Klování do vlastních jater

Od pana Elčknera jsme se dozvěděli, kde bydlel MUDr. Drůbek, znali jsme i starou fotografii toho domu. Byli jsme zvědaví, jak vypadá to místo dnes. Museli jsme přes most, který strážil sv. Nepomuk, podél potoka až k Panskému rybníku, jenž v jednom místě lemovala vrbová alej.

Naproti přes ulici stál dům čp.181. 

Tak sem chodila za 1. světové války Máryš každé ráno ze svého pronajatého pokojíku na náměstí pracovat jako asistentka. Z brány tohoto domu vyjížděl kočár s dr. Drůbkem za nemocnými v okolních 30 vesnicích, ale taky vyzvednout profesora prostějovské reálky dr. Tomana, když za Máryš přijel z haličské fronty. Jsou to zvláštní pocity. Věděli jsme, že ty dopisy, které jsme přivezli, už tady na tom místě jednou byly. Stáli jsme tam jako pošmistr a pošmistrová z minulosti. 

Hned jak Julinka bude schopná, vyrazíme na další cesty pokračovat v pátrání. Jednou možná budeme opravdovými doručovateli zvláštního druhu pošty, kterou bychom v cíli rádi předali do rukou, v jejichž žilách koluje krev alespoň jednoho z našich hrdinů.

Zítra vyrážím na svou soukromou expedici do Soběslavi. Vím, že existuje tátova korespondence s rodiči, kterou vedli v době, kdy studoval na brněnské vojenské akademii. Tehdy mu náhle umřela maminka. Jednou jsem tajně vnikl dědovi do ložnice a pár dopisů jsem si přečetl. Dědova cimra, to pro nás vnoučata bylo místo, kde erant leones. Tu a tam jsme pootevřenými dvěřmi zahlédli nějakou porcelánovou sošku, pianino u stěny či Marxovy spisy v knihovně, ale práh jsem v životě překročil snad jen dvakrát. Poprvé, když teta právě pomocí toho pianina rodiče k tátově velké lítosti utvrdila, že mě do hudebky posílat nemá cenu. Podruhé, když jsem chtěl prolomit tabu a otevřel jednu skříňku, kde jsem našel krabici plnou dopisů. Táta mi umřel, děda ho následoval, bojím se, aby ty dopisy nezmizely a abych pak nemusel čekat na zázračného pošmistra. A taky tam možná najdu nějaké další poklady. Budu si ale pořád připadat, že pronikám, kam nemám, jako bych lezl do skříní s dědovými podvlíkačkami.

Pro ty, co náhodou čekali další plány na italskou expedici, mám jiné čtení. Do Itálie jsem stopoval skoro každý rok a mám ji tak spojenou s nejsvobodnější částí mého života, je pro mě velkou inspirací (jak by ne, když třeba pro Horu či pro Holana byla inspirací pouhá jedna cesta), řekl bych snad dokonce osudem, a to přesto, že jsem se nikdy nezamiloval do Italky (jen jsem se v Itálii oženil) a nenaučil se italsky. S tím osudem jsem to ale trochu přehnal. Psal jsem tu o spolužačce Lucii. Znal jsem různé útržky jejího osudu, vždyť byla první, kterou jsem před lety ze spolužáků spatřil, jel jsem za ní do Prahy ještě před srazem... a poprvé jsem ochutnal pravé italské těstoviny s olivami a parmezánem. Dnes jsem si přečetl na jejích zbrusu nových stránkách její italský životopis a všechno moje odhodlání psát o Itálii bylo pryč. Ptám se tedy tímto Lucie: Nechtěla bys se mnou a s mými kamarády podniknout expedici do Itálie, jejíž obrysy se snad dají dohledat v mých několika předchozích článcích na toto téma?

Bysterské vzpomínky

Chvíle strávené s panem Elčknerem a s paní Miluškou Zemanovou patří k těm, na které se nedá zapomenout. Vždycky si uvědomím, co s lidským osudem zmůže lidské vůle a náhoda (nebo vůle Boží?). Jakou náhodou jsme se dostali k dopisům dr. Vladimíra Tomana s jeho láskou Marií? Čtení těch dopisů bylo pro mě terapií v době, kdy jsem se léčil z úzkostlivých stavů. Zabíralo to lépe než benzodiazepiny. A jak jsme tak četli a pátrali po identitě obou pisatelů, zaválo nás to na jaře do Bystrého.

