Dobrodružství Jeronyma Bardiniho

31. března jsem psal o Gabrielovi Čápovi, který vykonával funkci důchodního na zámeckém statku v Bystré. Nevěděl jsem, že vůbec nějaké takové povolání existovalo, přemýšlel jsem, jestli jsem se nepřehlédl, jestli nedělal duchovního, ale pak jsem ve slovníku našel, že jde o správce důchodenského úřadu, což mě donutilo k tomu, že jsem existenci takového úřadu v dřívějších dobách zvláště na panstvích akceptoval (i s tím, že Vrchlického dcera Milada mohla být zvána důchodňová, u Jiráska též důchodnice). Ve 36 letech poměrně nepodstatné zjištění. Ovšem jen do té doby, než jsem večer toho samého 31. března zalehl ke knize, již jsem si koupil v antikvariátu v Poličce. Jmenuje se Dobrodružství touhy a napsal ji Jean Giraudoux v roce 1930. Překlad Jaroslava Zaorálka je z roku 1934. A svým slohem si mě naprosto podmanila.

Hned na druhé straně mi oči zastavily na konci téhle věty:

Ale osud, nemající ani trochu fantasie, se nijak nesnažil udržet Jeronyma Bardiniho v jeho životním povolání důchodního a Bardiniho.

Děj se sice odehrává někde na francouzském venkově u Nogentu poblíž Seiny, ale já jsem si pořád představoval bysterský zámek. Dnes jsem dočetl první část napsanou už v roce 1926. Jeronymo Bardini se v ní chystá udělat dlouho plánovaný krok – odejít od manželky a dítěte, z pracovního místa, od všech svých věcí, od svého okolí, ale i od svých zvyků – vlastně zmizet a začít někde jinde úplně jiný život, pod jiným jménem a s jiným osudem.

Prožíváme s ním ten den od rána, a tak je dost času mnoho věcí v jeho životě zrekapitulovat, pochopit jeho plán a také se posléze vcítit do jeho pocitů, když vše musí udělat naposled, včetně pohlazení syna, objetí ženy, vyřízení papírů v práci. Spolu s ním jsem znovuprožil ten sžíravý pocit, jak ublíží svým nejbližším. Až sem jsem ale nikdy nezašel:

Měl Renátu rád, cítil se vinen, že jí přeje něco zlého, ale cítil, jak i jeho láska k ní se zesiluje myšlenkou na její smrt… Po celé měsíce býval posedlý tou myšlenkou – tehdy, kdy ještě nemyslel na útěk – úzkostně svěřuje Renátu cestám a vlaku jako nějaké neodvratné nehodě, neodlučuje již žádný Renátin skutek od jeho nejhorších následků, koupel od utonutí, výlet do hor od pádu do strže, návštěvu u Creusota od sklouznutí do kádě s roztaveným kovem. Jakmile někam odjela, čekal telegram…

Proběhnou poslední rozhovory, Renáta něco tuší, dokonce, když se rozbije jeho oblíbený hrneček a on se ani trochu nevzruší, myslí teď i ona na Jeronymovu smrt.

Ano, zrovna tak se vraždí lidé rafinovaní: večer před svou smrtí ani brvou nepohnou, když shoří jejich sbírka známek nebo když někdo roztrhne jejich Degase.

Bardini napíše dopis, že na věky odchází, a uskuteční svůj plán jako v hypnóze. Nevím, jestli je to i tím, že jsem nad románem pokaždé usínal, nebo si mě tak autor podmanil a usměrnil, ale i já jsem s ním tak prožil jeho cestu k řece, kde se svléknul úplně donaha a dlouho plaval v řece ve snaze smýt ze sebe všechnu minulost. Pak doplul v vykotlanému stromu na druhém břehu, kde měl uložené nové šaty a kožený kufřík, s jakým chodíval po Paříži Wilson.

Vybavil se mi Nebožtík Mattias Pascal (asi jako tenkrát v září), který ale ke změně identity přišel neplánovaně a o své smrti mezi mlýnskými koly se dočetl ve vlaku. Nicméně myšlenky měl s Jeronymem Bardinim stejné – jaké si dát nové jméno, co dělat, jak zpřetrhat všechna vlákna k minulosti, kam se odstěhovat. U Bardiniho je v pozadí slyšet touha po svobodě.

Vzpomněl si, že jako dítě zpíval ve škole hymnu na svobodu, v níž tou svobodou bylo Švýcarsko. Ano, zajisté, Švýcaři, s chodníky, které zvyk vyšlapal v alpských skalách, s dřevěnými domky, přilepenými na horských vrcholech jako archy, v nichž by bydlil Noe, Švýcaři, které ovšem Gessler osvobodil, které však nikdo neosvobodil od zimy, od protestantismu, od těch horských výšek!

