Život

podle básně Życie Kazimierze Przerwa-Tetmajera

Život od léta do léta
bez přestání nám odlétá
a od jara zas do jara
o smrt se nikdo nestará.

I když pod křížem padáme,
co bude pak? se neptáme.
Až objeví se funebrák,
už bude zbytečné se ptát.

Už není potom, žádné pak,
to nyní zastavil se vlak
a přišla zpráva bolestná:
Vystupte, prosím! Konečná.

Pod přátelskou palbou

Viděli jsme nedávno s Věruškou film Velká cesta z roku 1962, kde Josef Abrhám hrál jednu ze svých prvních větších rolí. Film je o osudech Jaroslava Švejka a natočil ho sovětský režisér Ozerov převážně s českými herci. Na filmu to je znát, milovníci literárního Švějka myslím úpěli, i když svoje kouzlo film má, a tak jsme ho vydrželi až do konce. Docela pěkně byl vystižen princip bolševické revoluce, i když asi nechtěně – převzetí moci nad městem hrstkou samozvanců, mezi nimiž vynikala Šura (kterou ztvárnila krásná ruská herečka Inna Gulaja), žena, kterou si Hašek z Ruska přivezl, i když v Praze už jednu ženu měl (což se ve filmu radši neříká).

Humorně je ve filmu pojato i Haškovo přeběhnutí k Rusům, kdy po partě přeběhlíků pálí ruské kanóny, protože nepřítel nevěří, a rakouské kanóny, protože domácí armáda je má již za velezrádce. Na tuhle epizodu bych asi zapomněl, kdybych se včera neodhodlal rozbalit starou obálku s dopisem, který 25. května 1917 poslal jakýsi Béďa z ukrajinského městečka Bludniky své ženě do Lázní Bělohrad.

… přišel ordonanc z jedné naší Meßstelle do Bludník a přinesl mi lístek od Petery, který stál blíže jeho batterie. Wachtposten by nechodil žádný po cestě nyní nepřítelem silně ostřelované. Narazil na něho náš ordonanc, slovo dalo slovo a dozvěděl se takto o mně. To se ví, že jsem neměl jiného na práci, než se pustiti večír k němu. Ještě byla to nejlepší doba, neb ve dne bych se tam byl ani nedostal pro silné střílení děl. Než, bylo to i večer lechtavé. Kdybych byl věděl, jak to tam vypadá, raději bych balíček oželil aneb později odnesl. Vše šlo po cestě dobře, až před samým stanovištěm batterie, tam totiž granáty houkaly jak psi, před a za hlubokou a úzkou roklinu narážejíc. V roklině stály kanóny naše a těžké hmoždíře německé; poslední potýkaly se s nepřítelem né sice dlouho, ale náramně zuřivě. Asi na 100 kroků od nich, nevěděl jsem, mám-li jíti kupředu nebo dozadu anebo zůstati stát. Jakmile jsem ale viděl, že Rusové přestřelují, mazal jsem jako s terpentinem k německé batterii a přihlížel jejich čilé palbě. Viděti Němce pracovati jest přece gusto, s jakou horlivostí a chutí do toho mažou. Tanec potrval asi 20 minut, načež byl zase klid. Odebral jsem se tedy vedle k našim kanonkám rovnou do Unterstandu. To se ví, že Petera, přestože se to kolem práskalo, spal jako dudy. Budím jej docela zvolna, ale marně, načež trochu s ním zaklepu; otevře oči…

Když to vidítě napsané krásným starým rukopisem člověka, který to takhle zažil, je to silnější než ve filmu nebo v románu. Dokonce jsem si pomyslil, jestli to nepsal Baloun. Poslyšte:

Rusové začínají nyní vůbec trochu živěji páliti, možná předehra. Víš, co jsem nyní dobrého spapal? od včerejška zbyla mi hezká porce polenty (hustá to kaše kukuřičná s několika suchýma švestkama); odpoledne fasoval jsem špek (také pěkný kousek), udělal z kaše placku na šálek vrchní, vyšpekoval jako zajíce, podmastil a v troubě upekl. Polovic měl jsem včera večer ke kávě, zbytek chutná dnes. Chutnalo mi to dobře, jelikož jsem nešetřil mastidlem. Dnes večer udělám Eierspeise, sehnal jsem 3 vajíčka po 20 h, tož bude zase dobrá večeře a ½ l vína červeného a dosti dobrého k tomu. Poslední bych radši popřál Tobě, aspoň takovou porci na 2 dny. Takto vidíš, že se nasytím dosti, neb kde něco k snědku, hned jsem při tom. Též mléko koupím častěji arciť za 60 h litr… Že jest v Hinterlandu již o vše dosti velká nouze, si mohu pomysliti a vyčtu to též z novin, které tu a tam jsou ve „vojenském zátiší“ vyložené. My máme zde ještě dost papání, brambory, nudle v polévce (většinou kuk. krupice); masa jest dosti, špek, salám uherský, sardinky, marmeláda, rollmopsy i v mléku zadělaný tvaroh ve velkých štandlíkách. Chleba k tomu každý 2 dny: 1 komisárek asi po 1 kg. Vlastně se nyní může říci, že jest zde lepší než doma, ačkoliv bych se raději doma spokojil s třetinou.

Tyhle autentické zápisky ve mně vzbudili chuť pokračovat v přepisování korespondence Máni a Vládi. Tady je další Mánin dopis.

Bůh léčí, doktor inkasuje

Asi bude špetka pravdy na tom pořekadlu, že recept od doktora je čitelný pouze okem zkušeného lékárníka, kdežto účet za léčení přečte na první pohled i analfabet. Ovšem, obvodní lékaři se většinou špatně nemají. Co ale jejich kolegové na odděleních?

Mám rád lékaře, zachránili mi život, většina na mě byla vlídná a když ne, tak jsem si to nezasloužil, jako jednou, když jsem si zapomněl dojít pro tlakový holter. Ten pojeb jsem si zasloužil. Bílý plášť ctím. Lékaře považuji za moudré lidi. Rád bych, aby byli moudří. A rád bych, aby byli bohatí.

Nemám rád vydírání. Proto mi akce Děkujeme, odcházíme přijde odporná a ani chvíli jsem nepřemýšlel o tom, že bych ji jako občan podpořil. Podpořím jakékoli snahy o zvýšení odměn lékařům, ale nikdy ne vydírání. Ze stejného důvodu jsem nikdy nepodpořil žádnou stávku učitelů a přitom jsem byl vždy připraven se poděkovat a odejít (a jednou jsem to i udělal).  Jsem připraven i dnes. Organizátorům výše zmíněné akce bych vzkázal Prosím, sbohem a víc peněz bych dal těm doktorům, co zůstanou a co přijdou za odchozí. 

Pamatuju si, jak nám naše chemikářka říkala, že každý lék je vlastně jed, když se užije ve větším než předepsaném množství. Rozdíl mezi lékem a jedem je tedy v dávkování. Podobný rozdíl vidím mezi lékařem a vyděračem. Do určité míry lze přeci požadavky lékařů kvitovat a fandit jim. V míře, v jaké je prosazují odbory, ovšem nikoli. Alespoň ne z mé strany.

Vím, že jsou mezi odbojníky, kteří podali výpověď, i moji přátelé. Jejich úmysly byly možná dobré, ty soudit nemůžu a nechci, ale ten způsob se mi nelíbí. Věřím v Pána Boha, ale ne ve spravedlnost na zemi. A od moudrých lidí očekávám, že nebudou chtít spravedlnost i za cenu ztráty své cti. Ano, možná je dobře, že akce zviditelnila problém natolik, že o něm ví každý, kdo má uši a oči, a že i já, ač tak nerad se vyjadřující k takovým věcem, se k nim vyjadřuji. Ale není ta míra, kterou jste zvolili, přeci jen moc vysoká, když mě, který si vás váží a vzdal by se klidně části své odměny ve váš prospěch, ztratíte? Možná jsem to jen já, koho ztrácíte, pak je z vaší strany vše v pořádku. Ale možná, že je nás víc, a to mě netěší, jak by se mohlo zdát, ale spíš děsí. O čest totiž nepřicházíte kvůli nějaké dehonestační kampani vlády, ale kvůli kampani, kterou jste rozjeli sami před pár měsíci. Dá se to léčit?