Tam jsme šli po stopě a hledali pamětníky. Na pana Elčknera nás přivedl pan farář, ale když jsme konečně našli toho pravého (protože rod Elčknerů je starý bysterský rod, takže jich tu bydlí tucet), nebyl doma. Zdálo se, že není doma. Ale byl. Nakonec jsme se přesto, že už byla tma, dočkali. Domluvili jsme se na příští den, že pán možná najde i nějakou sokolskou kroniku.

Nenašel. Byl trošku skoupý na slovo, ale pamatoval si, že mu dr. Drůbek jako malému klukovi trhal zub. Taky přinesl fotografii Drůbkova domu. Tak tady sloužila Máryš!

Pak nás zavedl kousek po ulici k protějšímu domu, kde bydlela jeho starší spolužačka ze školy, paní Miluška Zemanová. Její otec prý byl Sokol, a ráda povídá.

Měl pravdu. Paní Zemanová si nejdřív vzala deset minut na to, aby se upravila, a pak když otevřela, tak jsme se ocitli v krásné krajině kolem pomyslného moravského rodinného krbu a brzy jsme se cítili jako u vlastní babičky a paní Zemanová v nás našla takové až skoro vnoučata. Doktora Drůbka už moc nepamatovala, trhal jí zub, ale komu netrhal? Povídali jsme si o všem možném. A povídali jsme si tak dlouho, až nám ujely dva autobusy do Poličky. O jejím narození u Vídně, o tom, jaká řemesla v Bystrém byla (švec kadlec, švec kadlec, švec kadlec a takhle podél potoka se to střídalo), o škole a o její vzpouře proti panu katechetovi, o paní školníkové v době hospodářské krize, o Sokolu, o rodině, o odchodu syna, o poličské paní doktorce, prostě o všem možném. Několikrát jsme během rozhovoru všichni vytáhli šnuptychly.

Byly to nezapomenutelné chvíle. A těšil jsem se, až o nich napíšu.

 pan Elčkner

 paní Zemanová

Pamětníci společnosti bez pěny

Četl jsem v Lounech na maminčino doporučení jeden zajímavý rozhovor s psycholožkou Jiřinou Prekopovou, které letos v říjnu bude 82 let, ale názory má mnohdy svěžejší než já. V lecčems s ní úplně nesouhlasím, ale ve většině věcí jí musím dát za pravdu. Krom věcí dotýkajících se přímo mé role otce mě nejvíce zaujal jeden poznatek odjinud. Prekopová cituje německého filosofa Sloterdijka, když hovořil o tom, že jsme taková pěnová společnost. Například půl planety napře svoji pozornost na fotbalové mistrovství světa a fandí; pak třeba umírá papež, tak se stamiliony lidí soustředí na Svatopetrské náměstí a pláčou, pak se zase koná nějaký koncert, který sleduje miliarda lidí, a jsme dojatí a zpíváme si. A Sloterdijk poznamenal: To jsou takové pěny na vodě, jichž si všímáme jen do té doby, než komunikační prostředky soustředí pozornost na nějakou další událost. Ale vlastně tohle čekání na další velkou pěnu nedává moc smysl, protože jde hlavně o to, všechno si to užít, a co se nám nelíbí, to vyhodíme na smetiště doslova nebo obrazně. Staré se hladce nahradí novým, a tím svět jen drobíme.

Často se zamýšlím nad tím, do jaké míry podléhám tomuto pěnovému efektu já sám. Tím, že nepouštím televizi a v radiu poslouchám jen divadelní hry a čtení na pokračování, a hlavně tím, že čtu knížky, které vyšly před dávnými lety podle vlastním osudem ukutého klíče, do jisté míry tomuhle jednoduchému vidění světa unikám. Ale všímám si rovněž toho přebíjení starého novým právě i v tom svém duševním světě. A tou pěnou jsou pak články zde na soběpisníku. Každý den něco nového, ke starým věcem se sice občas vracím v odkazech, ale už je neoživuji, většina článků vyzní do ztracena, hodně jich končí na smetišti. Kolik nedokončených cest, kolik nedočtených knížek, kolik načatých příběhů? Rozhodl jsem se na sobě pracovat. Občas se vrátím k nedokončenému a budu se snažit jít dál po rozmotané niti ven z labyrintu.