Nakonec když bloudí nocí, rozhodne se jít na vlak. Ale cesta vede kolem jeho domu. A jak se blíží, zaplete se do vzpomínek.

Poštovní holub se nesmí zaplést do svého kroužení, do svých dětských letů…

Když je u domu, rozhodne se vejít… tahle závěrečná scéna je důkladná, do morku kostí jdoucí a vydá na celou stranu, z níž ocituji jen něco málo…

Ženy opravdu dovedou s neobyčejným nadáním zbaviti drama, hroznou trýzeň, jejich velebného vzhledu a ukázat vám je jakoby v zrcadle jako skutek nečestný. Komická stránka jeho útěku, cvilinkové kalhoty, veseloherní wilsonovský kufřík, který bezmyšlenkovitě ještě stále držel v ruce, to všechno ho popuzovalo proti němu...

 ...

Ale Renáta mu pokynem ruky přikázala, aby se nepřibližoval, vzala modrou tužku, napsala něco na arch papíru a zdálky mu ukázala to napsané slovo, tak jasně čitelné, ačkoli jindy psávala obyčejně jako kočka, čitelné jako novoroční gratulace:

–    Jdi!
Uklonil se. Odešel.

Ohromná maličkost

Snažil jsem se už několikrát v životě vžít do astronautů, kteří přistáli na měsíci a dívali se na Zeměkouli. Tam někde žije sedm miliard lidí svoje osudy.

Pokud si, milá jedna sedmimiliardtino, myslíš, že máš nějaké veliké problémy, doporučuju ještě pohled ze sondy MESSENGER ze vzdálenosti jen o čtvrtinu větší než je naše vzdálenost od Slunce. Na fotografii se nacházíme v souhvězdí Štíra, takže nevím, jaký dopad by to mělo na člověka, který by se v MESSENGERu narodil – na to asi žádný astrolog nemyslel!

A nakonec doporučuju Chestertonovu knihu, která se jmenuje Ohromné maličkosti, protože podle jeho slov (v parafrázi) je vesmír pro člověka celkem útulné prostředí a každá maličkost v něm má smysl.

Výlet za mistrem popravčím

Na zámek v Bystrém jezdíval Jaroslav Vrchlický, můj lounský spolurodák. Bylo to v době, kdy se k němu začal obracet zády literární svět a rovněž se provalila nevěra jeho ženy – dvě ze tří dětí neměla s ním! A právě ta jeho jediná vlastní dcera Milada si vzala důchodního na bysterském císařském statku a bydlela na bysterském zámku. Jeho zeť Gabriel Čáp vzpomínal, jak chodili po okolí. Vydali se i do lázní Balda v nedalekém lese. Po pár kilometrech se Vrchlický zeptal, jak je to ještě daleko. Když uslyšel, že jsou zhruba v polovině cesty, vzkřikl bezděčně a jadrně: Radši bych nežral!

MUDr. Drábek, u kterého dělala naše Máryš asistentku, měl v lázních Balda dvakrát týdně lékařskou službu, Máryš to v jednom dopise i zmiňuje. A tak jsme se tam museli taky vydat. Do Jedlové jsme jeli autobusem a odtud pěšky, a když jednou za deset minut projelo auto, tak jsme na něj mávli, i když do toho hlubokého lesa nikdo jet nemohl. Asi druhé auto nám zastavilo. Stařenka a za volantem stařeček, jehož mamince dr. Drůbek trhal zub! A jedou přes Baldu do Pomezí. Dozvěděli jsme se od nich, že v tom osamělém domě u léčivého pramene a kapličky Panny Marie bydlel poslední český kat. Chvíli jsem přemýšlel, jestli si na nějakého kata po Mydlářovi vzpomenu, ale pak pán dodal: „Vlastně to byl i poslední kat v RVHP.“ Tak to byl asi tenhle.

Když nás v tom hlubokém lese vysadili, trochu nás mrazilo v zádech. Přispěl k tomu i zdevastovaný dětský tábor Jitřenka opodál. A voda z léčivého pramene netekla. Možná jen zrovna byla nějaká porucha, lidé si sem prý pro vodu jezdí.

Pak nás čekala dlouhá, několikakilometrová cesta nejdříve lesem, polem a zase lesem, potom přes Modřec až na hlavní silnici, což na tom otevřeném větru s chřipkou na krku (nebo spíš v krku) nebylo zrovna nejpohodlnější. Řeknu vám: Radši bych nežral!

