E.A.P. a J.W.R.

Dnes je to 200 let od narození Edgara Allana Poea. Mám ho rád. Ne proto, že si vzal svoji třináctiletou sestřenici! I když věřím, že mu byla zdrojem nejedné inspirace, ať už s ní spal nebo jí jen masíroval chodidla (to mi připomnělo ten úžasnej rozhovor z Pulp Fiction). Učil jsem se na Poeových povídkách anglicky. A tak bych se mu rád odměnil překladem. Bude to báseň inspirovaná jinou holčičkou, ale taky krásnou. Pojmenoval ji Leontýna (v originálu Leonainie).

Leontýna – tak nazývaná anděly,
kteří jako do čerstvého sněhu
světlem rozesmátých hvězd ji oděli
a zahalili do úsměvu:
a její vlasy upletli z přetemné
půlnoci, oči jí vzali z tajemné
záře Luny, a přivedli ji přede mne
na vlnách svého zpěvu.

V hájemství noci se tenhle příběh stal,
já sedě sklesle v starém fotelu
náhle jsem rozkvetl, abych ji přivítal
jak zrovna probuzené květy podbělu;
všechna zlá znamení, jež tak krutá byla,
zmizela, sotva mě pohladila
(jak lživá rozkoš však, která mě donutila
vrhnout se vstříc svému údělu!).

Slova svá drmolila o překot
špičkou andělského jazyka,
můj sluch však pronikl až za šepot
a tak jsem slyšel i to, co neříká:
„Píseň je tu, aby ošálila,
řeč jen, aby tě rozčílila,
a Leontýna, jejíž láska byla
tak mladá, už tě odmítá.“

Pak se Bůh pousmál, když jitro stvořil
a dal mu temno v plen,
jakoby svému stvoření se kořil
a sám byl tvorem jen:
Zdá se, že všechna srdce cizí
plody svých přání v ten čas sklízí,
kdy mně má Leontýna mizí
jak nedosněný sen.


Škoda, že nemám přístup k prvnímu českému překladu, který vyšel v Rudých květech ještě před první světovou válkou. Ale i tak, co jí říkáte? Byla vydaná až posmrtně v jednom časopisu. Prý ji našel majitel motelu ráno po té, co u něj Poe přespal. Na rukopise se skví iniciály E.A.P. Dojemná historka. Samozřejmě, že vymyšlená. Opravdový autor chtěl totiž přátelům něco dokázat. Tu básničku mu odmítlo otisknout několik periodik. Až když ji začal vydávat za dílo geniálního Edgara Allana, novináři, vydavatelé a sběratelé se po ní mohli utlouct. Když se stala součástí klasikova díla, autor se ke svému podvrhu přiznal.

Známá pohádka o lidské povaze. Kdyby Picassovi ukápla barva na hajzlpapír a podepsal se pod to, šlo by dnes o dílo za miliony dolarů ukryté v trezoru nějakého sběratele. Umře-li genius, stává se z něj žádaný genius. On sám byl často se svým dílem nespokojený, jeho obdivovatelé se v okamžiku jeho smrti stávají jeho nekritickými obdivovateli. Nechci tím říct, že geniové netvoří geniální díla, to zase prrr. A nechci dokonce ani říct, že nejsem nekritickým obdivovatelem jistých autorů, výtvarníků a hudebníků! Jen jsem rád, že mi pan James Whitcomb Riley připomněl, proč tomu tak je.