tim sere! Vrať se do hrobu, magore!

Jakážto řeč panně městské i veské? Chvála snad Vaší spanilosti? plamene Vašich očí – aj, toť vídáváte po každý den u věrném zrcadle, toť sloucháte po každý den ze rtů dvorných panáčků.

Hele, já vystupuju, tay nebudu! Ten kretén mě sere, voe!

Tedy snad chvála povětrnosti, jenž nám letos pohody poskytuje k rozmanité procházce? Chvála stinných lesíků, v jichžto slavíček sliby věrné lásky poslouchá? Čili chvála tiché noci a vodinky, po nížto loďka dvé zamilovaných nosí?

Tak si dej tu empétrojku hlasitějš, voe, né, ať toho debila neslyšíš.

A nebo ještě raději o hudbě, o letních veselůstkách, o novém kroji, o čepci a šátkách poslechnete? Ano, rozpálím se k vychvalování sadů, po jichžto se nejrozkošněji procházíte každý den; počnu chvalozpěv o hudbě, kterou samy co nejlíbezněji provodíte každý den; pronesu pochvalu o šatu, jimžto se co nejkrásněji odíváte každý den; promluvím s Vámi o mateřském našem jazyku!

Mám to na doraz, pičo, a pořád toho zmrda slyšim, voe!

Český, milý náš jazyk, vlastimilovné panny – slavičí tato píseň, tož ozývání hromů, ten – jakž ale? Milostný úsměch s tváří Vašich zalétá? mrzutostí se Vám čelo kaboní?

Fakt, di s tim do prdele!

Rámě boží opatruj Vás, panny české…

Fak jů!

I mne…

Skromný návrh

Můj skromný návrh na bezdětnost a povinnou důchodovou eutanázii, který jsem publikoval v pondělí na blogu KZK, by se určitě líbil i MUDr. Kudynovi, jenž mj. ve svém dnešním článku pro LN napsal:

Za názorovou schizofrenii považuji skutečnost, že na jednu stranu je snaha omezovat pobyt dětí v dětských domovech a zařídit jim náhradní pěstounskou péči v rodině, která by jim měla zajistit přirozený duševní vývoj a přirozené psychosociální vazby, a na druhou stranu se snažíme pobytem v jeslích uměle vytvářet bariéru, která tyto vazby narušuje!?

Maso filosofie ve vlastní šťávě

Někdy mám tendenci znevažovat filosofii, ale tím míním tu školometskou huspeninu zalitou rosolem frází našich pánu profesorů. Když se ale člověk občas zakousne do opravdového masa filosofie, čekají na něj nečekané výzvy. Dneska jsem se trochu pročítal filosofií jedné dámy, která se narodila před sto lety, a nestačil jsem žasnout, co všechno mi přišlo na jejích myšlenkách objevné.

Tak zaprvé, dřív bylo Desatero přikázání, které v obměnách mělo víceméně každé náboženství. Pak je sekularizovaná Evropa nahradila revoluční Deklarací práv člověka a občana, kterou pro naši moderní společnost v globálu nahradila Deklarace lidských práv. Kde je Deklarace lidských povinností, ptám se?! A může být právo vůbec právem, pokud se nevymezí nějaké povinnosti? Ono právo, že nesmím být zabit je možné jedině tehdy, pokud někdo řekne těm ostatním (včetně mě): Nezabiješ! Vůbec tím nechci říct, že mám něco proti lidským právům, naopak! Ale možná by se mělo jít od skořápky k jádru. Jestliže nebudu muset respektovat lidi okolo, nemůžu mít nikdy právo na lidské zacházení.

Pak mě zaujala teorie o tom, že to, co rozděluje, je zároveň mediem dorozumění, jako třeba zeď mezi vězni – na niž se dá vynalézt dokonalý vyťukávací komunikační systém, jenom chtít.

Zajímavá je i myšlenka týkající se zázraků a zákonů přírody. Stavy duše mají tělesné projevy. Smutek se projeví slanou vodou vytékající z očních koutků. Když je člověk ve stavu mystického vytržení, koná zázraky. A když je člověk zaujat podobnými myšlenkami, spadne mu sanice jako teď mně.

