Věrušce

Už nejsem Adam, abych před hříchem
své Evě stal se čistým ženichem,

však jako předmět připoután je k stínu,
poutá mě láska k srdci nevěstinu,

láska jak Lúna, která nebem pluje
a nikdy nemizí, jenom se obnovuje.

Etna

Cestou zpátky z Nicosie jsem z kamionu pořídil jediný snímek Etny.

Taky ji nevidíte? Ale je tam! Ve škole pro mě Etna byla něco jako synonymum ke slovům sopka a vulkán. Až do chvíle, kdy jsem stál pod ní, jsem ji měl v hlavě jako strmý kopeček naťuknutý svrchu jako vajíčko natvrdo, odkud se šine čmoudík. Ono se vlastně pod Etnou moc stát nedá, spíš vedle ní. Stačí si prohlídnout sopku v Google Maps a zjistíte, že ten kopeček má základnu o průměru 32km a jeho plocha je větší než celé Doupovské hory (čímž se mi jejich vznik celkem vysvětluje). Etna má sama na vrcholu asi čtyři krátery a dost často vybuchuje i na svazích. Že je to sopka činná, o tom svědčí už pět erupcí za 21. století.

Tu noc a den, které jsme v okolí téhle matky sopek strávili, byl klid. Ale zrovinka městečko Mascali, z kterého byl náš řidič, bylo v roce 1928 vymazané z mapy lávou, ale znovupostavené opodál režimem Benita Mussoliniho s fašistickou pochodní na kostele nad sochou Ježíše Krista.

A taky mi to připomnělo zlomky z Empedokla a tu básničku o něm.

Příliš málo a trochu příliš

Na tuhle francouzskou básničku mě samozřejmě přivedla náhoda. Našel jsem ji jako motto ke sbírce básní australského básníka C. J. Dennise s názvem Písně sentimentálního chlápka. Ta básnička je ve francouzštině, ale tak jednoduché, že jsem si ji během chvilky přeložil a zjistil, že je vlastně nepřeložitelná. A to mě zlákalo, abych to zkusil. A ještě jedna věc: o jejím autorovi se nedá zjistit víc, než že to byl Belgičan a jmenoval se Léon Montanaeken.

La vie est vaine:
Un peu d'amour,
Un peu de haine...
Et puis--bonjour!

La vie est breve:
Un peu d'espoir,
Un peu de reve...
Et puis--bonsoir!

Teprve později jsem našel, že básničce byli připisovaní různí jiní autoři, např. známý Alfred de Musset, a tím si mě získala úplně. Dokonce se k ní někdy přidává ještě třetí sloka, a tak jsem ji přebásnil i s ní, i když básnička, která vznikla, má úplně jiný rytmus a trochu i obsah. V originále se jmenuje Peu de chose et presque trop.

Každý mladý člověk jednou zjistí,
že život palčivý je jako planý křen,
trochu té lásky a trochu nenávisti,
a potom - dobrý den!

Pro člověka, který už mladý není,
život je jako zhoupnutí na oprátce,
trochu té naděje a trochu toho snění
a potom - spěte sladce!

I toho, kdo už nežije,
tak trochu tahá a trochu tlačí:
život je takový, jaký je,
a tak to stačí!

Svatebčané na Eiffelovce

Četl jsem dadaistickou hru s tímto názvem od Jeana Cocteaua Věrušce v autě cestou do Mostu, protože má Eiffelovku ráda. Na rozdíl od Prsů Tiresiových (o Tiresiovi jsem tu nedávno psal) od Guillauma Apollinaira jsem tuhle divadelní hříčku dočetl do konce a docela mě uchvátila. Jak jsem ji ale deklamoval mezi prvním a druhým dnem na Dočesné, docela jsem se z ní pomátl a při příjezdu zpátky do Žatce jsem byl zralý pro Kosmonosy.

