2. října 2005 jsem napsal v jednom divadelním e-mailu tento článek, který se pro mě dnes stal aktuální, a tak ho zde přetiskuji v plném rozsahu:
Budou to za pár dní dva roky, co odešel Ruda Koblic, člověk, kterého jsem si vážil a nejsem v tom zdaleka sám. Kdykoli si ho vybavím, usměju se na svět. Jen je škoda, že ten svět přichází o takovéhle lidi. A proč o tom píšu?
http://www.mkl.cz/parte.htm :-(
Hmm, znal jsem Ivo Markvarta, byl do jisté míry mým vzorem, aniž o tom věděl, i když asi něco tušil a teď se to tam nahoře určitě doví. Babička o něm říkala, že je "šurín", což je její výraz pro "pošuka" neboli člověka, který je podivínsky aktivní a dost často neví, kde mu hlava stojí. Mám dost často pocit, že nebýt babička moje krev, jsem v tom jejím pytli s ostatníma šurínama a pošukama. Ivo byl šurín i vzhledem: malej, brejličky, filosofický kabátek, když jel v září na tom neosvětleným kole, bylo mu sotva pětačtyřicet. Pořádal v lounský knihovně večírky se zajímavými lidmi, poetické pořady, vydával knížečky cizím autůrkům (většinou paměti staříků nebo naopak fantazijní příběhy dětí) a opravdu běhal po knihovně jako šurín. V devadesátym roce redigoval časopis Amatérská scéna o tehdejším amatérskym divadle. Ale to jsem ho ještě neznal, jen mi tím dneska přijde jaksi ještě bližší. Mám doma jednu knížečku, kterou jsem ukradl z knihovny, když jsem tam byl na letní brigádě překopávat sklad. Jé, tam bylo čtiva - většinou prvorepublikový knížky, o kterejch jsem tehdy neměl ponětí, že existujou, Deml, Flaubertovy dopisy, literární časopisy. Brigáda pro mě, víc jsem toho přečet než přeskládal z regálu do regálu, ale panu řediteli jsem tím snad byl i sympatickej. Za tu ukradenou knížečku, se ti, Ivo, dodatečně omlouvám. Za pár let jsem jeden takovej večírek v knihově uspořádali s divadlem FRAK - Pionýrskou besídku, takový legrační vzpomínání na komunistický časy se vším všudy, někde je to snad i natočený, mám na to krásný vzpomínky. Dočkala se dvou repríz. Ani jsem netušil, že na té poslední vidím Iva naposledy.
Tuhle jsem nechal v kabinetě peníze divadla a ráno byly potřeba na látky na kostýmy. Tak jsem nastartoval v jedenáct v noci kolo a zajel pro ně. Přední světlo mi nesvítí a zadní mám od zimy uražený. Jel jsem a pochvaloval si, jak je Kadaň krásná za noci. Nějak podobně si asi připadal Ivo, než ho srazil někdo, kdo si sice na cestu svítí, ale co je to platno, když jsou na světě šuríni, co se jim jezdit v noci bez světel líbí víc. Dneska si na nás Ivo posvítí shůry, pojďme mu zahrát nějaký pěkný divadlo, určitě se rád podívá. Pozvu ho třeba na Školu pomluv, co říkáte? A pak i na Olivii Twist!
Aspoň ho poznáte. A až on ve vás pozná stejně beznadějný šuríny jako byl on, určitě uslyšíte i ten aplaus z nebe. A pozvu taky člověka, kterej mi dneska o Ivově smrti napsal. Je to tak deset let, co jsme se naposledy viděli, některým z vás jsem o něm už vyprávěl. Kdybych nepoznal jeho, stěží bych poznal Iva, stěží bych něco věděl o hvězdách a o hradech. A myslím, že bych neznal ani vás. A to všechno by mi bylo moc líto.
Ještě jedna zajímavost. Souborné dílo Ivo Markvarta vyšlo v nákladu asi 160.000 výtisků (nebo kolik mají náklad Lidovky?:-) Jmenuje se U nás na vsi a má dva řádky:
Jak krásně je tu
bez internetu.