„Pochopit, že ten hladový a žíznivý člověk je člověk jako já – to stačí, zbytek přijde sám.“

Filosofie vůbec nemusí být nudná! Když se zrovna neptáme na důkazy jsoucna, může se člověk dokonce i něco dovědět. Koupil jsem si Aristotelovu Metafyziku a mám zálusk se poohlédnout po Jaspersově Otázce viny. Jenže knih přibývá a kahanec se níží, kdy já to všechno přečtu?

Selkirkova léta

Při dnešním výročí, který hodlám připomenout, je důležitý, abyste si připomněli, co jste dělali v říjnu 2004 a co všechno se ve vašem životě událo od tý doby. My jsme s Navenkem měli premiéru naší první hry, Hrubínovy Krásky a zvířete, a od tý doby se mi život několikrát otočil jako obrtel ve vyžvechtanym závitu. Vzpomenete si, co vy?

1. února 1709, před třemi sty lety, se Alexander Selkirk probudil jako každý den, obklopenej asi padesáti kočkama, který ještě líně polehávali kolem jeho chatrče. Podojil kozu, z želvího krunýře si nabral pár bobů s novým kořením k snídani a vydal se oblídnout svoje království a chytit nějakou tu langustu k obědu. Jako každý den od října 1704, vyšplhal pár set metrů na vyhlídku, z který byl nejlepší rozhled na moře. A ejhle, loď na obzoru. Je to důvod k radosti, ale i k jejímu potlačení, protože podobně se radoval za ty čtyři roky a čtyři měsíce už dvakrát – jenže to byly lodě španělský, nepřátelský a to by zažil větší muka, než když ho na začátku pobytu na jednom z ostrovů souostroví Juana Fernandéze okusovaly ve spánku krysy.

Čtyři roky a čtyři měsíce bez lidí, jenom s Biblí. Časté myšlenky na sebevraždu nakonec zažehnal pudem sebezáchovy a nutností bojovat o přežití. Podle plachet bylo brzy poznat, že lodě, který plavou kolem, jsou anglický, vlastně už britský, protože v roce 1707 se Skotsko a Anglie spojily do personální unie s názvem Velká Británie – o tom ale neměl Selkirk ani tušení. Upaloval na pláž rozdělat oheň a k jeho překvapení, to nebyly jen obyčejný britský lodě, ale korzárský koráby, jimž nevelel nikdo jiný než bukanýr, v jehož službách před lety pracoval. 2. února 1709 konečně opustil svůj ostrov, dnes Ostrov Robinsona Crusoe.

Vrátil se, ale doma dlouho nepobyl. Zemřel na palubě v roce 1721 a jeho tělo bylo vrženo do vln Atlantského oceánu, kam pak také Daniel Defoe umístil dobrodružství svýho hrdiny.

Dneska jsem si teda v Plzni koupil zkrácenej překlad Robinsona z r. 1910 a překvapil mě v něm především jeho druhý díl, který opravdu napsal sám Defoe a pojednává a Robinsonových cestách do Číny, mezi Tatary a na Sibiř. Už se těším na nový dobrodružství, podám zprávu.

Malý velký architekt a Národní knihovna

Přišly mi dva ze třiadvaceti kdy vydaných sborníků poesie a vědy KVART. Je to číslo 1 a 2 z roku 1945. Sborník redigoval Vít Obrtel a v redakčním kruhu seděli po válce mj. Holan, Halas, Hrubín a Kolář. Výběr básní a článků je tudíž velmi kvalitní.

Hned po vyjmutí časopisů z obálky jsem si přečetl článek J.P. Sartra o Mnichově, studii T.S. Eliota o rozmanitosti kultur v Evropě a několik básniček. Ovšem nejvíc mě zaujal článek Tvář zítřejší Evropy, který je vlastně rozhovorem s architektem Le Corbusierem. Převratný architekt v něm hovoří i o tom, že ho myšlenka na obytné bloky napadla v toskánském klášteře Ema (což by měla být vlastně florentská kartouza):

V rámci obrovitosti buduji mikrokosmos v měřítku jedince. Vzpomeňme si na klášter Ema. Každému, co potřebuje, to jest málo, je-li moudrý. Ten, koho ještě trýzní pud vlastnictví, může si koupit byt, dům, chce-li. Ale skutečnější majetek může a má patřit všem: čistý vzduch, slunce, pohled na přírodu, procházka v sadu, hry a mnoho jiných věcí. Co potřebuji vlastnit? Několik knih? Snad. Ale nejsou jich celé tisíce v Národní knihovně?

