Svatojánské mušky

Neví se to přesně, ale většinou se udává 7. květen 1861 jako den narození Rabíndranátha Thákura. Dnes by to tedy mohlo být 150 let. Tento básník, který byl první Neevropan, jenž získal Nobelovu cenu za literaturu, a první laureát Nobelovy ceny z Asie, byl velmi záhy překládán i do češtiny a to díky Vincenci Lesnému. Já jsem si cvičně po ránu zkusil přeložit taky jednu a věnuju ji své ženě:

Dotýkám se Boha jako se hora dotýká moře
svými potůčky a vodopády.
Motýl namísto měsíců počítá jen krátké chvíle,
ale přesto má dost času.

Chci tě obejmout láskou jako slunce
objímá svým světlem a zároveň
světlem osvobozuje.

Láska zůstává tajemstvím, byť ji 
vyznáváme, protože pouze ten, 
kdo doopravdy miluje, ví,
že je rovněž milován.

Pokud se strom vytrhne ze země,
nezíská tím svobodu.

Láskou splácím svůj nekonečný dluh
za to, že jsi tím, čím jsi.

Král Majáles

Blíží se maturita, studentům se předhazuje jen Kvílení, a tak tady máte do čtenářského deníku něco pro našince. Přeložil Jiří Josek.

 
A komunisti nemají co nabídnout kromě ducatých tváří a brýlí a ulhaných policajtů
a kapitalisti nabízejí těm Nahým napalm a peníze v zelených kufřících,
a komunisti budují těžký průmysl, ale těžké je i srdce
a všichni ti krásní inženýři jsou už mrtví, a technici v skrytu konspirují ve jménu příštího Blaha, Blaha, ale teď chlastají vodku a nadávají na Státní bezpečnost,
a kapitalisti si pijí v letadle gin a whisky a dovolí, aby milióny hnědých Indů trpělo hlady,
a když se blbec Komunista a blbec Kapitalista do sebe pustí, Spravedlivý je zatčen nebo okraden nebo si nechá hlavu ufiknout,
ale ne jako Kabír, a cigaretové chrchlání Spravedlivého nad oblaky s oslnivým sluncem je poctou ku zdraví modrého nebe.
Třikrát mě totiž zatkli v Praze, jednou když jsem si opilý prozpěvoval na Národní třídě,
jednou když mě s výkřikem BUZERANTE napadl kníratý fízl a srazil na půlnoční chodník,
jednou když jsem přišel o svůj deník plný nekonvenčních názorů na sex, politiku a sny,
a z Havany mě vykopli par avion detektivové v maskáčích
a z Prahy mě vykopli par avion detektivové v československém obleku s kravatou,
Karbaníci jako od Cézanna, ti dva divní hezouni, co jednoho rána vstoupili do pokoje Josefa K.,
vstoupili ke mně a jedli u mého stolu a zkoumali mé škrábanice,
a sledovali mě ve dne v noci od domů mých milenců až do kaváren v Centru –
A já jsem Král Máje, jenž je mocností mladého sexu,
a já jsem Král Máje, jenž je rotorem výmluvnosti a akceschopnosti lásky,
a já jsem Král Máje, jenž je dlouhými vlasy Adama a plnovousem mého těla,
a já jsem Král Máje, jenž je Králem Majáles v jazyce Čechoslováků,
a já jsem Král Máje, jenž je pradávnou poezií Lidstva, a 100 000 lidí si vybralo mé jméno,
a já jsem Král Máje, a za pár minut přistanu na londýnském letišti,
a já jsem Král Máje, no bodejť, když mám slovanské předky a jsem buddhistický Žid,
který uctívá Nejsvětější Srdce Kristovo, modré tělo Kršnovo, rovná záda Rámova,
korálky Langovi, Nigerijce zpívajícího Šiva Šiva způsobem, který já vymyslel,
a Král Máje je středoevropský titul, patřící mně v tomto XX. století
vzdor kosmickým korábům a Stroji Času, neboť já měl vizi a slyšel Blakeův hlas,
a opakuji ten hlas. A já jsem Král Máje, který spí s chlapci a směje se
A já jsem Král Máje, ať tedy jsem vyhnán ze svého království se ctí, tak jako kdysi,
A ukážu rozdíl mezi Královstvím Caesarovým a lidským Královstvím Máje –
a já jsem Král Máje, ač paranoik, protože Království Máje je příliš krásné, než aby trvalo déle než měsíc –
a já jsem Král Máje, neboť jsem s prstem na čele pozdravil
rozzářenou tlustou dívku s třesoucíma se rukama, která mi řekla „One moment, Mr. Ginsberg,“
než mezi nás vstoupil mladý nařvaný fízl – a já letěl do Anglie –
a já jsem Král Máje, vracející se na Bunhill Fields a k procházkám po Hampstead Heath,
a já jsem Král Máje, který v mohutném tryskáči dosedá na letištní plochu Albionu a třese se strachy,
když letadlo burácí po šedivém betonu, drnčí a funí a pomalu roluje,
než konečně zastaví pod mraky, mezi nimiž dosud prosvítá modré nebe.
A přestože jsem Král Máje, marxisti mě ztloukli na ulici, celou noc mě drželi na policejní stanici, sledovali mě krok za krokem po jarní Praze, tajně mě zatkli a letadlem vyhostili z našeho království.
A proto jsem v sedadle uprostřed nebe napsal tuto báseň.
7. května 1965