Ve hře totiž mluví jen dva fonografy, které ze stran forbíny komentují, co se děje na jevišti, které představuje první plošinu Eiffelovy věže. A to, co se tam děje, není zdaleka normální. Začíná to tím, že po plošině proběhne pštros. Za ním lovec, který ale místo pštrosa zastřelí depeši. Vše vysvětluje až příchod fotografa, kterému pštros vyletěl z aparátu, když prohlásil, že vyletí ptáček. A tak dál a tak podobně.

Pro vás mám ale pár stravitelnějších citátů z Cocteauových esejů:

Snílek je vždycky špatný básník.

Určitá omezenost je nutná. Encyklopedisté jsou základem té inteligence, která je transcendentní formou omezenosti.

Když se básník prodírá do popředí, selže mu hlas.

Věta vyslovená Pierrem Reverdym: „Není lásky. Jsou jen důkazy lásky.“ Dodávám: „Není poezie. Jsou jen důkazy poezie.“

Diváci si přisvojují včerejšek jen jako zbraň, jíž by udeřili na dnešek.

Zdá se, že veřejnost pohlížela na poezii shovívavě, protože ji považovala za synonymum lži. Od Baudelaira je báseň podezřelá. Čtenáři se bojí poezie, čím víc objevují, že skrývala pod lichotivým zdáním lži jednu z nejtrapnějších forem pravdy.

Veledílo je šachová partie ukončená matem.

Přetnout gordický uzel neznamená rozvázat jej. Děti a blázni roztínají to, co se básník celý život trpělivě snaží rozplést...

Dočesná

Prasopes z Tleskače nezapřel kořeny z Požáru mlýna

Měl jsem takovou mušku, že jsem z dvaceti ran trefil jednadvacet špejlí...

Vlad, co pije krev protihráčům

Vladislav Tkačev, francouzský šachový velmistr se včera v Indii na svůj zápas s domácím Pravínem Kumarem posilnil špiritusem tak, že po 11. tahu usnul a když mu po hodině a půl spadnul praporek, museli ho ze sálu vynést, protože se odmítal probudit. [1] Tkačev se specializuje na bleskovky, protože dlouhé partie jsou pro něj úmorné. Mnozí soupeři jsou pro jeho vyloučení z turnaje. Obávám se ale, že jejich důvodem nebude to, že usnul, ale to, že mají strach, že se jim ho nepodaří vyloučit tak, jak by to bylo správné - tedy porážkou. V žádném komentáři jsem nenašel, jestli těch 11 tahů odehraných ve stavu totálně na mol bylo tak špatných (docela bych si je i přehrál). Vlad se stal rázem mým oblíbeným šachistou a na jeho počest si snad v neděli zahraju jednu partii s živým kadaňským šachistou, jehož Elo se pohybuje kolem 2000. Pak Vám poreferuju, jak jsem dopadl.

Tkačev se v roce 2007 stal mistrem Evropy a jeho Elo před zápasem bylo 2669. Já jsem spadl na 1524, ale dnes jsem odehrál velmi dobře Budapešťský gambit s jedním o dost silnějším Bulharem. Posuďte sami:

lubo_vg (1630) - Lojza (1524)

1.d4 Jf6 2.c4 e5 3.dxe5 Jg4 4.Jf3 Jc6 5.h3 Jgxe5 6.e3 Jxf3+ 7.Dxf3 b6 8.Se2 Sa6 9.O-O Sd6 10.Jc3 O-O 11.a3 Je5 12.De4 Dg5 13.b4 Vab8 14.h4 Dh6 15.Jb5 Sb7 16.Dd4 Dg6 17.g3 Jc6 18.Dd3 De6 19.Jxd6 cxd6 20.Sb2 Dh3 21.e4 f5 22.Dxd6 fxe4 23.Vad1 e3 24.fxe3 Jd4 25.Vxf8+ Vxf8 26.Sf3 Jxf3+ 27.Kf2 Dh2+ 28.Kf1 a bílý se vzdal

Pak jsem si ale neporadil s jedním stejně silným Holanďanem, a tak jsem nyní na 1527. Kdo si vzpomene na moje sny o vyšším patře, zasměje se. Aspoň, že ta Kadaň už má přes 2000 bodů.

