Stopem do Itálie - Intermezzo

V Padově jsme bydleli v hostelu. Byla tam spousta mladých lidí, mladých rodin s dětmi, ale i jeden starší Američan. Poprvé jsme ho potkali ve společenské místnosti a pak dvakrát na snídani. Vždycky měl kolem sebe ty mladé studenty a krmil je tím, kde mohou co vidět, takže odcházeli ze snídaně nasyceni hned dvakrát. Doporučoval jim všemožné památky nejen ve městě, ale i po celé Itálii, dával jim i praktické rady, jako kudy se kam dostat, odkud je co jak vidět a kolik se dá kde ušetřit, a dělalo mu dobře, když vypadal jako světoběžník. Upozornil jsem na něj Věrušku a spolu jsme přemýšleli, co nám na tom tak vadí, když jsme sami na cestách stejně jako on.

Čtu teď dopisy Henryho Millera, které psal Anaïs Nin, což je velmi zajímavé čtení a taky si z něj dělám výpisky pro některý z dalších článků. Nicméně, dnes jsem se dočetl k místu, kde Henry a Fred (nikdo jiný než Carl z Tichých dnů v Clichy, narozený ve Vídni českým Židům) večeřeli přímo naproti nejznámějšímu zámku na Loiře v Chambord, a řekl jsem si, že jej tu otisknu hned začerstva jako intermezzo v našem cestopise.

Starší, užvaněný a zcestovalý Francouz požádal Freda a mě o dovolení, aby si k nám mohl přisednout. Srdečně jsme souhlasili. Za chvíli už tlachal ostošest, a nikoli nezajímavě (pro mě), a upozorňoval nás, co je kde ve Francii k vidění ... oltářní výklenek epochy, Madonin prst, římské sloupoví, goblén z dvanáctého století, atd. Hrubě jsem ho přerušil uprostřed přednášky a řekl jsem jako pravý Američan: „Tyhle věci mě nezajímají, ani co se za nehet vejde.“ Užasle na mě pohlédl. Rozšířil jsem to. „Musím takové věci vidět v nějakém živoucím prostředí.“ dodal jsem . „Musí být kolem nich lidé, krajina, život, domy, věci, které jsou zajímavé samy o sobě, svou věčnou přítomností, abych tak řekl. Nehnu se ani o píď, abych se podíval na nějakou zříceninu nebo pamětihodnost. Chci se s nimi setkávat nahodile, neúmyslně. a ne je vyhledávat. Nejsou pro mne ani trochu důležité. Voila.“

Henry mě zase nezklamal.

Sergej Michalkov

Dohromady složil slova tří hymen, dvou sovětských a té současné ruské. Poprvé byl vyzván k otextování starší bolševické hymny v roce 1943, protože Stalin usoudil, že na Internacionálu se ruským vojákům špatně umírá a že mnohem blaženěji se jim bude umírat na trochu vlastenečtější píseň. V ní samozřejmě nesmí chybět pár slůvek o samotném bolševickém báťuškovi.

Нас вырастил Сталин — на верность народу,
На труд и на подвиги нас вдохновил!

Po Stalinově smrti a odhalení jeho kultu osobnosti se tahle slova do krámu nehodila, a tak od roku 1955 do roku 1977 se hymna hrála jen instrumentálně. Pak ale Brežněva napadlo, že je to chyba, a tak byl Sergej Michalkov vyzván, aby text oprášil, vynechal Stalina a nechal tam jen Lenina (ale za to dvakrát). V roce 1990 Rusko adoptovalo jako hymnu Vlasteneckou píseň, ale ta zase nebyla tak úderná, a tak si Rusové v roce 2000 prosadili návrat k sovětské hymně. Ta ale potřebovala nový text, a protože Sergej Michalkov (btw. otec slavného Nikity) byl pořád ještě naživu, posloužil svému národu dotřetice. Čtvrtou hymnu už nesloží. Dnes ve věku 96 let v Moskvě zemřel.

Sňatky s Navenkem

Nicméně méně je někdy víceméně více

Před 230 lety byla ve Francii vydána Deklarace práv člověka a občana. Jen tak pro zajímavost několik z jejích 17 (!) článků.

