Jak porodit v taxíku

V Anglii jsem byl už mockrát. Ve Skotsku jen jednou. A právě tam mi tenkrát vypravovala Dáša, učitelka, s níž jsme byli ubytovaný v domku správce golfovýho hřiště, jak ji manžel odrodil doma. Nikdy na to vyprávění nezapomenu. Vidím tu akci před sebou jako ji viděla její dvouletá holčička z nočníku, z kterýho pak ještě pár dní měla kolem zadečku vytlačený kolo, jak se z něj úžasem nemohla odlepit. Táta ji tam našel sedět, ještě když se vrátil z nemocnice pro placentu, která zůstala ležet na lině v předsíni.

Když jsme byli letos v Cornwallu, míjeli jsme po dálnici taky město Redruth a já si neodpustil pár slov, i když je to místo víceméně nezajímavý. Teda bylo. 1. května totiž celej svět obletěla zpráva, že Marc Stephens z cornwallskýho Redruthu odrodil svoje čtvrtý dítě sám. Dášin manžel měl na drátě porodní asistentku a dělal, co mu řekla, dokonce se mu povedlo i bezchybně přešmiknout pupeční šňůru. Marc si večer před usnutím pustil pár klipů o porodu na youtube, a tak když viděl tu svoji Dášu, jak ji z rozkroku kouká hlavička, nezpanikařil a ujal se role porodní báby s gracií.

Oba tatínky obdivuju a jdu se asi taky podívat na youtubjkovej manuál Jak porodit v taxíku, abych jednou nekoukal.

Anglie - 2. den

Po ranní deštivé vycházce po Plymouth Hoe, kde se to jen hemží pomníky různým vojákům a námořníkům, Francisem Drakem a jeho porážce Neporazitelné Armady počínaje a R.A.F. konče, jsme se přesunuli ke schůdkům, z nichž sestupovali puritáni a byznysmani na loď Mayflower, aby založili Ameriku.


My jsme nastoupili na lodičku sice menší, ale o to nebezpečnější, aby si s námi vlny místního zálivu pořádně zahoupaly. Na Hoe byla vidět hlavně Citadela z občanský války a místní maják, kterej sem byl převezenej z moře spíš jako vyhlídková věž. Fotil jsem jako o život ale jen proto, že to je lepší než zvracet přes palubu.



Projeli jsme kolem několika válečnejch lodí a ponorek, ale mně se nejvíc líbily takový ty nárazníky, aby se loď neobouchala při přistání.



Tahle poslední loď se jmenovala Cornwall, a to proto, že řeka Tamar, jejímž ústím jsme jeli proti proudu, rozděluje Devon od Cornwallu. Tyhle dvě hrabství naopak spojujou dva mosty, silniční a železniční, u kterejch jsme se vylodili právě na cornwallskym břehu.


Odtud jsme se vydali k břehům Atlantiku, na Artušovskej hrad Tintagel, z jehož akropole, ale i od Merlinovy jeskyně jsou nádherný výhledy na mořský pobřeží.





Z Tintagelu jsme jeli do Dartmoorskýho národního parku. Pes baskerillský jako film působil na děcka asi dost pohádkově, protože tam tak trochu chyběly speciální efekty a triky, nicméně já jsem si to rád připomněl, četl jsem tu knížku jako jednu z mála jako čtenářskej analfabet ve svejch 14 letech v Jugoslávii. Když jsme teď vystoupili u jednoho lomu uprostřed Dartmooru, byla trochu mlha a bořili jsme se po kotníky do mokřin, takže to tu atmosféru docela i dotvářelo. V tom všeobecnym vlhku jsme pak viděli menhir, kamennej kruh a kamennou řadu. To mokro bylo ale přeci jen větší zážitek.


