Dvůr Hubenov a Vlasta Burian?

Využil jsem pozvání, abych se za město spolu s našimi úředníky zúčastnil Konference Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezka na téma Kláštery a jejich využití v dnešní době. Byla v Klatovech. Z přednášek mě zaujaly ty o slánském klášteře bosých karmelitánů (bývalém františkánském), o tom v Mariánské Týnici, a o trapistickém klášteře v Novém Dvoře. A samozřejmě i přednáška našeho starosty o našem Františkánu. Mimořádná byla i návštěva jezuitského kostela sv. Ignáce.

Jeden ze slánských bosých karmelitánů se zůčastnil 1. ročníku Kirwitzerových dnů, v Mariánské Týnici jsme se už byli podívat, a tak tu v několika článcích utrousím něco jen o dalších zajímavostech. Tady je první.

Cestou do Plzně, kterou mám zbrázděnou bez přehánění tisíckrát, mi Píďan, vdějezpytu samozřejmě diletant, řekl, že hospodářský dvůr, kolem kterého jsme v tu chvíli jeli, patřil Vlastovi Burianovi a že si ho tam vždycky představuje, když jede kolem. Poklepal jsem si na hlavu. Na přednášce o plaském klášteře jsem ho poznal na jedné staré kresbě a zjistil, že se jmenuje Hubenov a že byl postaven podle plánu Santiniho a Dienzenhofera. V tu chvíli jsem nevěděl, co je větší ostuda nevědět. Pořád jsem ale pochyboval o té verzi s Burianem. Zapsal jsem si to a na zpáteční cestě, když jsme jeli kolem něj, tak i starosta říkal, že mu při té přednášce někdo tuhle verzi potvrdil. Na internetu jsem o spojení zdejšího dvora s Vlastou Burianem narazil jen v jedné diskuzi, v žádném jiném článku ne, a tak jsem dosud podezřívavý. Nejde náhodou o městskou legendu? A nebo, nedej bóže, o moderní mýtus?

Śkola RK

Školu Jana Amose Komenského nebo Tomáše Garrigue Masaryka mají v každém druhém městě. A je to dobře. Škola Rudolfa Koblice je jediná na světě. A je tady v Kadani. Standa Hakl hezky řekl, že Ruda neoslnil celý svět, ale proslunil životy těch, kteří se s ním setkali. A já dodávám, že to můžeme posílat dál.

Sešla se zase po čase Verumka.

Nevím, jestli tohle zátiší s nástroji (a tedy i Rudovým pianem) bylo v plánu, ale krásně tam straší ten odpakovej koš.

A taky se sešla část naší, tedy Rudovy poslední, třídy a pan Vlasák nás blejsknul s Oldou Bylinou, Honzou Panským a „malým“ Rudíkem.

Stopem do Itálie - den pátý

Nechte mě si myslet, že už netrpělivě čekáte na pokračování naší cesty po Itálii. Tak jo, tady je.

Skončili jsme ve vlaku. Vlaky mají na Sicílii a v jižní Itálii jednu nevýhodu, mají látková sedadla a jejich opěradla jsou propocená litry potu všech možných existencí. A tak jste nuceni pořád koukat z okýnka. Naštěstí je co očumovat.

Po těch výhledech na pláže jsme si uvědomili, že jsme na Sicílii nesmočili ani palce u nohy. A protože jsme měli lístek až za messinskou úžinu, byl další plán jasný. Moře! Ještě předtím ale byla mezistanice v Messině, kde jsme měli přesednout na trajekt. Zeptali jsme se na stanici, kolik je času . Hodina. A jak daleko je to do centra? Půl hodiny. To je akorát!

Katedrála je sice po pár zemětřeseních znovupostavená, ale pořád má kouzlo. Je tam pohřben Konrád, poslední Štauf na německém trůně.

Konrád Nekonrád, trajekt volá. Ještě tenhle obří fíkus a rychle do přístavu.

Jenže průšvih. Pět minut do odjezdu a ono je tu pět trajektů a žádné označení, který je ten náš. Tak jsme nastoupili do prvního.

A čekali jsme. Lodě odplouvali a připlouvali a my jsme čekali. Naštěstí byla jistota, že někdy odjet musíme. Asi za tři čtvrtě hodiny se objevil náš kapitán.

