Mnichov - Kadaň letecky (bez motoru!)

V noci jsem nemohl spát, včera jsem si udělal zmatek v časech, kdy si beru prášky na tlak, a tak mi nejdřív bylo blbě z nedostatku beta-blokátoru v těle a pak z jeho zvýšené míry. No, od tří do šesti jsem bděl u kocourů a u monitoru, kde jsem tak nějak ze zvyku hledal zajímavosti z kadaňské historie a tím tu blbost zahnal.

Na anglické wikipedii jsem u článku o plachtění našel zmínku o tom, že jistý Günther Groenhoff učinil v roce 1931 rekord v dálkovém plachtění, když přeletěl vzdálenost 272 km z Mnichova a přistál u Kadaně. Na německé wikipedii pod jeho jménem se dá dočíst, že to bylo 4. května a že při tom dosáhl výšky až 2.200 m. V jiných zdrojích se pak člověk dočetl o tom, proč bylo plachtění v Německu tak oblíbené a nakonec se stalo i státem podporovanou oblastí výzkumu s centrem na kopci Wasserkuppe v Hesensku – bylo to dáno Versailleskou smlouvou, která Německu odepřela letectvo. Na Wasserkuppe se realizoval i konstruktér Alexander Lippisch, pozdější tvůrce Messerschmittu Me 163 s raketovým motorem.

Vzpomněl jsem si na příběh, který vyprávím všem řidičům, kteří mě vezou stopem kolem Ranské hory. Raná totiž nebyla německy mluvící, byla na hranici a vrch byl dlouho veden na mapách jako české území. Ovšem pak zapracovala bezmotorová letecká lobby a Hitler hranici posunul tak, aby mohli německé kluzáky a amatérští vzduchoplavci trénovat právě i na tomhle dodnes oblíbeném trojvrší.

Pak jsem vypátral anglickou stránku, na níž je přeložena mj. kapitola z Groenhoffovy knihy Létám s motorem i bez (Ich fliege mit und ohne Motor, 1932) právě o této jeho dobrodružné výpravě z Mnichova do Kadaně. Stojí to za to převyprávět.

3. května 1931 dorazil tehdy již známý letec s větroněm Fanfir a tažným letounem, který právě zkonstruoval výše zmíněný Lippisch, do Mnichova s cílem potvrdit novou teorii o aerovleku. Měl za sebou již jeden podobný let v Alpách, kde se mu částečně porouchalo kormidlo a sotva přežil.

V bavorské metropoli se 4. května konala meteorologická konference a ranní předpověď byla pro let velmi důležitá. Vítr ovšem změnil směr, a tak se Groenhoffův kolega Peter Riedel rozhodl jej vytáhnout nad jeden slibně vypadající cumulus. Letoun a větroň spolu přeletěli nad Mnichovem a když se zdálo, že je let větroně stabilní, Groenhoff pustil tažné lano a byl vydán na pospas větrům.

Za pár minut začala první bouře. Než se mohl pilot rozhodnout, táhl ho proud větru vzhůru rychlostí zhruba 5m za vteřinu. Tachometr běhal sem a tam, až přestal měřit úplně, země zmizela z dohledu, bylo složité udržet větroně v normální poloze. Jediné, čím se dalo řídit, byl kompas. Ten ukazoval směr severovýchod. Začaly padat kroupy, které nakonec měly velikost třešní a udělaly z křídel cedník. Pilot pozoroval, jak se křídla ohýbají do nepřirozené míry a čekal, kdy se zlomí. Když se větroň dostal před bouři, využil jejího příznivého vlivu, aby se dostal do výše přes dva kilometry a vezl se na jejím hřbetě. Kurz byl stále severovýchodní.

V tu chvíli relativního klidu spatřil Groenhoff motýla. Než se stačil zamyslet nad tímto nečekaným zjevem, zjistil, že má kokpit plný vody, jak se roztály kroupy. Musel prorazit podlahu, aby voda vytekla ven. Nějaký čas byla vidět země, všiml si Dunaje, Řezna, ale pak ho pohltila oblaka a další let se konal naslepo. Po utichnutí bouře větroň klesl na 150m a pilot se poohlížel po místě na přistání. Tu se ovšem začal znovu zvedat.