1. Lidé se rodí a zůstávají svobodnými a rovnými ve svých právech. Společenské rozdíly se mohou zakládat pouze na prospěšnosti pro celek.

4. Svoboda spočívá v tom, že každý může činit vše, co neškodí druhému. Proto výkon přirozených práv každého člověka nemá jiných mezí než ty, které zajišťují ostatním členům společnosti užívání týchž práv. Tyto meze mohou být ustanoveny pouze zákonem.

6. … Zákon má být stejný pro všechny, ať už poskytuje ochranu či trestá. Všichni občané, jsouce si před zákonem rovni, mají stejný přístup ke všem hodnostem, veřejným úřadům a zaměstnáním, podle svých schopností a jen na základě rozlišení, která vyplývají z jejich ctností a z jejich nadání.

10. Nikomu se nesmí dít újma pro jeho názory, i náboženské, ledaže by jejich projev rušil pořádek stanovený zákonem.

11. Svobodné sdělování myšlenek a názorů je jedním z nejdrahocennějších práv člověka, každý občan může tedy svobodně mluvit, psát, tisknout, jest se mu však zodpovídat za zneužívání této svobody v případech zákonem stanovených.

12. Záruka práv člověka a občana vyžaduje existenci veřejné moci; tato moc je tedy zřízena ve prospěch všech a ne tedy k osobnímu užitku těch, kterým je svěřena.

15. Společnost má právo žádat na každém veřejném úředníkovi počet z jeho činnosti.

17. Protože vlastnictví je nedotknutelným a posvátným právem, nikdo ho nemůže být zbaven kromě případu, kdy by to vyžadovala zákonně zajištěná veřejná nezbytnost, a pod podmínkou spravedlivého a předchozího odškodnění.

Kolik zbytečných slov je v jiných ústavách a deklaracích.

Stopem do Itálie - den třetí /II. část/

Mario Bevacqua nás nejdříve odvezl na druhou stranu Kalábrie, zpátky k Tyrhénskému moři, které pak lemuje dálnice až do městečka Villa San Giovanni. Bylo jasno a tak se nám naskytlo množství krásných pohledů na pobřeží, nejkrásnější snad u Scilly, což je jeden ze dvou výběžků proslavených z řeckého bájesloví. Když chtěl říct antický Řek, že šlápnul z bláta do louže, prohlásil, že přejel ze Scylly do Charybdy. Pro Řeky to byly dvě mořské příšery, kterým se téměř nedalo uniknout. A kdo proplul, musel mít na Olympu tlačenku nebo někoho příbuzného.

Celou cestu se mi vybavovalo, jak jsme jednou stopovali s Lenkou z Neapole na sever a náš řidič nás vyhodil na výpadovce na Modenu. Měli jsme ještě časovou rezervu, a tak jsme se rozhodli prohlédnout si tohle městečko, na jehož předměstí se narodil pekařský synek Luciano Pavarotti. Zastavil nám příjemný pár, a přestože to bylo jen deset kilometrů, sblížili jsme se a po krátkém rozhovoru nám oznámili, že dnešní noc strávíme u nich. Odvezli nás do centra Modeny, sdělili nám svoji adresu a číslo autobusu, který nás k nim doveze a odjeli s našimi těžkými krosnami domů. Jmenovali se Ale a Paola a oba pracovali jako profesoři na boloňské univerzitě. Večer nám připravili večeři o třech chodech a docela nás opili vynikajícím vínem. Bavili jsme se o Itálii, zejména o té jižní, kterou jsme měli v čerstvé paměti a Ale s Paolou nás přesvědčovali, že musíme jet na Sicílii, že to je nejsrdečnější oblast Itálie, kterou znají, resp. že už to vlastně ani není Itálie. Tehdy ve mně vykřesli jiskřičku touhy dostopovat někdy na Sicílii. Druhý den nás odvezli do Boloně, kam jsem toužil právě kvůli té univerzitě, nejen protože je nejstarší na světě, ale i kvůli tomu, že tam učil a snad ještě učí Umberto Eco. Ten napsal pár analýz i o románu, který přesně před sto lety napsal Luigi Natoli o sicilské sektě Beati Paoli, jánošíkovské předchůdkyni dnešní Mafie. Název sekty se prý odvozuje od Františka z Paoly, kterému se říkávalo Beato Paolo. To jsme ale ještě netušili, kde Paola leží, ani že za pár dní budeme stát u místa, kde se tento pro nás exotický světec narodil.