A tak jsme vyrazili. Panenka Marie to tentokrát měla celkem na háku...

... a Věruška taky.

Plavili jsme se proti přísloví: z Charybdy (vlevo) do Skylly (vpravo).

Přesněji do Villa San Giovanni, kde jsme plánovali stopovat na dálnici. A stopovali jsme. S Brďou jsme jednou u Balatonu stopovali dvě hodiny. Několikrát jsem se k tomuto rekordu přiblížil, ale na Svatého Jana kalábrijského nezapomenu. Stopovali jsme tam čtyři hodiny, vystřídali asi tři místa, stopovali i po tmě a nic. Museli jsme zpátky na nádraží a najít poslední vlak někam na sever k moři. Zbylou hodinu času jsme se rozhodli propít. Dali jsme si v baru za rohem pivo a limonádu a jeden Ital, co se mu Věruška líbila, nás pozval na negroni.


A kam jsme v noci dojeli, to se dozvíte příště.

Amant

Amantem nazývá se člověk, který se zamiloval a tomu věří, ať je to pravda čili nic. Nejzkušenější druh amantů jsou vojáci a policajti, a jejich amanticemi jsou kuchařky, chůvy a děvečky. Řeknou-li dva, že se sejdou, jmenuje se to randez-vous a jest to obyčejně za vraty, nebo za onoho času u kašny. Tam sobě povídají, jak se mají rádi, dávají sobě pusy, čili hubičky, objímají se kolem krku a p. Takovou měrou se to děje, pokud amant neodmašíruje do jiné posádky. To-li se stane, nastoupí na jeho místo jiný milovník, aby těšil zarmoucené srdce opuštěné bohyně. - U jiných amantů, nevojáků, děje se vše podobným spůsobem s menšími či většími úchylkami.

Encyklopedie humoru a vtipu, 1888

Amorův arsenál

Když jsem byl mlád, bylo líp:
Amor obcházel náš svět
a než vyňal z toulce šíp,
bylo o čem přemýšlet.

V tomhle novém století
Amor vládne internetem
a své mladé oběti
kosí rovnou kulometem.

Tři na tři

Máme v Kadani kapely. Kolem dvaceti. Tři z nich se ocitly mezi dvanácti soutěžícími na letošním Regiofestu. Nevyhrály. Vyhráli Joe Purple z Loun.

Máme v Kadani posluchače bigbítu.

Pozval jsem na druhý říjnový pátek do kadaňského klubu tři kapely. Joe Purple z Loun, Feast of Friends ze stejného města (aby se ušetřilo na benzínu, přijely obě kapely jedním tranzitem), a instrumentální Con Carne z Jirkova. Tři kapely, z nichž minimálně jedna je porotou, co aspoň trochu rozumí muzice, hodnocena lépe než výkvět místní scény.

Přišli a vstupné zaplatili tři diváci. Na Con carne pak přijelo pět dam ve středním věku – rodina kytaristy, a asi čtyři jejich kamarádi, takže klub zažil menší chaos – kam se v tom prázdnu postavit?!

Hrálo se ale v plném nasazení, od osmi do půlnoci!

Joe Purple vyhráli vlastně už podruhé. Byli diváky nominováni na Majáles 2010, protože to prostě byl odvaz. Ještě že si dneska zahrají v Lounech před plnou Stromovkou, to jim spraví náladu. V Lounech na bigbíty kluků z cizích měst chodí v průměru tak 150 lidí. My máme 20 kapel plných muzikantů a lidi, co poslouchají bigbít. Ale kde?

Asi je to tím naším klubem. Je v kulturáku. Nekouří se tam. Prostě sračka.

A další moje oblíbená věta: „My jsme to nevěděli.“ Před měsícem jsem o bigbítech natočil rozhovor do místní kabelovky, abych upozornil dost dopředu. Je to na plakátech, je to už dlouho předlouho na internetu, bylo to v Kadaňskejch novinách, poslal jsem to na 1500 emailových adres, osobně jsem barevný plakát donesl na nástěnku na Pohodě, nechal jsem to vyvěsit na gymplu a v Prunéřově na elektrárně. Víc už ani není v mých silách.