Sportovní galavečer

Poprvé v životě jsem moderoval něco oficiálního. Chtěl jsem to zkusit, i když z toho nemíním udělat svůj denní chleba. Jako sváteční šálek kávy to ale po včerejší zkušenosti neodmítnu.

Včera to byl docela silnej Turek, protože krom toho konferování na mě byla i většina organizační práce před plesem a během něj, ale díky svým kolegům z práce a hlavně díky Píďanovi se všechno skloubilo dohromady a večer se myslím povedl. Poznal jsem pár zajímavejch lidí, zadivadelničil jsem si, zatančil jsem si s Věruškou, pobavil jsem se a snad i k pobavení ostatních trochu přispěl, co víc si můžu při pátečním večeru přát. Taky děkuju Pavlíkovi za to, že s náma šel do předpůlnočního překvapení!

Až budou něco jako obrázky, po menší cenzuře sem určitě nějaký vložim.

Тихотворение

Soudce: Jaké je jinak vaše zaměstnání?
Básník: Jsem básník a překladatel.
Soudce: Kdo vás jmenoval básníkem? Kdo vás přijal do řad básníků?
Básník: Nikdo. Kdo mě jmenoval člověkem?
Soudce: Studoval jste to?
Básník: Co?
Soudce: Jak jste se stal básníkem? Vy jste nestudoval univerzitu se zaměřením na váš obor?
Básník: Nemyslím si, že se to dá naučit ve škole.
Soudce: A jak potom?
Básník: Myslím, že to… je dar od Boha.

Kdo by se domníval, že jde o úryvek z nějakého melodramatu, mýlí se. Jde o zápis z procesu s ruským básníkem a překladatelem Josifem Brodským z roku 1963. V roce 1972 byl odejit ze Sovětského svazu. V roce 1987 dostal Nobelovu cenu za literaturu. Před 13 lety, v roce 1996 zemřel. Pohřben je v Benátkách.

To není Kajetán, ale Mississippi.

Vybavil se mi zase tenhle můj zážitek.

Sestra: Svlékněte se.
Já: Úplně?
Sestra: Trenky si můžete nechat. A vyndejte všechny věci z kapes.
Já: Tohle si s dovolením nechám u sebe… Dám si to do slipů, jsou to jen básničky.
Sestra: To taky odevzdejte.
Já: Ale to jsou opravdu jen básničky, ukážu vám je, ale vezmu si je s sebou.
Sestra: Nevezmete.

Už jsem dlouho nic neupekl podle kuchařky pana Krchovského, tak snad se na mě nebude Josif Brodskij z nebe mračit.

Tiché dvoření

Tiše se klaním tvému dílu
Josife Alexandroviči.
Z těch mnoha svazků mám teď kýlu
a celý záda v p…

Na cestě

Nerad létám. Letěl jsem jednou v životě. Do Milána a zpátky. Ale dneska jsem si jeden let dopřál. S člověkem, který dnes odletěl na výlet, z něhož už není návratu. Přeju mu měkké přistání.

(originál zde)

Ten svědomitý poklus letištními koridory
s preclíkem z Dunkin' Donuts v puse,
ty hotelové pokoje, kde čeká na stolku vedle postele
dálkové ovládání jako revolver sebevraha,
ty hodiny vysoko nad mořem mezi bílými košilemi,
jejichž majitelé čtou v polospánku tlusté knihy,
ty švédské stoly k snídani v prérijních penzionech,
ta místa, jimiž projíždíme, stávají se nám dražší než domov.

Tříkolka na chodbě, manželčin spěšný polibek,
kapající kohoutek a neposečený trávník – je tohle život?
Ne, vita bují jen na cestě, v laptopu,
jehož hedvábná obrazovka se leskne jako zrcadlo zlé královny,
ve vyleštěné botě, která dokazuje vražedný úmysl,
a v té osamělé misi, kostrbatém letu při přistání
skrz mračna na jednu z mnoha přistávacích drah,
na jejímž konci člověk jako ty stráží svatý Grál.