Dávejte si Bacha radši po kouskách než celého

Druhá část knihy Jeana Giraudouxe se odehrává v New Yorku. O tom, že tam bývá jaro rychlé jako bylo letos u nás, už jsem psal v době, kdy jsem ho ještě tušil pozvolnější. K setkání Stephy s mužem, jehož jméno nezná a jemuž říká Stín, došlo v Central Parku pod stromem, pod kterým Chaplin točil své první filmy v dobách, kde tento kout Central Parku nebyl ještě přesně napodoben v Hollywoodu, poblíž nádrže, v níž mladé dámy z jeho družiny dostaly první kinematografický křest, mezi stromy a keři, jejichž pohyby v mírném vánku byly prvními filmovanými záchvěvy rostlinné říše, ale dnes strnulejší, než by byl žádal Daguerre.

Zamilovali se do sebe. Stephy, která je pannou, ovšem realisticky usoudí, že ji Stín jednou opustí, že jejich láska nevydrží, zvláště, když během ní ještě nepromluvili, pouze se stýkají a  posléze dotýkají. Součástí jejích plánů se stávají velmi zvláštní strategie. Jednou z nich je vyhýbání se místům, která by chtěla ještě v budoucnu navštěvovat, aby si je s ním nemusela po vypršení času vyměřeného jejich lásce spojovat.

Lidé by se měli milovat jenom někde na lodičce, na voru; jakmile je po lásce, pustíte vor po vodě, a celý ostatní svět je uchráněn pohromy…

Další strategií, tentokrát vnitřní, je přemýšlení o dalším vztahu, který bude jednou logicky následovat poté, až ji Stín opustí – zejména s důrazem na to, o co tohoto nového partnera připraví.

Ani vařívat nebude tomuto nástupci, žádné medové knedlíčky, o kterých německý konsul prohlásil, že je tak znamenitě nikdo jiný nedovede dokonce ani v Badenu; život v něm bude udržován jenom konservami a kompoty. A krabice s nimi si bude otvírat sám… Domů se bude Stephy vracívat pozdě a prostírat na stůl bude on. Nikdy ho nepozve na slavnosti v plaveckém klubu, v němž je šampiónkou. A bude-li s ním mít děti, při sebemenším podnětu, jakmile dospějí, jim řekne, že on není jejich otcem…

Stephy je hudebně nadaná, ráda poslouchá hudbu, Tosca ji dokáže dohnat k slzám. Trochu jiný vztah má k produkci svých nápadníků hrajících jí doma na piano. Při té příležitosti proběhne jeden velice zajímavý rozhovor.