Dítě a bomba

Přečetl jsem si divadelní hru Ludvíka Aškenázyho Dítě a bomba z roku 1950. Bylo mi už z názvu jasné, že půjde o komunistickou agitku a že bych možná v zájmu zachování dobrého jména autora  ve své literární paměti knihu měl odložit, ale zajímalo mě, jestli v ní najdu jiskru talentu, jakou nacházím třeba v agitačních básních Kainarových. A našel: zejména cit pro dramatizaci.

Hra je o malíři Geronovi, který je typickým malířem pro snoby, ale namaluje pro komunistickou stranu Francie protiválečný plakát, který pak několik členů strany vylepuje za prosincové noci po Paříži. Do děje se zamotá agent policie Leon, který celou akci vyšpicluje. Jedna věc z rozhovoru mezi Leonem a šéfem baru je nadčasová:

LEON: … Cožpak se nám špatně daří? A proč se daří dobře právě nám, pane Rambeaux?

ŠÉF: Protože v tom umíme chodit.

LEON: A také proto, že nám nikdo nepřekáží, abychom v tom chodili, jak umíme…

Samozřejmě se zde jedná o to, že lůza by chtěla překážet, a lůza to jsou komunisti. A těch se můžeme podle Leona zbavit jen válkou.  Šéf namítne, že ve válce mohou zahynout i nevinní lidé z těch, kteří v tom umí chodit, a tak navrhuje radši plynové komory. Pro začátek ale stačí potlačit komunistickou agitaci. To se nakonec podaří pouze za cenu jednoho života, kdy Leon zabije na ulici při výlepu plakátů starého Boulliera, který Leonovu otci slíbil, že nedopustí, aby se jeho tehdy malinký syn někdy dožil války. Geron nad mrtvolou prozře a rozhodne se poslat obraz mrtvého Boulliera s rozpřaženýma rukama jako Ježíš (sic!) do Moskvy.

GERON: … A nevím, kde tento obraz bude viset. Myslím si… myslím si však… doufám… doufám… že se před ním … alespoň jednou zastaví…

BARDÉ: Kdo… ?

GERON: Stalin…

Čtu zároveň úplně náhodou literární dílo Pabla Picassa a zdá se mi, že se Aškenázy inspiroval možná i jeho životem. V říjnu 1944 vstoupil Picasso do Komunistické strany Francie, v roce 1950 byl poctěn Stalinovou cenou míru a komunistou zůstal až do smrti. Ale Stalinovi by se asi dělník s gestem Ježíše líbil stejně málo jako jeho nesocialistický a nerealistický portrét z roku 1953.

Na konec jsem si nechal dva citáty. Nejdříve názor Aškenázyho dělníka Pierra na malíře Gerona:

PIERRE: Co mu říkám… říkám, že je jako motýl, někdy se zdá, že není k ničemu, jen oslepovat svět barvami. Ale přece… Přenáší pyl…

A teď komunista Picasso:

Galerie, to je hromada lží, většina těch, kdo se zajímají o umění, jsou podvodníci. A nechápu, proč je v revolučních zemích ještě víc předsudků o umění než v zemích konzervativních.

Cestou do Bystrého

Cestou do Poličky bychom asi za normálních okolností přečetli hromadu dopisů, které jsme vezli s sebou, ale protože jsme ještě ráno kvůli chřipce, která nás zastihla se vší vervou, zvažovali spíš návštěvu doktora než odjezd na dovolenou, byli jsme po probdělé, prokašlané a prosmrkané noci v útlumu a přečetli jsme jen malou hromádku, hlavně v motoráčcích ke konci cesty, které nás vezli do Žďárce u Skutče a potom do Poličky. Cestou nás zaujal pohled na ves Skála za Chrastem u Chrudimi. Zřejmě zapomenutá ves, jejíž obrázek nelze najít na internetu a kde funkční dům stojí méně než půl milionu. Jsme odhodláni alespoň jednou vystoupit ve Vrbatově Kostelci a udělat si výlet.

