Pár vzpomínek

„V upomínku na tvoje mládí a pobyt u dědečka a babičky ve Studánce 20/II. 1954 R.a L.“, stojí na rubu téhle fotografie. Bylo ti pět a půl. Dětství jsi prožil v 50. letech a z toho vyprávění, jak jste kradli rohlíky v pekárně, jak jste si vyhazovali pytlíky s přezůvkami z nejvyššího patra školy, jak jsi tátovi pomáhal odhalovat vrahy, jak sis chodil přivydělávat hrou na harmoniku po hospodách, stanou se ta učebnicově nelidská léta docela normální a prostá jako každá jiná dekáda. Byl jsi pilný a talentovaný žáček, milovals Timura a jeho partu a Odvážnou školačku, táta byl komunista, měli jste doma Kapitál a Leninovy spisy. V Soběslavi se vždycky propadnu o víc než půl století do historie.

Dneska máš narozeniny a teta svátek. Sluší vám to. O vojně se ti zdává hodně často, vím. Strávils tam nezdravě dlouhá léta, protože tě majoránek poslal na vojenskou školu do Brna. Našel jsem před lety tvoje dopisy z té doby a dědovy a babiččiny odpovědi. Musím tetu poprosit, jestli by je nezachovala a nepůjčila mi je. Maminka ti tehdy umřela. Nikdy jsi o tom nemluvil a když jsem se tě na to jednou v dospělosti zeptal, neřekls víc než jedno slovo. Já už jsem babičku nezažil a je mi to moc líto.

Chceš vědět, na co ze svého dětství nejradši vzpomínám? Na rybníky. Tys je miloval a pro mě je dodnes koupání v rybníce romantičtější než moře, kam jezdím rád z jiných důvodů. Taky jsi rád chodil do lesa na houby. Museli jsme vždycky na zavolání přiběhnout a obdivovat tvoje úlovky, hlavně kozáky a křemenáče. Naučil jsi mě sbírat holubinky. Dodnes je nikdo nejí, snad jen máma, která  je nesnášela tenkrát. Pak si vzpomínám, jak jsme si kvůli černé kočce přes cestu dokázali zajet naší oranžovou stopětkou třeba několik kilometrů. Nevím, kam se propadl tvůj „žlutý sešit“, rodinná relikvie, na níž by se dnes dalo přísahat. A ty si asi nevzpomeneš, ale mě to jako dítěti logicky utkvělo, jak ses maminky jednou zastal v nějakém vlaku proti osazenstvu celého vagónu. My tři vaše děti jsme věděli, že maminku bolí hlava, a tak jsme výjimečně byli hodní, ale řádily tam jiné děti, a tys je okřikl a všichni se do tebe pustili, že jsou to děti, a tak musí dělat rámus. Měli  v podstatě pravdu, ale tys byl rytíř a maminku jsi jen tak nedal. No, jinak ses jí sice natrápil víc než dost, ale já tě mám v paměti jako toho rytíře.

V Kadani si na tebe leckdo každou chvíli vzpomene. Lidi mě zastavují na chodníku a ptají se na tebe. Odpovídám, že se máš dobře. Vždyť se tam určitě dobře máš a rozveseluješ nebe jako jsi tenkrát rozveseloval okolí. V kanceláři mi občas pamětníci říkají pane inženýre. Šachy hraju mizerně a i dneska mě lehce porazíš. Ale chystám se letos vyrobit tvoje vysněné trnkové víno, už mám dva demižony a sháním kvasinky. Budeš první, kdo ochutná. Jo, a víš, jak Ilja z té fotografie vypadá dneska? Takhle.

To víš, stárneš, i když jsi v urně. Dneska by ti bylo dvaašedesát. Předevčírem jsem tě byl navštívit na hrobě a vzal si z něj pár spadaných okvětních lístků. Na konci září ti přivezu čerstvé kvítí a zapálím ti svíčku. Pozdravuj dědu a babičku.