– A teď mi řekni, co mám zahrát, Stephy.
– Bacha
– A co z Bacha?
– Všechno.
…
– Bylo vypočítáno, že celého Bacha by bylo třeba hrát sedmadvacet dní a ještě půl.
– Tak tedy hrej celého Schuberta.

Kvůli Stínu, který nerozezná Mozarta od Pucciniho, je Stephy odhodlaná odvrhnout od sebe veškerou hudbu jako buržoazní přítěž.

Dnešní snůšku literárních výpisků ukončím náladou z pláže.

Pozvolna, v pořadí zmrtvýchvstání, s intervaly, aby byl usnadněn Poslední soud, muži i ženy odcházeli, zanechávajíce v písku otisky plytkých a pohlavními znaky poznamenaných hrobů. Mořští ptáci poznali, že lidé nejsou tak pohostinní, jak se rádo říkává, a vraceli se již zase na širé moře. Všechny nejsprostší výtvory z oboru hudby a světelných paprsků, jež New York pracně vyrobil v posledních deseti letech, rozkládaly se kolem nich. Měsíc – chyběl zde, pravda? – ozařoval Stephy, stále ležící na zádech a muže, ležícího na břiše, jakoby v souloži, připouštěné časem a šálené prostorem. Opíraje se o lokty, díval se na ni pohledem skoro nelítostným, tak jak se dravec dívá na vnadidlo, ajiž teď, pouhým postojem, se mstí za nebezpečí, které ohrožuje jeho čest. Pohled klouzal po celé Stephy; a stále stejně krutý; v jeho myšlenkách, když se tak díval na její hlavu nebi nohy, jistě nebylo nic jiného než předtucha odlišné chuti rtů, podobně jako u tygra předtucha chuti beránčího masa.

Pokračování zase někdy příště.

První máj v klášterní zoologické zahradě

Bertík se učí vozit děti (a zatím mu to moc nejde).

Vašek se má k světu (a už mu rostou růžky).

Koze se narodila tři kůzlata (a mají se taky k světu).

Věruška je zatím březí (a nějak podezřele se zná k Bertíkovi).

Joe Heller

Kurt Vonnegut
(originál zde)

Pravdivý příběh, čestné slovo:
Joseph Heller, slovutný a vtipný spisovatel,
nyní již mrtev,
a já jsme byli na večírku, který pořádal jeden miliardář
v New Yorku.

Řekl jsem: „Jak se cítíš, Joe,
když si uvědomíš, že tenhle chlápek
za včerejšek vydělal víc peněz
než tvůj román Hlava XXII
vydělal za celou historii?“
A Joe řekl: „Já mám něco, co on nikdy mít nemůže.“
A já jsem řekl: „Co to k sakru je, Joe?“
A Joe řekl: „Vědomí, že mám dost.“
To není špatný. Odpočívej v pokoji.

Čtyři svatby stačí, drahoušku

Už mi chybí opravdu jen ten pohřeb. Zjišťuju, že se věnuju tolika aktivitám, že bych musel být slavný ruský bohatýr Ilja Muromec, abych to stíhal. Patříte-li mezi mé přátele, odpusťte mi, že začnu používat Richardův zákon bezdůvodného odmítnutí. Je to jen pud sebezáchovy. Zítra mám oddat čtyři páry a nemám ještě napsanou řeč. Starou oprašovat nehodlám, opakování je pro mě na světském aranžmá církevní svátosti nepřijatelné, vlastní svatbu (vlastně všechny tři) s Věruškou bych tak nesnesl, tak proč se mstít na ostatních. Chybí mi inspirace. Většinou ji hledám v poesii. Jako osobní vklad jsem si sám sobě ustanovil překlad nějaké básně od autora, jenž má výročí v den svatby. Vycházelo mi to, ale 30. dubna z těch pro mě přeložitelných zemřel jen římský básník Lucanus, od nějž se zachovala jen historická báseň o občanské válce Caesara s Pompejem, a homosexuální básník A. E. Housman (před 75 lety), jehož básně zase nejsou na svatby vhodné (a oddávat páry stejného pohlaví zatím nemůžu, i když bych fakt chtěl). Výročí má ještě Václav Renč, jenž bude mít v listopadu 100. výročí narození.