Pryč s únorem

Únor
Únor – úmor, tak ho vnímá Madla. Že v tom měsíci se všecky nemoce lidem zhoršují, a kdo je težce nemocný, může umřít. „To říkal Zdeněk Kubeš, pamatuješ? On měl jednu dobu potíže s ledvinami a v únoru se mu to vždycky zhoršilo.“ Vzpomínali jsme, kolik lidí z našeho obzoru už umřelo. Ale v kterém měsíci, nevěděli jsme. Ona sama, zdá se jí, musí si častěji brát Quamatel, na žaludek. „Je ti něco?“ ptal jsem se. „Ale není.“

To je zápis z 10. února 2004 ve Vaculíkově Hodinách klavíru. Taky nemám rád únor, nejen kvůli své ledvině. V únoru jsou noci nejdelší, protože člověk už je z těch opravdu nejdelších na začátku zimy tak unavený, že mu připadá, že slunce ani nevyleze. Včera měla Věruška dovolenou, a tak jsme šli na procházku podél řeky. Bylo jaro. Svítilo slunce.

Dneska byl zase únor. A za rok bude další. A delší, o den.

Únor – úmor.
Zvenku nám pěkně na stůl svítilo slunko. Snídali jsme. Madla pravila: „Budu ráda, až ten únor bude za námi. Pamatuješ, jak Zdeněk Kubeš jednou říkal, že v únoru umírá nejvíc lidí? Když je někdo nemocný a přežije tento měsíc, ten už bude žít dál.“ Vzpomínali jsme, kdo okolo nás je nějak nemocný. Ale nejvíce bolí kolena mne. Když jsem včera jel na klavír, nevěděl jsem, kterou nohu mám při vystoupení z tramvaje položit na schodek první. Bojím se každého Madlina píchnutí v hlavě, pocitu v břiše. (9.2.05)

Drama se konalo až po zápase a ve Vrchlabí

Tak by mohl znít titulek na poslední stránce nějakého místního plátku. Včera jsem šel letos poprvé na hokej. Míša říkal, že jde o hodně, tak jsem vyrazil. Vyhráli jsme 5:1, viděl jsem tři góly, dva z toho do prázdné branky. Je to v kapse, myslel jsem si. Jenže mě kamarádi vyvedli z omylu, protože co nám je platné vítězství, když Litoměřice ve Vrchlabí vyhrávají v poslední minutě zápasu 3:2 a to jim stačí k postupu. Oba vzájemné zápasy s Kadaní totiž vyhráli, a tak i když jsme před nimi v tabulce na skóre, v lize končíme. Zůstali jsme s hrstkou zanícených fanoušků v hale v naději, že se poslední minutě snad ještě někdo ve Vrchlabí zblázní. Najednou se ozvalo třískání do bubnů a nadšený povyk. Vyslechli jsme pak z ampliónu úžasnou zprávu, že v čase 59:44 Vrchlabí vyrovnalo a Kadaň postoupila do předkola playoff. Tak to jsem netušil, že za těch dvacet minut na stadionu zažiju takové drama s happyendem. Hrát budeme s Havlbrodem Tak asi zase zajdu.

Paříž /11/

Jak tak čtu ten životopis Amedea Modiglianiho, je v Paříži jedno místo, které máme asi oba nejradši, a kam malíř chodil se svými osudovými ženami radši než do vináren.

Včera jsem vytrhl dva šedé vlasy.
Memento mori. A za několik málo let
co zůstane ze mne a – ďáble! – z ní?
Musí krásné ženy umírat?
přeložil verše Richarda Aldingtona Arnošt Vaněček.

Jedno místo bylo Aldingtonovi, Modiglianimu i mně v Paříži nejpříjemnější, nejdražší. Vyměnil bych ho zcela jistě za celý zbytek Paříže, včetně Louvru a Eiffelovky. Jsem si jistý, že jestli ještě někdy v životě Paříž navštívím, strávím tam mnohem víc času než napoprvé. Projdu si to tam s Věruškou křížem krážem, jako se tam procházel Modigliani třeba s Annou Achmatovovou. A kdybych byl náhodou sám, sednu si na jedno z těch nepohodlných železných sedadel a nechám si o Věrušce zdát. Řeč je o Lucemburské zahradě.

V Lucemburské zahradě se mluví francouzštinou, které rozumím i já. Échec, échec et mat. Hrajou se tam bleskovky, ale i dlouhé strategické zápasy. Opodál se stařečci opírají raketami do míčků a kolem toho všeho chodí Pařížanky s vnoučaty. Byli jsme v zahradách před bouří, a tak byla atmosféra plná napětí. Ale na rozdíl od turistů jsme neutíkali. Zmoknout v Lucemburské zahradě, můžeme si vůbec přát něco víc?