Po cestě motoráčkem bez průvodčího a se zastávkami na znamení mezi Skutčí a Poličkou nastoupil starý pán s bicyklem. No, nedá se říct, že nastoupil, spíš se nějak vyšplhal a s kolem mu musel pomoci strojvůdce, který byl natolik duchapřítomný, že stařečkovi vyhradil místo u toalet s odůvodněním, že s kolem dál nemůže a musí si ho hlídat. Bylo vidět, že by se starý pán rád dal do řeči. Ve vlaku jsme byli jen my s Věruškou a jedna upejpavá dáma, která neodtrhla obličej od okýnka, ani když ji Artur několikrát oslovil různými jmény. Ano, Artur se jmenoval a byl to Polák z Białystoku. Protože jsem přes Białystok stopoval do Litvy, dali jsme se hned do řeči o zubrech a o medvědech. Artur byl úplně bos, ale nohy si prý myje každý den, tak nemáme mít strach. Slavil sedmdesátku a z opice se jakž takž vyspal na nádraží, kde nastupoval. Má dva syny, jeden prý učí na Karlově univerzitě, druhý si vzal Thajku, jediná dcera si vzala Chorvata, a tak se Artur těší už z osmi vnoučat. Sám se věnuje rybaření a doma si opravuje auta, kterých má asi deset. Kamkoli pro nás klidně přijede, stačí zavolat. A tak jsme dostali číslo. Pán byl veřící, ale ne fanatik. Fanatici jsou horší než teroristi. A taky umí předvídat budoucnost a občas ví víc než papež. A tak jsme se zeptali, co se nám narodí. Bude to kluk jako buk a bude po mamince. Ale i kdyby to byla dcera, tak ji mějte rádi a sebe taky. Následovala krátká apoštolská přednáška o lásce s požehnáním.

V Poličce jsme se rozloučili a vystoupili, stejně jako všichni ostatní, protože to byla konečná. Jenom Artur nevystoupil, jede přece ještě dál za kamarádem. Věruška si skočila na nádražní toaletu. Já jsem čekal venku a viděl jsem, že už vystoupil i strojvedoucí a zamkl dveře. Ale Artur nevystoupil, to bych si všiml. A taky on by si všiml mě. A hlavně – ve vlaku zůstalo kolo. A Artur nikde! Shodli jsme se s Věruškou, že to byl další pohádkový dědeček, seslaný Pánembohem, aby nám něco důležitého vzkázal. Máme na něj číslo, stejně jako na toho prvního. Ale volat nebudeme, to by bylo rouhání. Vždyť to kolo bylo znamení, že se nám to nezdálo. Jsou věci mezi nebem a zemí.

V Poličce jsme si koupili propolisovou tinkturu na kloktání, šalvějový čaj a prošli jsme si město. Já jsem se zakecal v knihkupectví, protože pan knihkupec byl z Mostu a do Poličky emigroval. A tak nám ujel autobus. Nezbývalo než obejít městské hradby a vydat se na stopa. Holčina jela jen do Jedlové, ale jak jsme si tak povídali, přejela a dovezla nás až do Bystrého. Pohledem na kostel skončil náš první den a začala naše pátrací dovolená.

Jsme teď trochu napřed, ale zdaleka jsme nepřečetli všechny dopisy. Jsou až do roku 1919 a my jsme v únoru 1918. Vy jste s námi v srpnu 1917 a dnes si můžete přečíst krátké zoufalé psaní z Haliče z 10. srpna.

Žrádlo

Poslední Tvar je o jídle. Bál jsem se, že se budu nudit. Nestalo se. Netušil jsem, jak filosoficky inspirativní může jídlo být.

Proč jsem vlastně čekal, že se budu nudit? Protože se většinou nudím i při jídle. Nepociťuji slast, když se sytím hotovkami při obědě, nepociťuji slast ale ani doma při večeři. Ne, není to kuchtíkem na Střelnici a není to ani Věruškou (ostatně někdy se činím i já). Je to mnou! A jak jsem se dočetl u Michaela Hausera, nejsem v tom sám. Srovnat se to dá s erotikou:

… společnost nikdy nebyla tak nabitá erotikou jako v prudérní viktoriánské Británii. Téměř všechno se stávalo erotickým symbolem, i nohy u stolu. Naopak postmoderní Nadjá, které dovoluje úplně vše, je tím nejúčinnějším způsobem, jak slast oslabit.

Kamarád krmený od jalových let pornem tuhle prohlásil, že ho vzruší už jen dvanáctka nebo ovce. A co máme říkat my jedlíci, kterým je každou reklamou sdělováno „užívej si“, „vychutnej si“. Jídlo nás prostě nebaví.

Michael Hauser to hezky dokumentuje na básni Staří mistři od Émile Verhaerena, kde staří mistři hodovali a oddávali se obžerství, a v přestávkách tvořili veledíla, a srovnává tento životní pocit s pocitem, který ukazuje postmoderní film Velká žranice, kde se hrdinové doslova a do písmene užerou k smrti.