Začíná mě něco napadat. Caesar přeci překročil Rubikon. A Václav Renč má krásné verše. Z nich se jistě vybere. Teď jsem narazil na jednu, která mi nalila krev do žil. O čem jiní píšou na 800 stranách, básník řekne pár řádky.

Hovor s nenarozeným

Ve člunku bezpečném jak rákosníček v sítí
tak tiše přebýváš a lačnost bytí
jen v lehkých poryvech se hlásí v tichu tvém
jak únorová země pod sněhem,
jak klíček pod hromádkou prsti zdviženou.

Ve člunku bezpečném jak ptačí domov vratký
se tiše kolébáš a vlahé oči matky,
tam do neznáma v sobě zahleděné,
jsou z téže látky jako bezejmenné
tvé dlouhé dny, jež hovoří jen s tmou.

Tvá matka! Němým ťukotem, tvým drobným jsoucnem
zajata celá, v pohřížení vroucném
už slyší dusot dní, jež po cestách,
té země cestách křivolakých jednou
tvůj život ponesou a k obzorům jej zvednou,
jež bolest její zná, i naděje, i strach.

Až vdechneš poprvé
vzduch země zkažený, a zvlněný
písněmi zvonů, hlasy žen a vichrů rameny,
až jasný pokřik dne ti tryskne do krve,
kéž srdce tvé jsouc dáno napospas
se z dobrých zřídel napije, jež vodou křestnou řinou
a z počátku a na všechen už čas
ať k nebi promlouvati začne řečí přímou!

Po svatbách ujedu tomu svému nenarozenému a jeho mamince na divadelní soustředění. Už se těším, až se jim vyznám pod májově zasněženou třešní!

Co milujeme, když milujeme

Gonzalo Rojas
(originál zde, hlasem nedávno zemřelého autora zde)

Co milujeme, když milujeme, můj Bože? Strašlivé světlo života
nebo světlo smrti? Co hledáme, co nalézáme, 
co máme na mysli pod slovem láska? Koho tím myslíme? 
Ženu s její hloubkou, jejími růžemi, jejími vulkány
nebo to rudé slunce mé zběsilé krve,
když do ní vstoupím až po kořen?

Nebo je to jen velká hra, ó Bože, a není žádné ženy
a žádného muže, je jen jedno tělo: to tvoje,
rozdělené do všech těch krásných hvězdiček na nebi, 
do těkajících tělísek viditelné věčnosti?

Umřu z toho, ó Bože, padnu v té válce,
v níž vylézají ze všech koutů a já jich nedokážu milovat
tři sta naráz, protože jsem souzený stále jedné,
té jedné, té jediné, kterou jsi mi přidělil tenkrát v ráji.

Paříž /15/

V našem putování po Paříži jsme spolu došli až k bráně hřbitova Pére Lachaise (poté, co jsme k ní hodinu předtím dojeli na kole). Byla to brána boční, spíš taková branka z ulice Réunion. Schody tam symbolicky mířily do nebe.

Jak už jsem jednou psal, jen jsme ty schody vyšli, z nebe nám přilétl plán hřbitova. Na takovém místě bylo snadné tomu uvěřit. Ovšem, jestli ten plán seslal náš anděl strážný, tak nám nepomohl, protože jsme od začátku bloudili.

Hledali jsme hrob Benjamina Constanta, protože tím by došlo k transcendentnímu propojení s Kadaní, ale zatím jsme našli náhodou jen hrob jakési hraběnky Mazarinové, rodiny Muratů a Samuela Hahnemanna, zakladatele homeopatie.