Normálně bych řekl, že nejlíp se to bude propagovat samo a že se lidi naučej. Co je dobrý, to se rozkřikne. Ale když přijdou tři lidi, rozkřikuje se to blbě.

Dlouho jsem si myslel, že si to nedokážu za dané situace užít, ale muzika je naštěstí mocná halabába, a tak jsem se nakonec perfektně uvolnil a na Joe Purple jsem si i zablbnul. A natočil jsem několik písniček, který teď nemůžu dostat z foťáku spolu s 90% fotek (aspoň jedna pěkná se stáhla). Až se jim dostanu na kobylku, něco sem utrousím a třeba napíšu něco o tom, jak jsem polovinu z těch kluků učil na základce (ano, jsem starej!). Sice asi jen pro sebe, ale to už je úděl soběpisce.

Ranní ukolébavka

Věrušce k svátku

Je podzimní ráno, kdy studený vánek
zametá listí pod obrubník a mlčí ptáci.
Ležím na posteli, spím a můj tvrdý spánek
nápadně připomíná hibernaci.

Je ráno, říjen, spím a nic nezdá se mi.
Na střeše kostela ptáci se k sobě tulí.
Spím prostoduše, jakoby střelil a já padl k zemi,
v hrudníku nejméně deset ostrých kulí.

Ráno je sychravé a budík zlostně vrčí,
že musím vstávat, zatímco na kostele
tisknou se k sobě ptáci a všechno mlčí.
Vstávám a s vypětím všech sil

– vracím se do postele.

Trocha oprášeného důvtipu

Víte, co je Aeolova harfa? Možná jsem za hlupáka, ale před Encyklopedií humoru a vtipu, jsem to slovo, natož samotný nástroj, nikdy neslyšel. Nemáte ji někdo na zahradě? Rád bych to aspoň jednou zažil!

Dvě další hesla od A stojí za publikování (první v řeči originálu, druhá upravena):

Aesthetika je dle Kästnera umění mluviti o předmětech, jejichž účinky každý zná a cítí, takým způsobem, aby jim nikdo nerozuměl.

Alegorie je, když někdo řekne něco, co vlastně nechtěl říct, ale řekne to tak, jako by řekl, co říct chtěl, třebaže to neřekl.

Syrakusy /část II./

Pinova pizzerie se jmenovala Ierone, což zní dost exoticky, ale vlastně to není nic jiného než italský přepis řeckého Ἱέρων-a, kterého my čeští latiníci známe pod jménem Hieron. Hieron I. byl syrakuský tyran, na jehož dvoře působili takoví chlapíci jako Aischylos, Pindaros či Xenofanes. Hieron II. byl generál, který se stal místním králem, za což ho třeba Macchiaveli dával jako příklad monarchy, jenž nastoupil ne díky své krvi, ale díky svým zásluhám. Práve za Hierona II. působil v Syrakusách Archimédes, o němž legenda tvrdí, že svůj známý trenýrkový zákon v lázni objevil, když ho Hieron poprosil, aby mu zjistil, jestli je jeho koruna z pravého zlata. A jelikož hustota zlata byla Archimedovi známa a hustota = hmotnost / objem, stačilo určit objem koruny.

Na páteční dopoledne jsme si naplánovali návštěvu syrakuského archeologického parku. První, co lze vidět i bez vstupenky byl tzv. Oltář Hierona II., největší svého druhu na světě (198m dlouhý). Bohužel kamení oltáře bylo v 16. století použito na hradby kolem ostrova, o němž jsem psal minule, a tak zbyly jenom základy.

Kasa je celkem nelogicky přes frekventovanou silnici a na přechodu jsme po dlouhé době zaslechli češtinu. Že se sem těm vnitrozemcům v tom pařáku chce.

Asi podobně jako oni a další tisíce turistů jsme se šli nejdřív podívat na římský amfiteátr. Větší je už jen Koloseum a aréna ve Veroně.

Odtud jsme se šli podívat rovnou na řecké divadlo, první řecké divadlo, které jsem viděl. Do hlediště by se vměstnalo celé obyvatelstvo Kadaně i s okolími vesnicemi (až 19tis.). Na žádném snímku se mi nevešlo celé do záběru. Věruška se na nich úplně ztrácí v omračující záři bílého vápence. Schválně, najdete ji?

