Ale chtěl bych být aspoň jednička. Řeč je o stupnici Alfreda Kinseyho, kterou jsem použil při sestavení nové ankety. Jenže jsem chybil. Ve filmu totiž opravdu byla stupnice od 1 do 6, ale ve skutečnosti ona škála má obsaženu i nulu, tedy trojka je opravdový bisexuál. Opravovat to už nebudu, stejně asi každý bisexuál má ty váhy nahnuté na jednu stranu. Takže se mi vlastně tou chybou splnil sen a jsem jednička.
Proč toužím být alespoň „incidentally homosexual“? Je to proto, že fandím buzikům v jejich boji za svobodu? Jako Jakub Prachař a Viktor Dyk, kteří se proto neváhají líbat před kamerou? Nebo proto, že jsem dneska viděl se Zuzkou na hřišti za Střelnicí chlapíka, kterýho bych fakt chtěl, jenže jako nula nemůžu? Nebo proto, abych nebyl jedna z většiny nul, protože nuly mají tendenci všechny vyšší čísla vynulovat, zvlášť, když pořád fungujou jako společnej, teda spíš společenskej jmenovatel? Nebo jen proto, abych byl zajímavější?
Jsem začtenej do Knihy neklidu, jejíž autor Fernadno Pessoa byl (to soudím po přečtení první stovky stran) minimálně trojka (někteří tvrdí, že byl asexuální, což pro něj byl v tehdejším katolickém Portugalsku dle mého názoru spíše únik a vypěstovaný ideál vzhledem k nemožnosti praktikovat svou přirozenost). Ten ve svém 77. zápisu, který nazval Prohlášení odlišnosti, píše:
Ti z nás, kteří nejsou pederasty, by rádi měli odvahu jimi být. Veškerá nechuť k činu nevyhnutelně zženšťuje. Minuli jsme se s našim pravým povoláním hospodyň a kastelánek a v současném vtělení nemáme vzhledem k sexuální odchylce co dělat. I když tomu absolutně nevěříme, je krvavě ironické tvářit se, jako bychom tomu věřili.
Žádné komentáře:
Okomentovat