Za hvězdičku pro Kadaň!

Když jsem jezdil po světě, nahlížel jsem občas řidičům do automap a silničních atlasů, a když už jsem je držel, juknul jsem, jak na to je Česká republika. Ve většině těch map Evropy tam u nás bylo docela málo míst označených hvězdičkou, a dvěma snad jen Praha. V našem regionu měl hvězdičku jen Klášterec, zřejmě kvůli zámku. Nemyslím si, že je to pro turisty vyčerpávající informace, a tak jsem napsal na adresu celoevropského poskytovatele silničních informací do automap Mairdumont s návrhem, aby Kadani přiřkli zaslouženou hvězdičku. Teď je to na nich.

Na kadaňských patriotech ale stojí jiná prestižní věc pro Kadaň, a to umístění v celostátní internetové souteži o nejkrásnější město v Čechách. Dají se tam přidávat hlasy každou hodinu, a tak, jak se šíří informace po kadaňských lokálpatriotních adresách, stoupá naše město výš a výš. Nicméně pořád je někde kolem čtyřicátého místa a jiná města už stačila vyburcovat víc svých fanoušků, takže je co dohánět. Ale šance je veliká a jak znám Kadaňáky, v tomhle mají jasno a do konce listopadu času dost! Takže klikněte

SEM a PŘIDEJTE HLAS.

Stejně tak uděláte dobře, když budete hlasovat v anketě o Zlatou vařečku. Já jsem hlasoval pro Střelnici.

Stopem do Itálie - den čtvrtý /I. část/

Domluvili jsme se s Mariem, že nás ráno v pět vyzvedne zase na té pláži, kde nás vyklopil. Šli jsme spát až dlouho po půlnoci, protože na pláži bylo docela živo, a tak jsme byli po ránu jak zombíci místních utopenců. Když jsme si přesedli z jeho osobáku do kamiónu, šlo na nás na oba spaní, a tak když šel Mario v Catanii nakládat, řekl nám ať si usteleme na kamioňácký postele. Usnul jsem, ani nevím jak. Zdálo se mi, jak si se mnou hází dvě obří příšery podobné Scylle a Charybdě, a když jsem se probudil, zjistil jsem, že jsou to serpentiny v podhůří Nebrodi, které nás vedly do vnitrozemního městečka Nicosia.

Těsně před cílem nás zastavili dva po zuby ozbrojení karabiníci a protože v kamionu by správně měli jet nanejvýš dva pasažéři, Věruška automaticky skočila za mojí sedačku. Jenže chlapík do okýnka zahlásil „dokumenti“, a horší by asi bylo dát jen jeden pas a pak se ukázat dva. A tak jsme odevzdali pasy a čekali, co bude. Mladší karabiník byl hodně agilní, a tak poté, co prolezl kamionu všechny dutiny, nechal nás vystoupit a důležitě telefonoval, jestli nejsme teroristi. Ten druhý zatím s Věruškou vtipkoval o svém panděru, a tak se ukázalo, že i v Itálii platí, že jeden polda je hodnej a druhej zlej. Když jsme si na mapě našli, kde jsme, a posoudili teplotu vzduchu, rozhodli jsme se pro variantu, že na městečko budeme mít jen hodinku a pak pojedeme s Mariem zpátky k moři.

Zde je tedy jen pár žánrových obrázků z naší krátké expedice, při níž jsme ochutnali i pár sicilských sladkostí. A pak Věruška ještě dostala od Maria bonboniéru z čokoládovny, kterou zavážel sušeným mlékem.

Slepec

Dnes v noci jsem usínal nad překladem básně od Siegfrieda Sassoona (originál zde).

Ten, jemuž svět se bujaře mihotal
od očí k mozku a zpět v tvrdé lebi,
spřádaje v podvědomí goblény života,
teď obrácený do sebe je, zády k nebi.

Uzavřen do tvrze před vším, co miloval,
slepý a bez vášně, pohled, který bolí,
hladě zeď nejistě razí si cestu dál
skrz rachot velkoměst svou dlouhou bílou holí.

