Viděli jsme po Paříži jezdit turisty na zvláštních kolech a protože jsme živočišný druh zvídavý, hledali jsme tak dlouho, až jsme našli jejich parkoviště nedaleko hotelu. Kolo stálo 1 Euro na hodinu, což za to stálo (i když poplatek se pak poměrně prudce zvyšuje, když se vám výlet protáhne, až třeba 20 hodin stojí neuvěřitelných 151 Euro! a naopak do půlhodiny je to zdarma - takže je výhodné zaparkovat kolo na jedné z dalších zastávek a tam si půjčit nové). Legrace byla, že jsme si kola půjčili a když jsme vyrazili, tak Věrušce nešlo šlapat, protože byl nějak vychýlený kryt na řetěz. A tak jsme kolo museli vyměnit a přitom mi samozřejmě utíkal čas. Když jsme vyrazli podruhé, Věruška měla porouchanou sedačku, a tak jsme se museli zase vrátit a měnit. Konečně jí třetí kolo jelo bez potíží.
Jediný haček byl, že jsem Věrušce nestačil, protože jsem, jak jsem zjistil po pár metrech, měl zaseklou brzdu a musel jsem překonávat tuhý odpor. Jenže poté, co si Věruška vyslechla při svých dvou výměnách o tom, že si měla kolo pořádně prohlédnout, než jsme za něj složitě kartou zaplatili a sundali ho ze stojanu, jsem to nemohl přiznat. Ujeli jsme asi kilometru a já měl jazyk na vestě. Na tržnici jsem pod záminkou, že chci Věrušku vyfotit, slezl s kola, zatímco ona kroužila mezi stánkaři.
Načerpal jsem síly, abych mohl pokračovat dál, měli jsme namířeno až ke hřbitovu Pére Lachaise.
Když jsme tam dojeli, myslel jsem, že umřu. Musel jsem s pravdou ven (i když jsem se snažil tvrdit, že se to muselo stát někde po cestě, Věruška to podle mého funění hned od začátku poznala). Při představě, že budeme bloudit, jsem odmítl hledat jinou zastávku (netuše, že jich je po Paříži 1500) a rozhodl jsem, že musíme dojet zpátky a celou cestu absolvovat pěšky ještě jednou.
A vy se mě, děti, ptáte, jestli jsem jezdil po Paříži na kole? Inu, to bylo tak.
Žádné komentáře:
Okomentovat