Jídlo nás nudí i tím, že je nechutné. Maso je nechutné, protože je ze zvířat, která už nejsou zvířata a nežijí (protože v prostředí, v němž jsou zrozeny a zabíjeny, není životní prostředí, ale prostředí smrti). Kupujeme podle toho, že něco vypadá jako jídlo, ale s prapůvodním jídlem toho druhu to materiálně nemá nic společného. To zase píše krásně Michal Janata ve svém článku v odstavci o karikatuře rajčete: Je to produkt vizuální kultury, protože je rajčetem pouze po vizuální stránce. Slupka i dužnina jsou chuťově prázdné. Kdybychom snědli fotografii skutečného rajčete, vyšlo by to nastejno.

Jak stohoven? Esej Michaela Hausera nabízí východisko, ale to už nechám na každém, jestli si ho chce přečíst. Já za sebe jsem rád, že jsem tak učinil. A zase závidím vegetariánům.

Té nesečtené

Když všechno kolem sčítá se,
na nějaké přemýšlení
o duši, o snech, o kráse
času a nálady moc není.

Narodila ses před sčítáním
lidu, domů a bytů;
nepočítali s tebou ani
rodiče – a teď: jsi tu!

Maminka už tě týden chová
a tatínek zas týden slaví
a přání předbíhají slova
nad další sklenkou na tvé zdraví.

Oslavy skončily, táta teď udělá si
chvilku na statistiku;
na to, co bylo, špatně vzpomíná si,
v rozhodném okamžiku.

Volá mi: Honzo, co se všechno dělo
včera tak kolem půlnoci?
Nelhal jsem: Byl jsi jako dělo
a ještě dneska trochu jsi.

A tak, když k počítači sedl,
věc byla rychle vyřízena:
do kolonek tě neuvedl,
zůstaneš pro svět nesečtená.

Když všechno kolem sčítá se,
na nějaké přemýšlení
o duši, o snech, o kráse
času a nálady moc není.

Já ale o těch věcech básním,
které se sečíst nedají,
a tak se, Bětko, s tebou zasním
o krásách duše potají.

Bouře ve sklenici vody

Bystré je poklidné městečko v hornosvratecké části Vysočiny položené přes 600 metrů nad mořem, což je výše než nejvyšší bod na Úhošti. O posledních zločinech zde byl natočen film Všichni dobří rodáci. Od té doby si zde lidé žijí tak trochu v závětří civilizace, a ačkoli se pan režisér Vojtěch Jasný pokusil propojit osudy městečka s životem v Novém Yorku ve svém filmovém ohlédnutí Návrat ztraceného ráje, na poklidném rázu městečka se nic nezměnilo. Jak jsme zjistili, charakteristickým znakem jsou kastrůlky s obědem. Kolem poledního nepotkáte člověka, který by je nenesl. A pak: všechny děti slušně a nahlas pozdraví každého dospělého, včetně přivandrovalců. Pro nás Severočechy to byl tak trochu kulturní šok.

Do Bystrého jsme vyrazili v úterý 22. března a říkali jsme si, že vneseme do toho poklidnéh hnízdečka trochu rozruchu. Nebyli jsme ale první. Alespoň podle řidiče, který nás vzal stopem, a podle ČTK. V úterý 22. března dopoledne explodovala nálož pod vozidlem BMW v Bystrém na Svitavsku. Policie případ vyšetřuje jako pokus o vraždu, nedovolené ozbrojování a poškození cizí věci.

O pár hodin později jsme se dozvěděli (samozřejmě zase při autostopu), že na hotelu, kde spíme, bývá častým tajným hostem Ivana Gottová s dcerami. Došlo nám, proč jsme museli čekat dva na dny, než nám recepční hotelu dokázala dát informaci, zda mají jeden pokoj volný, přestože nejdříve tvrdila, že mají plně obsazeno. Ten pokoj je jako jediný apartmán pro tři osoby v odlehlé části budovy přímo nad bazénem se slanou vodou. A když jsme chtěli dokoupit jednu noc, museli jsme se z pokoje odstěhovat, protože přijede host, který chce výhradně tento pokoj (viděli jsme do jeho oken a zůstal tu noc prázdný). Ivanko, omlouvám se, že jsem na pokoji tolik prděl. Kdybych to věděl, chodil bych na chodbu. A pozor na bysterské teroristy!

Naše pátrání přineslo spoustu odhalení a zajímavých informací, které ve své většině s naším případem vůbec nesouvisely a pokud ano, tak velmi okrajově. Můžete se těšit na další reportáže.