Chtěl bych se vrátit! Chtěl bych si zahrát šachy s někým z Montparnassu! Chtěl bych zmoknout s Věruškou až na kost a pak se zahřívat v penzionu de Nesle v srdci Saint-Germain-des-Prés!

Hala-bala-galavečer sportovců a talentů

Těším se na zítřek. Moderování je pro mě příjemný adrenalin, který si dopřávám dvakrát za rok. Je to ještě trochu jiná nervozita než při hraní na divadle, víc o improvizaci. Ale i ta improvizace se musí dobře připravit. Snad jsme to letos nepodcenili.

Přál si jako lék na své nervy, aby co nejdříve přišel čas k oblékání a k odchodu do arény. Vřava, přítomnost lidí, jejich zvědavost, touha, aby se objevil klidný a veselý před obecenstvem, které jej obdivovalo, a především blízkost skutečného, hmatatelného nebezpečí, zaháněly rázem onu úzkost z osamělosti, ve které torera jako by přepadal strach, jakmile si uvědomil, že mu chybí vnější dráždidlo.

Vicente Blasco Ibáñez, Krev a písek

Jak zblbnout masy

Vždyť to znáte ze zkušenosti:
Když je člověk sám, rodí se myšlénky.
Když jsou lidé po dvou, rodí se cit. Nejpověstnější vtipálek mezi čtyřma očima stává se cituplným!
Když jsou lidé po třech, rod se vtip. Tentýž vtipálek, přistoupí-li osoba třetí, ihned se vrací ke svému řemeslu. A vůbec každý se snaží, promluví-li, aby „něco řek'“.
Když konečně jsou lidé v massách, rodí se čin. Lidstvo strhuje s sebou jednotlivce, jednotlivec třeba celé lidstvo.

Jen Neruda, „Fin-de-siècle!“

Během přípravy na dnešní hodinu o Hitlerovi jsem už zhlédnul pět ze šesti dílů dokumentu Hitler – Eine Bilanz od Guido Knoppa. Nakonec jsem hodinu o týden odložil, protože na ni chci být fit, což nyní nejsem, tak to možná dokoukám až do konce. Chci totiž začít svoji lekci hitlerovskou propagandou, trochu se odvázat a zkusit ty děti zblbnout pro svoji myšlenku, pro svoji ideu zrušit dějepis a zavést neznámkované povídání o dějinách, které povedu párkrát ročně já sám. S tím samozřejmě souvisí i vyhazov všech dějepisářů z páté základky a odstranění žáků, které dějepis baví. A samozřejmě budou odstraněni i ti, jejichž rodiče měli z dějepisu lepší známku než trojku.  To prosadíme nakonec na všech školách v Kadani a časem i na světě. A tak dále. Hned to půjdu do ředitelny vyřídit, uvidíme, jakou dám dohromady delegaci, jsou to osmáci, možná to prokouknou.

Z Hitlerových projevů jde hrůza, ty já nikdy napodobit ani parodovat nedokážu (jako Ivan Trojan v jedné z pouhých dvou scén z filmu Jedna ruka netleská). Možná by mi šel Mussolini, i když ten jeho neapolský projev vypadá taky místy jako parodie na Hitlera (zvlášť pasáž po 1:30). Zřejmě budu muset vymyslet vlastní přesvědčovací pohybologii a xichtologii. Jsem zvědav, jak to dopadne. Tipněte si.

První hodina klavíru

Jednou jsem vyslechl večerní neformální přednášku ve studentské hospodě u plzeňského náměstí. Byla srovnávací o české deníkové literatuře a vedle sebe položila Český snář Ludvíka Vaculíka a Deník aneb Smrt režiséra Igora Chauna. Přednáška ve mně vesměs nic nezanechala. Nečetl jsem ani jeden. Dosud. Po jednom se mi ale začalo stýskat.

Od Ludvíka Vaculíka jsem čítal jen poslední slova v Lidovkách. Přitom u dědy v knihovně vždycky ležela Sekyra a u maminky dokonce sám Český snář. Četl jsem radši Kunderu, ani ke Klímovi jsem si cestu nenašel. Teď si ji tedy klestím k Vaculíkovi a to pěkně od lesa.

