Kapitola druhá: Velký idiot
Kapitola třetí: Jiná loterie
Kapitola čtvrtá: Remešské piškoty
Když mi bylo asi dvacet, odvezli mě na protialkoholní záchytnou stanici, kde jsem se musel svléknout do slipů a odevzdat vše, co jsem měl při sobě. Nebylo toho mnoho, ale uvědomil jsem si, že v jedné kapse od saka mám svoje milostné verše. Když jsem postupně odevzdal peněženku, doklady a takové ty maličkosti, co člověk v mládí nosí po kapsách, básničky jsem odevzdat odmítl a vložil jsem si je do slipů. Po tvrdém úderu do zad, jenž mi uštědřil jeden s policistů stojících za mnou, jsem ten malý sešitek vytáhl z lůna a hrdě jsem prohlásil, že jsou to pouze milostné verše a nejsou určeny nikomu jinému než mé milé. Po další ráně jsem je položil na stůl a pocítil tupou bolest a ještě tupější bezmoc. Ty verše byly určené opravdu pouze mojí milé. Nebyly určeny pro oči nemocničního personálu, nebyly určeny pro policisty, kteří mě vezli dvacet kilometrů spoutaného na zadní sedačce! Vrchní sestra podobná té z Kukaččího hnízda, která mi před tím odebrala krev, si do seznamu mých věcí poznamenala: „písemnosti“. Začal jsem křičet, že to nejsou žádné písemnosti, že jsou to verše a ne ledasjaké, a za trest jsem noc strávil v posteli se sítí v místnosti obložené snad i na stropě nemocničními hygienickými dlaždičkami. Dnes bych takovou noc nepřežil.
Tohle všechno jsem si vybavil, když jsem si včera znovu a znovu četl o exekuci, která byla provedena v domě paní Bovaryové z popudu obchodníka s látkami Lheureuxe soudním vykonavatelem v doprovodu dvou svědků.
…v kuchyni spočítali mísy, hrnce, židle, svícny a v ložnici kdejakou tretku na poličce. Probrali jí šaty, prádlo, toaletní přístěnek; a celý její život až do těch nejdůvěrnějších koutků ležel před očima těch mužů jako pitvaná mrtvola.
Pan Hareng, v těsném fraku zapnutém na všechny knoflíky, v bílém nákrčníku a nohavicích, na poutkách napjatých jako struny, chvílemi opakoval: „Dovolíte, milostivá? Dovolíte?“
Často vykřikoval: „Rozkošné…! Moc hezké!“
Pak zase psal, namáčeje brk do kalamáře z rohoviny, jejž držel v levé ruce.
Když dodělali byt, šli na půdu.
Měla tam psací pult a v něm Rudolfovy dopisy. Musila jej otevřít.
„Ach, korespondence!“ řekl pan Hareng a diskrétně se usmíval. „Ale dovolte, musím se přesvědčit, zdali krabice neobsahuje ještě něco jiného.“
A lehce naklonil svazeček dopisů, jako by z nich měly padat dukáty. S rozhořčením sledovala, jak se jeho hrubá ruka s červenými měkkýšovitými prsty klade na stránky, v nichž kdysi tlouklo její srdce.
Byl jsem tenkrát v té přijímací místnosti bílinské záchytné stanice hrdý, že moje básně nejsou pro nikoho jiného než pro jednu osobu, a zároveň jsem cítil, že tím, že je ze mě vytloukli, nabývají na významu. Jednou o těch verších, v nichž kdysi tlouklo moje srdce, snad jediný kritik, co je kdy četl, v jediném seriózním literárním plátku, kde se o nich kdy mluvilo, prohlásil, že jsou to verše juvenilní (vypíchl při tom moje přirovnání ňader k sádkám plným karasů). Zřejmě měl pravdu, sám bych je asi už nevydal, ale až umřu, těmi verši si bude krátit čas sestřička na záchytce, když bude nouze o opilce, nebo se jimi bude uspávat strážník po noční směně. Nebo někde zapadnou a objeví je někdo náhodně zmuchlané pod trepkou, jako našel po Emině smrti Karel Bovary onen dopis od Rudolfa na rozloučenou. Nic nepochopil. Ne, dokonce pochopil vše mylně, obráceně, komicky. Možná ani mě nikdo nepochopí, ale není právě to podstata oné zadržené komičnosti?
Tohle všechno jsem si vybavil, když jsem si včera znovu a znovu četl o exekuci, která byla provedena v domě paní Bovaryové z popudu obchodníka s látkami Lheureuxe soudním vykonavatelem v doprovodu dvou svědků.
…v kuchyni spočítali mísy, hrnce, židle, svícny a v ložnici kdejakou tretku na poličce. Probrali jí šaty, prádlo, toaletní přístěnek; a celý její život až do těch nejdůvěrnějších koutků ležel před očima těch mužů jako pitvaná mrtvola.
Pan Hareng, v těsném fraku zapnutém na všechny knoflíky, v bílém nákrčníku a nohavicích, na poutkách napjatých jako struny, chvílemi opakoval: „Dovolíte, milostivá? Dovolíte?“
Často vykřikoval: „Rozkošné…! Moc hezké!“
Pak zase psal, namáčeje brk do kalamáře z rohoviny, jejž držel v levé ruce.
Když dodělali byt, šli na půdu.
Měla tam psací pult a v něm Rudolfovy dopisy. Musila jej otevřít.
„Ach, korespondence!“ řekl pan Hareng a diskrétně se usmíval. „Ale dovolte, musím se přesvědčit, zdali krabice neobsahuje ještě něco jiného.“
A lehce naklonil svazeček dopisů, jako by z nich měly padat dukáty. S rozhořčením sledovala, jak se jeho hrubá ruka s červenými měkkýšovitými prsty klade na stránky, v nichž kdysi tlouklo její srdce.
Byl jsem tenkrát v té přijímací místnosti bílinské záchytné stanice hrdý, že moje básně nejsou pro nikoho jiného než pro jednu osobu, a zároveň jsem cítil, že tím, že je ze mě vytloukli, nabývají na významu. Jednou o těch verších, v nichž kdysi tlouklo moje srdce, snad jediný kritik, co je kdy četl, v jediném seriózním literárním plátku, kde se o nich kdy mluvilo, prohlásil, že jsou to verše juvenilní (vypíchl při tom moje přirovnání ňader k sádkám plným karasů). Zřejmě měl pravdu, sám bych je asi už nevydal, ale až umřu, těmi verši si bude krátit čas sestřička na záchytce, když bude nouze o opilce, nebo se jimi bude uspávat strážník po noční směně. Nebo někde zapadnou a objeví je někdo náhodně zmuchlané pod trepkou, jako našel po Emině smrti Karel Bovary onen dopis od Rudolfa na rozloučenou. Nic nepochopil. Ne, dokonce pochopil vše mylně, obráceně, komicky. Možná ani mě nikdo nepochopí, ale není právě to podstata oné zadržené komičnosti?
Žádné komentáře:
Okomentovat