Oživlé hradby po pěti letech

V roce 2005 se konaly poprvé a užilo se hromady legrace. Po pěti letech jsme se rozhodli jít do toho znovu a přes průvodní bolesti to dopadlo dobře a pobavili jsme se stejně jako tehdy. Jde to docela dobře poznat z fotoalb, kterých už je celá řádka (tady, tady nebo tady). Co ale najdte jenom tady u mě, je tohle video ze závěrečného koncertu kvarteta Laurus pro Navenek (vzpomínáte?).

Valeč rok poté

Podvečerní sluníčko v babím létě pod Doupovem oblažuje zrak. Jsem rád, že jsme se vyrazili podívat na místo, kde jsme si před rokem s Věruškou řekli ne. Tentokrát jsme byli v zahradě úplně sami, nepočítám-li kopie Brauna.

Weer otchee aneb výročí

Chcete-li si zavířit očima, Věruška dnes hned po výletě do Valče vytvořila z Hynkových fotografií nové album z naší české svatby, která se konala přesně před rokem. Je zde.

Paříž /2/ aneb milostný mnohoúhelník

Když jsme šli podél Louvru, četl jsem si poctivě jména všech postav na severní stěně. Nakonec to je spolu s nejdelší frontou, jakou jsem kdy viděl, a vrabčáky, které jsme krmili v dešti před budovou, to jediné, co jsme z Louvru měli. Delší fronta se stávala snad jen na Lenina v Moskvě.

Ze všech těch jmen pod sochami jsem neznal skoro žádné, jde zřejmě o napoleonské generály. Jedno jméno mě však praštilo přes oči: JOUBERT.

Znal jsem jistého Jouberta z Chateaubriandova životopisu a věděl jsem, že zápetka kolem těch dvou mužů mě velmi zaujala. Samozřejmě, že Joubert na obrázku je ale generál Joseph Antoine René Joubert (neplést - jak nás upozorňuje francouzská wikipedie - s ještě slavnějším revolučním generálem Barthélemy-Catherine Joubertem, který je i na wikipedii české!). 

Ten můj Joubert je prostě Joseph a jeho popis Mauroisovými slovy mi byl velmi sympatický:

Byl to neobyčejně vzdělaný muž vybroušeného vkusu, který sám však nic neuveřejňoval, „jelikož si v duchu předsevzal dokonalost, která mu potom v každém dokončení díla bránila“. Byl příliš obratný, aby, když psal, neupadl do vyumělkovanosti, a příliš chytrý, aby si toho nebyl všiml...

Žil převážně na venkově, kde četl své oblíbené autory, podtrhával si v knihách, vpisoval do nich záhadné poznámky a dokonce trhal listy, které se mu nelíbily. Když byl četbou unaven, opatrně leštil kožené hřbety vazeb. Tohle mu opravdu závidím.

Člověk by řekl, že mu asi ženy životní dráhu moc nekřížily. Ba ne. V roce 1793 se oženil a byl to právě zámeček jeho ženy na venkově, kde trávil většinu času. A už v roce 1794 poznal madame Paulinu de Beaumont, která přišla při teroru o muže, a ujal se konejšení. Klapalo jim to až do roku 1800, kdy Joseph představil Paulinu svému příteli Chateaubriandovi. Ten byl mladší a Paulinu mu celkem lehce přebral. 

Ubohý Joubert, věda o tomto..., se trochu trápil. Ale pak se se ztrátou své přítelkyně, odlouděné mu mladším mužem, jehož geniu se obdivoval, resignovaně smířil... a vypravil se se svou ženou a synem k milencům na návštěvu.

Půjčoval dál Chateaubrinadovi knihy ze své knihovny a když je náhodou neměl, tak je pro svého přítele koupil. Chateaubriand totiž zrovna psal Ducha křesťanství a potřeboval načíst spoustu literatury. A chcete slyšet něco, co vás dostane snad stejně jako mě?

Pro Chateaubrianda nebylo toto milostné ústraní bez jistého nebezpečí. Byl ženat, hodlal vydat knihu, kde bude vynášena posvátnost manželství, „základ to společenského pořádku“, a dodělával tu knihu u milenky...

Byl jsem bohužel schopen něčeho hodně podobného.