Dnes bych například mohl pokračovat v cestě po stopách Vládi a Máni. Na jaře jsme se vydali do Bystrého, kde se ztrácejí stopy naší Máryš, jež zde na konci první světové války dělala asistentku panu doktoru Drůbkovi. Chtěli jsme najít nějakého pamětníka, který dr. Drůbka ještě zažil. Snažili jsme se nejdříve nalézt jeho hrob na hřbitově, a tak jsme poctivě přečetli všechny náhrobní kameny a zjistili, že tu asi neleží, že je zřejmě pohřben v Praze, kde zemřel.

Na pamětníky jsme se nejdříve zeptali na matrice, ale paní matrikářka sice měla přehled, kdo je ve vesnici nejstarší, ale ne, kdo celý život ve vsi také žil. A tak jsme se u jednoho z nejstarších pamětníků obce dozvěděli, že se sem přistěhoval až dlouho po válce a že jeho bratr dělal ředitele prunéřovské elektrárny a že teď bydlí také v Bystrém naproti sokolovně. A tak jsme se rozhodli ho pozdravit. Nebyl ale doma. Škoda, že jsme se až později dozvěděli, že dr. Drůbek má v sokolovně pamětní desku, to bychom se určitě podívali i dovnitř. Černý prapor nás ale od návštěvy trochu odradil, stavíme se tam příště.

Nakonec nás napadlo, že se na pamětníky zeptáme pana faráře, který nás, jak už víte, pustil do kostela, kde se natáčely scény do Všech dobrých rodáků. Ten už věděl přesně, kam nás poslat. Znal ty dědoušky, co se hádali, kde stála která lavice v kostele před válkou a kdy tu byl pan biskup. O těchto pamětnících, které jsme hledali, ale zase až příště.

Kostel sv. Pračlověka

Bysterský kostel je dominanta, kterou nelze přehlédnout při příjezdu z jakékoli strany. Krom toho, že je údajně nejstarším poutním místěm Panny Marie Karmelské u nás, je to také jeden z mála venkovských kostelů, který si zahrál hlavní roli ve filmu. Místní pan farář P. Matras nás pustil dovnitř, povídali jsme si o dětech v kostele, o výuce nábožentsví a dalších věcech, a pak jsme mohli spatři ta místa, která si zahrála ve filmu Všichni dobří rodáci.

 

Mě z nich zaujal nejvíc kůr, protože tím vlastně celý film začíná a málokdo pochytí přesný text  písně, která se z něj pod taktovkou varhaníka Otčenáše (Vlastimila Brodského) line.

Tady je:
Přešly miliony let
od těch dob, kdy vznikal svět,
přišel z dálek nesmírných
z mlhovin vesmírných.
Tomu světu dala život voda zvířená,
buňka k buňce, vznikla flóra a s ní zvířena,
z opice, z opice
pračlověk se vyklubal,
zrodil se, zrodil se,
pánem přírody se stal
A co dál a co dál a co bylo dál?
Člověk vstříc šel dějinám,
kráčel hrdě, nebyl sám,
potkal válku, dostal zlost
a pak řekl dost.
Řekl dost, řekl dost a co bylo dál?
Rudá vojska od východu
na svých tancích přišla k nám,
dík za mír a za svobodu
tisíceré díky vám,
za Beneše za Stalina
za Beneše za Stalina
kupředu jen dál, jen dál, jen dál.
(Otčenáš spatří faráře)
Chválu vzdejme, ó křesťané,
nejsvětější Matce Páně,
pějme vroucně nebes Kněžně,
vzývejme ji všichni něžně.
Maria, Maria, denice vítězná...