Dám na doporučení. Tomáše L. jsem znal z dětství, kdy jsme s našimi otci jezdili na šachové turnaje do Nového Zvolání. Jednou jsme tam remizovali s německým klubovým šachistou a způsobili tak malou senzaci v horském hotýlku. Tátové už oba prohráli partie se smrtí, Tomášův dva roky po mém. A právě tehdy, nedlouho před Vánoci, se mi Tomáš ozval a sešli jsme se u Johanky. Do čeho všeho on nedělá? Vždyť byl nedávno malý kluk, mladší než já, a dneska programuje software pro CERN v Ženevě, umí třicet programovacích jazyků, má internetové hudební nakladatelství, ale taky třeba normální kamenné knihkupectví. A rád čte. Mimo jiné teď i mě.

Právě Tomáš mi napsal, že zrovna dočetl Vaculíkovu knihu Hodiny klavíru a že je to skvělé. Nebyl jsem dlouhé měsíce v knihovně, mám doma knížek dost, ale říkal jsem si, že bych měl jít aspoň zaplatit členství v novém roce. A při té příležitosti jsem si minulý pátek Hodiny klavíru půjčil.

Je to vlastně deník kombinovaný se vzpomínkami, představuju si, že podobně bude psaný i Český snář. O tom prý paní Vaculíková, tedy Madla říká, že jím dal špatný příklad novým generacím spisovatelů, že jako stačí psát o sobě a už je to literatura. Nestačí. Nestačí psát o sobě, musí se psát ze sebe i o všem možném a dobře to skloubit. A to Vaculík umí. Umí držet balanc mezi uměním a kýčem, mezi vážností a vtipem, mezi láskou a sexem. Hlavními liniemi jsou jeho tehdejší zkušenosti v Literárních novinách (2004 – 2005), rodinné vztahy, ale zejména lekce klavíru, které začal brát u mladé paní učitelky v lidušce jako sedmdesátník, pravděpodobně nejstarší klavírní učenec v republice. Jednu delší epizodu tvoří i třítýdenní kurz lužické srbštiny v Budyšíně, který absolvuje krátce před osmdesátkou – nicméně není to z touhy schovat se před smrtí, dokonce své přehnané aktivity lituje. Chtěl by se ještě učit španělsky, slovník nechává na chalupě pořád venku z knihovny, aby měl jakési pohnutky a důvody. Nakonec jej po několika zápisech do knihovny zasune a dál věc neřeší. Vůbec nadhled nad ambicemi je jedním z nejhezčích rysů knihy. Filosoficky se zde ještě řeší otázka viny. Vaculík ji ve svém případě vidí hlavně u žen. Asi proto mi byl tolik blízký. A paní Madla obdivuhodná.

Žasnu nad blbostí pohlaví. Jakému zblbnutí člověk propadne! Z čista a nevinna mládí rozhlížíme se, pěstujeme myšlenky a city, píšeme… a končí to tím, že do té ideální dívky chceme a musíme cosi cpát a houpat jí ceckama. Inteligentní člověk! (První jarní den 2005)

Pokračování onedlho.

Ring pro lásku volný

Jak tak v noci nespím, napadá mě leccos. Včera a dnes mi hlavou létala myšlenka na erotickou báseň, kterou bych se chtěl vyznat ze své lásky k Věrušce a k boxu méně obnošenou a více obnaženou formou. Tady je po všednodenní úpravě.

SS 2011

Druhou světovou válku jsem vždycky bral po povrchu, zajímaly mě víc příčiny války než největší tanková bitva a počty sestřelených letadel v té které potyčce. Navíc každá válka znamená seznamy vojevůdců a houpačky ofenzív a protiofenzív a to už vyžaduje fascinaci jejími technickými prostředky a vlastně tak trochu i uniformou, a takovou fascianci jsem u sebe nikdy neživil. Nepoznám Spitfire od Hurricanu (jako nepoznám auta na dálnici, dokud nevidím emblém na masce) a jen málo vím o Mansteinovi, Žukovovi nebo o Montym. Neobdivuju vlastně ani jednoho, i když jim neupírám kvality ve svém oboru. Nevím, kolik pecek dělí Obersturmbannführera od Oberstgruppenführera. Nikdy mě to ani netrápilo. Ale znám lidi, co to všechno vědí, znají a doma o tom mají tolik knížek a filmů, kolik já dohromady od Sandtnerky po Henryho Millera. Takového člověka znám vlastně jen jednoho, ale určitě je takových bláznů víc. A těch kluků, co mi vyprávělo o letadlech!