PS: Vyučovat znamená podruhé se naučit. Tenhle Joubertův citát bych si mohl  klidně dát za rámeček a vždycky, když se někdo osmělí mi naznačit, že jsem za své učitelské kariéry nikoho nic nenaučil, odpovím: Ale naučil! Sebe jsem naučil a hodně!

Svatební kecičky

Měl jsem dneska zase tři svatby. Protože byly možná moje poslední, složil jsem pro každou z nich originální řeč. Moc se mi líbilo, co jsem vymyslel pro tu úplně poslední, moji jedinou v zahradě Františkánského kláštera.

Tato zahrada vypadá jako zahrada zámecká, ale patří ke klášteru, jehož obyvatelé dříve dodržovali řeholi sv. Františka. I sv. František měl jednou pokušení, aby se vzdal mnišského života a vstoupil do manželství. Když nepomohlo bičování, vyšel za zimní noci do klášterní zahrady, lehl si pouze ve spodním prádle na zem a kolem sebe nahrnul několik hromádek sněhu, aby si uvědomil, o co všechno by se musel v manželství starat. Pokušení v tu ránu zmizelo a on se spokojeně vrátil do kláštera.

Vy jste se dnes rozhodli v klášterní zahradě naopak manželství uzavřít. Nebude to vždy jen procházka francouzsky upravenou zahrádkou jako je tato, ale pokud se budete milovat a vzájemně ctít, přestojíte i ty chvíle v životě, které nebudou tak radostné jako dnešní den.

Při první svatbě na hradě jsem zase citoval Chalíla Džibrána, jehož slova o manželství jsou aktuální pro každé manžele v kterémkoli stadiu manželství, tedy i pro nás s Věruškou.

Milujte se navzájem, ale nečiňte z lásky pout:
nechať je spíše mořem, vlnícím se mezi břehy vašich duší.
Naplňte navzájem své číše, ale nepijte z jediné číše.
Dejte si navzájem ze svého chleba, ale nejezte ze stejného krajíce.
Zpívejte a tančete spolu a veselte se, ale nechte jeden druhého, aby byl sám,
právě jako samy jsou struny loutny, třeba se chvějí stejnou hudbou.
Dávejte své srdce, ale ne tak, aby druhý z vás jím vládl…
A stůjte při sobě, ale ne příliš blízko při sobě,
neboť pilíře chrámu stojí odděleny,
a dub neroste ve stínu cypřiše a cypřiš neroste ve stínu dubu.

Někdy si připadám jako ten ošklivý dub, v jehož stínu neví milovaná cypřiš, kam natáhnout větve. To by mě mrzelo. Jedno manželství už jsem zvoral. Zítra máme první výročí svatby ve Valči.

Prostřední řeč byla úplně jiná a na míru šitá pro Míšu F. (včera ještě Ch.) a byla o chlapci v rudé šále, o hřebenech z želvoviny, o řetízku na kapesní hodinky, o slonech, kteří nespěchají s pářením, o sudičkách a tak, prostě klasika. Jen doufám, že jsem to Míše nezkazil. Počasí jim ale vyšlo, tak na nějaké ty kecičky určitě zapomněli.

Paříž /1/

Včera jsme s Věruškou rozečetli román Émila Zoly, který se jmenuje Paříž. Začíná v bazilice Sacre Coeur na Montmartru a já teď tuším, že jste se lekli, že zase budu psát nějaký vyčtený cintáty a že se to zase nebude dát číst. Ba ne, usnuli jsme na třetí straně a to se ještě ani nestačili shrnout předchozí dva díly Zolovy trilogie. O ní tedy jindy. Dnešní článek je první pohlednicí z Paříže.

První imprese byly z noční cesty metrem. Jeli jsme ze severního nádraží (Gare du Nord) do stanice Oberkampf a odtud osm stanic do Porte de Montreuil. První zážitek: stanice pařížského metra jsou pár metrů od sebe, souprava se ani nestačí rozjet a už brzdí, přičemž v obou případech všechno strašně skřípe. Druhý zážitek: stanice Oberkampf, důkaz, že má Boris Vian ve svém Průvodci pravdu, když tvrdí, že to Napoleon přeháněl s tím přejmenováváním pařížských ulic a náměstí podle vyhraných bitev, které vedl převážně v Německu. V Paříži to opravdu praští přes oči a svým způsobem je to pro Němce neznalé historie pocit spíš vítězný, tedy opačný, než jaký ho chtěl malý velký imperátor v protivnících vyvolat. Třetí zážitek: stejně jako v Londýně a v Římě, pařížské metro má patinu, to nám v Praze chybí.