Výlet za mistrem popravčím

Na zámek v Bystrém jezdíval Jaroslav Vrchlický, můj lounský spolurodák. Bylo to v době, kdy se k němu začal obracet zády literární svět a rovněž se provalila nevěra jeho ženy – dvě ze tří dětí neměla s ním! A právě ta jeho jediná vlastní dcera Milada si vzala důchodního na bysterském císařském statku a bydlela na bysterském zámku. Jeho zeť Gabriel Čáp vzpomínal, jak chodili po okolí. Vydali se i do lázní Balda v nedalekém lese. Po pár kilometrech se Vrchlický zeptal, jak je to ještě daleko. Když uslyšel, že jsou zhruba v polovině cesty, vzkřikl bezděčně a jadrně: Radši bych nežral!

MUDr. Drábek, u kterého dělala naše Máryš asistentku, měl v lázních Balda dvakrát týdně lékařskou službu, Máryš to v jednom dopise i zmiňuje. A tak jsme se tam museli taky vydat. Do Jedlové jsme jeli autobusem a odtud pěšky, a když jednou za deset minut projelo auto, tak jsme na něj mávli, i když do toho hlubokého lesa nikdo jet nemohl. Asi druhé auto nám zastavilo. Stařenka a za volantem stařeček, jehož mamince dr. Drůbek trhal zub! A jedou přes Baldu do Pomezí. Dozvěděli jsme se od nich, že v tom osamělém domě u léčivého pramene a kapličky Panny Marie bydlel poslední český kat. Chvíli jsem přemýšlel, jestli si na nějakého kata po Mydlářovi vzpomenu, ale pak pán dodal: „Vlastně to byl i poslední kat v RVHP.“ Tak to byl asi tenhle.

Když nás v tom hlubokém lese vysadili, trochu nás mrazilo v zádech. Přispěl k tomu i zdevastovaný dětský tábor Jitřenka opodál. A voda z léčivého pramene netekla. Možná jen zrovna byla nějaká porucha, lidé si sem prý pro vodu jezdí.

Pak nás čekala dlouhá, několikakilometrová cesta nejdříve lesem, polem a zase lesem, potom přes Modřec až na hlavní silnici, což na tom otevřeném větru s chřipkou na krku (nebo spíš v krku) nebylo zrovna nejpohodlnější. Řeknu vám: Radši bych nežral!

Cestou do Bystrého

Cestou do Poličky bychom asi za normálních okolností přečetli hromadu dopisů, které jsme vezli s sebou, ale protože jsme ještě ráno kvůli chřipce, která nás zastihla se vší vervou, zvažovali spíš návštěvu doktora než odjezd na dovolenou, byli jsme po probdělé, prokašlané a prosmrkané noci v útlumu a přečetli jsme jen malou hromádku, hlavně v motoráčcích ke konci cesty, které nás vezli do Žďárce u Skutče a potom do Poličky. Cestou nás zaujal pohled na ves Skála za Chrastem u Chrudimi. Zřejmě zapomenutá ves, jejíž obrázek nelze najít na internetu a kde funkční dům stojí méně než půl milionu. Jsme odhodláni alespoň jednou vystoupit ve Vrbatově Kostelci a udělat si výlet.

Po cestě motoráčkem bez průvodčího a se zastávkami na znamení mezi Skutčí a Poličkou nastoupil starý pán s bicyklem. No, nedá se říct, že nastoupil, spíš se nějak vyšplhal a s kolem mu musel pomoci strojvůdce, který byl natolik duchapřítomný, že stařečkovi vyhradil místo u toalet s odůvodněním, že s kolem dál nemůže a musí si ho hlídat. Bylo vidět, že by se starý pán rád dal do řeči. Ve vlaku jsme byli jen my s Věruškou a jedna upejpavá dáma, která neodtrhla obličej od okýnka, ani když ji Artur několikrát oslovil různými jmény. Ano, Artur se jmenoval a byl to Polák z Białystoku. Protože jsem přes Białystok stopoval do Litvy, dali jsme se hned do řeči o zubrech a o medvědech. Artur byl úplně bos, ale nohy si prý myje každý den, tak nemáme mít strach. Slavil sedmdesátku a z opice se jakž takž vyspal na nádraží, kde nastupoval. Má dva syny, jeden prý učí na Karlově univerzitě, druhý si vzal Thajku, jediná dcera si vzala Chorvata, a tak se Artur těší už z osmi vnoučat. Sám se věnuje rybaření a doma si opravuje auta, kterých má asi deset. Kamkoli pro nás klidně přijede, stačí zavolat. A tak jsme dostali číslo. Pán byl veřící, ale ne fanatik. Fanatici jsou horší než teroristi. A taky umí předvídat budoucnost a občas ví víc než papež. A tak jsme se zeptali, co se nám narodí. Bude to kluk jako buk a bude po mamince. Ale i kdyby to byla dcera, tak ji mějte rádi a sebe taky. Následovala krátká apoštolská přednáška o lásce s požehnáním.

