Ein kessel Bumples

Tak už i moje poslední třída má maturitní ples za sebou.

Užil jsem si ho i jako Olinka revival i v civilu. Díky!
Už se těším na fotky.

Přijdete?

Pro 100,000. návštěvníka soběpisníku vstup po celý rok zdarma (stačí pořídit "print screen" s počítadlem).

Ozadníci z Kaďanu

Britská Literární revue uděluje každoročně anticenu za Nejhorší sex v beletrii knihám s nadbytkem „surového, nevkusného a povrchního“ popisu sexuálních praktik. Mezi letošních deset horkých kandidátů se dostal i Nick Cave za svůj román Smrt Zajdy Munroa. Hlavní hrdina není ani „horňák“ ani „dolňák“, ale přímo „kunďák“. Podváděná manželka mu spáchá sebevraždu a tak coby podomní prodejce jezdí se svým devítiletým synem od dvěří ke dveřím a od kundy ke kundě. V zajetí představ růžových sliznic Kylie Minogue, Pamely Anderson nebo Avril Lavigne nakonec umírá a pak následuje ještě celá kapitola z posmrtného života.

Román jsem nečetl, ale recenze Karla Kouby z A2 mě inspirovala k zamyšlení. Uvědomil jsem si, že si u žen jejich mušličky představuju snad až na posledním místě. Nejradši si představuju jejich odvrácené polokoule vyšpulené na vesmír, v jehož centru se pak ve fantazii ocitám. Ještě trošku víc, než ji včera na svět vyšpulila ona bobistka. Nemá to nic co dělat s análním sexem, ten součástí představ není. Jenom se mi prostě líbí dámské hyžděnky. Takže tady máme další soutěž, nejsem ani „hornák“ ani „dolňák“ ani „kunďák“, ale … ?

O závisti

Slyšel jsem zajímavou bajku (připustíte-li, že vojáci jsou tak trochu součástí fauny či pro svou barvu spíše flóry). Pro našince, kteří závidíme všem za všech okolností, zvláště poučnou.

„Vy mi závidíte můj zámek?“ položil jeden vysloužilý generál na konec svého úsudku otazník, když povečeřel se svými přáteli. Oslovený host jen stydlivě sklopil oči. „Není jednoduššího řešení, než že Vám jej přenechám,“ pokračoval hostitel k všeobecnému překvapení spolustolovníků. Generálův pohled padl nad krb, kde visela masivní opakovačka. „Uděláme to takhle. Vyjdeme na nádvoří, já si stoupnu na třicet kroků od Vás a desetkrát na Vás vystřelím. Když přežijete, je zámek i s polnostmi Váš.“ Oslovenému se akce nezamlouvala a nejradši by rychle změnil téma. Generál se však do nastalého ticha ozval dříve: „Milý brachu, než jsem se já zmohl na tenhle majetek, vystřelili na mě stokrát z mnohem kratší vzdálenosti.“

Tuhle písničku jsme si s Věruškou zpívali na pumpě Udine Sud cestou na Sicílii, když jsme se odtud nemohli asi hodinu vymotat.

Z koše

Ze své zkušenosti vím, že nejtrapnější verše vzniknou tehdy, když je píšu, protože jsem přece básník. Našťestí jsem se je naučil zahazovat. Leží mi teď jedna u postele. Nechám ji tam ještě dva dny ležet a pak, až se na ni sebeuznavačsky vynadívám, ji vyhodím do odpadkového koše (tím nemíním tento soběpisník).

A stejně je to se vším. Kolik filmů natočili filmaři, protože jsou filmaři? Kolik románů napsali spisovatelé, protože jsou spisovatelé. Kolik her zinscenovali režiséři, protože jsou přece kumštýři. Kolik cédéček natočili muzikanti, protože jsou přece skvělá kapela. Z básně je frazeologické cvičení, z filmu 3D show, z knihy bestseller, z jeviště podium, z hudby melodie k zapískání.

Anna Sněgina a pomočený Labuťa Ogloblin

Sergej Jesenin byl pro mě vždy záhadou. Smrt je toho jistě němou příčinou. „Jesenin se oběsil, Majakovský se zastřelil,“ chrstá Horův Jan Trázník sovětské splašky do ksichtu nadšenému komunistovi Kodetovi.