Druhý den ráno jsme se metrem vydali do stanice Châtelet, od níž jsme se rozhodli dojít k Louvru. Když jsme se vynořili z podzemí, mírně poprchávalo. Cestou jsme se hned v první ulici utvrdili ve dvou premisách, s nimiž jsme město přijeli poznávat. Že je Paříž metropolí umělců a že pařížská móda je vždycky o krok napřed před Evropou.

Jak jsem si podal ruku s Adolfem Heydukem

Včera mi udělala radost ještě jedna knížka, tu jsem ale čekal, neboť jsem ji vydražil. Je to nejstarší český překlad Romea a Julie z dílny Františka Douchy. Digitálně si jej sice můžete prohlédnout zde, ale není nad to moci takovou knihou svobodně listovat a položit ji těsně před usnutím na noční stolek. Dobře, kecám, noční stolek nemám, utrácím zatím za knížky, a tak to vedle mojí postele vypadá takhle.

Včera tam tedy přistála i tato knížka.

A mě na té titulní straně zaujalo i razítko.

Hned jsem si řekl, jestlipak na Písecké vyšší reálce neučil Adolf Heyduk, přece v Písku nežil jen ze své literární slávy. Dnes jsem se tedy podíval do jeho životopisu a samozřejmě, že „studia ukončil roku 1859, stal se učitelem na pražské reálce, již roku 1860 odešel učit kreslení a stavitelství na vyšší reálku do Písku, kde žil až do své smrti“. Je tedy velmi pravděpodobné, že minimálně držel v rukou knihu, kterou dnes držím v rukou já. Inu, tak jsem si podal ruku s Adolfem Heydukem.

Jako připomínku sem dám Nerudovu Baladu dětskou, kterou Neruda složil poté, co přijel do Písku jako kmotr na křtiny Heydukovy dcery zrovna ve chvíli, kdy mu zemřela. Neruda nemohl smutek přítele vydržet a tak odjel ještě ten den z Písku a večer složil tuhle báseň:

Matka zdřimla na úsvitě.
Dítko vyjeveně hledí -
v nožičkách mu Smrtka sedí.
Malá Smrtka, sama dítě,
na hlavičce věnec bílý,

ve košilce drobné tílko,
v ručkách drží hravé sítě
jako k honbě na motýly.
A ty ruce jako hůlky,
žluté jako z vosku čílko,
místo oček modré
důlky.

„Pojď děťátko, pojď holátko,
na chvílečku, jen na krátko!
Zahrajem si na Hélice
andělíčkův při muzice
co dvě bílé holubice.“

„Matička mně nedovolí,
a mne tělíčko tak bolí!“

„Pojď děťátko, holoubátko!
Přišla jsem Ti ku pomoci,
nemoc nemá více moci,
venku ve andílkův kůru
poletíš až k nebi vzhůru.“

„Matička mně jíti nedá -
myslím, že už hlavu zvedá.“

„Pojď děťátko, pojď babátko!
Posílá mne Jezulátko,
posílá královna nebe,
abych přivedla jim Tebe,
posílá mne ta Tvá svatá:
„Ať už jde má dcerka zlatá!“

„Pojďme, pojďme - ale z ticha,
ať se matička nevzbudí!
Něco těžkého ji trudí,
i když dřímá, těžce vzdychá,
ňadro bolestně jí skáče,
a když vzhlédne, ihned
pláče.“

Šuríni se vracejí

Jsem však od rána do noci tak nesmírně zaměstnán, že si to ani nelze představit.
Stále mně dávají samé funkce, nemám už žádného soukromí. Nedá se ovšem nic dělat, je pětiletka a každého zapřahají co nejvíce.
Mám stále plno práce, plno korespondence a filmových starostí. Nemohu se stále dostat k básnění, schůze, návštěvy, schůze a tak to jde dokola.

