Paříž /19/ Pantheon

Po bellevillském parku jsme se vrátili do latinské čtvrti. Den předtím jsme totiž chytili v Pantheonu zavírací dobu, a tak jsme si tentokrát nechali dost času. Mám tuhle budovu spojenu s Foucaltovým kyvadlem od Umberta Eca a s dobou, kdy jsem toužil zapsat se do dějin nějakým podobným záhadplným románem. Ta doba za sebou vlastně nikdy neudělala tlustou čáru a kdybych si měl literaturou vydělávat, asi by na nějaký takový i došlo. Pobyt v Pantheonu ve mě vyvolal pocit, že bych mohl hned začít, třeba pod pseudonymem Danek Hnědý.

Kyvadlo se zrovna houpalo nad čtrnáctkou, když jsem ucítil potřebu dojít se vyčůrat. Není to symbolické?

Prošel jsem kolem pamětní desky Saint Exupéryho a vzpmněl si na jedno místo v Malém princi, že poušť dělá krásnou to, že někde skrývá studni. Tajemství odhaleno, v Pantheonu musí být studna živé vody.

Ruce revolucionářů ukazují směrem k prameni.

A opravdu, když sejdete spirálové schodiště, naleznete pramen podzemní vody, v níž si lidé oplachují ruce po návštěvě toalety. Netuší, co se s nimi stane!

Marie Curie s Pierrem o prameni věděli, ale maskovali své zasvěcení radioaktivním ozářením.

Byli jsme slepí, ale prozřeli jsme. Díky bohům

Paříž /18/ krásné město (belle ville) pro všechny

Náš cestopis z Paříže jsem přerušil někdy v říjnu symbolicky na hřbitově, takže se mohlo zdát, že šlo o konec vyprávění. Nicméně nešlo, jsme mírně za polovinou výletu. Na hřbitov jsem slíbil se vracet vždycky při příležitosti připomenutí tam zetlelých. Jinak už jsme se o prázdninách přesunuli do parku v Belleville, kde jsem pořídil tu ronisovskou fotku a kde ještě pro dnešek setrváme. Potkali jsme tam totiž to, co dělá Paříž Paříží (nebo New Yorkem a Londýnem). Pestrost obyvatel.

Pár nápadů pro naši expedici

Zhlédl jsem pár Lucčiných reportáží v Objektivu a přečetl pár jejích článků a jsem rád, že souhlasila, že se stane expertem naší expedice do Itálie. Ví totiž i o dalších spojnicích severní Itálie a Čech. Některé jsou spojené také s první světovou válkou, ale Češi bojovali v severní Itálii i v té druhé. Byla to protektorátní vládní vojsko, tzv. Háchovi Melody Boys. A bojovali ve velké většině zběhli a bojovali na straně italských partyzánů. A tak mě napadlo, že by první část expedice, možná teprve oťukávací, byla naplánovaná na rok 2014, tedy 70 let od těchto událostí, pouze do severní Itálie po stopách neuznalé 1. české pěší brigády v Itálii a přitom bychom si už mapovali terén kolem Gardského jezera, kde za první války bojovaly naše legie.

Salesián a pozdější sekretář litoměřického biskupa Štěpána Trochty P. František Krutílek u hrobu českých vojáků v Turíně.

Napadlo mě taky, že bychom mohli najít pár potomků italských legionářů, aby jeli s námi. A když už jsem u nápadů, možná by některé místo v Itálii mohla ozdobit socha Herberta Kiszy nebo Františka Vlčka, ne snad tak velkolepá jako sousoší, které jsme úplnou náhodou s Věruškou objevili na hřbitově Pére Lachaise, ale ve stejném smyslu.

Slíbil jsem ale představit druhé místo expedice pro rok 2017, jímž by byla po padolské kartouze Santa Maria Capua di Vetere, místo jednoho z největších zajateckých táborů, kde se nacházelo mnoho Čechoslováků. Místo, kudy jsme s Věruškou projížděli, aniž bychom tušili, že jedeme kolem lokality tak významné pro dějiny našich legií. A taky kolem amfiteátru z dob císaře Augusta. Tehdy jsme vnímali to místo jen jako místo našeho soukromého zázraku. Jeho návštěva na expedici bude pro nás tedy mít i osobní rozměr.