V hlavě mi přitom zněla písnička od Znouze.

Čmýra

Vždycky, když se člověk zamýšlí nad stvořením vesmíru, musí si hned vzápětí uvědomit to, čemu Henry Miller říká „zoufalství Boha“, který měl přece nekonečné množství možností, jak takový svět stvořit, kdežto my už vnímáme skutečnost za možnost jedinou. Evoluce nabízí výklad, že šlo o náhodný sled příčin a následků s určitými pravidly, která nastavila zas jen náhoda. A protože příroda neumí být zoufalá, nechala to na nás a dala nám do vínku smíření se se smrtí a dalšími nedokonalostmi sebe sama.

Jednou ze zvláštností lidských bytostí a lidoopů je menstruační krvácení. I když to vypadá, že by puzení vajíček a krve z těla ženy mohlo být pod vlivem Měsíce (asi jako příliv a odliv), není to tak, protože každá žena má měsíčky jindy a šimpanzicím trvá cyklus 35 dní. A tak mi na opakovanou otázku Proč zrovna ženský? nezbývá než opakovat teorii, která mě napadla, když mi bylo dvacet let.

Jde vlastně o kompenzaci za orgasmus. Samičí orgasmus je totiž intenzivnější než ten náš, což dokazuje i klasická mytologie. Když se Zeus hádal s Hérou, kdo má ze soulože větší požitek, zeptali se na to Tiresia, který zažil obojí, a ten dal za pravdu Diovi, že ženy mají ze sexu desetkrát víc. Na to ho Héra oslepila a Zeus mu dal dar vidět do budoucnosti a žít sedm životů. A (to už je moje domněnka) na všechny ženy seslal čmýru neboli menses.

Podle Májů z menstruační krve vzniká otravný hmyz, který pak potřebuje krev k přežití, a tak ji saje, z čeho může – a tak čmýra postihla i muže. A já proč máme teď v pokoji tolik komárů.

Walt Disney o čmýře v roce 1946

Stopem do Itálie - Intermezzo

V Padově jsme bydleli v hostelu. Byla tam spousta mladých lidí, mladých rodin s dětmi, ale i jeden starší Američan. Poprvé jsme ho potkali ve společenské místnosti a pak dvakrát na snídani. Vždycky měl kolem sebe ty mladé studenty a krmil je tím, kde mohou co vidět, takže odcházeli ze snídaně nasyceni hned dvakrát. Doporučoval jim všemožné památky nejen ve městě, ale i po celé Itálii, dával jim i praktické rady, jako kudy se kam dostat, odkud je co jak vidět a kolik se dá kde ušetřit, a dělalo mu dobře, když vypadal jako světoběžník. Upozornil jsem na něj Věrušku a spolu jsme přemýšleli, co nám na tom tak vadí, když jsme sami na cestách stejně jako on.

Čtu teď dopisy Henryho Millera, které psal Anaïs Nin, což je velmi zajímavé čtení a taky si z něj dělám výpisky pro některý z dalších článků. Nicméně, dnes jsem se dočetl k místu, kde Henry a Fred (nikdo jiný než Carl z Tichých dnů v Clichy, narozený ve Vídni českým Židům) večeřeli přímo naproti nejznámějšímu zámku na Loiře v Chambord, a řekl jsem si, že jej tu otisknu hned začerstva jako intermezzo v našem cestopise.