Dovedu Kosťu Biebla pochopit, protože ačkoli není pětiletka, zažívám podobný stav. Září je pro mě hrozný měsíc, všechno se nakupí tak, že jedno pro druhé nelze stihnout, a protože jsem šurín a snažím se předběhnout čas, pravidelně z toho onemocním. Nejinak dnes v noci, viróza mi rozklížila kosti a svaly, takže dojít na záchod a hlavně ráno do práce byl výkon hodný opravdového člověka. Po obědě jsem sice zalezl do postele a využil takto neplánovaně tráveného času k sepsání svatební řeči na sobotu, ale napětí v těle ani na duši nijak nepolevuje.

O to víc mi udělala radost jedna neobjednaná poštovní zásilka. Kdo mi to může psát z Loun? Po rozbalení čtu na ústřižku papíru:

Jméno neznám, Brďa se přeci jmenuje Milan. Ovšem titul knihy, jejímž je Jiří Sedláček editorem, vše vysvětlí. Základy bibliografie PhDr. Ivo Markvarta.

Koukám na fotky a pak zjišťuji, že většina článků Ivo Markvarta se dá nalézt v archivech místních periodik na internetu. Tak jsem se začetl hned do prvního, který Ivo napsal k 100. výročí narození Konstantina Biebla a dozvěděl se z něj, že na posledním vysvědčení, které slavětínský básník dostal na reálce v Lounech, stály čtyři nedostatečné: z češtiny (sic!), matematiky, chemie a deskriptivy.

No a tenhle obrázek mi připomněl článek Jak svět přichází o šuríny, který jsem napsal v říjnu 2005 jako vzpomínku na I.M.v divadelním mailu. V pátek to bude pět let, co Ivo opustil tento svět. Rád jsem si připomněl, že za svůj vztah ke knihám vděčím hlavně dědovi a Ivo Markvartovi. Jiří Sedláčku, ačkoli Vás neznám, děkuji!

S paličkou na bohy

Víkend jsem trávil sice po výletech, ale s knížkou, která mě zaujala tak, že jsem ji četl, kdykoli byla jen chvilka. Jmenuje se Cesta černošské dívky k Bohu a napsal ji v roce 1932 G.B. Shaw, místo aby, jak píše na konci doslovu, rozhojnil dramatickou literaturu zase novou veselohrou (česky 1939 v pěkném překladu Zděňka Vančury). Shaw se ukázal jako mistr slova, jehož pro mě předčí snad už jen mistr myšlenky G.K. Chesterton. Jejich debaty, které v roce 1928 byly vydány pod názvem Shodneme se?, bych rád jednou objevil pro české publikum. Jejich rozhodčí Hillaire Belloc sice tvrdil, že za pár let budou stejně staromódní jako krinolíny, ale já si myslím, že se možná vrátí jako ponožky do lodiček.

Ale zpátky k černošské dívce. Jsou to vlastně dvě stati v jedné vazbě, samotný symbolický příběh a autorův doslov, v němž přiznává, že se ve výkladu vlastního díla může mýlit, jako se mýlil Kolumbus, když dorazil na pevninu. Kdybych použil jeho vlastních argumentů, přirovnal bych stať k Evangeliu a doslov k epištolám sv. Pavla, prvnímu teologickému výkladu, s nímž Shaw nesouhlasí. Přiznám se, že v sobě nosím rovněž velké předsudky z doby předkřestní, předsudky k Pavlovým epištolám i k Janovu Zjevení. Víceméně je obojí čítám spíš jako dokumenty doby a psychologie prvních křesťanů něž jako zjevené slovo, z čehož by měl Shaw asi radost a papež o jednu starost víc. V doslovu totiž irský bohobijec píše o bibli jako o knížce, kterou stojí zato si přečíst a zároveň se nad ní zamýšlet jako nad jinými knihami nebo třeba nad článkem v Timesech.