Moc se mi líbil domeček nad divadlem.

Kousek odtud je vápencový lom, z něhož se celé město postavilo. Dnes je v něm příjemná zahrada.

A v těch skalách jsou umělé jeskyně, sloužící (alespoň podle legendy) jako vězení. Jedné se říká Dionýsovo ucho.

23m vysoké ucho.


A všude citróny…

… a ještěrky. Schválně najdete ji? (tentokrát ne Věrušku, ale ještěrku)

A tak jsme toho nechali a šli na stopa. Totiž na vlak. Rozhodli jsme se dojetna kontinent pohodlně vlakem a začít stopovat až za kanálem. Jak to dopadlo, to se dozvíte příště.

Dvě hudební pralinky

Během včerejška a dneška jsem zažil dva koncerty, které mi doslova vyrazily dech. Takové skoro soukromé koncerty, nutno říct. Na tom prvním bylo asi sedm lidí z veřejnosti, na tom druhém osm. Takže jsme s Věruškou tvořili vždy podstatnou část obecenstva, ale to nám na zážitku nijak neubralo.

Už podruhé se v neděli v Kadani představil Jirkovský písňovar sborové populární hudby a podruhé nabídl téměř samé vítězné sbory. Letos to byla La Farfalla a Konec konců, v nichž obou zpívá Jana Honců, která se mi moc líbila. A hezky zpívala, vlastně zpívaly (La Farfalla) a zpívali (Konec konců).

A pak přišly Brécy, vlastně přišli, protože jejich sbormistr je chlap - Lukáš Prchal. A to byl zážitek par excellence. Kdo nebyl, jukni na tohle a věz, že bez mikrofonů to bylo ještě lepší.

Nelituj, rozhodl jsem se, že Brécy, nebudou-li chtít moc peněz, pozvu do klubu!

No, a dnes se k tomu přidal koncert Michala Müllera na citeru, pro mě naprosto exotický nástroj, o němž jsem se ale dnes dozvěděl, že za našich pradědečků až tak exotický nebýval a že citer po světě brnkalo skoro jako kytar. Koupili jsme si s Věruškou dvě cédéčka, tak kdyby někdo chtěl, můžeme poskytnout. Ukázky najdete zde.

Střelec ze Střeláku

Kdož před znalci se vychloubají, zasloužený posměch sobě utrží, cituje Ezopa Encyklopedie humoru a vtipu. A ještě krásněji z Čelakovského: Kdo svým zásluhám sám chválu činí, jsou-li čisty, zbůhdarma je špiní. A tak za prvé doufám, že tohle nečte moc šachových velmistrů ani klubových hráčů a za druhé se veřejně přiznávám, že umím nevšedně bídně prohrát i s mnoha hráči papírově slabšími. Jednoho (s asi 1330 body) jsem dokonce třikrát odmítl, a až když si mě počtvrté vybral se vzkazem „I will kill you. Are you afraid?“, jsem se rozhodl dát mu lekci. A asi po deseti tazích jsem to vzdal. A ještě jedno doznání: ta partie, kterou jsem tu prezentoval jako poslední, byla odvetou – první partii jsem prohrál, ale čestně v moc pěkné hře.

Tak a teď zase trochu pýchy a špíny. Sehrál jsem dnes partii s téměř šedesátiletým srbským soupeřem, jehož virtuální Elo bylo 1689, tedy více než o sto vyšší než to mé. Měli jsme každý na své tahy pouhých 15 minut, a tak se nedalo extra dlouho přemýšlet. Přistoupil jsem k zápasu se silným soupeřem jako Jana Jacková ke střetnutí s Karpovem (přečetl jsem si o něm až nedávno a jen jsem litoval, že se toho nedožil táta). S tím rozdílem, že jsem jako bílý od začátku hrál aktivně na výhru.

Hrál jsem poprvé v životě Levitského útok, který ani Fritz pořádně neznal – pro něj to byla prostě hra dámského pěšce, která se mu už s třetím tahem ztratila z knihovny zahájení. V internetové databázi se dá dojít dále, ale i tam je od začátku poměrně velká úspěšnost bílého, takže netuším, proč se ta hra hraje tak málo a nestojí v učebnicích. Já ji určitě po dnešku budu hrát častěji! Vždyť jsem rozený Střelec. A udělám z tohoto střeleckého útoku ozdobu ŠK Střelnice.

