Před dvaceti lety jsem ráno vyzvedl Vančíse, možná jsme se ještě stavili pro Andyho a s řečma o Chartě, o Havlovi a o těch krásnejch kozičkách, co má ta holka z béčka, jsme šli do školy. Vedle naší třídy byl kabinet výtvarné výchovy, zpod jehož dveří se valil dým. Když jste ty dveře otevřeli, museli jste udělat pár plaveckých temp, zalapat po dechu a pořádně se rozkoukat, abyste spatřili postavičku mnoucí si kníry. Byl to Ruda, tehdy už s americkým úsměvem, ale nebyl to ten úsměv, co ho Američani nahoděj, kdykoli někoho potkají. To byl úsměv Klekí-Petry, když ho vzali mezi Apače.
Když jsme letos plánovali koncerty na podzim, kromě Kamelotů a Žalmana se ozvali i Nezmaři, kteří jsou v Kadani častými hosty. Chtěli tu mít recitál ke svým třiceti letům a náhodou ho naplánovali na říjen. A tehdy mě to napadlo. Vždyť 13. října to bude pět let, co se náš Klekí-Petra vydal do Věčných lovišť a Nezmaři patřili mezi jeho nejlepší kamarády. Zbýval už jen název. Večer pro Rudu Koblice, tak to mělo být a tak to bylo. Plakát se myslím taky povedl. Pak už to bralo obrátky svým směrem (za vydatné pomoci naší Arničky) a když jsem se dověděl, že se kvůli tomu večeru dá víc než po dvaceti letech dohromady Rudova kapela Verumka, bylo slyšet, že srdce kadaňského zvonu rozdunělo tu bronzovou masu kolem a všichni, kdo Rudu znali, s napětím očekávali včerejší podvečer.
Vančíse jsem nevyzvedl, přišel sám. Andy se někde zapomněl, ale jinak se nás tam sešlo dvanáct spolužáků a spolužaček. Nezmaři byli skvělí, ale Verumka byla hvězdná!
Drengubák vyprávěl, že když chtějí jít Nezmaři na panáka, tak vždycky říkají větu: „Tak to budeme muset do Fair-Play.“ Prý to Ruda vždycky říkával, protože v ostatních barech měli všude zavíračku a když chuť na panáka byla silnější, existoval v Kadani jakýsi zaplivaný nonstop, kam Ruda Nezmary vždycky zatáhl. Podivné existence, vyrušené časně ranním příchodem party trampů, zvedaly líně hlavy ze stolů. Jaké bylo překvapení Nezmarů, když se kolem nich najednou ze všech koutů podniku sesypalo několik mladistvých opilců se slovy: „Jé, dobré jitro, pane učiteli!“ Ten podnik se jmenoval Fair-Play. V tomhle podniku jsme před deseti lety skončili, když jsme měli první sraz třídy po deseti letech (nesčítejte to, došli byste k hroznému výsledku). A tak jsme ve Fair-Playi skončili i včera a do rána jsme nevydrželi jen proto, že byl všední den a většina z nás šla do práce. Když jsem šel v podroušeném stavu domů, napadl mě tajný plán, ale o tom, Jamajko, až v soukromém psaní.
Když jsme letos plánovali koncerty na podzim, kromě Kamelotů a Žalmana se ozvali i Nezmaři, kteří jsou v Kadani častými hosty. Chtěli tu mít recitál ke svým třiceti letům a náhodou ho naplánovali na říjen. A tehdy mě to napadlo. Vždyť 13. října to bude pět let, co se náš Klekí-Petra vydal do Věčných lovišť a Nezmaři patřili mezi jeho nejlepší kamarády. Zbýval už jen název. Večer pro Rudu Koblice, tak to mělo být a tak to bylo. Plakát se myslím taky povedl. Pak už to bralo obrátky svým směrem (za vydatné pomoci naší Arničky) a když jsem se dověděl, že se kvůli tomu večeru dá víc než po dvaceti letech dohromady Rudova kapela Verumka, bylo slyšet, že srdce kadaňského zvonu rozdunělo tu bronzovou masu kolem a všichni, kdo Rudu znali, s napětím očekávali včerejší podvečer.
Vančíse jsem nevyzvedl, přišel sám. Andy se někde zapomněl, ale jinak se nás tam sešlo dvanáct spolužáků a spolužaček. Nezmaři byli skvělí, ale Verumka byla hvězdná!
Drengubák vyprávěl, že když chtějí jít Nezmaři na panáka, tak vždycky říkají větu: „Tak to budeme muset do Fair-Play.“ Prý to Ruda vždycky říkával, protože v ostatních barech měli všude zavíračku a když chuť na panáka byla silnější, existoval v Kadani jakýsi zaplivaný nonstop, kam Ruda Nezmary vždycky zatáhl. Podivné existence, vyrušené časně ranním příchodem party trampů, zvedaly líně hlavy ze stolů. Jaké bylo překvapení Nezmarů, když se kolem nich najednou ze všech koutů podniku sesypalo několik mladistvých opilců se slovy: „Jé, dobré jitro, pane učiteli!“ Ten podnik se jmenoval Fair-Play. V tomhle podniku jsme před deseti lety skončili, když jsme měli první sraz třídy po deseti letech (nesčítejte to, došli byste k hroznému výsledku). A tak jsme ve Fair-Playi skončili i včera a do rána jsme nevydrželi jen proto, že byl všední den a většina z nás šla do práce. Když jsem šel v podroušeném stavu domů, napadl mě tajný plán, ale o tom, Jamajko, až v soukromém psaní.
Žádné komentáře:
Okomentovat