Shaw psal knihu tak nějak jako polemiku se svými protestantskými přáteli, protože katolictví vůbec nebral v potaz jako možného soupeře ve sporu. Katolíci jsou modloslužebníci a basta. Inu, rád z díla ocituji části a pak se pustím do jakés takés osobní apologie.

Na začátku odchází černošská dívka poučena o Bohu křesťanskou misionářkou na pouť, na níž chce Boha najít. Nejdříve potkává mstivého a krvelačného Boha z knih Mojžíšových, posléze nesmyslně argumentujícího Boha Jobova, na oba v závěru vytáhne svou paličku (knobkerry), aby je zahnala. Pak potkává moudrého Kazatele, který káže, aby člověk žil jen svůj pozemský život, aniž by se nad Bohem zamyslel, leda že by se jím sám stal. Po Kazateli přichází prorok Micheáš, který jde ještě dále – Bůh dal člověku vědet, co je dobré, tak to v pokoře konejme a o víc se nestarejme. V podstatě Kazatel a Micheáš předjímá konec příběhu a já sám bych ani dál číst nemusel. Nicméně, autor chce jít dále, protože Micheáš dle jeho názoru bere člověku svobodu:

„Kráčej pokorně a Bůh tě povede,“ řekl prorok. „Co na tom, kam tě vede?“
„Dal mi oči, abych se dovedla sama vésti,“ řekla černoška. „Dal mi rozum, abych ho užívala. Jak bych ho mohla zklamat a prosit, aby viděl za mne a myslil za mne?“

Tohle shození pokory mi není blízké a poprvé jsem se dostal s černoškou do křížku. Bohužel nedořešeného.

Micheášovou jedinou odpovědí byl strašlivý řev…

Dalším, koho mladá černoška paradoxně potkává, je vědec Pavlovova typu. Ten ale stojí za samostatný článek, tak zase příště.

V podzemí a nad zemí

Začalo babí léto, a tak jsme si ho chtěli pořádně užít. Dopoledne jsme vyrazili do Chomutova na vernisáž výstavy fotografií sakrálních staveb na Kadaňsku a Chomutovsku z 30. let 20. století od Hedwigy baronky Korbové z Weidenheimu, která žila ve Vernéřově. Přijeli jsme na chomutovské náměstí až po půl jedenácté, tak jsme se báli, jestli nejedeme pozdě, ale spíš jsme si říkali, že už bude po oficialitách, kterých jsme chtěli být ušetřeni. Hraběnka Margarete von Buquoy, která výstavu uváděla, to však vzala z gruntu a aby divákům vynahradila těch šedesát let, kdy fotografie její příbuzné nemohly být vystaveny, mluvila déle než hodinu. Stojící diváci z velké většiny prchli, my jsme se odhodlali jít s bandou muzejníků a kumštýřů na kafe a vyprošťováka, abychom se pak v poledne vrátili a prohlédli si sami nejen výstavu, ale i naprosto šokující sklepení. Zamluvil jsem si hned nový prostor na Pašije 2011.

Při odklízení suti ze zasypaných sklepů byl objeven i jeden velmi zajímavý artefakt.

Potom jsme se vrátili do Kadaně, kde v klášteře probíhala ukázka vypalování keramiky technologií raku. A protože je to technologie starojaponská, přijel ji předvést starý Japonec Hirohumi Horai.

No a nakonec to, co asi každého, kdo si kdy přečetl složení na etiketě nějakého českého piva, napadne. Ano, Dočesná. Naše kroky nejdříve vedly do nově vybudovaných atrakcí na náměstí Prokopa Velkého. Mnoho Žatečanů na ně nadává jako se od mnoha místních v Kadani nadostává uznání nábřeží Maxipsa Fíka - ale jako turista musím uznat, že právě tohle náměstí dělá z maloměstského Žatce zničeho nic evropské moderní centrum turistiky. I pro Kadaň doporučuji našincům použít přespolní brýle, ačkoli sám bych asi jako architekt nechal na místě více původní přírody, ale i tak se těším na výsledek.