Proč tu zase píšu o něčem, co mě nezajímá? Protože jednoho Obersturmführera jsem poznal líp a přiznám se, že pro mě byl jen pojmem z Norimberského procesu, který jsem nikdy do detailu nerozebíral, protože by mi u toho bylo špatně. Ani film jsem neviděl, jen část, v níž se Göring otráví, a pak už jen záběr na kolektivní šibenici, a to už jsem zase musel utéct.

Tím důstojníkem Waffen-SS, který mě zaujal je Kurt Gerstein. Poznal jsem ho díky hře Rolfa Hochhutha Náměstek, již jsem si půjčil v pátek v knihovně s tou deníkovou knížkou, o níž budu psát možná už zítra. Jméno  Obersturmführera-SS Gersteina nechala židovská náboženská obec v Paříži zapsat na pomník obětí fašismu, to svědčí o mnohém. 

V roce 1933 vstoupil do řad SA, kterou o rok později Hitler prakticky zlikvidoval. Jako křesťan, který nesouhlasil s nacistickou kontrolou nad církvemi, byl vyloučen ze strany a dokonce byl dvakrát vězněn, jednou za šíření antinacistických letáků, a to nebyla sranda. Protože po propuštění nemohl najít zaměstnání a neměl zdroj obživy, hlásil se zpět do strany. 

V roce 1941 narukoval k SS. Sestru mu nacisti zlikvidovali v programu T4 (likvidace tělesně a duševně postižených lidí), takže se dá tušit motiv. Stal se vedoucím hygieny SS a jako takový byl poslán do vyhlazovacích táborů. Hned po příjezdu do Belzecu se stal svědkem zplynování 3000 Židů, které zrovna přivezl vlak ze Lvova, o den později viděl podobnou scénu v Treblince. Po návratu infromoval švédského vyslance v Berlíně a kontaktoval další diplomaty, zejména církevní. Kupodivu se setkal s nevelkým ohlasem, o tom je i ta hra, co jsem rozečetl.

Na konci války se dostal do francouzského zajetí. Sepsal vše, co viděl, francouzsky a německy a ve válečném vězení spáchal sebevraždu. Minulý rok studenti jedné americké univerzity natočili tento snímek, který shrnuje vše, co jsem tu napsal a dává tomu ještě něco navíc. Řekne to o druhé světové válce mnohem víc, než když se rozebírá složení armád nebo chemické složení Cyklonu B.

Zápisky v nemoci

Ležím v posteli a říkám si, co to na mě vlezlo. Věruška mi dala do ponožek horké lávové kameny, protože i když mám horečku, tak nohy ne a ne prohřát. Pod stehny mám nahřívací polštářek a v sobě paralen drink. Včera jsem běhal v tričku v Orfeu v tom průvanu a dneska jsem strávil nekonečné čtyři hodiny v nevytopené stodole za žateckou synagógou hrou v šachy. Aniž bych se prohřál, prohrál jsem docela dobře rozehranou partii. 

Číst už nejde, spát taky ne, a tak jsem zasedl k téhle věci, vedle kocourky a Věrušku, toho březího mravenečka, není to nejhorší stonání v mém životě, díky nim. Čtu knížku, deníkovou, a tak si zahrávám s tím slohem, brzy o ní napíšu. Věruška prohlíží fotografie těhulek, přemýšlíme, jak moc odvážné fotky si necháme udělat. Jako vždy jsem pro úplně nahaté, včetně mě. Věruška je pro burku. Uvidíme, asi něco mezi.

Včera se Orfeus Rock povedl, přišlo dost lidí a vyhrálo Innominado, druzí byli Bulleti a Nucený výsek, tak nějak jsem si to maloval. Na začátku proběhly dva minirozhovory s naším novým brigádníkem, který si u nás odpykává náhradní trest.