V Poličce jsme se rozloučili a vystoupili, stejně jako všichni ostatní, protože to byla konečná. Jenom Artur nevystoupil, jede přece ještě dál za kamarádem. Věruška si skočila na nádražní toaletu. Já jsem čekal venku a viděl jsem, že už vystoupil i strojvedoucí a zamkl dveře. Ale Artur nevystoupil, to bych si všiml. A taky on by si všiml mě. A hlavně – ve vlaku zůstalo kolo. A Artur nikde! Shodli jsme se s Věruškou, že to byl další pohádkový dědeček, seslaný Pánembohem, aby nám něco důležitého vzkázal. Máme na něj číslo, stejně jako na toho prvního. Ale volat nebudeme, to by bylo rouhání. Vždyť to kolo bylo znamení, že se nám to nezdálo. Jsou věci mezi nebem a zemí.

V Poličce jsme si koupili propolisovou tinkturu na kloktání, šalvějový čaj a prošli jsme si město. Já jsem se zakecal v knihkupectví, protože pan knihkupec byl z Mostu a do Poličky emigroval. A tak nám ujel autobus. Nezbývalo než obejít městské hradby a vydat se na stopa. Holčina jela jen do Jedlové, ale jak jsme si tak povídali, přejela a dovezla nás až do Bystrého. Pohledem na kostel skončil náš první den a začala naše pátrací dovolená.

Jsme teď trochu napřed, ale zdaleka jsme nepřečetli všechny dopisy. Jsou až do roku 1919 a my jsme v únoru 1918. Vy jste s námi v srpnu 1917 a dnes si můžete přečíst krátké zoufalé psaní z Haliče z 10. srpna.

Bouře ve sklenici vody

Bystré je poklidné městečko v hornosvratecké části Vysočiny položené přes 600 metrů nad mořem, což je výše než nejvyšší bod na Úhošti. O posledních zločinech zde byl natočen film Všichni dobří rodáci. Od té doby si zde lidé žijí tak trochu v závětří civilizace, a ačkoli se pan režisér Vojtěch Jasný pokusil propojit osudy městečka s životem v Novém Yorku ve svém filmovém ohlédnutí Návrat ztraceného ráje, na poklidném rázu městečka se nic nezměnilo. Jak jsme zjistili, charakteristickým znakem jsou kastrůlky s obědem. Kolem poledního nepotkáte člověka, který by je nenesl. A pak: všechny děti slušně a nahlas pozdraví každého dospělého, včetně přivandrovalců. Pro nás Severočechy to byl tak trochu kulturní šok.

Do Bystrého jsme vyrazili v úterý 22. března a říkali jsme si, že vneseme do toho poklidnéh hnízdečka trochu rozruchu. Nebyli jsme ale první. Alespoň podle řidiče, který nás vzal stopem, a podle ČTK. V úterý 22. března dopoledne explodovala nálož pod vozidlem BMW v Bystrém na Svitavsku. Policie případ vyšetřuje jako pokus o vraždu, nedovolené ozbrojování a poškození cizí věci.