Přišla nová bouře, stejně intenzivní, která stroj přenesla přes Český les a táhla jej dále na severovýchod. Protože se pomalu stmívalo, bylo důležité dostat se z bouřkového vztlaku a přistát, dokud bylo vidět. To se podařilo a Groenhoff spatřil rozsvěcet pouliční světla v nějakém městě. Zamířil tím směrem. Aniž by to věděl, bylo to směrem ke Kadani. Snažil se přistát na městském břehu, ale neměl dostatečnou výšku, a tak se větroň po osmi a půl hodinách ve vzduchu snesl doprostřed ovesného pole na pravém břehu řeky.

 První člověk, kterého potkal, byl místní varhaník. Ten se zprvu zalekl zvláštní křičící postavy v polích, ale nakonec doprovodil exotického návštěvníka do města. Zde vzbudil zájem místních radních, kteří mu pomohli rozebrat jeho větroně na tři díly nechali jej dopravit do kasáren. Vše skončilo v pět hodin ráno a v sedm hodin Groenhoff telefonoval přátelům zprávu o rekordu. Na Wasserkuppe byla na jeho počest zapálena obrovská vatra a vypravena královská hostina. Za svůj let získal Hindenburgův pohár pro nejlepšího pilota roku 1931.

O rok později se Groenhoff vydal na další nebezpečný let v bouřce z Wasserkuppe. Tentokrát se mu ale utrhlo celé kormidlo a po nárazu do svahu okamžitě zemřel. 23. července 2012 to bude 80 let.

Jeho bratr emigroval do USA, kde se stal známým fotografem bezmotorových letadel.

Na chvíli jsem si pomyslel, že možná ani Petr Hlaváčků…, ale stačilo se podívat do jednoho z vydání Kadaňských novin z roku 2007:)

Básník, který se s ničím nesral

Letos o Vánocích to bude pět let, co opustil náš nevábný svět Emil Juliš. Mám od něj doma jeden výbor z díla. V něm sice Ivan Diviš píše, že se Juliš s ničím... nepárá, ale myslí nesere, a tak tu rád tohle jadrné slovo zopakuji, i když tím vlastně tak trochu popírám jiná slova Divišova svěděctví o Julišovi, a to ryzost tohoto básníka vyplývající z toho, že u něj chybí jakákoli idiocie touhy dělat kariéru. Kvůli absenci téhle touhy o Julišovi taky skoro nikdo neví, nebude v učebnicích, zapomenut ale nebude. Lucie, nepsala jsi o něm diplomovou práci?

Tyhle úvodní verše z básně Fantastická noc, mi přijdou geniální (jestli se najde jeden mladý čtenář, který si je přečte, protože jsem použil sprosté slovo, pak splnilo účel, pro nějž jsem jej dal i do názvu):

Vyburcovaná duše hledá nový požer.

Temné dvory prolézají kuny s krvavou

tlamičkou, v kurnících hřadují mžouravé slepice

a kohouti spí na jedno oko.

Holé stromy stojí bez pohnutí,

nepřišel jejich čas, míza ještě stažená do kořenů.

Žijí svými stíny.

Svými stíny žijí i lidé...

Kadaň mého dětství

Byl jsem na jednání v kadaňské knihovně v oddělení internetu s antikvariátem. Přibylo tam pár knížek, a tak jsem se trochu porozhlédl. Odnesl jsem si domů krásně svázané Bídníky a dva další romány Victora Huga, devatenáct dílů Přemožitelů času, mé oblíbené četby raných let, a taky publikaci vydanou MěNV v Kadani někdy kolem roku 1980.