Pátrání v přímém přenosu

Zítra se chystáme na průzkumnou cestu. Kdo s námi sleduje příběh jednoho páru od dopisování přes setkání až po lásku z konce první světové války, ví, po čem chceme pátrat. Snažíme se odhalit identitu a pokud možno vypátrat i nějaké potomky našich dvou hrdinů, Máni a Vládi. Dnes jsem tedy výjimečně přidal na stránku s Vláďovými dopisy z fronty hned dva další. V tom prvním, v němž cituje jakousi německou báseň, lze rozeznat rozervanost jeho duše trpící nedostatkem zpráv od své milované. Stesk nemizí ani z druhého dopisu, zakončeného úryvkem z Bezručovy básně Jen jedenkrát. Právě v posledním dopise jsme objevili další stopu. 

Trochu se to nesrovnává – kancelář s kuchyní! – ale je to vojna – a konečně mám vysokou školu a doktorát!

Nedávno jsme odhalili, že Vláďa má co dočinění s prostějovskou reálkou. A nyní mluví o doktorátu. Již posledně jsem vznesl dotaz k profesorům současné reálky, která ovšem není nástupnickou školou po té rakousko-uherské. Přesto se našel jeden pan profesor, který shodou okolností studoval v Olomouci s Vojtou Krausem, jenž mi odpvěděl:

Vážený pane kolego, v úvahu by přicházeli : Dr. Vladimír Toman, nar.23.11.1887 v Dolních Vilímovicích, na škole 1914-1920, pak v Kremnici a Brně. Vladimír Vorel , nar. 16.3.1880 ve Velkém Meziřičí,  na škole 1912-13, pak v Kroměříži. Pramen : Památník sedmdesátého pátého výročí reálky /Státního reálného gymnázia / v Prostějově 1871-1946, Prostějov 1946, srdečně Václav Kolář

Vzhledem k tomu, že náš Vláďa má doktorát, připadá v úvahu pouze první jméno. Dolní Vilémovice jsou obec u Třebíče, a osm kilometrů od ní směrem blíže Třebíči je malinká vesnička zvaná Střítež, kterou známe z Vláďových dopisů jako bydliště jeho rodičů. Z Bystrého se tedy pojedeme podívat do těchto končin.

A co v Bystrém? Vzpomínáte si ještě na tu první stopu? Z Litomyšle mi dnes přišla tato odpověď:

Vážený pan
Mgr. Jan   L o s e n i c k ý
čj. SOAZ-224/SY-2011

Vážený pane magistře,

k Vaší žádosti týkající se MUDr. Jana Drůbka sdělujeme, že osobní fond jmenovaného není v našem archivu uložen a ani v osobních rejstřících příslušných fondů (tj. AM Bystré, Okresní úřad Polička a též v narativních pramenech – kronikách) nebylo jméno MUDr. Drůbka dohledáno. Nelze ale vyloučit případné zmínky o jmenovaném v regionálním tisku. Litujeme, že Vám k uvedenému nemůžeme poskytnout příznivější informaci.
S pozdravem
Mgr. Oldřich Pakosta, ředitel SOkA Svitavy

Ale to je vlastně dobře, když detektivka, tak musí být napínavá. Držte nám palce! Budeme vás průběžně informovat.

Buď pozdraven, starý Oceáne!

V Modiglianiho životopise mě zaujalo, že malíř uměl zpaměti recitovat pasáže z Danteho Božské komedie. Recitoval je samozřejmě italsky, čímž v Paříži oslňoval, i když mu nikdo nerozuměl. Co mě překvapilo ještě mnohem víc, bylo, že se zpaměti naučil i francouzské Zpěvy Maldororovy od hrabětě de de Lautréamont. 

Nečetl jsem tu knihu, nemám ji v knihovně a po prohledání internetových antikvariátů a knihkupectví si myslím, že ji jen tak neseženu, přestože ji vydal i Odeon v edici světové četby. A Dalího ilustrace k dílu jsou na mě moc drahé.

Dnes jsem zjistil, že dávají Zpěvy Maldororovy na Vltavě na pokračování (tzn. že je lze pár dní poslouchat i online). 12 dílů po půl hodině. První půlhodina byla zážitek. Zvlášť když jsem si uvědomil, že když bylo Lautréamontovi jako mě, byl už 12 let mrtvý! Ta lyrika! Na epický příběh v tomto případě opravdu nehledím. Stačilo ale jedno přirovnání, abych se cítil básnicky odzbrojen na několik příštích dní.