Poslední zastávka byl malej mostík v Postbridge, kterej jsem si ani nevyfotil, protože jsem ho viděl na fotce od Ríši a lepší by se mi nepovedla, zvlášť když po tom mostě pořád chodil někdo z naší výpravy. Cestou zpátky byl pro mě ještě velkej zážitek Duchy Hotel v Princetownu, kterej ve svý době postavili a taky v něm pak obsluhovali vězni ze zdější velký věznice pro válečný zajatce. Důvod: sir Arthur Conan Doyle v něm napsal začátek Psa baskervillskýho.

foto Ríchard Melichar

V Plymouth nás čekala duha a zde je na čase, abych pochválil svůj novej aparát gé desítku, protože ten před tím takhle hezky nikdy duhu nevyfotil.

Přijatý dámský gambit

Přivezl jsem si z Loun domů tátovu šachovou literaturu a hned jsem se dal do studia francouzský obrany. Pravda, Francouzi se většinou neubránili, ani Maginotova linie jim nepomohla, ale když hráli v roce 1834 s Angličanama korespondenční turnaj, s tahem 1. e4 e6 sklízeli úspěch. Dneska jsem to vyzkoušel na jednoho Brazilce a vyhrál jsem.

Ovšem včera jsem hrál s bílejma dámskej gambit a soupeř ho poprvý přijal, tak jsem byl zvědavej. Byl to Slovák zo Zákamennej, o osm let starší a asi o šedesát bodů lepší. A tý Brďo, takhle pěkně to skončilo, posledním tahem jsem bral před chvílí ještě králem pokrytýho střelce, a samotnýmu mi před tím hrozil mat druhym tahem:

Kocovina

Dlouho jsem se neopil, abych o sobě nevěděl; myslím, že naposledy, když mi bylo 26. Nicméně víc než párkrát jsem se od té doby napil tak, že mě následující několikadenní kocovina ve spojení se stresem hodila do stavu středně těžké fáze deprese místy s psychotickými stavy. Jen Věruška teď ví, jak se to projevuje a jsem rád, že mi pomáhá a nevidí ve mě blázna. A protože vím, že po chlastu se dostavuje přesně tahle akutní fáze, moc nepiju. Jenže někdy zvítězí euforie.

Jako minulej pátek. Nepotřeboval jsem moc, abych se zpil jak Nešporův kodex káže. Dneska je úterý a já mám pořád černý můry, stavy sklíčenosti a ještě horší věci. Snad už se křešu, začínají mě napadat i příjemný věci a jde mi i trochu se z toho vypsat.

Následující básničku nejen nikomu nevěnuju, ale ani neočekávám, že by ji někdo četl. Někde jsem teď v novinách zahlédl, že Mácha napsal Sabinovi, že někdy tři čtyry slova jako uzavřená skříňka chovají v sobě celý poklad.

A někdy je to skříňka Pandořina a neradno ji vůbec otvírat.

Když otrháš květ kopretiny,
dozvíš se jedině,
kolik marastu a špíny
a kolik prachu z rodné hlíny
je skryto v jedné květině.

Nemá mě ráda, má mě rád,
pravda je ve vině,
a kolik vin je, tolik pravd
a kolik pravd je, tolik hlav
leží schoulených lži na klíně.

Anglie - 1. den

Tentokrát se odjíždělo z Prahy, kde se nalodili studenti soukromýho gymplu Buďánka, který zřídila Mensa pro děti s IQ nad 130. Musel jsem se svými 110 body dát do hry všechny svoje letitý zkušenosti, abych je mohl se ctí provádět.

V Dunkerque jsme nocovali ve stejnym hotelu, kam mi před rokem Ivanka zavolala, že nám umřel táta. Letos mě naštěstí žádná podobná zpráva nečekala, a abych moc nevzpomínal, pustil jsem si francouzskou televizi a napadla mě ta myšlenka na noční prohlídky klášterem při baterkách.