Starší, užvaněný a zcestovalý Francouz požádal Freda a mě o dovolení, aby si k nám mohl přisednout. Srdečně jsme souhlasili. Za chvíli už tlachal ostošest, a nikoli nezajímavě (pro mě), a upozorňoval nás, co je kde ve Francii k vidění ... oltářní výklenek epochy, Madonin prst, římské sloupoví, goblén z dvanáctého století, atd. Hrubě jsem ho přerušil uprostřed přednášky a řekl jsem jako pravý Američan: „Tyhle věci mě nezajímají, ani co se za nehet vejde.“ Užasle na mě pohlédl. Rozšířil jsem to. „Musím takové věci vidět v nějakém živoucím prostředí.“ dodal jsem . „Musí být kolem nich lidé, krajina, život, domy, věci, které jsou zajímavé samy o sobě, svou věčnou přítomností, abych tak řekl. Nehnu se ani o píď, abych se podíval na nějakou zříceninu nebo pamětihodnost. Chci se s nimi setkávat nahodile, neúmyslně. a ne je vyhledávat. Nejsou pro mne ani trochu důležité. Voila.“

Henry mě zase nezklamal.

Sergej Michalkov

Dohromady složil slova tří hymen, dvou sovětských a té současné ruské. Poprvé byl vyzván k otextování starší bolševické hymny v roce 1943, protože Stalin usoudil, že na Internacionálu se ruským vojákům špatně umírá a že mnohem blaženěji se jim bude umírat na trochu vlastenečtější píseň. V ní samozřejmě nesmí chybět pár slůvek o samotném bolševickém báťuškovi.

Нас вырастил Сталин — на верность народу,
На труд и на подвиги нас вдохновил!

Po Stalinově smrti a odhalení jeho kultu osobnosti se tahle slova do krámu nehodila, a tak od roku 1955 do roku 1977 se hymna hrála jen instrumentálně. Pak ale Brežněva napadlo, že je to chyba, a tak byl Sergej Michalkov vyzván, aby text oprášil, vynechal Stalina a nechal tam jen Lenina (ale za to dvakrát). V roce 1990 Rusko adoptovalo jako hymnu Vlasteneckou píseň, ale ta zase nebyla tak úderná, a tak si Rusové v roce 2000 prosadili návrat k sovětské hymně. Ta ale potřebovala nový text, a protože Sergej Michalkov (btw. otec slavného Nikity) byl pořád ještě naživu, posloužil svému národu dotřetice. Čtvrtou hymnu už nesloží. Dnes ve věku 96 let v Moskvě zemřel.

Sňatky s Navenkem

Nicméně méně je někdy víceméně více

Před 230 lety byla ve Francii vydána Deklarace práv člověka a občana. Jen tak pro zajímavost několik z jejích 17 (!) článků.

1. Lidé se rodí a zůstávají svobodnými a rovnými ve svých právech. Společenské rozdíly se mohou zakládat pouze na prospěšnosti pro celek.

4. Svoboda spočívá v tom, že každý může činit vše, co neškodí druhému. Proto výkon přirozených práv každého člověka nemá jiných mezí než ty, které zajišťují ostatním členům společnosti užívání týchž práv. Tyto meze mohou být ustanoveny pouze zákonem.

6. … Zákon má být stejný pro všechny, ať už poskytuje ochranu či trestá. Všichni občané, jsouce si před zákonem rovni, mají stejný přístup ke všem hodnostem, veřejným úřadům a zaměstnáním, podle svých schopností a jen na základě rozlišení, která vyplývají z jejich ctností a z jejich nadání.

10. Nikomu se nesmí dít újma pro jeho názory, i náboženské, ledaže by jejich projev rušil pořádek stanovený zákonem.

11. Svobodné sdělování myšlenek a názorů je jedním z nejdrahocennějších práv člověka, každý občan může tedy svobodně mluvit, psát, tisknout, jest se mu však zodpovídat za zneužívání této svobody v případech zákonem stanovených.

12. Záruka práv člověka a občana vyžaduje existenci veřejné moci; tato moc je tedy zřízena ve prospěch všech a ne tedy k osobnímu užitku těch, kterým je svěřena.

15. Společnost má právo žádat na každém veřejném úředníkovi počet z jeho činnosti.

17. Protože vlastnictví je nedotknutelným a posvátným právem, nikdo ho nemůže být zbaven kromě případu, kdy by to vyžadovala zákonně zajištěná veřejná nezbytnost, a pod podmínkou spravedlivého a předchozího odškodnění.

Kolik zbytečných slov je v jiných ústavách a deklaracích.