Starý Oceáne… jsi nesmírná modřina na těle země!

Víc než polovina celé první části je adresována právě oceánu. Vzpomenu si na ten přednes Igora Bareše odteď vždy, když budu ležet někde na pláži a ten starý symbol nekonečna mi bude omývat nohy.

Starý Oceáne… nejsi jako člověk, který se na ulici zastaví, aby se podíval na dva buldoky, když se popadli za hrdla, ale nezastaví se, jde-li kolem pohřeb.  

Už se těším na další díl.

Až přestanu tě milovat

Volně podle básně Modrooká Anička od Tobiase Smolletta 
pro Věrušku a sobotní svatebčany...

Až sníh napadne na Sahaře
a přestane téct Golfský proud,
až sopka Fudži zmizí v páře
a Bajkal vyschne jako troud,
až racci přestanou se smát,
já přestanu tě milovat.

Pak přestanou se rojit včely
a růže přijde o svůj trn
a zblbnou ti, co rozuměli,
a moře bude prosté vln,
o hlavu přijde mistr kat,
až přestanu tě milovat.

Po lásce zmizí taky víra,
krása ustoupí nevkusu,
z komínů bude prýštit síra,
dostaneš roušku přes pusu
a sny se přestanou ti zdát,
až přestanu tě milovat.

Zima nepřijde po podzimu
a sobota zas po pátku,
král bude sloužit podkonímu
a podkoní zas hovádku,
a lidi přestanou si lhát,
až přestanu tě milovat.

Paříž /13/

Z Jardin des Plantes jsme se šli podívat na Slavkovské nádraží, pro které bylo škoda zabírat místo na paměťové kartě foťáku, a tak jsme si jenom našli, kolik by stálo dojet vlakem do Remeše a rychle jsme zmizeli ve stanici metra Austerlitz. Byl to snad Boris Vian, kdo si stěžoval, že kdyby Napoleon tolik nevyhrával bitvy v Německu, byla by Paříž ušetřena spousty tvrdých názvů ulic a stanic metra. Tady je další příklad.

Věruška jakoby tou plastovou láhví ukazovala, kam se povezeme. Jejím dávným snem bylo vyjet se svým životním partnerem na vrcholek Eiffelovky. Na oko jsem se nebránil, ale zároveň jsem si dokázal připustit, že nejvyšší štafle, na které jsem kdy vylezl, byly tak čtyřmetrové. Uvidíme, jak se budu cítit pod těmi pařížskými štaflemi.

 Na dálku to nebylo tak špatné, i když mraky vypadaly čím dál nevlídněji.

 Ale to hemžení v bráně dávalo tušit, že to nebude nic pro mě.

 

 Svět se semnou točil...

 ... a nejradši bych, aby celá Eiffelovka odletěla jako raketa.

Zklamal jsem. Nemám ani snad tolik strach z výšky jako z toho, že je z vrcholu jediná rychlá cesta, jak se dostat rychle zpátky na zem, a po jejím absolvování už bych tohle asi psát nemohl. Mám taky hrůzu z plných výtahů, lanovek a třeba i autobusů. Věruška mě zná. Chtěla to zkusit, ale nezlomila mě. Přesto mě ale nepřestala mít ráda a já ji za to ještě víc miluju.

Časomet

Dr. Seuss (kterého mi představil James Weston)

Tak nějak brzy se dnes připozdilo
a příliš překotně pak přišlo ráno.
Ještě než setmělo se, už se rozednilo,
ještě než poznal jsem tě - nashledanou.
Tak nějak brzy se dnes připozdilo.

To snad nemyslíte vážně, pane Felzmanne!

Bylo jednou jedno Lounské divadlení. Ono vlastně nebylo jen jedno, ono jich bylo už sedm. Čtyř z nich se účastnilo i divadlo Navenek. Zpočátku jsme zažívali zklamání z ostré kritiky, dvě poslední zkušenosti už ale byly naprosto jiné. Ne snad proto, že bychom nesklidili ostrou kritiku, ale proto, že jsme z ní nebyli zklamaní. Ano, je to dáno více souvislostmi, mj. třeba i tím, že jsme mírně zkušenější, méně nervózní, víme, že si v Lounech chceme zahrát a podobně. Já bych chtěl zdůraznit jinou věc, která se na tom podílí a která mi stojí za víc než jen zmínku. Není to vlastně věc, je to osobnost. A to sám předseda poroty, Rudolf Felzmann. Byl předsedou poroty před dvěma lety, pak stejně jako naše divadlo rok vynechal, a letos byl předsedou znovu.