Právě Josef Hora přeložil (mimo jiné Jeseninovy básně) i epickou poému Anna Sněgina. Vzpomínáte si ještě na to, jak Trázníkovi jeho nová přítelkyně Tamara přirovnala sex ke sklenici vody a lásku k žízni?

„A pak byste byl odhodil mě
jak sklenici, z níž pil jste dost…“

vysvětluje dcera kulaka Anna Sněgina, proč se nezamilovala do Serjoži, který se vrátil z války do své rodné vsi nadšený pro komunismus. Jesenin psal tuhle báseň, když se vrátil z Ameriky, která ho zklamala. Neviděl svět už nikdy černobíle. „V letech revoluce jsem byl cele na straně Října, ale přijímal jsem vše po svém, se sedláckou úchylkou… Co se týče ostatních autobiografických zpráv, jsou v mých verších.“

Na začátku Anny Sněginy stařenka vypráví Serjožovi, jaké vládnou ve vsi poměry. Mezi jiným řekne i toto:

Znáš přece Prona Ogloblina,
syčáka, řvouna, zhýrala?
Jen věčně rvát se, kůže líná,
od božího dne ožralá…

Ke konci přiběhne tenhle Ogloblin za Serjožou s radostnou zprávou:

Nesu šťastnou zprávu!
Nadešel vytoužený čas!
Vítejme, brachu, novou vládu!
Nyní je všechny r-ráz a ráz!
Od léta zabíráme lesy
a pole bez výkupu – v dar.
Nad Ruskem stojí se Sověty
teď Lenin – hlavní komisar.
Příteli!
Je to ale výhra!
Ze samé radosti ti včil
div mrtvice mě neranila
a bratr můj se pomočil!
No, holoubku! Čert seber babu!
Tvař se přec trochu vesele!
A nyní chci být první – půjdu
komunu zřídit na sele…

To právě Pron Ogloblin jel zabírat majetek Sněginovým. Vzpomínáte na Všechny dobré rodáky?

A Jesenin pak začal sám chlastat. Na rozloučenou napsal:

Umírat – na tom nic nového není
ani žít však není novější

Františkánská snášenlivost

V pátek jsem v Plzni v antikvariátu v Sedláčkovce, kam chodím od studií pravidelně (a byl jsem tam jistě nejméně stokrát), poprvé zašel do jednoho zapadlého rohu. Antikvář tam má schované spisy s duchovní tématikou, ukradl jsem mu tedy např. Duchovní cvičení a Duchovní deník Ignáce z Loyoly nebo spis o sv. Dominikovi. Nicméně největší radost mi udělala kniha Františkánské poselství světu od Agostina Gemelliho. Tento lékař, neurolog a psychiatr, konvertoval v r. 1903 a vstoupil následně k františkánům. Lékařskou praxi však neopustil. Studoval psychologii v Německu, zabýval se problematikou vyléčení skrze víru (Lourdy), založil milánskou katolickou univerzitu a usiloval o zřízení univerzitní polikliniky. Ta byla otevřena až dva roky po jeho smrti v roce 1964, avšak nese jeho jméno.

Hned po životě sv. Františka jsem se začetl do kapitol o patnáctém a šestnáctém století, protože se tohle období týká našeho kláštera a já v něm docela plavu. To šestnácté je valně věnováno angažovanosti františkánů na poli boje s luterány a kalvinisty.

Františkáni používali v polemice směšnosti, ale ne drzosti, vždyť měli před očima cíl smíření.

Tuhle větu Padre Agostina jsem si přečetl včera večer, a přitom jako by vystihovala obsah mého o pár hodin dříve publikovaného fejetonu na stránkách KZK.