Blížili jsme se totiž teprve k přístavišti v městečku, které nese moje jméno v italštině a odkud je denně vypravováno několik desítek trajektů na Sicílii a zpátky. S Elí jsme byli před třemi lety blízko, až dole pod Tarentem, ale dál jsme se nedostali. Nenastudoval jsem si nikdy, jak je to s přepravou na Sicílii zařízené, ale my jsme jeli kamionem, a tak jsme strach neměli. Když tak dáme řidičovi pár babek, jestli to bude na pasažéry. Asi nebylo, za kamión se nicméně platí něco přes 60 Euro. To, co se mi v Modeně zdálo jako sen, bylo teď pravdou. A naše loď se symbolicky jmenovala Fata Morgana.















A večer jsme uléhali na pláž ve vesničce Fondachello na úpatí Etny.

Jak vyzrát na přísloví

V mém pokusu zcela jednoduchém
nejdříve najdu jehlu v kupce sena
a až ta jehla bude slavně nalezena,
velblouda nechám prolézt jejím uchem
tak, že jím nejdříve jen komár proleze
a velblouda z něj udělám hned posléze.

Stopem do Itálie - den třetí /I. část/

Usínali jsme a nad Římem se skvěl měsíc v úplňku. S Funèsem, který se ve skutečnosti jmenoval Roberto, jsme se domluvili, že se po krátkém noclehu k němu nalodíme ve 4.30 ráno. A tak jsme se nařídili budíky a opravdu jsme ještě před rozbřeskem stepovali u korby „našeho“ kamionu. A vycházející slunce nám po pár hodinách posvítilo na Vesuv. To bylo nejzazší místo, kam jsem dostopoval s Lenkou. Tehdy jsme tu ale dlouho nepobyli, prohlédli jsme si Neapol a pak jsme měli docela trable se odtud vymotat. Roberto nás s Věruškou hodlal odvézt ještě pěkný kus cesty na jih.

Měl zvláštní zvuk klaksonu – jako když houká mašina, a tím každou chvíli upozorňoval řidiče a silničáře na vozovce, že jim buď náruživými gesty chce sdělit, co si o nich myslí, nebo v případě protijedoucích kamioňáků, že jim bude volat vysílačkou. A ze všech měl tak trochu srandu, to měl s tím Funèsem taky společné. Jak jsme se blížili místu, kde nás měl podle plánu vysadit, snažil se nám přes vysílačku domluvit pokračování. Jednoho řidiče už měl docela na lopatě, ale nakonec nás odmítl, a tak si vyslechl spršku nadávek, protože nechtěl, abychom díky němu byli fortunati, ale fortunatissimi. To už jsem mu docela obstojně rozuměl.

Pumpa před sjezdem na Lamezia Terme, město vzniklé v roce 1968 fúzí tří městeček, byla nejjižnějším bodem, kde jsme oba s Věruškou v našich životech byli. Moc romantické místo to ale nebylo, a tak se nám nabízely dvě možností. Buď se po tak dlouhé cestě hned snažit dojet do vysněného cíle, jímž byla Sicílie, nebo to stočit k moři a pak se nějak dostat po pobřežní silnici do cípu italské nohy. V odpolední výhni jsme zvolili druhou variantu. Na ceduli s nápisem MARE se Italové docela chytají, většinou se jede do čtvrthodiny a můžete si být jistí, že váš řidič zabrzdí o písek. Nejinak tomu bylo v tomto případě. Jen jsme si ale neuvědomili jednu věc: že jsme v nejužší části Kalábrie, která odděluje Tyrhénské a Iónské moře. A tak nás mladý Ital svým fiátkem odvezl na pláž v Catanzaro Lido u Iónského moře, čímž nám trochu zhatil plány, protože odtud se dolů na Sicílii dostává mnohem hůř. Navíc, jak jsme přejížděli, z břehu na břeh, postupně se docela seriózně zatahovala obloha. Moře jsme si ale užili: jak se horšilo počasí, narůstaly vlny a to mám rád. Věruška se ale vln, které dorůstají větších rozměrů než na prunéřovském koupališti, bojí, a tak jsem ji musel do moře dotáhnout jak zelený aktivista raněnou karetu. Mám zákaz z téhle záchranné akce zveřejňovat fotky, takže jen pro ilustraci počasí:


Jen co jsme oschli, vydali jsme se stopovat, abychom do večera utekli počasí. Byli jsme kousek od Crotonu, kam jsem se chtěl vždycky podívat, jelikož tam měl svoji školu Pythagoras. Nicméně letos jsem si předsevzal potkat Archimeda, a tak měl můj oblíbený vegetarián smůlu – jedeme na jih. Třeba do rodiště Tommase Campanelly, o jehož Slunečním státě jsem tu jednou psal. Uvidíme.

První a poslední setkání s mafiánem bylo skrze jednoho egyptského přistěhovalce, který, když nás viděl stopovat na Reggio di Calabria, nám radil, abychom si vzali Pullmana. Vytušili jsme, že je to autobus, asi nějaká místní firma (až časem jsme se ze slovníku dověděli, že pullman je prostě italský výraz pro dálkový autobus všeobecně). Dalo nám docela práci vysvětlit tomu mladíkovi, že jsme stopaři a spíš než o cíl nám jde o prostředek. A v průběhu toho vysvětlování od nás najednou ten Egypťan odskočil a připálil cigaretu procházející gorile. „Local mafian“ – řekl na vysvětlenou.

Chvíli jsme ještě stopovali a najednou nám zastavil chlápek s menším návěsem, na kterého jsme čekali. Když jsme mu řekli, že bychom postupně chtěli až na Sicílii, řekl, že tam jede a že můžeme jet s ním. Ráno jsme tedy viděli Vesuv a večer jsme uléhali přímo na úpatí Etny. Ale tenhle kousíček cesty si nechám do dalšího článku, protože na překonání úžiny mezi Itálií a Sicílií jsem se těšil od jedné noci, kterou jsem s Lenkou strávil jednou v severoitalské Modeně. Ale o tom taky až příště.

Skočná není jenom polka

Včera jsme si s Věruškou pouštěli vzájemně oblíbené písničky a skladby. Pak jsme poslouchali náhodně a poznali tak např. skupinu The Hollies, která se od 60. let nikdy nerozpadla, nebo The Searchers, kteří byli v r. 1987 v Praze. Před znalci muziky 60. let bychom si samozřejmě uřízli trapnou ostudu, ale zároveň jsme si uvědomili, kolik toho ještě neznáme z věcí, bez jejichž zhlédnutí nebo poslechnutí bychom neměli nebo spíš nechtěli umřít. Na jednu takovou věc jsme narazili až dnes. Nehledě k tomu, že jde o věc slavnou či spíše přeslavnou, kterou možná mnozí z vás viděli, její kvalita mě přiměla k tomu dát ji sem pro ty, kteří tu čest jako já neměli. Pro nedočkavce dnešní doby, po úvodní půldruhé minutě, kterou zaplní zpěv Caba Callowaye III., přijdou na scénu Nicholas Brothers (píše se válečný rok 1943), jejichž neuvěřitelná sestava končí v ještě méně uvěřitelném finále. A po zhlédnutí stojí za to, pustit si to i na úplně jinou muziku skupiny Contours, kde vyniknou některé taneční prvky, které při tom soustředění na step nepostřehnete.

Stopem do Itálie - den druhý

Druhý den bude stručný a bez obrázků. Byl o cestě. Po snídani v hotelu, v jehož chilském jmenovci našel smrt nesmrtelný major Hradec, jsme se jen chvíli kochali krásným výhledem na protilehlé alpské svahy.