Když jsem si to dneska přečetl, pousmál jsem se na svět. Škoda jen, že svět přichází o šuríny.
Budou to za pár dní dva roky, co odešel Ruda Koblic, člověk, kterého jsem si vážil a nejsem v tom zdaleka sám. Kdykoli si ho vybavím, usměju se na svět. Jen je škoda, že ten svět přichází o takovéhle lidi. A proč o tom píšu?
http://www.mkl.cz/parte.htm :-(
Hmm, znal jsem Ivo Markvarta, byl do jisté míry mým vzorem, aniž o tom věděl, i když asi něco tušil a teď se to tam nahoře určitě doví. Babička o něm říkala, že je "šurín", což je její výraz pro "pošuka" neboli člověka, který je podivínsky aktivní a dost často neví, kde mu hlava stojí. Mám dost často pocit, že nebýt babička moje krev, jsem v tom jejím pytli s ostatníma šurínama a pošukama. Ivo byl šurín i vzhledem: malej, brejličky, filosofický kabátek, když jel v září na tom neosvětleným kole, bylo mu sotva pětačtyřicet. Pořádal v lounský knihovně večírky se zajímavými lidmi, poetické pořady, vydával knížečky cizím autůrkům (většinou paměti staříků nebo naopak fantazijní příběhy dětí) a opravdu běhal po knihovně jako šurín. V devadesátym roce redigoval časopis Amatérská scéna o tehdejším amatérskym divadle. Ale to jsem ho ještě neznal, jen mi tím dneska přijde jaksi ještě bližší. Mám doma jednu knížečku, kterou jsem ukradl z knihovny, když jsem tam byl na letní brigádě překopávat sklad. Jé, tam bylo čtiva - většinou prvorepublikový knížky, o kterejch jsem tehdy neměl ponětí, že existujou, Deml, Flaubertovy dopisy, literární časopisy. Brigáda pro mě, víc jsem toho přečet než přeskládal z regálu do regálu, ale panu řediteli jsem tím snad byl i sympatickej. Za tu ukradenou knížečku, se ti, Ivo, dodatečně omlouvám. Za pár let jsem jeden takovej večírek v knihově uspořádali s divadlem FRAK - Pionýrskou besídku, takový legrační vzpomínání na komunistický časy se vším všudy, někde je to snad i natočený, mám na to krásný vzpomínky. Dočkala se dvou repríz. Ani jsem netušil, že na té poslední vidím Iva naposledy.
Tuhle jsem nechal v kabinetě peníze divadla a ráno byly potřeba na látky na kostýmy. Tak jsem nastartoval v jedenáct v noci kolo a zajel pro ně. Přední světlo mi nesvítí a zadní mám od zimy uražený. Jel jsem a pochvaloval si, jak je Kadaň krásná za noci. Nějak podobně si asi připadal Ivo, než ho srazil někdo, kdo si sice na cestu svítí, ale co je to platno, když jsou na světě šuríni, co se jim jezdit v noci bez světel líbí víc. Dneska si na nás Ivo posvítí shůry, pojďme mu zahrát nějaký pěkný divadlo, určitě se rád podívá. Pozvu ho třeba na Školu pomluv, co říkáte? A pak i na Olivii Twist!
Aspoň ho poznáte. A až on ve vás pozná stejně beznadějný šuríny jako byl on, určitě uslyšíte i ten aplaus z nebe. A pozvu taky člověka, kterej mi dneska o Ivově smrti napsal. Je to tak deset let, co jsme se naposledy viděli, některým z vás jsem o něm už vyprávěl. Kdybych nepoznal jeho, stěží bych poznal Iva, stěží bych něco věděl o hvězdách a o hradech. A myslím, že bych neznal ani vás. A to všechno by mi bylo moc líto.
Ještě jedna zajímavost. Souborné dílo Ivo Markvarta vyšlo v nákladu asi 160.000 výtisků (nebo kolik mají náklad Lidovky?:-) Jmenuje se U nás na vsi a má dva řádky:
Jak krásně je tu
bez internetu.
Když jsem si to dneska přečetl, pousmál jsem se na svět. Škoda jen, že svět přichází o šuríny.
Žádné komentáře:
Okomentovat