Narozeniny

Dnes má můj dědeček narozeniny. Bydlel jsem u něj a u babičky deset let. Nejkrásnějších deset let mládí, sud na zahradě, do kterého budu vždycky chtít smočit hlavu, abych se osvěžil. V tom pokojíku po prababičce jsem poznal vše, co pro mě dodnes něco znamená. Díky dědovi jsem na vlastní kůži prožil rok 1968, narozen šest let poté. Naučil jsem se vážit svobody a nechtít za každou cenu mít. V časopise Student z roku Pražského jara jsem poprvé četl Zahradníčkovo Znamení moci. Nevěděl jsem, že to bylo první vydání (Zahradníček báseň dokončil v roce 1951 ve vězení).

Nikdo nevěděl jak a nikdo nevěděl proč
ale všichni
trýznitelé i trýznění, věznitelé i věznění
byli zajedno v tom, že cosi se skončit má
Aniž si to řekli, shodovali se všichni v představě děsivé
že jsou u dna všech zásob, z nichž člověk živ je,
jako se všichni svorně podíleli o dědictví těch velkých válek
o trosky a znetvoření a potřebu pokoje v sobě samých
o trosky a zdivočení a potřebu pokoje všude ve světě

Četl jsem Znamení moci v roce 1989. Až později mi Holan poslal dopis, že Zahradníčkovi v roce 1956 zemřely dvě dcery, že mu je vzaly ježibaby muchomůrek. Syn a žena otravu přežily. Když se Zahradníček čtyři roky poté vrátil z komunistického žaláře, zemřel žalem. To vše jsem se dozvídal díky dědovi a jeho knihovně. V roce 2004 jsem se nechal pokřtít a přijal jsem za patrona Jana Zlatoústého. Až pak jsem se od Jana Čepa dozvěděl, že i Jan Zahradníček měl za patrona tohoto světce. Báseň věnovaná spoluvězni Miloši Skácelovi končí:

Vy životy z života mého vypučelé.
Vy oči z očí mých, jež dohlédnete dál.
Polibek usmíření cítím na svém čele –
Můj život byl a bude, aniž se jen zdál.

Jan Zahradníček se narodil 17. ledna 1905.

Oběma dnešním oslavencům přeji všechno nejlepší.

Zrcadlo, zrcadlo

... kdo je na světě nejkrásnější?

Díky redaktorům Deníku jsem na tuto otázku dnes dostal poměrně uspokojivou odpověď:-)

Stopem do Itálie - den jedenáctý - Udine/Vidim

Po svatební noci jsme odjeli vlakem do Udine, naší poslední zastávky. Když jsem doma pak listoval v časopise Český svět, objevil jsem tam fotografie z Vidimi a pořád mi něco připomínaly. Když jsme si je pak prohlíželi s Věruškou, došlo nám, že jsou to fotky z Udine. Udine je tedy česky Vidim.

Stopaři toto město většinou neprávem minou, sjet tam z dálnice znamená ztrátu minimálně jednoho dne. Ale návštěva stojí za to. Od nádraží do centra je to docela daleko a bez mapy jsme jen tušili, že jdeme správně. Věrušku navíc trápil opar, a tak jsme jako první hledali lékárnu. Dóm jsme pak vyčmuchali stopařskými nozdrami.

Pak jsme chtěli najít náměstí Libertá, které má být jedinečné a jemuž z jedné strany má vévodit palác v benátském stylu a z druhé něco jako orloj. Točili jsme se dokolečka, ale našli jsme jen náměstí Matteotti s kostelem sv. Jakuba.

Moc se tam od r. 1918 nezměnilo.

Na tohle náměstí jsme došli třikrát z jiné strany a nakonec jsme se rozhodli, že hledání toho druhého vzdáme a půjdeme na nějaký autobus, co by nás dovezl na výpadovku za město. Nejbližší zastvávka byla tady před tou budovou...

... a při pohledu od ní, nám to doklaplo.


Stáli jsme na náměstí Libertá. Svět je spravedlivý.

Stařec a nymfy

Aniž bych tušil, kýho zajíce v pytli kupuji, stal jsem se majitelem klasické lesbické knihy, resp. jejího druhého, nicméně prvního necenzurovaného českého vydání z roku 1911. Pierre Louÿs napsal své Písně Bilitiny v roce 1894, tedy v roce, kdy se jeho příteli Oskaru Wildovi zhroutil život kvůli homosexualitě. Pierre Louÿs byl heterosexuál, ale homosexuálům fandil a řadil se rád do jejich kruhu.