Z vyhlídkové věže a chrámu chmele jsme zamířili nejdříve na rockovou scénu a pak na náměstí Svobody, kde se nám líbil Meky Žbirka, na Vidiek jsme ochutnali pár zajímavých piv, abychom v noci zůstali věrní Černé hoře a užili si s rodinou Kollera a s Pišosem Brutus. Tohole pána jsem musel vyfotit, vzpomínáte?

Stopem do Kadaně (přes Paříž) - intermezzo o rasových předsudcích

Stáli jsme před Paříží u benzínové pumpy, smrákalo se a začalo mírně pršet. Snědý řidič jménem Clément nás zachránil, i když jsme mu vůbec, ale vůbec nerozuměli, kam nás to poveze. Jen Věruška rozluštila, že to bude nějaké nádraží. A taky že ano.

Jestli pro mě nějaký výraz symbolizuje francouzštinu, pak po lvu pojídajícím neoloupané plody mandloní se jím stal název těhle pařížské předměstské čtvrti: Pontault-Combault. Když jsme vystoupili, všude jsme viděli jen samé černochy. Před nádražím, v hale, na nástupišti jen a jen samé africké tváře. Koupili jsme si lístek a zažili dvě překvapení.

Jeden z černochů na jiném perónu, než jsme stáli my, na mě pořád něco pokřikoval a já zvyklý z domova jsem dělal, že ho neslyším. To bych ale musel být hluchý, protože na našem nástupišti jsem stál jen já s Věruškou a na jeho jen on, jinak ticho po kolejnicích. Po čtvrtém výkřiku jsem to nevydržel a otočil se na něj. Ukazoval mi svojí bílou dlaní, abych šel dál od kolejiště, za žlutou čáru. No jo, ten toho nadělá, pomyslel jsem si a udělal úkrok. Za pár vteřin mě tlaková vlna smetla o další dva metry dál. Věruška se schovala za automat s plechovkami, který to naštěstí ustál. Zjistil jsem, že ten černoch byl přítel. Kolem nás projelo TGV (tedy minimálně něco podobného). Pak za námi ten černoch ještě přišel a vysvětlil nám, že musíme počkat 20 minut. A to bylo další překvapení - dlouho se ukazovalo, že vlak přijede, pak že bude mít zpoždění, a nakonec když jsme čekali, kdy ten zpožděný vlak přijede, tak se objevil nápis, že byl zrušen. České dráhy nejsou zas až takovou raritou. Nezbývalo než počkat na další, který jel těsně před půlnocí. 

Nástupiště se zatím zaplnilo lidmi. Schválně jsme počítali příslušníky bílé rasy. Ani jeden, přátelé. Ve vlaku taky ani jeden, v metru némlich ten samý výsledek. Byli jsme docela rádi, když se ve stanici metra objevili policisti - ovšem samí černoši. Kecy o tom, že za 40 let přestane být Evropa bílá, jsou v Paříži asi už dávno realitou. První běloch byl recepční v hotelu Formule 1, který nám sdělil, že je obsazeno. Naštěstí nedaleko byl hotel jen o něco dražší, tak jsme kolem jedné hodiny složili hlavy tam. 

Nachytali jsme se, že máme rasové předsudky. My jsme se těch černochů v noci báli. Báli jsme se i toho, který nám jen zachránil život a poradil. Báli jsme se i skupiny beduínů na nástupišti. Drželi jsme si pevně batohy před dvěma Asiaty ve vlaku. Takoví jsme opravdu byli. Po čtyřech dnech v Paříži jsme se za ty předsudky styděli. Něměli jsme nikde ani jeden problém, s příslušníky jiných ras jsme se dávali klidně do hovoru, zvykli jsme si na jejich oblečení, na jejich grimasy, zjistili jsme, že se od nás neliší z hlediska chování téměř vůbec ničím, že nás vlastně obohacují. Možná je to to hlavní, co nám Paříž dala. Ale ona toho dala ještě mnohem víc. Seriál  tedy teď bude pokračovat několika díly o francouzské metropoli.