Nejde se nepodělit o několik pohledů na naše krásné město, o němž se sice v posledních Kadaňských novinách v jednom fejetonu dočtete, že k němu na vztah ke svému městu tázaní školáci nic necítí, ale copak k čemukoli jinému, na co jsou mladí tázáni dospělými, něco cítí? Takhle si ho pamatuju z doby, kdy mi bylo tolik jako těm školákům a můj vztah ke Kadani mi byl stejně ukradenej. A zjistil jsem, že jsem nikdy nevěděl, jak se oficiálně jmenovala sídliště, kterým my místní říkáme dodnes prvními písmeny naší abecedy. Tedy vězte, že áčko bylo (a částečně je) sídliště Budovatelů, béčko bylo sídliště Lučanů, céčko bylo sídliště Slavín, déčko stále ještě je Na podlesí (dnes s velkým P) a éčko dosud Koželužská a 1.máje.

Moucha

Moucha letí kolem ucha,
teď je zatím ještě suchá,
ale běda, až si zkusí
prolétnout mi kolem pusy.

Chytím ji a jak se sluší
ochutnám ta křídla muší.
Než aby mi uletěla,
vysaju jí duši z těla.

Childe Haroldova pouť 2012

Leckdo si asi vzpomene od maturity z českého jazyka, že romantismus se vyznačoval odmítáním reality a útěkem do fantazie. Vybral jsem si tento útěk, hned jak jsme na něj v učebnici na gymnáziu narazili, a začal jsem studovat životy a díla romantických básníků. Mělo to na mě tak silný vliv, že jsem hned po příchodu ze školy ve své sklepní komnatě u dědy a u babičky usnul jako špalek a spal jsem až do večeře. V noci jsem pak hltal Byronův životopis od Mauroise, později život Shelleyho, básně od Lermontova či Chateubrinadovu Atalu. Především Byron se mi ale stal vzorem, jako se stal vzorem téměř všem romantickým básníkům začátku 19. století, včetně našeho Máchy.

Jak už to tak bývá, dospěl jsem a začal jsem se za juvenilní byronismus v sobě čím dál tím víc stydět, až jsem jej po letech úplně potlačil. Přesto jsem ale knihovnu občas obohatil o nějaké to romantické dílko, aniž bych se do něj ale začítal. Tak u mě už drahně let odpočívají ve fochu vedle sebe Childe Harold´s Pilgrimage v originále a Childe Haroldova pouť v překladu Elišky Krásnohorské. Nikdy jsem z nich nepřečetl jediný řádek. Neznám ani nikoho, kdo by to kdy četl či se o díle zmiňoval jinde než u maturity. Když jsem přemýšlel, o čem bych chtěl příští rok v knihovně udělat pořad, kromě výročí Vrchlického a Durycha se přede mnou objevila možnost připomenout 200. výročí vydání prvních dvou zpěvů Childe Harolda, a tak jsem ty malé svazky z knihovny vyňal a začal zvědavě ohledávat.

Netušil jsem, že jednou smeknu klobouk k nohám Elišky Krásnohorské. Ale už je to tak. Ona sice skromně píše, aby byla „veškerá zdařilá místa tohoto překladu přičtena půvabům a skvělým přednostem našeho jazyka mateřského; kde pak nezdar se jeví, jest vinou neumělosti mé, která nedovedla z materiálu tak skvostného dosti obratně budovati“, ale čest patří jí, protože dokáže s češtinou skvělé kousky a přitom zůstává věrná originálu – kam se za ní i v mých nejlepších pokusech hrabu. Čtu si poctivě sloku po sloce nejdřív v angličtině, pak v češtině, pak zase v angličtině – druhé čtení v češtině pak chutná jako nektar – a nejradši bych ten zážitek daroval všem k Vánocům.

A tak padlo rozhodnutí. V sobotu 10. března 2012, přesně 200 let od vydání, udělám scénický a poetický večer ve věži kadaňského hradu, kde zazní zdramatizované čtení z Byronova životopisu, podíváme se i do první české byronovské studie od Josefa Durdíka a samozřejmě uslyšíte nejlepší (dle mého soudu) pasáže z prvních dvou zpěvů jeho Childe Haroldovy pouti.

