Kadaňský Central Park

Mám doma průvodce po New Yorku. Nikdy se tam nepodívám, ale průvodcem jsem listoval poměrně často, protože se mi o Americe zdá – kupodivu vždycky jsou ty sny jak z Kafky a Hostovského. A teď k těmto dvěma autorům, kteří pro mě objevili Ameriku, přibyl třetí: Jean Giraudoux. Druhá část jeho Dobrodružství touhy se totiž z Francie přesouvá právě do New Yorku, kde v Central Parku prožívá Stephy, mladičká panna lásku na první pohled s mužem, který se po padesáti stránkách stále ještě nepředstavil, ale ve kterém z logiky věci a podle francouzského názvu románu musíme rozpoznat Jeronýma Bardiniho z první části.

V tom průvodci se nikde nepíše, že v New Yorku není jaro stejné jako v Evropě, a tak ani nevím, jestli to není autorova smyšlenka, že je tam toto období neznámo, protože se tam zima mění obratem ruky ve vedra. Asi je to mírná nadsázka, ale čtenáře to naplňuje o to příjemnějším pocitem, o co víc si dovede představit, že jaro, které je tak krásné, není v některých končinách světa vůbec samozřejmé, že v tom našem mírném pásu máme štěstí, že ho máme.

Včera jsem si i zásluhou četby užil úplně jinak procházku do kláštera a pak po tom našem Central Parku, kterému říkáme Smetanovy sady.

To štěstí, ten menší tlak vzduchu, který bývá v létě na horách, bylo dnes cítit na Broadway a všichni Newyorčané, ve zdvižích, v restauracích, měli na tvářích důstojnější a poctivější výraz lidí, stojících ve veliké výši. Zvířata v zoologické zahradě to pochopila první; právě byla otevřena druhá z jejich dvojitých mříží, ta neviditelná. A potom bankéři. To slovo jaro, kterého užívali jenom herci, když hráli evropské kusy, volali dnes lidé i na burse. Neinformovaní bursovní agenti se domnívali, že je to nový cenný papír. Větřík, v němž nebylo ani zápachů ani vůní, zlehka pohyboval na stromech a keřích v Central Parku – protože listí teprve rašilo – aluminiovými nebo rohovými destičkami se jmény stromů… Ještě nikdy necinkalo v New Yorku aluminium tak něžně, ani rohovina: bylo to jaro.