Cestou jsme šli kolem jakéhosi Poláka, který tesal čísi jméno zřejmě na nový hrob. Kolik asi stojí hrobové místo vedle Jima Morrisona, Victora Huga nebo Marcela Prousta?

Jak jsme tak bloudili, vyrostli nám před očima dvě nepřehlédnutelné hrobky. V jedné leží La Fontaine a v té druhé Molière.

Molière zemřel krátce po čtvrté repríze své poslední hry Zdravý nemocný, v níž hrál hlavní roli. Na jevišti dostal záchvat kašle a kašlal krev, ale odmítl přestat a dohrál hru až dokonce. Protože měl na sobě zelený oděv, od té doby se mezi herci říká, že jim zelená barva přináší neštěstí.

Molière nepřijal poslední svátosti, a tak neměl být pohřben na křesťanském hřbitově, ale jeho žena si vymohla pohřeb v noci na hřbitově sv. Eustacha. Kolovaly různé historky. Třeba ta, že farář od sv. Eustacha odmítl pohřbít hříšného komedianta do vysvěcené půdy a až když se král zeptal jak hluboko je vysvěcená a dostalo se mu odpovědi, že do 2,5 metru, nakázal mu vykopat prostě hlubší jámu. Kostem se pak nedostalo klidu, byly několikrát exhumovány a v roce 1817 údajně umístěny na hřbitov Pére Lachaise. Alespoň to tvrdil správce hřbitova Nicolas Frochot, který je prý získal spolu s ostatky La Fontaina. Je ale docela dost možné, že chtěl první správce nového hřbitova tomuto místu posledního odpočinku udělat reklamu.

Poklonil jsem se tedy možná kostem někoho jiného, někoho zcela bezvýznamného. Ale kdo je bezvýznamnější než komediant?

Mé dva životy

Věrušce

Hle, mám dva životy:
jeden si žiju sám
a v druhém – žiješ ty.
Ten první nestíhám,
s druhým mám trampoty,
a přesto rád je mám,
jsou to mé jistoty.

Óda na sukně (z Listů Amabedových)

Po těch pár posledních neveselých článcích bych měl radost ze začátku Velikonoc vyjádřit něčím příjemnějším. Mám totiž z jara za oknem opravdu dobrou náladu.

Hotentoti chodí zcela nazí: tato móda je zcela přirozená, nezdála se mi však ani slušná ani důmyslná. Hotentot je celkem nešťastník; nemá si více čeho přáti, neboť vidí svou Hotentotku z předu i ze zadu: kouzlo překážek mu chybí, není pro něho žádných dráždidel. Oděvy našich Indek, upravené k vyhrnování, svědčí o duchu mnohem vzdělanějším. Jsem přesvědčen, že moudrý Ind, jemuž vděčíme za vynalezení hry v šachy a vrchcáby, vymyslel též úpravu dam k našemu štěstí.

Brutalita včera a dnes (brzy ráno, teď odpoledne už jsme na sebe laskaví, večer uvidíme)

Zdeněk Barborka sestavil jednu báseň z krutostí Starého zákona. Nepamatuju si už název, ale co řádek, to ukrutnost, strohá, nebarokní ukrutnost. Kain zabil Abela, David zabil Uriáše,  aby mohl spát s jeho ženou, Jóab zabil Abnéra, Amnón znásilnil svou sestru Támar, Absolón zabil Amnóna – no, zpaměti toho moc dohromady nedám, ještěže jsem hrál Amnóna v Hellerově Bůh ví. Takových a podobných řádků byla v Barborkově básni celá řádka, několik stránek plných vražd, znásilnění a jiných brutalit.