Paříž /17/ aneb hroby, smrti, nemoce atd.

Měli jsme plánek hřbitova Pére Lachaise seslaný z nebe, a tak jsme se podle něj orientovali a podle něj jsme hledali hroby slavných, které autoři plánku považovali za hodné turistického ruchu. Ty tisíce hrobů méně slavných osob sloužily jako kulisa. Četl jsem si jejich jména, představoval si osudy těch anonymních mrtvol, hledal nějaký záchytný bod. A našel jsem pár pozoruhodných.

Když se ale ohlédnu za celým tím krásným odpolednem stráveným ve společnosti všech těch slavných lidí, je jeden hrob, který mi udělal radost o to větší, že jsem jej objevil nečekaně, a přece jako bych ho hledal. Cítil jsem zvláštní kouzlo ve jménu, které jsem zakřičel na Věrušku, která už kráčela opodál. „A kdo to je?“ Neuměl jsem odpovědět. „Víš, Věru, neřeknu ti, v čem hrál, ani co zpíval, ale je to francouzský herec a zpěvák. Asi by nám o něm spíš řekli naše babičky. Ale to jméno: Yves Montand! A s ním tu leží taky slavná herečka, Simone Signoretová.“ Víc jsem o ní taky nevěděl, ani to, že byla první Francouzkou, která získala Oskara. Ta jména ale znějí jako zaklínadla. A ten prostý a nikým nepovšimnutý hrob jim dodával ještě většího kouzla.

Včera jsme se s Věruškou dívali na filmové drama Jean od Floretty, kde Yves Montand (rok po smrti své ženy) ztvárnil zápornou roli strýce Césara, protipól Jeana (Gérard Depardieu). Příběh náladou připomínal směsici Bouvarda a Pécucheta s Mužem, který sázel stromy. A protože se rád nechávám překvapit, nic jsem si o něm předem nepřečetl. Závěr mě tedy nejvíc zarazil titulkem „konec prvního dílu“. Teprve pak jsem zjistil, že druhý díl se jmenuje Manon od pramene a že ačkoli tuším, o čem celý díl bude, rád se na něj podívám. A taky mě to přivedlo k Marcelu Pagnolovi, jehož knihu Jak voní tymián (aspoň myslím) měla ráda maminka. Tak se mi to hezky spojuje, a to mám rád.

Zbývá jen dodat, že jsme dneska s Píďanem ráno před svozem odpadu unesli od popelnic na sídlišti C tři skříňky a dva šuplíky ve snaze postupně vybavit byt ing. Viktora Sanora a že Julinka už má svou průkazku pojištěnce. Taky jsem zažil úžasný rozhovor o pojištění proti smrti obecné, úrazem a při autonehodě. Díky za inspiraci, pořád jsem nevěděl, kterou z nich si vybrat.

Yves Montand by dnes dovršil 90 let. Bůhví, jak to měl pojištěné on.

Paříž /16/ v Kadani

Na pařížském hřbitově Pére Lachaise jsme loni stáli u hrobu Théodora Géricaulta. Nemohl jsem si vzpomenout na jeho nejslavnější dílo, abych ho Věrušce představil. Pak jsem si všiml, že na bronzové desce na hrobě je nějaký jeho obraz. Ano, byl to Vor Medúzy, romantická reality show na malířském plátně. 150 lidí na jednom voru čtrnáct dní na moři bez kapky pitné vody a jídla. Není divu, že jich přežilo jen 15, samozřejmě pološílených.

Théodore Géricault se narodil 26. září 1791, před 220 lety. Prvním jeho vystaveným dílem byl Důstojník gardového jezdectva, jak dává povel k útoku, s kterým oslnil Salon v roce 1812. Do tohoto roku se můžeme propadnout následující sobotu, kdy v Kadani ve Smetanových sadech proběhne cvičení členů českých jednotek napoleonské historické rekonstrukce a v 15.30 je na programu ukázka střetnutí předních stráží z roku 1812. Tak uvidíme, jestli tu bude taky nějaký ten důstojník královské gardy na koni. Půjdeme se podívat s Julinkou a připomeneme si náš výlet s maminkou, když ještě nebyla počata.

