Mám pocit, že ve mně zraje myšlenka na další poetický večer, po pořadu Víc mlhovin než hvězd (Holan) a po Rozhovoru s prázdnou židlí (Seifert), bych se s chutí pustil do nesčetněkrát propíraného a přivlastňovaného Wolkera. Už jsem tu o něm dvakrát psal, ale nyní jsem se dostal k samotnému zdroji informací o Wolkerově pražských začátcích. V knize Zdeňka Kalisty Kamarád Wolker (1933) se dočtete věci přímo, jak je cítil jeden z jeho nejbližších přátel. Když to spojím s korespondencí Wolker-Biebl, mám už na čem stavět (Wolkerovy spisy jsou samozřejmostí).
Kamarád Wolker je krásný příběh zrodu, vrcholu a rozpadu jednoho přátelství. Kalista s Wolkerem dokonce bydlel v jednom bytě na Smíchově. V knížce se lze dočíst i o tom, jak Wolker „opsal“ Baladu o námořníku, což mu podsouvali pánové tenkrát ve Slavii: Kalista měl svému příteli trochu za zlé, že když ve svém básnickém pásmu Růženec navazoval na Apollinairovo Pásmo a snažil se mu vtisknout svůj rukopis – poslal úryvek Wolkerovi v dopise a Wolker pak začal psát Svatý kopeček ve stejném „pásmovském“ stylu. Zpětně se Kalista zamýšlí nad tím, že na tom stylu nebylo tehdy nic tak neobvyklého, že to vlastně byla taková módní vlna. Ale už aspoň vím, jak to s tím „opisováním“ bylo. A dále (v knize vlastně blíže):
Oba přivezli jsme si z domova řadu veršů a začali jsme se v duchu zabývati otázkou knihy. Šlo o tituly. Na jednu schůzku přišel Jiří s nápadem přijatým z Komenského: „Ráj srdce“. Nápad se mi zalíbil. Měl jsem sice také název – „Host do domu“ se měla jmenovati moje knížka podle nápisu na domě na Riegrově nábřeží, kde kdysi bývala kavárnička Riviera – ale ten název nezdál se mi přiléhati docela těsně k mým veršům. Byl bych rozhodně raději sáhl po názvu Wolkerově. Proto když Jiří začal se rozpakovati nad svým nápadem, vytasil jsem se s titulem, který jsem sám měl pro svoji knížku, a nabídl jsem jej Jiřímu. Výměna byla v té chvíli uzavřena a spečetěna – přes to, že jinak nebývá lehko směňovat názvy. Pro nás však nebylo potíží, neboť naše knihy stály si skutečně – přes všechny rozdíly, jichž se ještě dotknu – přeci velmi blízko.
Tady bych se zamyslel nad možnou apokryfností Kalistova podání (asi ne nepodobnou některým příběhům z Demlových vzpomínek Mé svědectví o Otokaru Březinovi psaných v téže době), ač ho mám za nadmíru čestného člověka. Mohla to být opravdu dohoda, která v době, kdy pro čtenáře ty knihy ještě nic nepředstavovaly, neznamenala pro oba básníky nic osudového a nový název přijali plně za svůj – v Kalistově případě to naprosto vycítíte, protože se několikrát před tím, než vypráví tento příběh o směně, zmiňuje jak o Ráji srdce v souvislosti se sebou a tak o Hostu do domu jako o díle Wolkerově – přesto mi přijde zvláštní, že si tuto legendu skromně nechal až na 77 stránku ze 100 (nepočítám přiložené dopisy); Wolker zase nazval svůj časopis z doby, kdy už nebyl zdaleka tak blízký Kalistovi, „Host“, tedy byl s tímto názvem také naprosto sžitý (Wolkerův dopis z doby, kdy už si oba básníci mnoho věcí vyčítali, stojí opravdu za to, i když nečekejte boj na kordy, ale naopak smířlivý tón). Jak to bylo doopravdy, se asi nikdy nedozvíme.
Kamarád Wolker je krásný příběh zrodu, vrcholu a rozpadu jednoho přátelství. Kalista s Wolkerem dokonce bydlel v jednom bytě na Smíchově. V knížce se lze dočíst i o tom, jak Wolker „opsal“ Baladu o námořníku, což mu podsouvali pánové tenkrát ve Slavii: Kalista měl svému příteli trochu za zlé, že když ve svém básnickém pásmu Růženec navazoval na Apollinairovo Pásmo a snažil se mu vtisknout svůj rukopis – poslal úryvek Wolkerovi v dopise a Wolker pak začal psát Svatý kopeček ve stejném „pásmovském“ stylu. Zpětně se Kalista zamýšlí nad tím, že na tom stylu nebylo tehdy nic tak neobvyklého, že to vlastně byla taková módní vlna. Ale už aspoň vím, jak to s tím „opisováním“ bylo. A dále (v knize vlastně blíže):
Oba přivezli jsme si z domova řadu veršů a začali jsme se v duchu zabývati otázkou knihy. Šlo o tituly. Na jednu schůzku přišel Jiří s nápadem přijatým z Komenského: „Ráj srdce“. Nápad se mi zalíbil. Měl jsem sice také název – „Host do domu“ se měla jmenovati moje knížka podle nápisu na domě na Riegrově nábřeží, kde kdysi bývala kavárnička Riviera – ale ten název nezdál se mi přiléhati docela těsně k mým veršům. Byl bych rozhodně raději sáhl po názvu Wolkerově. Proto když Jiří začal se rozpakovati nad svým nápadem, vytasil jsem se s titulem, který jsem sám měl pro svoji knížku, a nabídl jsem jej Jiřímu. Výměna byla v té chvíli uzavřena a spečetěna – přes to, že jinak nebývá lehko směňovat názvy. Pro nás však nebylo potíží, neboť naše knihy stály si skutečně – přes všechny rozdíly, jichž se ještě dotknu – přeci velmi blízko.
Tady bych se zamyslel nad možnou apokryfností Kalistova podání (asi ne nepodobnou některým příběhům z Demlových vzpomínek Mé svědectví o Otokaru Březinovi psaných v téže době), ač ho mám za nadmíru čestného člověka. Mohla to být opravdu dohoda, která v době, kdy pro čtenáře ty knihy ještě nic nepředstavovaly, neznamenala pro oba básníky nic osudového a nový název přijali plně za svůj – v Kalistově případě to naprosto vycítíte, protože se několikrát před tím, než vypráví tento příběh o směně, zmiňuje jak o Ráji srdce v souvislosti se sebou a tak o Hostu do domu jako o díle Wolkerově – přesto mi přijde zvláštní, že si tuto legendu skromně nechal až na 77 stránku ze 100 (nepočítám přiložené dopisy); Wolker zase nazval svůj časopis z doby, kdy už nebyl zdaleka tak blízký Kalistovi, „Host“, tedy byl s tímto názvem také naprosto sžitý (Wolkerův dopis z doby, kdy už si oba básníci mnoho věcí vyčítali, stojí opravdu za to, i když nečekejte boj na kordy, ale naopak smířlivý tón). Jak to bylo doopravdy, se asi nikdy nedozvíme.
TVB
Žádné komentáře:
Okomentovat