O pár hodin později jsme se dozvěděli (samozřejmě zase při autostopu), že na hotelu, kde spíme, bývá častým tajným hostem Ivana Gottová s dcerami. Došlo nám, proč jsme museli čekat dva na dny, než nám recepční hotelu dokázala dát informaci, zda mají jeden pokoj volný, přestože nejdříve tvrdila, že mají plně obsazeno. Ten pokoj je jako jediný apartmán pro tři osoby v odlehlé části budovy přímo nad bazénem se slanou vodou. A když jsme chtěli dokoupit jednu noc, museli jsme se z pokoje odstěhovat, protože přijede host, který chce výhradně tento pokoj (viděli jsme do jeho oken a zůstal tu noc prázdný). Ivanko, omlouvám se, že jsem na pokoji tolik prděl. Kdybych to věděl, chodil bych na chodbu. A pozor na bysterské teroristy!

Naše pátrání přineslo spoustu odhalení a zajímavých informací, které ve své většině s naším případem vůbec nesouvisely a pokud ano, tak velmi okrajově. Můžete se těšit na další reportáže.

Pátrání v přímém přenosu

Zítra se chystáme na průzkumnou cestu. Kdo s námi sleduje příběh jednoho páru od dopisování přes setkání až po lásku z konce první světové války, ví, po čem chceme pátrat. Snažíme se odhalit identitu a pokud možno vypátrat i nějaké potomky našich dvou hrdinů, Máni a Vládi. Dnes jsem tedy výjimečně přidal na stránku s Vláďovými dopisy z fronty hned dva další. V tom prvním, v němž cituje jakousi německou báseň, lze rozeznat rozervanost jeho duše trpící nedostatkem zpráv od své milované. Stesk nemizí ani z druhého dopisu, zakončeného úryvkem z Bezručovy básně Jen jedenkrát. Právě v posledním dopise jsme objevili další stopu. 

Trochu se to nesrovnává – kancelář s kuchyní! – ale je to vojna – a konečně mám vysokou školu a doktorát!

Nedávno jsme odhalili, že Vláďa má co dočinění s prostějovskou reálkou. A nyní mluví o doktorátu. Již posledně jsem vznesl dotaz k profesorům současné reálky, která ovšem není nástupnickou školou po té rakousko-uherské. Přesto se našel jeden pan profesor, který shodou okolností studoval v Olomouci s Vojtou Krausem, jenž mi odpvěděl:

Vážený pane kolego, v úvahu by přicházeli : Dr. Vladimír Toman, nar.23.11.1887 v Dolních Vilímovicích, na škole 1914-1920, pak v Kremnici a Brně. Vladimír Vorel , nar. 16.3.1880 ve Velkém Meziřičí,  na škole 1912-13, pak v Kroměříži. Pramen : Památník sedmdesátého pátého výročí reálky /Státního reálného gymnázia / v Prostějově 1871-1946, Prostějov 1946, srdečně Václav Kolář

Vzhledem k tomu, že náš Vláďa má doktorát, připadá v úvahu pouze první jméno. Dolní Vilémovice jsou obec u Třebíče, a osm kilometrů od ní směrem blíže Třebíči je malinká vesnička zvaná Střítež, kterou známe z Vláďových dopisů jako bydliště jeho rodičů. Z Bystrého se tedy pojedeme podívat do těchto končin.

A co v Bystrém? Vzpomínáte si ještě na tu první stopu? Z Litomyšle mi dnes přišla tato odpověď:

Vážený pan
Mgr. Jan   L o s e n i c k ý
čj. SOAZ-224/SY-2011

Vážený pane magistře,

k Vaší žádosti týkající se MUDr. Jana Drůbka sdělujeme, že osobní fond jmenovaného není v našem archivu uložen a ani v osobních rejstřících příslušných fondů (tj. AM Bystré, Okresní úřad Polička a též v narativních pramenech – kronikách) nebylo jméno MUDr. Drůbka dohledáno. Nelze ale vyloučit případné zmínky o jmenovaném v regionálním tisku. Litujeme, že Vám k uvedenému nemůžeme poskytnout příznivější informaci.
S pozdravem
Mgr. Oldřich Pakosta, ředitel SOkA Svitavy

Ale to je vlastně dobře, když detektivka, tak musí být napínavá. Držte nám palce! Budeme vás průběžně informovat.