Taky jsem heterosexuál, ale homosexualitu mám rád, a tak mě napadlo, že když už mám do letošního podzimku to právo oddávat, že bych rád oddal i nějaké ty gaye nebo lesbičky. Nechcete? Nebo nevíte o někom, kdo by chtěl? Rád posloužím.

Zpátky k Písním Bilitiným. Bilitis byla řecká dívka, Sapfina současnice a Pierre Louÿs přetlumočil její poesii v básních v próze. Dlouho to ale netrvalo a v překladateli se odhalil sám autor. Do češtiny jeho erotické výjevy přetlumočil Jaroslav Pacovský už v roce 1910, ovšem úplné vydání mohlo vyjít až po interpelaci na Říšské radě ze dne 17. března 1911.

Bilitis zraje z dítěte v dívku, nalévají se jí prsy, radí se s matkou a s ostatními dívkami, touží po muži a nakonec nachází Lykase. Pak odjíždí do Mytilén a zde uvidí dvě svůdné tanečnice:

RADY
Tu vešla Syllichmas, a vidouc nás tak důvěrné, usedla na lavici. Vzala Glottidu na koleno, Kysu na druhé a řekla:
„Pojď sem, maličká.“ Já však zůstala opodál. Pravila znovu: „Máš z nás strach? Přistup: tyto děti tě milují. Naučí tě, čeho neznáš; medu laskání ženina.
„Muž jest násilný a líný. Znáš jej zajisté. Nenáviď ho. Má plochá prsa, hrubou pleť, vlasy krátké, paže zarostlé. Avšak ženy jsou krásné všechny.
„Toliko ženy umějí milovati; zůstaň s námi, Bilito, zůstaň. A máš-li dychtivou duši, uzříš svou krásu jako v zrcadle na těle svých milenek.“

NEROZHODNOST
Nevím, kterou z nich si vezmu, Glottidu či Kysu. Ježto si nejsou podobny, jedna by mi neposkytovala útěchy za druhou, a já se bojím, že zvolím špatně.
Každá z nich má jednu z mých rukou, též jeden z mých prsů. Které však mám dáti svá ústa? Které mám dáti srdce a vše, čeho nejde děliti?
…

Nakonec se rozhodne nechat dívky spolu, jak byly do té doby a najít si svou přítelkyni. Tu si vezme.

SŇATEK
Ráno připravili svatební kvas v domě Akalanthy, již přijala za matku. Mnasidika měla bílý závoj a já mužskou tuniku.
A pak uprostřed dvaceti žen oblékla slavnostní roucha. Navoněna bakkaridou a zasypána zlatým práškem, její zimomřivá chvějící se pleť vábila pokradmé ruce.
V komnatě plné listí čekala na mne jako na manžela. A já jsem ji uvedla na vůz mezi sebe a nymfagogu. Jeden z jejích útlých prsů sálal v mé ruce.
Zpívali svatební písně; flétny zpívaly také. Odnesla jsem si Mnasidiku pod rameny a pod koleny, a překročily jsme práh pokrytý růžemi.

Trochu bych se chvěl, kdybych měl ty dvě nymfyčky oddávat já. Zvlášť při představě jejich her.

HRY
Více než míče neb loutka jsem já jí hračkou. Baví se jako dítě všemi částmi mého těla, po dlouhé hodiny, beze slova.
Rozpouští mé vlasy a po svém rozmaru je zase upravuje, brzo je svazujíc pod bradou jako hustou látku, anebo stáčejíc ve vrkoč, anebo splétajíc až na konec.
Hledí s podivením na barvu mých řas, na záhyb mého lokte. Někdy mě dá kleknouti na kolena a položiti ruce na prostěradla:
Tehdy (a to jest jedna z jejích her) skloní hlavinku podle mne a napodobí chvějící se kůzle, jež ssaje na břiše své matky.