Přiřítil se ke mně a hlasitě hlásil:

„Dobrej, dneska jsem tu podruhý!“

„Fakt? Vždyť jsem říkal jasně v 16 hodin!“

„Jo, v šestnáct.“

„A kdy jste přišel poprvý?“

„Před čtrnácti dny.“

A pak se naklonil k Martinovi:

„Znáte mě?“

„Ne, měl bych?“

„No, největší průserář v Kadani.“

„A co děláš?“

„Kradu.“

„A proč?“

„Jen tak. A abych měl prachy.“

Dneska nestor kadaňského šachu, osmdesátník Míra Mrázek (mám tu čest mu tykat, a kupodivu mi to v tomto případě i jde, jelikož jsme se potkali už i u doktora, ovšem já s trochu horšími problémy) vyprávěl, jak v šedesáti musel seknout s volejbalem, protože se rozpadl mančaft. A jako jediný v Žatci v tom mrazu vyhrál. Majitel stodoly choval sedm koček a přes zimu přikrmuje ještě pár kočičích bezdomovců. Jeden vypadal jako Nácíček, jen v mnohem zuboženějším stavu. Máte se u nás dobře, kluci.

Procento nepředstavitelného z Poznaně

Jeden případ, který přinesly noviny, mě inspiroval k zamyšlení. Před deseti lety Robert Zwoliński ukradl z Národního muzea v Poznani obraz Pláž v Pourville od Clauda Moneta. Věčně nezaměstnaný, čerstvě rozvedený polský údržbář se na jediný Monetův obraz v Polsku upnul se živočišnou vášní. Z jeho bydliště, města Olkusz nedaleko Krakova, je to do Poznaně 400km, přes pět hodin cesty. Přesto kdy mohl, cestu podnikl a v muzeu pak trávil před obrazem celé hodiny. V noci kvůli němu nespal. Udělal si tajně fotografii, ale její prohlížení ho neuspokojovalo ani v tom nejlepším rozlišení. Naopak mu těch 400km znásobilo na 4000km,  což je neskutečně trýznivá vzdálenost mezi milencem a objektem jeho lásky. Navíc mu ho denně očumovaly stovky cizích lidí. Od ředitele muzea získal korespondenčně povolení k malování v muzeu na jméno Jacek Walewski, záminku, kterou využil při krádeži. Na oko si chtěl pořídit skicu holandského mistra, který visel naproti Monetovi, a když se kustodka vzdálila, vyřízl nechráněné plátno z rámu a nahradil ho kopií, kterou si nechal namalovat od ukrajinského pouličního malíře v Krakově za 300 zlotých. Po krádeži obraz ukryl tajně v bytě u rodičů za skříní.

Deset let se všechny stopy míjely s cílem, až loni policie zatkla Roberta Zwolińského a obžalovala ho z krádeže, za niž lze dostat trest až deset let. Obžalovaný se přiznal. Rodina byla překvapena víc než samotnou krádeží tím, že se Robert vůbec zajímal o umění. Otec ani matka o umění zájem nejevili a u syna nikdy neviděli ani obrázek. Bývalá manželka si myslela, že jediný Robertův koníček je fotbal. Robert sám to vysvětlil tím, že obrazy jsou od toho, aby se na ně hledělo a ne aby se o nich mluvilo.

Co je podle mě na celém případu nejzajímavější, je fakt, že se Robert za celých těch deset let na obraz nepodíval. Hřál ho snad pocit, že se na originál může podívat jen on a nikdo jiný? Nebo co v tom všem vězí.

Je to rys člověčenské povahy. Něco nás vzrušuje a chceme to mít nejlépe jen pro sebe, ale jakmile to máme, vzrušení opadne. Možná se Robert opravdu po večerech bavil fotbalem a na plátno za skříní, jehož cenu různí odborníci odhadovali na miliony dolarů. si už ani nevzpomněl. To procento nepředstavitelného si s sebou odvezl v batohu vlakem z Poznaně do Olkusze a přestalo ho vzrušovat, hned jak ho šoupnul u mámy za kredenc.

Nejvíc by mě ale zajímalo, jaký vztah k Monetovi a k umění vůbec cítí teď po těch deseti letech. Možná o tom bude mít čas dalších deset let přemýšlet za katrem, ale to moji otázku nezodpovídá. Jestli to náhodou čteš ty, Tadku, sleduj prosím ten případ a někdy v létě se sejdeme u vás v Polsku a půjdeme se Roberta zeptat.