Další stopa! Pátrání pokračuje.

A zase se vrací ten starý lament, proč jsme tak od sebe odloučeni? proč nám není dopřáno, abychom své povahy vzájemně do poslední nitky poznali? – a vinen jest kdo? Ta zatracená válka. Ale až bude mír, až bude po válce – Máničko, já nevím – dám tu prostějovskou reálku přenést do Bystré, jen abych byl blízko Tebe, abych Tě stále viděl, s Tebou mohl chodit, Tebe milovat, Tebe líbat.

z Vláďova dopisu z 5. 8. 1917

Vypadá to, že náš korespondenční hrdina na prostějovské reálce učil, co myslíte? Zkusil jsem si objednat ročenku té školy z 30. let, tak uvidím, jestli tam budou starší profesorské sbory. Možná si budeme na konci března muset udělat z Bystré výlet do Prostějova. Třeba se Mírek znal i s Jiřím Wolkrem? Každopádně je to vzrušující detektivka.

Stopa! aneb pátrání začíná

Po dlouhých měsících, ba rocích, kdy si s Věruškou po večerech občas vezmeme do ruky křehký dopisní papír z roku 1917, popsaný drobným úsporným písmem českého vojáka v Haliči a rozmáchlejším krasopisem šumavské osiřelé služky, jsme narazili na stopu, která by nás mohla přivést dál v pátrání po jejich identitě.

Neuspěl jsem v brněnském hotelu Slavia, kde Vláďa přenocoval cestou z fronty za Máryš, protože samozřejmě tak pradávný archiv hostů neschovávají a po nějakých deseti letech jej skartují. Psal jsem do škol ve Vlachově Březí, v Bystrém a ve Stříteži, jak ředitelům, tak dějepisářům, zda by nám nepomohli pátrat. Naprosto bez odezvy. A nyní konečně stopa! V posledním dopise, který napsala Manča svému Mírkovi 8. srpna 1917, je i tato pasáž o příjezdu do městečka Bystré, kde se natáčeli Všichni dobří rodáci:

Přijela jsem do Brněnce, kde již na mne čekal pan dr. Drůbek, sedli jsme do velmi pěkného kočáru a jeli do Bystré. Překvapilo mě městečko tak zvané, dle mého větší vesnička, jest město Bystré, ale za to velmi hezké a okolí přímo krásné. Přijeli jsme na náměstí, kdež nás uvítali hezká dcera 16tiletá Hanička, 18tiletý syn Jan a p. prof. Böhm, jenž je u doktorů na návštěvě.

A opravdu, Máryš se stala sestřičkou u poměrně aktivního člověka, státního obvodního lékaře, buditele, ochotníka, sokolského starosty Jana Drůbka (1869-1941), který v 1. světové válce obstarával služby ve 30 obcích. Do Bystrého se přestěhoval ze Žďárských hor v roce 1905 a nastěhoval se s manželkou Adolfou a dětmi Hanou a Janem do domu čp. 181, který nesl pojmenování panská felčárna a sloužil za příbytek panským lékařům. Jak se dále píše na stránkách věnovaných osobnostem obce Bystré, mnoho svých vzpomínek věnoval životním podmínkám obyvatelstva za války, jichž byl svědkem. Ale s přízračným humorem zaznamenal i příběhy, které opepřily válečný život. Jeho ordinace na kopečku voněla apatykou a byla přeplněna vším, co praktický lékař potřeboval k praxi. To ale znamená, že by někde měla být jeho pozůstalost. Zahajujeme pátrání!

Prof. Böhm bude zřejmě chemik, profesor Karlovy univerzity PhDr. Jan Stanislav Štěrba-Böhm (1874-1938) z 60km vzdálených Sezemic u Pardubic. Tušil jsem, že pátrání po identitě našich dvou milenců bude vzrušující, ale konečně nabírá nějakých kontur. 22. března , tři roky po publikování prvních dopisů, vyrážíme do Bystrého na první výzkumnou cestu a odtud možná podnikneme i jednu sondu do Stříteže, odkud zase s největší pravděpodobností pocházel Vláďa.