Přešli jsme celou jižní část Tarvisia, kde byl celkem slušný nájezd na dálnici, a tak nás na ni po chvíli vyvezly dvě Rakušanky. Vyhodily nás na pumpě za Udine, na které nikdo nestavěl. Na rozlehlém parkovišti stálo jejich auto osamocené. Holky se šly vyčůrat, a tak jsme usoudili, že přeci jen pumpa funguje a snad na ni tedy někdo zabloudí. Frekvence byla tak jedno auto za pět minut, ale déle než půl hodiny to naštstí netrvalo. Navíc už se roztrhala obloha a směrem na jih slibovala lepší tempo (italsky počasí). Vzal nás další rusky mluvící řidič, tentokrát rumunský Ukrajinec (sám si ale říkal ukrajinský Rumun). Měl všude ikonky svatých a hrozně se divil, že Věruška není ani katolička ani pravoslavná (jako on) ani žádná jiná institucionalizovaná. Jel nakládat do Verony, a tak nás vyhodil na velký pumpě před Padovou, kde se dá stopovat na jih. Jenže Marco, jenž nám zastavil, jel na Veronu, a tak jsme se nechali vyhodit na pumpě u Soave, kde jsme se stavovali loni. Je to před tou osudnou veronskou dálniční křižovatkou, kde jsme to potřebovali stočit na jih. Stopovali jsme na šipky a na SUD, a tak když nám náš další řidič řekl, že jede na Milán, byli jsme trochu překvapeni. Bylo to asi nejluxusnější auto, kterým jsme jeli a jeho majiteli očividně nešlo o čas, a tak nás odvezl až na první pumpu naším směrem. A tam se to stalo.

Nějakou dobu to vypadalo beznadějně, bylo pět hodin odpoledne, a tak jsme si řekli, že Sicílii asi budeme muset vzdát a že pojedeme na Rimini. Protože stop stál za prd, šel jsem zaměstnankyni pumpy pomoct s přeházením asi padesáti pytlů s odpadky z takového pojízdného vozíku do čerstvě přistaveného kontejneru. Trochu jsem se zamatlal pomerančovou šťávou, co z některých těch pytlů vytékala, a paní mi pořád říkala, ať toho nechám, že ona to zvládne a že má na to odění a rukavice. S každými dvěma až třemi pytli se muselo vyjít několik schodů a pytle se vrhali přes plot. Když jsme to dodělali, oddechl jsem si a s Věruškou jsme si tajně, aby to Pánbůh neslyšel, sdělili, že by se ten dobrej skutek mohl proměnit v dobrej stop. Ale nic. Asi za deset minut, se objevila paní s dalším plným vozíkem odpadkových pytlů. Váhal jsem, ale pochopil jsem, že je to zkouška. A tak jsem zase vyrazil na pomoc. Ve chvíli, kdy jsem do kontejneru vhodil první pytle, zavolala na mě Věruška, že nám zastavil kamion.

Roberto vypadal naprosto stejně jako Louis de Funès, dokonce i stejně temperamentně mluvil. Bohužel pro nás - jen italsky. Vytáhl jsem proto slovník a vysvětli jsem mu, že bychom chtěli k moři někam na tu stranu, jak je Rimini. Moře tam nemám rád, ale druhý den by se dalo sjet trochu jižněji, a tam to jde. Říkal, že nás tedy vyhodí, u Bologni. „A dove ty?“ vypadlo ze mě. „Dove io? Calabria!“ Otočil jsem se na Věrušku. Kalábrie! To je špička nohy. „Possiamo andare con te?“ jestli jako s ním můžeme až tam. „Nessun problema!“ Ještě jsem se ho zeptal, kde tak hodlá spát a on řekl, že někde u Říma. A tak jsme druhý den o půlnoci dorazili na pumpu u Říma a šli jsme si na čtyři a půl hodiny lehnout na přilehlou mýtinu, na kterou snad byli kamióňáci líní chodit čůrat.


Dobrý skutky se vyplácej.

Pokračování příště...

Rekordy a soutěž na konec

Lámání a trhání rekordů tvoří ducha dnešní doby. Na světové úrovni si ho sám sobě utrhnul Usain Bolt, na té naší národní třeba plavec Vítek zlomil Venclovského, na té naší kadaňské máme třeba nejužší uličku a nejvíc katů na jednom místě a na té osobně matrimoniální jsme si s Věruškou trhli rekord ve stopování. Ale ještě jiné tři rekordy mě za poslední týden potěšily.