 Letos byl již 7. ročník Lounského divadlení, ovšem tato fotografie je ze 7. ročníku Mezinárodního festivalu poesie, který se konal přesně před 40 lety; pan Felzmann je ten pán s brýlemi vlevo

Herec, režisér, pedagog, porotce a ředitel divadla v. v., letos v říjnu již sedmdesátiletý Rudolf Felzmann, je člověk, který dokáže mluvit stejně květnatě o poslání ochotnického divadla jako třeba o šukání. Myšlenka stíhá druhou, řeč se nikdy nepřetrhne a hlas nezakolísá. Přestože se nepovažuju za dobrého herce, pod panem Felzmannem bych strašně rád hrál a věřím, že by ze mě něco dostal. Několik vzkazů z deset let starého rozhovoru:

… musím přiznat, že mě nikdy nelákalo snít o tom, jak to dotáhneme na Hronov. Pro mě to byla vedlejší záležitost, protože vždycky, a dodneška to všem souborům připomínám, bych měl dělat především pro vnitřní potřeby ansámblu, pro své domácí publikum, a pak teprve pro světskou slávu. Směřovat k Hronovu nebo k jakémukoliv vrcholnému festivalu mnohdy znamená nehrát úplně uvolněně. Psychicky musíte překonávat jisté hranice, co tomu řekne porota, že i publikum se začne ke mně chovat poněkud jinak, natož když jsem třeba i jistým favoritem. Prostě, nejde mít plnou pohodu ke hře. To byl důvod, proč jsme se do soutěží netlačili…


Coby lektor se snažím poradit a sdělit toto: Aby amatérské divadlo nebylo jenom divadlem roztomilého neumětelství, kde se víc cení, že místo chození do hospody se plácáme na jevišti, ale aby to byla tvořivá činnost, která přináší jak osobní potěšení, tak zároveň snese jistá umělecká měřítka. Aby divadelní konání kultivovalo estetické cítění uvnitř souboru a pak dál i publika. Tedy asi k tomu jsem došel během dvou desítek let a několika Hronovů.

Nepovažoval jsem hronovský festival za jakousi vrcholnou metu kariéry. A soubor jsem k tomu taky tak trošku vedl. To nejhezčí pro nás bylo zkoušení a hraní. Musím ale přiznat, že nejhezčí zážitky mám, když jsme objížděli různé nižší soutěže, kde nebyla cítit žádná řevnivost,


Pro někoho budu velký umělec, a pro někoho budu věčný šmírák a nešťastník, ale z toho si zase hlavu nemusím dělat. Nerozhoduje to o mém bytí a nebytí. Nehledě na to, že právě v tom je ta obrovská svoboda amatérství. Když se amatér oklepe ze smrště názorů, může si říct: „Příští inscenace by měla mít nějaký nový rozměr, aby byla v něčem lepší, hezčí. Aby spokojeno bylo jak publikum, tak i trochu já. A když budou spokojeni i odborníci, bude to úplně prima.“


To víte, že jsem měl taky inscenace, které prostě nebyly zrovna ty vrcholky, ale s těmi jsme pokud možno moc daleko nelezli. Věděli jsme, že je to spotřební zboží, ale nikdy to nebyl podpásový průlom. Dělali jsme v průměru dvě až tři inscenace v sezoně, a tak když z nich byla jedna špičková a jedna taková jako že dobrá, tak ta třetí mohla být někde jinde, ale myslím si, že žádnou jsem Malému divadlu ostudu neudělal.


Taky se mluví o tom, jak naše dnešní doba zhrubla. V celku asi opravdu jsme hrubší, jsme placatější v názoru. Kumšt se v posledních letech opět dostal absolutně na okraj zájmu společnosti. Jenže kolem divadla se setkávám s lidmi, kteří říkají: „Ne, ne, ne. I kdyby peníze nebyly, tak chuť dělat divadlo nezahyne.“ Tak vidíte, tohle je dobrá porce optimismu!

Letos jsme si z Loun odvezli cenu za mužský herecký výkon (Jiří Nebeský) a čestné uznání za ženský herecký výkon (Zuzka Bartošová). Jinak jsme se umístili na chvostu. Rozhodně jsme ale neztratili ani chuť hrát dál Sex a něco na něm možná ještě zlepšit ani elán do dalších her a počinů. Díky Vám, pane Felzmann!

PS: Výsledky a fotografie z představení naleznete zde.

PPS pro p.S. (myšleno p. Sk. nikoli P.P.S.): Letos jsem políbil Veroniku Valešovou.