Ano, i ony prožívají to, že nebudou mít děti:

ŇADRA MNASIDIČINA
Rozhalila pečlivě jednou rukou tuniku a podala mi svá ňadra, teplá a sladká, jako se přináší pár živých hrdliček.
„Miluj je,“ řekla mi, „já je tolik miluji! To jsou drahouškové, má děťátka. Zabývám se jimi, když jsem sama. Hraji si jimi, působím jim radost.
„Pouštím na ně sprchu mléka. Zaprašuji je kvítím. Mé jemné vlasy, jež je utírají, jsou drahé jejich hrotkům. Hladím je, chvějíc se. Ukládám do vlny.
„Poněvadž nikdy nebudu mít dětí, buď jejich kojencem, má lásko, a poněvadž jsou tak daleko od mých úst, dej jim políbení ode mne.

No, rád bych si vyslechl tu interpelaci na říšské radě! Pokusím se někde sehnat ono první vydání a srovnat rozdíly.

STAŘEC A NYMFY
Slepý stařec bydlí vhorách. Jeho oči jsou již dlouho mrtvy, poněvadž pohleděly na nymfy. Od té doby jeho štěstí jest vzdálenou vzpomínkou.
„Ano, viděl jsem je,“ řekl mi, „Helopsychrii, Limnanthidu. Stály blízko břehu v zeleném rybníce u Fysu. Voda zářila výše než jejich kolena.
Jejich šíje se skláněly pod dlouhými vlasy. Jejich nehty byly tenké jako křídla cvrčků. Jejich prsní bradavky byly vyduté jako kalíšky hyacintů.
Dotýkaly se prsty vody a braly z neviditelného bahna lekníny o dvou stoncích. Kolem jejich stehen od sebe uvolněných šířila se zvolna kola…“

Nejstarší mapa budoucnosti

Knihovna amerického kongresu předevčírem vystavila první mapu světa v čínštině, o niž se zasloužil Matteo Ricci, jezuita, který zemřel v Číně pár let předtím, než tam dorazil náš kadaňský jezuitský astronom Václav Pantaleon Kirwitzer. Je to mapa 1,5m x 3,5m, takže žádná stránka z miniatlasu! Je moc zajímavé podívat se zblízka na to, co si mohli Číňané prohlédnout v roce 1602! A co se mohli dozvědět o nás?

Neumíte někdo čínsky? Tam, kde se zhruba může vyskatovat česká kotlina, je jakýsi veliký červeně zvýrazněný znak! Každopádně za pár desítek let se z takovýhle map budou učit geografii naši vnuci.

Nezval byl zřejmě trojka

Již jsem tu psal o Kalistově knize o Wolkerovi. Vzpomínáte na to, že Host do domu byl původně název pro Kalistovu sbírku, který s Wolkrem vyšmelil za Ráj srdce? V knihovně jsem si teď půjčil Kalistovy Tváře ve stínu, zejména kvůli medailónku Josefa Hory, ale také Kosti Biebla, jemuž chci rovněž poskytnout patřičný wikiprostor. O Horovi jsem se dozvěděl spoustu nových věcí, zejména z válečné doby, kdy Hora vystřídal konzervativního Jaroslava Durycha v čele Literárního oddělení Umělecké besedy. Odtud nasazoval krk za pomoc pozůstalým po obětech války a lidí odvlečených do koncentráků, myslel jsem si, že byl někde víc zalezlý a tak u mě zase stoupl v ceně. Taky byla pro mě milá novinka, že se Hora vydal do Itálie po Kalistově vyprávění o této zemi a že mu tam Kalista dohazoval kamarády (zejména s Josefem Machem).