Nové stránky města Kadaně

Jako patriot se musím ozvat. Staré stránky města byly dle mého názoru pro ostudu (ne nepodobné třeba žateckým, ale snad ještě o něco horší). Často jsme o nich s panem Petim mluvili a protože je to vizitka města a nás všech, co tu žijeme, pan Peti to nevydržel a udělal návrh nových, který se líbil a podle nějž pak několik měsíců po večerech ve svém volném čase vytvářel stránky, které včera spatřily světlo sítě. Určitě se ještě pár věcných chyb musí vychytat a doplnit jako u všech nových stránek, ale já je hodnotím na jedničku jak designem, tak technickým zpracováním. Jsem na Kadaň zase o něco pyšnější. Klikněte sem.

O roce 2013, o našem malém rybníčku a o tom, že jsem na holčičky

Kromě Richarda jsem předevčírem v Plzni seděl (tedy ne na Borech, ale v Oujezdě v hostinci) i s  kamarádem Davidem, který dělá na české ambasádě ve Washingtonu. Povídali jsme si i o politice a shodli jsme se, že bychom na Pražském hradě po Klausovi rádi viděli Karla Schwarzenberga. Jelikož David je jeho zaměstnancem a pracoval pod ním již za jeho minulého angažmá v Černínském paláci, rád jsem si vyslechl jeho vyprávění o člověku, kterého znám jen zprostředkovaně přes media. Od prezidenta očekávám (krom morálního kreditu, samozřejmě), že když čtu jeho statě či rozhovor s ním v nějakém časopisu, bude tam přesah, který mi něco dá do života, který mě bude provokovat k jinému úhlu pohledu, a to oba porevoluční prezidenti splňovali a jeden dosud splňuje. V současné době, počítám-li lidi činné ve veřejných službách, si takto s chutí přečtu rozhovor právě jen s panem ministrem (jedním z mála, který si, ač ho mnozí zvou knížetem, zaslouží více než predikát právě civilní oslovení pan ministr a David ho ani jinak nenazve).

Nicméně zůstávám v ODS a sympatie k TOP09 zůstávají čistě věcně názorové a osobnostně spjaté zejména s výše jmenovaným panem ministrem. Bohužel na komunální kadaňské úrovni z mého  občanského hlediska TOP09 sklouzla na úroveň Dělnické strany sociální spravedlnosti a své páté místo na kandidátce ODS bych vyměnil a z politiky sám sebe vymazal zmizíkem za to, kdyby v občanech zvítězil zdravý rozum a volili ve prospěch města a ne ve prospěch prospěchářů. Bude to volba ze 162 lidí a najdou se mezi nimi prospěcháři ve všech stranách, určitě i v té naší, nejsem naiva. Může se kroužkovat, ale v komunálních volbách se to nakonec nemusí vyplatit, protože je těch možností ke kroužkování tolik, že pokud půjde o kroužky ze známosti a ne z přesvědčení, že jde o dobrého člověka, rozmělní se v množství podobných natolik, že svému favoritovi nepomůžeme a hlasy se rozdělí mezi ty, co jsme je třeba vůbec nechtěli. Ryba smrdí od hlavy a právě v čele kadaňské kandidátky jedné nejmenované strany to smrdí po kapřících až běda. Vyzývám tedy kadaňské čtenáře soběpisníku, nekroužkujte (ani mě) ze známosti a volte srdcem podle programu pro Kadaň, ale taky podle smradlavých hlav.

Taky vás poprosím, abyste si ověřovali informace, které se k vám dostanou šeptem., ačkoli se netváří moc předvolebně. Asi jste se již  od nějakého potměšilce dozvěděli o tom, že pan starosta K. sice kandiduje, ale na jeho křeslo si pak sedne paní R. Tichý hlas zřejmě ještě dodal, že je to žena toho zazobance, co má prosperující stavební firmu a ještě je z Libanonu, takže Alláh ví, odkud to bohatství mají. Ti, co ty kecy roznášejí po Kadani, by se za ně sami nejradši propadli do západního Německa, to si pište. O mně jsem se zase dozvěděl, že mě vyhodili z gymplu, protože jsem na mladý samičky. Tak aby bylo jasno, z gymplu jsem odešel sám, protože tam těch mladejch samiček bylo moc a všechny bych je neuspokojil!