Mírně po pátý ráno jsme vyrazili na trajekt a pak pěkně jižní Anglií na západ. Cestou jsme minuli městečko Farnborough, kde jsem jako ostřílenej průvodce uvedl zajímavost, kterou se člověk v těch tištěnejch průvodcích po Anglii nedočte, protože Angláni nechtějí moc jitřit vášně mezi nimi a Frantíky. Ve zdejším opatství sv. Michala je totiž pohřbenej francouzskej císař Napoleon III. a Frantíci by ho chtěli zpátky, nicméně opat hodlá ctít rozhodnutí císaře a jeho rodiny a nerušit jeho kosti.

První zastávka byla v Corfe Castle, což byl, dokud ho nedobyli, nedobytnej hrad. Dojel na zradu jednoho z posádky a byl pak rozvalen Oliverem Cromwellem, aby se už nikdy nemohl bránit. Ani dnes by se asi neubránil, ale musím uznat, že i ty trosky vypadají majestátně.

Našli jsme pak s Věruškou kousek od hradní brány krásnou zahradu, v jejíž zadní části stálo tohle.

Ano, je to hrad, tak jak vypadal, než ho Cromwell rozflákal. Zhruba 1:20.

Tady je ten model se skutečnym hradem v pozadí.

Z kostela se ozývala hudba a zahrada vyzývala k různejm sexuálním hrátkám.

Mám rád anglický katedrály, a tak jsem se těšil, že už podruhý v životě uvidím tu exeterskou. Jenže byla první neděle po svátku svatýho Jiří, a tak jsme Exeterem procházeli s procesím skautů i normálních dětí až ke katedrále, kde nám oznámili, že se tak jednu hodinu nebude smět dovnitř.

Prohlédli jsme si teda zatím nejužší uličku v Británii, která je sice ještě asi o 3cm užší než kadaňská Katovka, ale je mnohem hnusnější. Prošli jsme kolem hospůdky, kde napadl Dickense Samuel Pickwick a jeho klub a pokračovali jsme kolem pár dalších kostelíků až k domu, kterej se odstěhoval. Ustoupil silnici a převezli ho jako náš mosteckej kostel, ale jen o pár metrů.

Počkali jsme si ještě, až malej orloj naproti na kostele odbije pět a šli jsme zpátky ke katedrále. Tu pomalu opouštěly haldy dětí, ale smůla byla, že vstup byl pro veřejnost jen do 5pm, což, jak už víte, nám před chvílí odbilo. Nicméně, proklouzl jsem dovnitř a zmerčil někoho jako biskupa, a tak jsem neváhal a poprosil ho, jestli bychom si nemohli 10 minut prohlídnout katedrálu aspoň v jejím západním traktu. Neřekl ne, a tak jsme byli v katedrále sami, a to se jen tak někomu nepoštěstí.

Za zamyšlení stojí, že se každej pátek večer v katedrále schází tzv. noční církev, společenství věřících v Krista, který ale nechtějí jít stejnou rituální cestou jako obyčejný anglikánci. V katolickym kostele by to určitě nebylo možný. Trochu mi to připomnělo to papežovo zalíbení v předtridentskejch praktikách, který taky mají vnitřní logiku, ale zvnějšku vypadají jako zaprášenej obraz. Mám rád různorodost cest, a tu noční církev nejen uznává, ale přímo hlásá, a tím je mi blízká.

Soutěž o vzácné pivo

Když jsme tuhle projížděli kolmo Blovem, chtěl jsem Věrušce vyprávět příběh o Myslatovi, ale zapomněl jsem podrobnosti. Vytáhl jsem tedy z knihovny Neplacha, resp. kroniku, kterou tento opat opatovického kláštera, a v níž je příběh o Myslatovi zaznamenán. Docela jsme se začetli.

Neplachova kronika je taková bulvární snůška zajímavostí a nepřesností a hlavně je to důkaz, že se lidstvo nemění. Pořád jsou v kurzu drby a katastrofy spíš než podstatný a kulturní věci.