Kdo však marnou chloubou práší,
koše plev na trh vynáší,
vítr času odvěje
jej i jeho naděje.

Fr. L. Čelakovský

Fritz mě tentokrát kupodivu ani jednou nepokáral za špatný tah a dával mi jen alternativy. Po 11. tahu mě pochválil větou: „Bílý je ve velmi aktivní pozici.“ Soupeř udělal blunder 23. tahem a od té chvíle jsem nechyboval a dohnal ho až do téhle pozice, v níž vzdal:


Partie proběhla takto:

1.d4 d5 2.Sg5 h6 3.Sh4 Jc6 4.h3 Dd7 5.Jf3 e6 6.c4 Jge7 7.Jc3 dxc4 8.e4 Jg6 9.Sg3 Sd6 10.e5 Sb4 11.Sxc4 a6 12.O-O b5 13.Sd3 Sxc3 14.bxc3 O-O 15.Dc2 Jce7 16.Jh4 De8 17.f4 Sb7 18.f5 Jxh4 19.Sxh4 Jxf5 20.Sxf5 exf5 21.Vxf5 De6 22.Vaf1 Sd5 23.V1f4 Dc6?? 24.Vg4 b4 25.Sf6 g6 26.Vh5 Kh7 27.Sg5

V úterý začíná Turnaj o putovní pohár Královského města Kadaně, tak budu referovat. Jsem tam tuším jediný bez oficiálního Ela.

Od Abrahama k Adamovi

Když jsme byli v Praze pro zvon, který byl odlitý v Kadani v roce 1727, a tedy právem patří do našeho muzea, měl jsem kromě schůzky s manažerem skupiny Nightwork čas i na antikvariát. Tam mě zaujaly čtyři z pěti svazků (vlastně 8 z 10 dílů) Encyklopedie humoru a vtipu z let 1888 až 1892. Nejvíc mě zaujalo to, že ani jedno asi z dvaceti hesel, která jsem si přečetl, nebylo vtipné, a tak jsem si říkal, že pověstný humor bez vtipu má možná kořeny už v 19. století a knihy jsem si koupil.

Hlavní důvod tkvěl v tom, že jsou v knize tisíce a tisíce informací o osobnostech a předmětech, které dosud byly skryty před mou zvědavostí. Hned v úvodu je třeba citován anglický lékař Sydenham, který prý prohlásil, že více než příchod dvaceti oslů obtěžkaných léky pomůže každému městečku příchod šaška. A tak jsem si našel, že Thomasu Sydenhamovi se říká anglický Hippokrates a že tanec sv. Víta má ještě jedno jméno - Sydenhamova chorea.

Občas tedy odložím Aristotelovu Metafyziku a pro občerstvení si přečtu pár hesel ze svazku A-Č. Když mě něco zaujme, tak vám to tu nezapomenu sdělit, nejsem intelektuální soukromník.

Znali jste nějakého Abrahama a Sancta Clara? Pro mě to byl do včerejška neznámý muž. Dokonce jsem ho v první chvíli považoval za dva, za Abrahama a Svatou Kláru. Z kontextu a později z wikipedie jsem zjistil, že šlo o jednoho člověka, augustiniánského mnicha (vl. jménem Johann Ulrich Megerle), který byl od roku 1669 až do své smrti v roce 1709 dvorním kazatelem ve Vídni, kde si prý získal lid vtipem a jasnou řečí.

Tak tenhle Abraham a Sancta Clara jednou kázal, že by dovedl všechny panny ve Vídni vyvézt z města na jednom trakaři. Když byl za tuto urážku na cti obžalován a nucen k odvolání, prohlásil hned v dalším kázání, že nechápe z čeho je obviněn, protože se přece nezmínil o tom, na kolikrát by je na tom trakaři vyvážel.

Taky mě zaujala hláška, že Adam byl jediným člověkem, který neplakal při svém narození, za to ale při svém zasnoubení. V jedné španělské opeře prý zase Adam prosí Boha, aby ho stvořil.