Paris Ronis Photo

Předehra k opeře Černoušek

V parku Belleville je vyhlídka, z níž jsem fotil panorama publikované v minulém článku. Taky jsem sliboval, že se pochlubím fotkou, kterou považuju z Paříže za moji nejmilejší. Takový můj dárek Willymu Ronisovi.

Ještě vás ale hodlám chvíli napínat. Nahoře na té vyhlídce se sešla nějaká škola černoušků s vychovateli a věnovali se tu dětským hrám pod kontrolou.

Dole byla partička bezprizorních černoušků, kteří se věnovali také dětským hrám, ovšem takovým, za které by jim leckterý dospělý zlískal prdel. Škubali totiž kytky z udržovaných záhonků a pak se o ně rvali, honili se a pokřikovali jeden na druhého.

 

Jeden z nich se ale utrhl a spěchal až na dlažbu. Tam zvolnil.

Schoval si květinu za záda...

… a příště už opravdu přijde ta slibovaná fotografie.

Paříž /16/

V Paříži jsem si předsevzal najít jednu ulici. Byla to Rue Vilin! Předsevzal jsem si to kvůli téhle fotografii, kterou jsme v pařížské Mincovně viděli na vlastní oči na Ronisově výstavě. Ještě před naším výletem jsem složil báseň-slib o tom, že bych chtěl v Paříži fotit rozpustilé kluky. Chtěl jsem je v té ulici najít.

Pátrání probíhalo celkem lehce, protože jsem dostal pár navigačních pokynů od Vančíse v textových zprávách. Už z nich jsem ale věděl, že se nemůžu těšit na starobylou ulici s chodníčky a schodišti. Prý je tam dnes krásný park s vyhlídkou.

Ulice opravdu nese historický název, ačkoli už ulicí moc není, je tam jeden činžák a po pár metrech je brána do Parku Belleville, jak se jmenuje celá čtvrť.

Po pár metrech nám bylo jasné, že jde o park pro děti dovádějící na moderních prolézačkách, pro stařenky krmící holuby a pro milence válející se na trávníku.

A tak jsme sebrali vhozenou rukavičku a také jsme se položili do záhonků.

Nakonec jsem v parku ulovil i ronisovskou fotografii, po které jsem tolik toužil. Ta si ale zaslouží speciální článek, a tak zase příště. A výhled?

Na stopě ztraceného času

Včera bylo 140. výročí narození Marcela Prousta. Dneska jsem ztratil dost času vyhledáváním Hledání ztraceného času za rozumnou cenu. Nenašel jsem, a tak budu muset hledat dál nebo zajít do knihovny (kam bych měl zajít možná i vrátit ty před půl rokem půjčené knihy). Zatím sem mohu dát jen fotografii hrobu, jenž jsme před rokem s Věruškou v Paříži navštívili, a pár citátů z kalendáře VZP. Doufám, že až bude příští rok 90 let od úmrtí, budu mít už bohatší zdroje k ocitování.

Není chudý ten, kdo má málo, ale ten, kdo více žádá.

Odvaha mít vlastní názor vždy připadá tomu, proti komu se projevuje, jako vypočítavost a zbabělost.

Člověk miluje jen to, co úplně nevlastní.

Lidé, kteří nejsou zamilovaní, nemohou pochopit, jak inteligentní muž může trpět kvůli obyčejné ženské. Je to jako divit se, že někdo nemůže dostat choleru kvůli něčemu tak bezvýznamnému, jako je obyčejný bacil.

Pokaždé, když si znovu uvědomíme své štěstí, zrodí se v nás nová touha žít.

Paříž /15/

V našem putování po Paříži jsme spolu došli až k bráně hřbitova Pére Lachaise (poté, co jsme k ní hodinu předtím dojeli na kole). Byla to brána boční, spíš taková branka z ulice Réunion. Schody tam symbolicky mířily do nebe.

Jak už jsem jednou psal, jen jsme ty schody vyšli, z nebe nám přilétl plán hřbitova. Na takovém místě bylo snadné tomu uvěřit. Ovšem, jestli ten plán seslal náš anděl strážný, tak nám nepomohl, protože jsme od začátku bloudili.

Hledali jsme hrob Benjamina Constanta, protože tím by došlo k transcendentnímu propojení s Kadaní, ale zatím jsme našli náhodou jen hrob jakési hraběnky Mazarinové, rodiny Muratů a Samuela Hahnemanna, zakladatele homeopatie.