Léta Páně 1336
Filip, syn krále z Malorky, s dvanácti urozenými království vstoupil v předvečer Narození Páně do řádu bratří minoritů. V Čechách sotva míti od Kadaně, ve vsi řečené Blov, zemřel jakýsi pastýř jménem Myslata. Ten každou noc vstával, obcházel všechny vesnice v okolí, strašil lidi, vraždil a mluvil. A když ho probodli kůlem, řekl: "Velice mi uškodili, neboť mi dali hůl, abych se bránil před psy"; a když ho vykopávali, protože musel být spálen, nadmul se jako býk a hrozně řval. A když ho pokládali na oheň, kdosi popadl hůl, bodl do něho a hned se vyřinula krev jako z hrnce. Nadto když už byl vykopán a položen na vůz, spojil nohy k sobě, jako by byl živý. Když byl spálen, všechno zlo se uklidnilo. Kohokoli však volal v noci předtím, než byl spálen, jménem, ten do osmi dnů zemřel.
Téhož roku také zemřel papež Jan XXI. a za papeže byl zvolen Benedikt XII.

Léta Páně 1339
Za vlády krále Jana a jeho syna Karla, markrabího moravského, okolo svátku sv. Jakuba se objevilo nesmírné množství kobylek, přicházející z nejzazších končin Uher a Řecka. Létaly na křídlech po způsobu ptáků, nejen po Čechách a Moravě, ale také po Rakousku, Bavorsku a Francii, měnily místa a - což je nejpodivnější - přibývaly každodenně přirozeným rozmnožováním. Kam usedly, všechno sežraly.

Protože odjíždím na týden pryč, vyhlašuji soutěž o tatranku (či jinou sušenku) a lahvové pivo s podpisem výčepní/ho/ z Vinařské hospůdky U Karla, kde mají takovou otvírací dobu, že jsem si tam ještě nikdy nedal ani malý pivo (mají otevřeno dopoledne a pak od 19h.). Cenu předám spolu s plyšovým candátem a pugetem lučního kvítí na večírku výherců v mých soutěžích, asi až se Lada vrátí z Francie.

A zadání?

Napište zápis do kroniky za rok 2008 á la Neplach.

kralovskakadan.cz

Rád bych vám doporučil jeden zpravodajský server, s jehož správcem Markem Tesařem poslední dobou hodně spolupracuju.


Nedávno jsem tady psal o knize Jak jsem dělal reklamu. V ní Claude C. Hopkins vzpomíná taky na to, jak ho jako malého kluka, který si chtěl přivydělat prodejem knih, přijal starosta pan Resigue:

Byl jsem sirotek. Získal jsem upřímnou podporu všech našich nejlepších občanů svým úsilím vydělat si nějaké peníze. A od té doby jsem poznal, že této podpoře se těší každý mladý člověk. Muž, který dosáhl úspěchu, chce vidět i jiné úspěšnými. Každý, kdo celý život pracoval, chce vidět i jiné pracovat. Já jsem také takový. Dnes se ke mně hrnou nesčetní mladí lidé, ale vítaní jsou jen ti, kdo pracují, mladí muži i ženy. Hoch, který se baví za otcovy peníze, byl mně vždycky protivný... Někteří vlivem okolností si snad nemohou plně zasloužit své peníze, ale mají se o to aspoň snažit. Já nenávidím unuděné lenochy...
Dnes si uvědomuji, proč mne pan Resigue onoho rána tak zdvořile přijal. Byl jsem městský chlapec snažící se o úspěch. Nikdy ani v největším návalu práce jsem sám neodmítl přijmout takového chlapce nebo dívku...