Proč Hitler nenáviděl Židy

Existuje populární teorie, že Hitler začal nenávidět Židy ve chvíli, kdy po smrti své matky šel poděkovat rodinnému lékaři, který ji do poslední chvíle léčil, a místo odpovědi dostal účet. Ten lékař se jmenoval Eduard Bloch, byl to opravdu Žid a historka se snaží popsat jeden z předsudků tehdejší rakouské společnosti vůči Židům. Nicméně přání je zde zřejmě otcem myšlenky. Hitler mu totiž svůj dík mnohokrát opakoval a dokazoval i různými dary a protežováním. Bloch byl dokonce jediný Žid pod ochranou Gestapa v Linci, ne-li v Rakousku či celé Říši. Jiný Žid, Hugo Gutmann, zase navrhl pro Hitlera válečný kříž prvního stupně, který pak hrdě nosil i jako Vůdce. Oba zmínění Židé prchli před nacismem do Ameriky, onen lékař dokonce s Hitlerovou pomocí (ten druhý zase pobíral díky Hitlerovi armádní penzi i po zavedení norimberských zákonů).

Podívejme se do knihy Mein Kampf, která je opravdu tak zoufale napsaná, až je tím psychologicky poměrně čtivá. Zoufalosti původního slohu zřejmě odpovídá i český překlad, který zjevně neviděl žádný jazykový korektor, a tak je zde naprosto popřená interpunkce, o překlepech nemluvě.

Proměnu na antisemitu popisuje Hitler jako „nejtěžší proměnu vůbec“. Troufám si říct, že každého, kdo čte tenhle článek, někdy soužil trapný pocit, že nechápe, jak se Židé poznají a jak je tedy poznávali nacisti. Ani Hitler je zpočátku, dle svých slov, nerozeznal, vůbec si vlastně nebyl vědom toho, že jich po Vídni pobíhají desetitisíce, ve skutečnosti téměř každý desátý. Považoval je za Němce. Pak si občas všiml „zjevu v dlouhém kaftanu“. (47)

Na začátku kapitoly, jejíž konec je věnován Židům, se Hitler vysmívá domnělé sečtělosti ostatních a mluví o své čtenářské vášni a hlavně o své schopnosti číst správně! (33)
Proto nás překvapí, když se o pár stránek dál dozvíme, že jeho nenávist k Židům povstala z čtení novinových článků a antisemitských brožur (sic!!!). (46)

Jedna věc, která by za normálních okolností nutila k smíchu, ale protože stála životy miliony lidí, donutí snad každého člověka, který nenosí černou helmu a v ní hnědou náplň, k opravdovému nasrání. Hitlera totiž při těchto úvahách „trápila obava, aby se nedopustil bezpráví“. (47) Načež dochází k názoru, že Žid se pozná podle „zevnějšku, i když člověk přimhouří obě oči“ – „nejednalo se o žádné milovníky vody“, „později mi bylo někdy i zle ze zápachu těchto kaftanářů“, „k tomu ještě musíme přičíst jejich špinavé oblečení a málo rekovný vzhled“. (48)

„Ze starého světoobčana jsem se stal fanatickým antisemitou“. (52)

To, že sám Hitler vypadá ve skutečnosti jako prototyp sralbotky, což dokázal i útěkem před policií při pivním puči pár měsíců před sepsáním těchto svých řádků (čin, kvůli němuž jím pohrdl i jeho komplic generál Luddendorf), čtenáři vlastně nedojde.

Zároveň se Židy podrobí nenápadně kritice i samotný základ demokracie, totiž parlament – ten německý říšský označí za „nejslabší instituci a žvanírnu všech dob“ (46). A tím se čtenáři má do šedé kůry vetřít myšlenka že smrdutý Žid a prohnilá demokracie spolu bezprostředně souvisí. Pak do toho přimíchá marxismus a na závěr už mluví jako novodobý prorok:

„Věřím dnes, že jednám v duchu všemohoucího Stvořitele: tím, že se bráním Židovi, bojuji za dílo Pána.“ (53)

Nutno ovšem dodat, že Hitler ve Stvořitele a v Pána nevěřil. A tak jako mu nelze věřit v tomto, nelze mu samozřejmě věřit ani v jeho vysvětlení nenávisti vůči Židům. Spíš bych se přikláněl k názoru, že Hitler byl takovým Pejskem a Kočičkou, kteří se rozhodli vařit dort a tak do hrnce nenávisti s názvem Mein Kampf naházel, co se mu namanulo. Že se pak převtělil v Zlého psa, který si ten dort vyžral až do dna, to je další kapitola téhle odporné pohádky. A tu si povíme zase někdy příště.