Pak jsem se se zájmem pustil do Nezvala, protože Kalistův názor na tohoto pozdějšího komunistického prominenta mě zajímal (kniha je vydaná v Českých Budějovicích v roce 1969, ještě tedy unikla cenzuře). Překvapilo mě především to, že na počátku kariéry byl Nezval pražskými básníky považován za moravského básníka s kořeny v katolickém pohanství. Spory mezi komunisty Wolkerem a Kalistou a anarchistou Nezvalem, ale i jejich večery na slamníku, kdy se nechali do rána unášet poesií, tou surrealistickou až dadaistickou, plynuly z toho, že všichni tři básníci bydleli pospolu Na Celné 10 kousek od Palackého mostu. Co mě ale zaujalo nejvíce, byla zmínka o Nezvalově sexualitě. Bylo mi známo, že byl Nezval proutník a měl sex rád. Při jednom ohňostroji nad Prahou vtipkovali kolegové básníci, že je to oslava toho, že Nezval načal stou babu (proti nám s počty na prskavku obdivuhodný výkon!). Nicméně Kalista klade Nezvalovým životopsicům na srdce, že pokud budou chtít být poctiví, měli by pořádně prozkoumat i Nezvalův vztah s Jindřichem Štýrským i jeho vášnivou identifikaci s Oscarem Wildem. Vypadá to, že Nezval byl trojka, minimálně dvojka.

Nakonec jsem se dozvěděl nebo spíš si připomněl, že Kalistův zlom, který udělal z komunisty vášnivého křesťana přinesla smrt jeho otce v roce 1923. Moc rád čtu vzpomínky tohoto zajímavého člověka a už teď vím, že postupně přelouskám medailonky všech básníků, které v knize jsou. Zájímá vás to, vůbec, lidi? Ještě, že se tomu tady říká soběpisník, že mám pro koho to psát.

Engels über uns und alles

Znám lidi, co se na tenhle článek těší, a tak mu (ano, je to vlastně jeden člověk) konečně udělám radost. Co že si to ten Bedřich Engels, jehož portrét býval tak hrdě nošen při českých prvomájových průvodech, myslel o Češích?

Národy, které nikdy neměly své vlastní dějiny, které sotvaže dosáhly prvního stupně civilizace, upadly pod cizí nadvládu nebo byly teprve pod cizím jařmem násilím přivedeny na první stupeň civilizace, nejsou schopny života a nikdy nemohou dosáhnout nějaké samostatnosti. A právě takový byl osud rakouských Slovanů. Češi, ke kterým počítáme i Moravany a Slováky, třebaže se liší jazykem i historickým vývojem, neměli nikdy vlastní dějiny. Od dob Karla Velikého jsou Čechy připoutány k Německu. Na krátkou dobu se český národ osvobozuje a vytváří Velkomoravskou říši, ale hned nato je znovu poroben a pět set let si jej jako míč mezi sebou pohazují Německo, Uhry a Polsko. Nato přecházejí Čechy a Morava definitivně k Německu a slovenské oblasti zůstávají při Uhrách. A tento historicky vůbec neexistující „národ“ si činí nároky na nezávislost?

Jinde nás zahrnul do takové pěkné skupinky: Češi, Ogulinci a Serežani. Naši fantasté zradili už tenkrát revoluci. Mého kamaráda, který byl na vysoké škole vyhozen ze zkoušky jen proto, že řekl, že Palacký byl falzifikátor dějin, by jistě potěšilo, že si Engels myslel, že „profesor Palacký je vlastně německý učenec, kterému přeskočilo v hlavě“. Spoluzakladatel vědeckého materialismu by asi taky jel s prázdným indexem domů (kde měl ten člověk vlastně domov?).

Jestli je někdo ještě někdy na vážkách, zda komunismus není přeci jen něco jiného než fašismus a nacismus, s odkazem na kořeny hnutí, zde má odpověď přímo z pramene. Víte, jak se bránit českým sentimentálním frázím o bratrství a zachránit revoluci? Teď cituji (a abyste mě nepodezřívali z nějakých překladatelských omylů, jde o citát ze spisů vydaných v r. 1963 za redakce Ústavu dějin KSČ):

„jen nejrozhodnějším terorismem proti těmto slovanským národům (Rusům, Čechům a Chorvatům) můžeme spolu s Poláky a Maďary revoluci zajistit… žádné fráze, žádné odkazování na neurčitou demokratickou budoucnost těchto zemí nám nezabrání, abychom se svými nepřáteli jednali jako s nepřáteli… Nastane boj, neúprosný boj na život a na smrt proti Slovanstvu zrazujícímu revoluci, vyhlazovací boj a bezohledný teror – ne v zájmu Německa, nýbrž v zájmu revoluce.“

Ještě váháte?