Cestou jsme šli kolem jakéhosi Poláka, který tesal čísi jméno zřejmě na nový hrob. Kolik asi stojí hrobové místo vedle Jima Morrisona, Victora Huga nebo Marcela Prousta?

Jak jsme tak bloudili, vyrostli nám před očima dvě nepřehlédnutelné hrobky. V jedné leží La Fontaine a v té druhé Molière.

Molière zemřel krátce po čtvrté repríze své poslední hry Zdravý nemocný, v níž hrál hlavní roli. Na jevišti dostal záchvat kašle a kašlal krev, ale odmítl přestat a dohrál hru až dokonce. Protože měl na sobě zelený oděv, od té doby se mezi herci říká, že jim zelená barva přináší neštěstí.

Molière nepřijal poslední svátosti, a tak neměl být pohřben na křesťanském hřbitově, ale jeho žena si vymohla pohřeb v noci na hřbitově sv. Eustacha. Kolovaly různé historky. Třeba ta, že farář od sv. Eustacha odmítl pohřbít hříšného komedianta do vysvěcené půdy a až když se král zeptal jak hluboko je vysvěcená a dostalo se mu odpovědi, že do 2,5 metru, nakázal mu vykopat prostě hlubší jámu. Kostem se pak nedostalo klidu, byly několikrát exhumovány a v roce 1817 údajně umístěny na hřbitov Pére Lachaise. Alespoň to tvrdil správce hřbitova Nicolas Frochot, který je prý získal spolu s ostatky La Fontaina. Je ale docela dost možné, že chtěl první správce nového hřbitova tomuto místu posledního odpočinku udělat reklamu.

Poklonil jsem se tedy možná kostem někoho jiného, někoho zcela bezvýznamného. Ale kdo je bezvýznamnější než komediant?

Paříž /14/

Viděli jsme po Paříži jezdit turisty na zvláštních kolech a protože jsme živočišný druh zvídavý, hledali jsme tak dlouho, až jsme našli jejich parkoviště nedaleko hotelu. Kolo stálo 1 Euro na hodinu, což za to stálo (i když poplatek se pak poměrně prudce zvyšuje, když se vám výlet protáhne, až třeba 20 hodin stojí neuvěřitelných 151 Euro! a naopak do půlhodiny je to zdarma - takže je výhodné zaparkovat kolo na jedné z dalších zastávek a tam si půjčit nové). Legrace byla, že jsme si kola půjčili a když jsme vyrazili, tak Věrušce nešlo šlapat, protože byl nějak vychýlený kryt na řetěz. A tak jsme kolo museli vyměnit a přitom mi samozřejmě utíkal čas. Když jsme vyrazli podruhé, Věruška měla porouchanou sedačku, a tak jsme se museli zase vrátit a měnit. Konečně jí třetí kolo jelo bez potíží.

Jediný haček byl, že jsem Věrušce nestačil, protože jsem, jak jsem zjistil po pár metrech, měl zaseklou brzdu a musel jsem překonávat tuhý odpor. Jenže poté, co si Věruška vyslechla při svých dvou výměnách o tom, že si měla kolo pořádně prohlédnout, než jsme za něj složitě kartou zaplatili a sundali ho ze stojanu, jsem to nemohl přiznat. Ujeli jsme asi kilometru a já měl jazyk na vestě. Na tržnici jsem pod záminkou, že chci Věrušku vyfotit, slezl s kola, zatímco ona kroužila mezi stánkaři.

Načerpal jsem síly, abych mohl pokračovat dál, měli jsme namířeno až ke hřbitovu Pére Lachaise.

Když jsme tam dojeli, myslel jsem, že umřu. Musel jsem s pravdou ven (i když jsem se snažil tvrdit, že se to muselo stát někde po cestě, Věruška to podle mého funění hned od začátku poznala). Při představě, že budeme bloudit, jsem odmítl hledat jinou zastávku (netuše, že jich je po Paříži 1500) a rozhodl jsem, že musíme dojet zpátky a celou cestu absolvovat pěšky ještě jednou. 

A vy se mě, děti, ptáte, jestli jsem jezdil po Paříži na kole? Inu, to bylo tak.