Podobně píše na několika dalších místech a já jsem si při tom vždycky vybavil sebe na pohovorech, konkurzech, v soutěžích nebo jen prostě u někoho, od koho jsem něco potřeboval, a taky jsem si kupodivu vybavil některé otrávené obličeje studentů, když jim člověk nabízí spolupráci (třeba na Majálesu), a last but not least jsem si vybavil Marka Tesaře a přemýšlel, jestli mu ten elán ragbisty, který nekope, ale chce mermomocí položit merunu v brankovišti, neopadne, protože podrážení nohou bude víc než dost. Zatím neopadl a třeba na Majálesu bude díky Markovi paintballová střelnice na živý cíl. A tím živým cílem bude on, sám jde na trh s vlastní kůží, nechce jen naservírovat službu, co mu zprostředkují jiní. A to se mi líbí!

Ládik ví...

Rád bych popřál k narozeninám panu Vyskočilovi a poděkoval mu za to, co napsal. Už jsem měl tu čest s několika soubory převést do divadelní formy jeho Zrádce a zahrát jeho Autostop. Nicméně dílo nejnáročnější, nejabsurdnější a podle mého i nejgeniálnější na nás teprve čeká. Jsou to Bráškové. Srovnal bych jejich poselství s Trnkovou Rukou.

Inženýr Sanor, úplně normální člověk, který dolévá petrolej do vařiče, aby si mohl umíchat vajíčka k večeři, je od té chvíle přinucen přijmout absurdní vidění světa lidí, kteří ho navštíví. Když se jeden z nich po nějaké době urazí a zamkne se na záchodě, druhý pak nařkne inženýra Sanora, že za to může on. Přemlouvání Ludvy (tak se jmenuje postava na toaletě) je vrcholem absurdity celé povídky, a tak doufám, že najdu herce, kteří by se s těmi dlouhými monology Ludvy a Ládika (to je ten druhý návštěvník) popasovali. Po dlouhém mlčení, které se ze záchoda ozývá, vlastně spíš neouzývá, následuje tato pasáž:

Neobyčejný život

„Nezničitelná bába“ Antonie Hegerlíková byla hostem v novém dokumentu o osudech českých herců. Televizi jsme zapnuli jen kvůli žehlení a jsem teď strašně rád, protože šestaosmdesátiletá herečka mi dodala energii, kterou jsem od pondělka vybryndal.

Moc mě taky pobavilo, když Vilma Motlová vyprávěla, jak paní Hegerlíkové vyložila karty den před zájezdem do Kadaně a předpověděla jí, že do 24 hodin potká nějakou svou bývalou velkou lásku. Druhý den se tedy jelo k nám, a protože bylo vedro, šli herci na kadaňskou plovárnu. Chybělo půl hodiny do předpovězených čtyřiadvaceti a Tonička se smála, že na ni karty neplatí. A v tu chvíli potkala svou velkou lásku z Bratislavy, jejího rodného města.

Dokumenty jsou koncipované po vzoru Života a díla skladatele Foltýna, o kterém jsem tu onehdy taky psal. Škoda, že jsem Nárožného propásl a že třetí díl s Bohdalkou neuvidím, protože budu za kanálem. Na Jiráskovou a Abrháma tu ale už zase budu, tak je aspoň na co se těšit.

P.S.: Přiznávám, že jsem toho moc nevyžehlil.

Džezové hlavy

Filip Spálený a Bharata Rajnošek v klubu na Střeláku

Soběslav rok poté

Před rokem se táta opil naposledy. Nestihli jsme si říct sbohem, ale o to asi nejde. Loučení je vopruz! Ani tenhle víkend jsme nebyli v Soběslavi truchlit.

Když jsme dorazili, šli jsme se projít tam, kde táta kupoval jako kluk rohlíky. Je to cestou na gympl (kterej, ač na o nevypadá, navazuje na tradici gymnázia, co tu založil už Petr Vok), odkud z druhýho patra tátovi vyhodili spolužáci přezůvky z okna.


Pak jsme se stavili v hospodách, kde si začínal jako kluk přivydělávat hraním na harmoniku, a kam nepřestal chodit do smrti. A taky jsme se stavili u kina, kam mě vzal táta poprvý na Vinetoua.


