Věruška studuje filosofii, čte si Antigorgia a já jsem jí slíbil, že jí budu dodávat inspiraci a hádanky. Tak tady je první inspirace. Je to překlad posledních slov filosofa Empedokla, před tím, než zakončil svůj život skokem do kráteru sicilské královny hor (tedy aspoň tak, jak si je představoval anglický básník Matthew Arnold ve své dramatické básni).
A kdo může říct:—Já jsem byl vždycky svobodný,
vždy jsem žil ve světle své duše?
Já to říct nemohu! Žil jsem hněvem, smutkem,
krutý, hádavý, stále v boji proti člověku,
daleko od své duše, od vroucnosti a světla.
V těch poutech jsem ale nevyrůstal snadno,
nezapřel jsem je ani to, co znamenala.
Ano, sám sebe beru za svědka,
že jsem nikdy nemiloval temnotu,
nepřekrucoval pravdu,
vědomě se neoddával klamu,
z ničeho neměl strach!
A proto, ano, mé elementy, vím—
a vy to víte také—bylo mi umožněno
nezemřít docela, nebýt úplně zotročen.
V této hodině to jasně cítím! Omamný oblak
zahaluje moji duši; cítím to, dýchám volnost!
Je to jen na chvíli?
Ó! Uvařte mě, sirné páry!
Tryskej a burácej, ohnivé moře!
Má duše ti plane v ústrety.
Dříve než zhasne, než mlhy
malomyslnosti a beznaděje
ji znovu překryjí,
přijmi mě! Spas mě!
(Vrhne se do kráteru…)
A nyní otázky:
Co na to kráter? (alespoň podle podání Díogena Laertia)
Jaké elementy (neboli pralátky) vyznával Empedoklés?