Jednak ten, že anglická wikipedie pokořila třetí milion v počtu hesel. Brousil jsem si zuby na ten kulatý článek se svou Valčí, ale vyfoukla mi ho nějaká norská herečka a režisérka. Budu zase mít šanci zhruba za dva roky, až se budou lámat čtyři miliony.

Druhý rekord je osobní. Moje Elo v šachu se dlouho pohybovalo mezi 1400 a 1500. V lednu jsem se poprvé dostal nad 1500, ale trvale jsem se nad touto hranicí usadil až od května. Od té doby vzhlížím k šestnáctistovce, ale přestože jsem se párkrát ocitl blízko, vždy se našel šachista, který mi ukázal, kam zatím patřím. Když jsem se vrátil z Itálie, měl jsem 1561 bodů. Odehrál jsem od té doby pět partií a žádnou neprohrál, takže ten měsíční odpočinek měl kladný efekt. Nicméně čtyři z pěti soupeřů byli papírově slabší, tak jsem jen potvrzoval předpověď. Na překonání magické laťky jsem si tedy vybral symbolicky hráče se 1601 bodem – vlastně on si vybral mě, což mi přijde ještě symboličtější. Já měl v tu chvíli 1592. Začal jsem s bílými dámský gambit, moji nejsilnější hru. V první třetině jsem byl o dva pěšce slabší a to proti papírově silnějšímu soupeři v téhle bodové kategorii znamená téměř jistou sebevraždu. Nicméně soupeř dlouho přemýšlel a dostával se do časové tísně. Pak přišel rozhodující tah. Po soupeřově dle mého názoru nesmyslném a chybném tahu králem, jsem zahrál takto:


V partii to byl 17. tah:

1.d4 Jf6 2.h3 d5 3.Jf3 e6 4.Sg5 h6 5.Sh4 c5 6.c4 dxc4 7.Jc3 a6 8.e4 g5 9.Sg3 b5 10.a3 Jc6 11.d5 exd5 12.exd5 Je7 13.d6 Jf5 14.Se5 Jxd6 15.De2 Se6 16.Vd1 Kd7? 17.Je4! Jfxe4 18.Sxh8 Jf6 19.De5 Jfe8 20.Dxc5 f6 21.g4 Dc7 22.De3 Vd8 23.Jd4 Sf7 24.Jf5 Kc8 25.Df3 Da5+ 26.Ke2 Dc7 27.Da8+ Db8 28.Dxa6+ Db7 29.Da5 De4+ 30.Je3 Jc7 31.Vh2 c3 32.Dxc3 Sc4+ 33.Ke1 Ve8 34.Sg2 De6 35.Dxf6 Dxf6 36.Sxf6 Je4 37.Sxe4 Vxe4 38.Vd8+ Kb7 39.Vxf8

Když mi po chvíli napínavého přemýšlení nakonec koně vzal, dobral jsem si věž a začala urputná materiálně vyrovnaná bitva. Dá se s trochou nadsázky říct, že soupeř dal za koně celé království. Pozice se zamíchala a já si černého svazoval do stále užší oprátky. Čas mu odsýpal rychleji než mě, a tak začal dělat chyby, po nichž pár sekund před vypršením své půlhodiny vzdal. A já mám teď 1602 bodů! Jsem si téměř jistý, že se po následujících partiích vrátím do patřičných mezí, ale pochlubit jsem se musel.

No a teď je čas na Váš rekord. Souvisí s tímhle:


Můžete se stát 1000. návštěvníkem mé stránky věnované Rudovi. Pokud se jím opravdu stanete, vyfoťte si stránku s číslem 1000 v počítadle a když mi ji pošlete, zaplatím vám jako výhru Rudův oblíbený drink – velkej rum a malý kafe (a nebojte se, všichni výherci z mých soutěží se nakonec dočkají!).