Rockin' Gypsy

Chtělo by se mi napsat, že rock 'n' roll is not dead. Ale on je mrtvej. A Phil Riza je zombie, i když dnes pro mě byl poslední rokenrolový trubadúr. Kéž by moderní muzikanti byli aspoň z půle tak zruční a nadšení jako on. A kéž by byli aspoň z půle tak skromní. Přijel starým Citroënem, vzal si 100Euro na benzín a zítra jede dál, do Berlína za kamarádem a odtud do Rostocku na další koncert ve šňůře, v níž Kadaň byla jediným českým zástupcem (a na plakátu se tak pěkně vyjímala).


Přijel k nám z Budapešti pozdě, ale zahrál jako o život a já jsem aspoň trochu zažil pocit, který mohly zažít dnešní americké babičky, když uprostřed 50. let zašly do nějakého zapadlého klubu v Nashvillu.

Syrakusy /část I./

V Syrakusách Archimedes objevil v lázních svůj zákon (Ať klepeš, jak klepeš, poslední kapka vždycky do slipů.) a socha, již jsem dal minule jako hádanku, je vlastně uměleckým ztvárněním onoho slavného výkřiku Heuréka! V Syrakusách taky kreslil Archimedes kruhy do písku (Noli masturbare circulos meos.), než ho římští vojáci sprovodili ze světa. A v těchhle Syrakusách jsme se ocitli my, kteří jsme před třemi dny parkovali svého Jonatána v Plzni na Nové Hospodě. Ty tři dny na stopu se vyplatily.



Srdce starého města se jmenuje Ortygia. Je to vlastně ostrov. Nějakých 3000 let historie na 40 hektarech. Vkročili jsme do něj skrze bránu Porta Marina z 15. století.


Hned za ní nás čekalo několik hladových Kajdíčků s tou typickou po egyptsku protáhlou lebkou. Vzpomněli jsme si na toho našeho, co asi doma dělá sám. Pár hodin na to došla esemeska, že utekl, když u nás v bytě byli vyměňovat okna, a že ho sousedka vyhnala na ulici. Naštěstí ale hned za pár minut došla další, že už se našel. Ve skutečnosti byl ale venku docela dlouho a domů přišel sám.


Došli jsme až k Aretusině studánce, o které jsem tu už psal.


U ní se konala ta první italská svatba, která nás inspirovala (tady je v pozadí).

Hrad maniaků, jak jsme si přeložili jeho název, byl založený Fridrichem II. Sicilským (ano, to je ten, co nám daroval Zlatou bulu sicilskou) a dneska jsou v něm kasárna, takže Věruška marně klepala na jeho bránu.


Moc jsem se těšil do kostela sv. Lucie, který stojí na místě mučednické smrti této světoznámé světice, co si vydloubala oči, aby se znelíbila pohanskému nápadníkovi, a dostala za to od Panenky Marie ještě krásnější. V kostele jsou i katakomby, ale Pán Bůh ví, že nemusíme vidět všechno.


A tak to zařídil.


A tohle je pohled od kostela svaté Lucie druhý den. Vlevo se dere z vany Archimedes, vpravo vzadu je průčelí katedrály.


To barokní průčelí od Andrea Palmy je moc hezké a vůbec na mě tenhle kostel zapůsobil asi nejvíc z letošního výletu.


Na téhle fotografii je docela dobře vidět, že byl postaven na místě původního templu bohyně Athény.


A ještě lépe je to vidět z pohledu zevnitř. Moc pěkně se to ale snoubí, a tak by se to jistě líbilo i mé belgické oponentce v nedávném sporu o ženách v Novém zákoně. Athéna a Ježíš Kristus je myslím docela hezký páreček.


Říkali jsme si, že bychom se mohli navečer vykoupat, ale vzhled zdejších volných pláží nás odradil. Rozhodně by se tu blbě do toho terénu kreslily kruhy.


A tak jsme to střihli přes Apollónův chrám, nejstarší dórský chrám na Sicílii (foto až z druhého dne) rovnou na večeři k Pinovi, kterého nám doporučil Toni.


Tam jsem si dal vynikající rybu a Věruška nejlepší pizzu na Sicílii.

Dobrou noc.