Co stačí k existenci (alespoň v Paříži)

Průvodce po Saint-Germain-des-Prés, jedné z pařížských čtvrtí, od Borise Viana, je úžasnou fabulací a parodií na bedekr po vinárnách, kavárnách a barech této čtvrti. Rovněž je obhajobou existencialismu proti námezdním novinářům, kteří o existencialistech psali jako o povalečích a alkoholicích – právě jejich články je samy odzbrojují:

Vidíte zde dívky v kalhotách a vágusy v košili bez kalhot. Je to chudá mládež žijící ve špíně, která na vás škemrá, abyste je pozvali na skleničku nebo za ně zaplatil… Je to mládež z pařížské spodiny: zvláštní plesnivina nenávisti, závisti, hlouposti a té nejhrubší sexuality. Taková je tvář existencialistů. Takové je jejich životní krédo… (dva sovětští novináři, Samedi Soir, 15. ledna 1949)

Kde berou prostředky k bytí?
A to je přesně to, co vám na Saint-Germain-des-Prés nikdo neřekne. Nikdo o tom nic neví a ani samotní existencialisté tomu nerozumějí. Prodají pár knih, udělají pár dluhů, zahrají si nějakého komorníka v Satyrově hře, pohřbí starou tetu, která je zapomněla vydědit. Možná že k existenci stačí být existencialistou… (Samedi-Soir, 3.května 1947)

Skvělé je desatero existencialisty od neznámého autora:

Novináře ctíti budeš
a fotografa také.

Otce svého i matku svou zatratíš,
nebezpečně žíti budeš.

Režnou s vodou píti budeš
a nikdy penězi nezaplatíš.

Ženu za muže oblékneš
do černých kalhot velmi přiléhavých.

Kostkovanou košili nositi budeš
nebo často též starý svetr.

Na lehkou dobu tančiti budeš
a bíbopovati ohromně.

Milovati se zřídka budeš
a ne bez pošklebování.

Básně psáti budeš
a recitovati je povýšeně.

U filmu snažiti se budeš
skvělé jméno si vydobýti.

V Jeana-Paula Sartra věřiti budeš,
aniř bys věděl, co v něm vězí.

Nebo tenhle popisek tehdejší zkažené mládeže poslouchající Franka Sinatru:

Tak jako jsem se vyznal v uličkách Latinské čtvrti, když jsem četl Chrám matky boží vybavený mapkou, vyznám se nyní ve čtvrti Svatého Heřmana v Lukách tak, že vím, že na rohu Rue Dauphine a Rue Christine je sklep Tabu, že v Rue Jakob je Zelený bar, a na Rue Saint-Germain-des-Prés je asi deset barů, z nichž nejznámější jsou Flora a U dvou magotů. No, jak jsem si je tak hledal dneska, ty dva první bary už neexistujou a do těch dalších dvou by existencialista asi už nevlezl, nejlevnější víno 7 Euro za necelou dvojku, 10 éček za necelý půllitr piva. To si asi nechám zajít chuť i já a půjdu radši do nějaké opravdové putyky jen tak po čuchu.

Taky jsem se dozvěděl, že v Rue Bonaparte, kde sídlila česká exilová vláda za války a dneska je tam náš konzulát, bydlel Sartre, nedaleko umřel Jean Racine a na nábřeží Voltaire Voltaire (správně česky by asi bylo na Voltairově nábřeží Voltaire, ale nevypadalo by to tak pěkně). Prostě samé neotřelé, místy zavádějící, ale nezávadné informace.