Stopem do Itálie - den první

Byly doby, kde jsem do Itálie stopem vyrážel z Budějovic přes Linec a Solnohrad na Villach. Už dlouho ale dávám přednost cestě z Plzně přes Mnichov Brennerským průsmykem. Letos jsme to s Věruškou nechtěně zkombinovali.

Ráno 3. srpna jsme vyrazili se spřežením našich třiapadesáti ořů skrytých pod kapotou vozu Suzuki Swift, kterému Věruška říká domácky Jonatán (jednak kvůli tomu Swiftovi, jednak že se to hodí k našemu kocourovi) z Kadaně do Plzně. Nakonec jsme dali na mě a zaparkovali Jonatána na Nové Hospodě, kde se dá rovnou stopovat směrem na Rozvadov. Je zajímavé, že přestože jsem na Rozvadov stopoval už aspoň pětkrát, ještě jsem přes něj stopem nejel. Ani tentokrát.

Paní Blanka Weichselbaum nás vzala do Mnichova přes Folmavu a Řezno, kudy jsem nedávno jel s Pavlíkem, jehož tu musím připomenout alespoň touto fotografií.


Paní Weichselbaum se do Německa přivdala ještě před rokem 1968, dlouho žila v Mnichově, nyní u Stuttgartu, ovšem v Mnichově má jednu dceru, druhou pak ve Vídni a rodinu v Praze, takže je to typická Středoevropanka. Její vyprávění o Sicílii a o tom, že se několikrát převezla z Palerma do Janova lodí, nás zlákalo k těm nejodvážnějším myšlenkám, které se ale vzhledem k vyměřenému času dovolené zdály jako fata morgana. Ještě nám vyprávěla o jednom dirigentovi nějakého švédského královského hudebního tělesa, který trávil své dovolené na zotavenou jako řidič dálkových autobusů. Taky blázen.

V Mnichově jsme dlouho nečekali, protože nás paní Blanka hodila na poslední pumpu na ringu kolem Mnichova před odbočkou na Rakousko. S kamioňákem Arturem jsme chvíli hledali společnou německou řeč, až z něj vypadlo, že je to v Německu 18 let žijící Rus, a tak jsem oprášil, co mi zbylo z ruštiny po profesoru Leonidu Kaluginovi, kterého smetla revoluční vlna 1989 (i když nebyl příbuzný s tím známým velitelem KGB), takže jsem si ho užil jen v prvním ročníku. Na „Kudá vy idióte?“ to stačilo. Artur vzpomínal na české Jawy, je mu líto, že už se nevyrábějí. Co se jich doma v Saratově neproháněli. Zaujalo mě, že Volgogradu říkal Stalingrad.


Když nás Artur ze Saratova (tedy dnes již z Ingolstadtu) vyhodil na mé oblíbené pumpě Irschenberg, z níž jsem zatím vždycky jel už rovnou do Itálie, tentokrát důvody k optimismu byly pramalé. Alpská obloha byla od horizontu k horizontu pokryta hustými oblaky z nichž pršelo proudem. Bez deštníků a bez pláštěnek jsme byli namydlení. Naštěstí v obchůdku na pumpě měli deštníky, a tak jsme obětovali 14 Euro a stoupli si na rozcestí za pumpou. Stáli jsme tam asi hodinu a už na nás šly chmury, když nám zastavil poslední řidič dne a splnil očekávání, které se zatím vždy (až na rok záplav, kdy jsme s Vančísem vykysli na Rožmberku a nemohli ani dál ani zpátky) naplnilo: Druhé stopařské ráno být v Itálii. Jenže náš německý šofér s italskou značkou na svém služebním BMW 320d nejel Brennerským průsmykem, ale přes Salzburg na Villach. Mastil to s námi 170km/h a podstatnou část cesty řídil nohou, resp. levým kolenem, jelikož rukama kouřil, telefonoval a neustále něco hledal po autě. Pracoval v tunelářské firmě a na důkaz toho, že jejich oboru se krize nedotkla mi nabídl dobře placenou práci. Pozor! tunelářskou firmou myslím firmu, která staví tunely v Alpách, jeden metr za 400tis. Euro. Odmítl jsem, ale nabídku zajištění hotelu v cílové stanici, italském alpském sídle Tarvisiu jsme neodmítli, protože nejen že celou cestu nepřestávalo pršet, ale v radiu hlásili něco jako lokální alpská tornáda. Ve 22:22 jsme překročili hranici Itálie a o dvacet minut později jsme byli před hotelem Bellavista, kde nám vyjednal přátelskou cenu 50 Euro za oba i se snídaní.