Město zrovna žilo cyklistickým závodem, stihli jsme starší dorost a muže.





Tetě jsme přinesli z cukrárny Mozartovy koule a tátovi jsme pak na hrobeček přinesli macešky v květináči. Teta ještě našla takovou hezkou umělou kytku na hřbitovním kompostu, a tak jsme vtipkovali, že by se táta nezlobil, protože si celej život schovával zbytečnosti a nic nevyhodil, dokud se to úplně nerozpadlo. Já jsem si zase ráno vzal jednu děravou ponožku, taky trochu jako vzpomínku.

Sóběslav, Sóběslav, překrásné město, neplač holka nenaříkej, moje nevěsto, zpívával nám táta ve škodovce cestou z Kadaně na jih. A nás nikdy nenapadlo, že by se to mohlo zpívat o Boleslavi. Ani teď ne.

Věřím, abych hledal

Včera mi zazvonila zvláštní připomínka. Dal jsem si jí tam asi před rokem, když jsem si koupil vysokoškolská skripta bohosloveské fakulty s názvem Fides quaerens intellectum (Víra, jež hledá porozumění). Zněla: Anselm z Canterbury 900 let. Dnes je to tedy 900 let ode dne, kdy zemřel autor výše jmenované knihy Anselm z Canterbury, arcibiskup, který se jako jeden z mála stavěl proti křížovým výpravám.

Vytáhl jsem tedy tu knížku z knihovny a vzal jsem si ji do práce. Dneska jsem potkal kancléře litoměřiské diecéze, jímž je po dr. Mackovi P. Jiří Hladík, rytíř řádu křížovníků s červenou hvězdou, a z rozhovoru s ním jsem si spočítal, že to s církví jde od desíti k pěti, resp. od pěti k nule. V Litoměřicích se prý teď každou neděli konají mše podle tridenstkého ritu, tedy v latině, s knězem otočeným od lidí a hlavně s požehnáním papeže Benedikta. Možná papeži křivdím, má rád kočky, a tak mu nemusí být svododná vůle úplně cizí. Často se vyjadřuje v tom smyslu, že se jen musí dát svoboda staromilským katolíkům. Jenže kam až ta staromilnost půjde? Bojím se, že ne daleko od středověku.

No nic, jsem součástí církve, a tak si pro dnešek jen poplácám záda důtkou z Anselma Canterburského, když už jsem si takhle před osmou v práci udělal čas na četbu:

Až dosud se, Pane, skrýváš mé duši ve svém světle a ve své blaženosti, a proto se má duše potácí ve svých temnotách a ve své bídě. Rozhlíží se, ale nevidí tvou krásu. Naslocuhá, ale neslyší tvůj soulad. Čichá, a necítí tvou vůni. Chutná, nepoznává však tvou chuť. Hmatá, ale necítí tvou hebkost. Máš to v sobě, Pane Bože, svým nevýslovným způsobem, a věcem, jež jsi stvořil, jsi to dal jejich vlastním způsobem, přístupným smyslům. Ale smysly mé duše jsou dávnou nemocí hříchu ztuhlé, strnulé a zanesené.

Anselmovi se v jeho hlavní myšlence nejspíš podobám. Nehledám totiž víru, ale hledám skrze víru. Ale jsem rád, že se mi kněz při mši dívá do očí, přestože chápu důvody, které vedou papeže k pocitu, že je to špatně. To je ale na delší zamyšlení.

Čteme si teď s Věruškou knižně vydaný rozhovor s Janem Sokolem, který by se měl v září zúčastnit Kirwitzerových dnů. Začínal jako zlatnický učeň, později dlouho působil ve Výzkumném ústavu matematických strojů, až se nakonec stal profesionálním teologem. Určitě se ho zeptám, co mu přineslo studium Anselma z Canterbury.