Řád neřád

Básníku Václave Renči,
kritiku T.G.M.,
zvětšil se nebo zmenšil
tvůj křížek se světem
a pocit mravní bídy,
když hodili ti do hrobu
tu majestátnou ozdobu:
Řád T.G.M. II. třídy.

Musel jsem si rýpnout. I když sám považuji za pravděpodobnější, že se rivalové po smrti spolu smíří, nevím, jestli je nám dovoleno dělat to symbolickými akty in memoriam, jako se to stalo 25 let po smrti Renčovi. Za daleko příhodnější a důležitější považuji pár let staré smírčí gesto Martina C. Putny a plně s ním souzním. I když nejvíc se mi asi líbila jedna reakce na článek pana Putny: A není to putna?

Václav Renč má dnes sto let od narození.

Starý pecař je doma a mladý to umí

Po nějaké době zase jedna kadanensie. Často s Věruškou přemýšlíme, až bude po třech letech doma na mateřské před rozhodnutím co nebo kam dál, v čem by se v Kadani mohlo podnikat. Je to taková hra na první republiku, protože od té doby, co se do věci vložily super- a hypermarkety a následně evropské peníze a různé (třeba hygienické a bezpečnostní) normy, je konkurence jen pojem ve slovníku cizích slov se zkratkou v závorce (zastarale): projev hospodářské soutěže. Ale byl bych škarohlíd, kdybych neuznal, že v mnoha oborech lidské činnosti se může poměrně svobodně soutěžit dál. Jeden místní důkaz za všechny:

Asi nikoho v Kadani nepřekvapilo, že v době konjunktury krámků s asijským zbožím a asijskými prodejci jeden z nich skončil. Bylo to Hoavico (jen hoa ví co ten název znamenal) na hlavní třídě, které se mi nějak nechce říkat jejím oficiálním názvem. Z tohoto (ostatně ne jediného) ostudně vyzdobeného i vybaveného krámku vznikla během několika dní prodejna pečiva. Stačí si vzpomenout na předchozí stav a každý hned vidí: nebe a dudy. Dudy nemusí být špatné, když na ně někdo umí hrát, ale na ty předchozí se snažil hrát cemballista. Nynější stav láká k návštěvě, nejvíce po setmění, kdy se z výloh line měkké oranžové světlo, které působí dojmem francouzského obchodu na čokoládu z filmu s Juliette Binoche, jen ta už chybí.

Pravda je, že pečivo, uzeniny, dortíky a drogérie snesou v každém městě hustší síť prodejen i přes konkurenci supermarketů a nejinak je tomu v Kadani. Zanikají jen ty nejhorší. Nedaleko od nového pekařství je jedno, kterému místní již desetiletí říkají „mlíčňák“. Mám ho rád už proto, že jsem tam nakupoval jako dítě. Má tradici. Má stálé zákazníky. Ale lákavá konkurence určitě způsobí své. Provozovatel má dle mého tři možnosti: zamyslet se a zvednout kvalitu „mlíčňáku“ tak, aby byl minimálně stejně lákavý; omezit kvantitu a kvalitu tak, aby ze stálé klientely a výhodné nárožní polohy přežil alespoň provozovatel a jeho nejbližší; neudělat nic a čekat – pravděpodobně na krach, po kterém můžeme na rohu čekat hoa ví co.

Jako při mnoha mých osobních rozhodnutích se mé dvě hemisféry nemohou dohodnout. Jedna je pro to, abych chodil do nové pekárny, dokud mi v té mé oblíbené nenabídnou nějakou změnu; druhá mě vede do starého dobrého „mlíčňáku“ už proto, abych mu pomohl přežít to překlenovací období. Která to vyhrává / by to vyhrála u vás? Díky za radu.

Jinak mám jeden nápad na obchůdek, který Věruška odmítá, tak mohu poskytnout know-how, příp. how-no.