V pátek jsem četl svoje básničky na Čajovém festivalu v Žatci, hlavně překlady, ale sem tam i něco vlastního. Největší úspěch jsem měl s Ringem volným, ten jsem četl, zatímco Věruška se červenala, dokonce dvakrát. Také jsem přečetl krátký epitaf za Jaromírem Hořcem. V sobotu jsme byli vedle té čajovny, kde se čtení konalo, v knihkupectví a tam jsem našel básnickou sbírku s názvem Dokumenty, autor Jaromír Hořec.

Když jsem to pak v sobotu odpoledne otevřel, docela vhodně jsem si před vigiliemi zabrečel. Ty básně totiž nejsou básně, oni jsou do té podoby jen upraveny, a jinak jsou to všechno dokumenty 20. století, protokoly, výpovědi, záznamy z výslechů, dopisy, deníky atd.

Jiříku, až jednou začneš učit dějepis na základní škole, rád bych se s tebou domluvil, že bychom s děckama z některé třídy udělali takové recitačně-dramatické vystoupení (hlavně tomu neříkejme tím strašným slovem projekt, i když pokud bys za to dostal příplatek, tak ustoupím) na základě těchto dvou děl (to Barborkovo snad získám přes jeho dceru Lucii, moji dávnou spolužačku). Když to budou zpaměti recitovat šesťáčci, získá to na síle. A vezmou si z toho víc než z hodin a ještě obohatí rodiče a možná že i další účastníky školních besídek.

Vy jste znám pod přezdívkou Železný Gustav?

Ano. Vězni mě nazývali Železný Gustav.

Vzpomínáte si na případ z podzimu 1939,
kdy byl zahrabán do země vykladač bible?

Ano. Jeden z nich byl zahrabán do země.
Byla vyhloubena jáma a on se do ní musel postavit
až po krk. Pak jámu zasypali.

A jak byl dál týrán?

Ostatní vězňové museli mu
vykonávat na hlavu svou potřebu.

Na čí příkaz?

Na můj příkaz. Tento způsob
byl v táboře Sachenhausen vyzkoušen častěji.

Vzpomínáte si, že byl na váš rozkaz zakopán do sněhu
šestnáctiletý mladík?
Ano, to se stalo.

Jak to s ním dopadlo?

Zemřel.

U každé básně je uveden vzadu v poznámkách zdroj. Zde jde o výpověď Gustava Sorgeho, z knihy SS v akci, str. 262. Jsou tam ale i mnohem děsivější obrazy a také lyričtější pasáže z dopisů či deníků.

Teplouš nad hrobem své platonické lásky

Mám rád teplouše a teplouši mají snad rádi mě. Někdy třeba až moc, což jim nezazlívám. Hranice určila příroda. Třeba až umřu, budu některému stát za básničku jako stál Moses Jackson za básničku A. E. Housmanovi.

(je uvedena pod jeho jménem přímo na wikipedii)

Protože jsem tě měl rád
víc, než se na přátele patří,
vzbouřil ses a já slíbil,
že už tě nebudu chtít spatřit.

Mezi námi stál celý svět,
ty jsi se rozletěl a já se stáh';
Sbohem, řekl jsi, zapomeň na mě.
Jistě, řekl jsem, neměj strach.

Teď, když se hlávky jetele
tam, kde máš hrob, boří do písku,
a žádný jiný květ tu neruší
zelený záhon trojlístků,

zastav se u toho kamene,
nad nímž by puklo srdce milencovo,
a věz, že ten, kdo tě miloval,
jen zázrakem dodržel své slovo.

Žízeň naší chudoby (z Listů Amabedových)

Dočetl jsem Listy Amabedovy. Docela tradičně se četbou heretických knih trefuji do křesťanských svátků a kupodivu to neotřásá mou vírou, jen ji to tak nějak defloruje.

