Je libo svezení?

V sobotu jsme s Věruškou zažili něco, co jsme sami sobě pak ještě večer nevěřili a i dnes se máme tendenci štípat, když si na to vzpomeneme. Cestou ze Žatce do Loun jsme v Drahomyšli už z dálky spatřili stopaře, který měl na ceduli napsanou PRAHU, a protože náš stopařský pud nám velí zastavit za každých okolností, Věruška hned sešlápla brzdu. Když jsme pána míjeli, zjistili jsme, že pokud je to student, pak studuje univerzitu třetího věku. Předsudky přemohly pudy alespoň do té míry, že jsem ze zadního sedadla pro jistotu odstranil foťák a Věruščinu kabelku. Pán dlouho nešel. Hodně dlouho. Ale nakonec se k autu dobelhal a nastoupil. Bylo mu okolo šedesáti.
„Do Prahy, do Prahy?“
„Inu, ještě za Prahu.“
„Na Moravu, na Moravu?“ prohodil jsem, abych se ukázal být vtipným.
„Ano, k přehradní nádrži Šance, to je v Moravskoslezských beskydech.“
„Na výlet? Nebo z výletu?“
„Z Lübecku.“
„Jako z Německa?“
„Jako skoro až z Dánska.“
„A jak dlouho jste na cestě?“
„Čtvrtý den, dva dny v Německu a dva tady od hranic, ale v Čechách nikdo nebere, tady je nejhorší stop v celý Evropě.“
„A kde jste byl nejdál?“
„Stopem? V Moskvě. V šedesátym osmym. Vyrazili jsme 12. července, v Moskvě jsme se podívali na Lenina a zpátky nás zadrželi na hranicích na čtyři dny, protože nám republiku zrovna okupovali a nechtěli, abysme je při tom rušili. Ale jinak jsem byl nejdál ve Vladivostoku. Hrál jsem fotbal za Teplice a jeli jsme tam prohrát. Měli jsme to tak daný, ve Vladivostoku slavili nějakou revoluci či co, a tak jsme strávili 15 dní na cestě tam a zpátky, abysme prohráli. Do Moskvy jsme letěli a odtud to bylo šest dní vlakem.“
„Vy jste hrál jako za Teplice ligu?“
„No jo, celý 70. leta, já jsem Mistr Evropy do 23 let z roku 1972, a taky mi soudruh Husák dal titul zasloužilý mistr sportu, ale když se mi zabila manželka a zůstal jsem jen s dcerama, tak jsem se na to vykašlal a šel jsem dělat na doly k záchrance. Teď jsem na starý kolena dostal v restituci barák v Beskydech, tak jsem ho přestavěl na penzion. Mám tam i bezbariérový pokoje, já jsem totiž změnil úplně pohled na hendikepovaný, když jsem podstoupil tu operaci páteře. Můžu se teď jen těžko hejbat a se sportováním, mojí celoživotní vášní, je konec.“
„A kde při tom stopování spíte?“
„Na pumpách.“
„No jo, to známe.“
Najednou nám to došlo… Vždyť sotva minul únor a v noci je krutě pod nulou. Sám jsem byl na jedné stopařské anabázi takhle v březnu jen jednou v Holandsku a dodnes na tu jednu noc na záchodě na pumpě u Frankfurtu vzpomínám jako na nejhorší zážitek. Ten pán má můj neskonalý obdiv.
„A není vám zima?“
„No, ona jedna Němka byla tak hodná a dala mi tuhle bundu. On na ní v autě byl zvyklej lehat pes, tak je trochu vod chlupů, ale zahřeje. Kvůli bundě vlastně jedu stopem. Ukradli mi jí totiž v Lübecku na nádraží. Měl jsem tam doklady, peníze, mobil, dokonce mi vzali i teleskopickou hůlku, kterou musím nosit kvůli tý páteři. A policajti mi ještě chtěli dát pokutu 100 euro za hrubou nedbalost. Dovolili mi, abych si zavolal, ale já jak mám mobil, tak si nepamatuju jediný číslo. Obě holky mám ve Švýcarsku, ty by mi teď stejně nepomohly. A ambasáda? Jsem takovej nestresovej typ, tak jsem se rozhodl, že to dostopuju. Ale už usínám, hned jak vlezu do vyhřátýho auta. Proto pořád mluvim.“
„A co jíte?“
„Ráno se vždycky naplnim vodou…“
„Vy nemáte žádný peníze?“
„Kdybych je měl, tak nejedu stopem.“
Odvezli jsme pána do Loun na nádraží a posadili ho na autobus do Prahy a dali mu peníze na cestu domů a na něco k snědku. Byl strašně rád. A byl to takový radostný a zároveň smutný pohled, když tak kulhal k právě přijíždějícímu autobusu. Dal nám adresu a telefon, že mu prý slíbili, že za pět dnů bude mít nový se stejným číslem. A máme přijet na dovolenou. Tož, to my se někdy stavíme. Na tohohle stopa nikdy nezapomeneme, i když byl zažit z druhé strany barikády.