Bella vista znamená krásný rozhled, nicméně v našem počasí se nám ráno nenaskytlo před očima nic zvláštního. Ale to už předbíhám. Pokračování příště.

Ve svatební den

podle Paula Forta

Ta dívka náhle skonala

skonala ve svatební den,

tak její tělo přikryli

přikryli bílým rubášem.

Pak do hrobu ji pohřbili

pohřbili pod studenou zem

a nechali ji samotnou

samotnou s jejím milencem.

Po čase na hrob chodili

chodili zpívat s úsměvem:

„Nám osud rovněž pomaže

pomaže čela popelem

jako té dívce nešťastné

nešťastné ve svatební den.“

Itálie 2009 /I./

Na naší poslední cestě jsme si s Věruškou splnili stopařský sen, pokořili svoji stopařskou metu.

Tak jako při minulé cestě autostopem, shrnul jsem naše počínání do takové krátké bilnační zprávy. Samotné nás překvapila natolik, že máme co dělat, abychom jí uvěřili.

Počet aut: 23 (všechny je máme podepsané, dorozumívali jsme se anglicky, německy, rusky, česky, slovensky a na cestě zpátky už jsem si dokázal povídat o počasí a o našem dobrodružství docela obstojně i v italštině)
Km stopem: 3.661 (+ nějakých 1.500km veřejnou dopravou, tedy dohromady neuvěřitelných 5tisíc km, což je víc než z New Yorku do San Francisca)
Počet dní na cestě: 12 (z toho tři dni v Padově)
Nejdelší stop: 1.037 km (z pumpy za Veronou směrem na jih na pumpu v Kalábrii před sjezdem na Lamezia Terme; za tu dobu jsme s řidičem kamionu navázali téměř rodinné vazby, což nás potrefilo i s následujícím "naším" řidičem, který nás vozil dva dny po Sicílii)
Místa, která jsme navštívili: Sicílie – Nicosia, Catania, Messina, Syrakusy (nejjižnější bod, kde jsme kdy byli - 37° severní šířky, Kadaň má přes 50°), kontinentální Itálie – Paola, Scalea, Padova, klášter Praglia, Udine
Místa, kde jsme se koupali: Catanzaro Lido, Paola
Kolikrát jsme byli obdarovaní: Věruška dostala od jednoho našeho řidiče bonboniéru přímo z čokoládovny, kterou zavážel, pak už jsme dostali jen občas vodu, žvejkačku a dobrou radu, jeden kamióňák se snažil nám přes vysílačku zařídit pokračování, leč marně
Kolik jsme potkali stopařů: 2, oba už v Německu na známé stopařské pumpě Irschenberg, bylo to v dešti a na rozdíl od nás stopařů se ctí kluci obcházeli auta, jestli by je někdo nevzal... autostop zažívá recesi a to je velká škoda
Kolikrát jsme jeli vlakem: čtyřikrát, nejdelší trasu z Caserty do Padovy
Kolikrát jsme jeli autobusem: jednou, 66km z Catanie do Syrakus, vysněného cíle naší cesty

Na Sicílii nás přivítala Panna Marie latinským překladem citátu ze svého dopisu psaného hebrejsky Messiňanům, který jim údajně poslala v roce 42 po Kr. ve svitku svázaném pramínkem vlastních vlasů.

Italská svatba

V nejjižnějším bodě našeho života, v sicilských Syrakusách, vedle Aretusiny fontány, jsme potkali dva snoubence. Ovidius vypráví, jak nymfa Aretusa skočila na útěku z Peloponnésu do moře a vynořila se na Sicílii jako vodní pramen. Zajímavá inspirace, my jsme v Syrakúsách naskočili na vlak a kde a jak to všechno skončilo, to se dozvíte v následujícím road-seriálu.