Voltairův poměrně neznámý román v dopisech (ani francouzská wikipedie jej jako heslo nezná, nicméně text otiskuje jako wikisource) je příběhem indických milenců Amabeda a Adaty, kteří se dostanou do milé společnosti dominikánského kněze. Ten je vezme do portugalské kolonie v Indii, kde je nechá zatknout a jako jeden z inkvizitorů pak Adatu ve vězení znásilní. Adata si stěžuje u portugalského místokrále a ten pošle všechny k církevnímu soudu do Říma, kde pak oba indičtí snoubenci poznávají taje křesťanství. Samozřejmě to Voltairovi poskytovalo skvělou příležitost k třeskuté kritice církevních nešvarů. Vyjímám dvě ukázky.

Františkán, který putuje s našimi hrdiny na lodi z Indie do Lisabonu, se při mezipřistání někde v Africe opije spolu s námořníky a dalším mnichem v krčmě a pak se s nimi porve o vnady Adatiny služky. Když se ho pak Amabed ptá, jak může jako mnich toužit po ženské, když složil slib čistoty, dostane se mu odpovědi:

„Je pravda, že jsem učinil takový slib, ale kdybych slíbil, že mi nebude krev obíhat v žilách a že mé nehty neporostou, připustíte, že bych nemohl splnit tento slib. Místo, aby nás nechali přísahat, že budeme cudnými, měli by nás donutit takovými býti a dát všechny mnichy vyklestit. Dokud má pták peří, lítá; jediný prostředek, jak přinutit jelena, aby neběhal, je usekati mu nohy. Buďte ujištěn, že kněží, tak zdravím kypící jako já, nemající žen, oddávají se proti své vůli výstřednostem hnusným přírodě, po čemž jdou sloužiti svaté obřady.“

Když se Amabed v Římě pídí po důvodu, proč se realita tolik liší od náboženství křesťanů, je mu vysvětleno, že chudoba je právě tolik, kolik je člověku nezbytno, a když bylo prvním křesťanům nezbytno pouze pár drobných, dnes (myšleno zač. 16. stol.) je nutné oplývati penězi, aby se uspokojily všechny naše rozličné potřeby. A dogmata církev vydává podle svých potřeb proto, že Kristus nikdy nic nenapsal, protože to asi neuměl, kdežto my to umíme, a tak vydáváme nařízení a vyhlášky, které nám plní pokladnici, aby uhasily žízeň naší chudoby. Něco mi to připomíná.

Taky jsem si připomněl Machiavelliho Mandragoru, o níž se Voltaire zmiňuje v Šestnáctém listě Amabedově. Neváhal jsem obohatit o tuto informaci obecné vědomí (totiž anglickou wikipedii). A při té příležitosti jsem zjistil, že roli Kallimacha, kterou jsem měl tu čest před pár lety hrát, hrál třicet let přede mnou v New Yorku kolega Tom Hanks.

Tátova douška

Hříšně málokdy bulím,
ale když si vzpomenu
na tu noc, kdy už uložený
pod motelovou parodii na přirývku
snažil jsem se usnout
nad stránkami Cizince,
který hledá byt,
když tu náhle mi zazvonil telefon
a v něm mi Ivanka s pláčem sdělila,
že táta umřel,
vždycky se spolehlivě rozbrečím.
Pode mnou na palandě ležel kamarád,
jenž už přišel o tátu i o mámu,
a tak vím, že ta jeho soustrast
byla víc než upřímná.
Šel jsem se projít
a na tom prázdném parkovišti,
za kterým chrápala ubytovna
plná apoštolů, jsem začal chápat
pocity Krista na Olivetské hoře.
Zbytek noci se mnou probděla Věruška.
Mohl jsem se o ni opřít
i v následujících dnech,
kdy jsem musel nevyspalý
předstírat zaujatost památkami anglického venkova,
aby klienti nic nepoznali.
Jsem ale vděčný, že jsem jel jako průvodce,
a ne jako pouhý účastník zájezdu.
Řidičům jsem to druhý den řekl
a obzvlášť jeden z nich mi pak
dodával krev do žil jako chlap chlapovi.
Je dobré, když se chlap občas vybrečí.
Děkuju Alenko, žes mi připomněla,
že je to dneska už tři roky.