J-Lo-Mour a Flohr-Mikenas

Ptali se mě v klubu, jestli mi mají nechat spočítat Elo. Měl jsem samý nuly, od začátku klubovýho turnaje jsem nevyhrál. Možná, kdyby mi započítali ty dvě náhodný výhry z okresu a jednu kontumaci, když mi nepřijel soupeř, měl bych Elo něco málo přes tisíc. Odmítl jsem to. Možná příští rok.

Před čtrnácti dny mi Brďa po třech partiích řekl, že pro mě má nepříjemnou novinu. Že prej už nejsme rovnocenný soupeři. Dál už jsme pak jen pili pivo a povídali si. Pak jsme ještě vytáhli šachovnici, abych Brďovi dal pár hádanek z Raymonda Smullyana. Byl moc nadšenej a dokonce mu pak svítily oči radostí, když jsme ty hádanky dávali šachistovi, co má Elo přes dva tisíce, a on ne-vě-děl! Tohle jsem ale nechtěl, Brďo! Jsi s Nimcovičem můj šachovej vzor!

Předminulej čtvrtek jsem ukořistil první body v klubu. No, nedá se říct body. Bylo to půl bodu za remízu. Hrál jsem s bílejma a soupeř zahrál Philidorovu obranu, a to nejen Brďa ví, že tuhle hru si troufnu i s lepšíma hráčema, protože jsem se jí učil v nemocnici, když jsem chodil do sedmý třídy. Kdo byl někdy tejden v nemocnici, ví, kolik času to je ve srovnání s tejdnem mimo ni.

Minulej čtvrtek mě zas Roman Š. zkrotil anglickou hrou – ovšem doma jsem si pak našel, že aniž bych tu hru někdy hrál, zvolil jsem si Flohr-Mikenasův systém a v něm náznak Grünfeldovy obrany (nelžu, mám na to partiář!:). Ovšem s dalším vývojem jsem si už neporadil, i když na vyloženou ostudu to taky nevypadalo.

Na chesshere.com mám teď Elo 1482, poslední dobou hodně prohrávám s Indama a těma východníma národama, a naopak porážím Brity a Američany. Hrál jsem i s člověkem ze Středoafrický republiky, tak jsem si představoval ten jeho stan a před ním na kůlu zbytky černocha, kterýho právě posvačil. Svět je fakt globalozovanej!

Na dnešní mat jsem obzvlášť hrdej, i když soupeř byl slabší (1402). Nechal se chytit do týhle pasti.

Bílý dá mat druhým tahem:

Ucho

Včera jsme se s Věruškou dívali na Ucho. Ve škole se o týhle době moc neučí (ač to komunisti vidí jinak), a protože málokterá učitelka umí o ní říct něco konkrétního, jsou filmy v tomhle případě tou nejlepší učebnicí.

Viděl jsem Ucho jen jednou, a tak jsem si detaily nepamatoval. Včera mě zase skvělý výkony herců plně vtáhly do děje a připomněly tu dobu, kdy museli funkcionáři „filipínkovat“ v kuchyni na dece, aby jejich milostné sténání nezachytila štěnice a soudruzi se potom na plenárce nebavili na jejich účet; dobu, kdy výsluní a pád záležely na náhodných souvislostech, na známých našich známých, na příbuzných našich přátel, na sympatii soudruha náměstka, na donašečství soudruha domovníka, na předrevoluční návštěvě v cizí zemi, na třídním zařazení našeho pradědečka, na etnickém původu naší manželky apod.

Další filmy v mém soukromém učebním plánu jsou Všichni dobří rodáci a Doznání.

Ještě že dneska mužeme filipínkovat, kde chceme a jediný ucho, který to poslouchá, je to sousedčino natisknutý na zdi.

Křesadlo a Loupáček

V posledním příspěvku na blog KZK přemýšlím nad duševním vlastnictvím názvu Křesadlo pro novou literární soutěž. Pan Peti na stránku přidal novou komiksovou postavičku podle vzoru Red Meat, která by měla lákat na pořady KZK trochu neotřelou formou. Tak doufám, že nás někdy napadne něco podobně zdařilýho jako tyhle ukázky. Samozřejmě můžete vymýšlet i vy! Fantazii se meze nekladou.