Mšecké Žehrovice all inclusive

Letadlem jsem letěl jednou v životě. Bylo to do Milána. S létáním bojuju odjakživa, protože nemám rád uzavřené prostory, z kterých není úniku. Věrušce létání nevadí, docela ji i baví, tak si pomalu připouštím, že jednou, třeba do toho Řecka… No jo, ale letadlo nemá záchrannou brzdu a to mě ničí. Navíc ani nevidím v cestování do dálek ten smysl, co jsem mu dával v době, kdy jsem chtěl emigrovat do Austrálie. Proč bych měl létat do Egypta, když jsem ještě nebyl v Mšeckých Žehrovicích, kde jsem autem za hodinu. Nevím, co by se mnou udělala záoceánská loď, po zkušenosti s trajektem bych si asi zvykl, ale to by zase prý nepřežila Věruška. Tak asi pojedeme na dovolenou do těch Mšeckých Žehrovic, mají tam rybník, přírodní rezervace, restauraci, smíšené zboží a hlavu Kelta, tak co bychom hledali v Řecku nebo v Egyptě.

Henryho Millera pozval jeden z jeho řeckých přátel k cestě na Knóssos. Tentokrát to však bylo letadlo.

Nikdy předtím jsem v letadle neseděl a pravděpodobně už nepoletím. Připadal jsem si hloupě, když jsem seděl v oblacích se složenýma rukama; člověk na sedadle vedle mne si četl noviny a vůbec si nevšímal mraků, které se otíraly o okenní tabulky. Letěli jsme rychlostí asi sto mil za hodinu, ale protože jsme míjeli pouze oblaka, měl jsem pocit, že stojíme na místě. Krátce řečeno, bylo to nezměrně nudné a hloupé. Litoval jsem, že jsem si nerezervoval místo na lodi Akropolis, které měla zastávku na Krétě. Člověk má chodit po zemi a plavit se po vodě; dobytí vzduchu by se mělo odehrát v pozdější etapě jeho vývoje, až mu vyrostou opravdová křídla a on nabude podoby anděla, jímž ve svém jádru je. Mechanické pomůcky nikterak nesouvisejí s pravou podstatou člověka – jsou to pouze pasti, jež na něho líčí Smrt. (95-96)

Kolos z Maroussi

Proroctví z Dziadů II

Připravoval jsem si včera v noci řeč na dnešní svatební obřad a to vždycky slídím po výročích. Mickiewicze jsem si všiml hned, ale do svatebního projevu se Dziady, jediné jeho dílo, které mám doma, nehodí. Tak jsem nakonec řeč postavil na objevení Tutanchamonovy hrobky a na úvodních verších básně před 115 lety narozeného Coventry Patmora Anděl v domě. Přesto jsem si ale pak do vany vzal Dziady a protože jsem tu už jedno proroctví z nich dával k dobru, dva řádky ocituji i nyní:

...kříž nad Evropou celou rámě rozevírá,

z tří národů vyschlých jak ze tří břeven sbitý...

Tehdy polský básník samozřejmě myslel tři národy, které roztrahly jeho rodnou zemi: Rusko, Prusko a Rakousko. Dnes probíhá dělení Řecka. Nemá podobu územního porcování, ale makroekonomického znevolnění. Které národy jsou dnes ty vyschlé, dobré tak na sbíjení křížů pro ty ostatní, to nechám na každém. Nejsme to ale náhodou i my a Poláci?

Nástřel

Je ve mně kus posery,
mám k zbabělosti vlohy.
Když stříleli mi do dcery,
roztřásly se mi nohy.

Sestřička dobře mířila,
odnesly to jen uši.
A moje dcera rozmilá?
Myslím, že jí to sluší.

Jan Werich Jiří Suchého

Po tátovi jsem slávista, po dědovi obdivovatel Voskovce a Wericha. Obojí ale s malým nadšením, až hanba. Znám Bicana a Pláničku, ale neznám ani jednoho dnešního slávistu, viděl jsem Pudr a benzín, ale už ne Peníze nebo život. Nečetl jsem ani hry Osvobozeného divadla, znám jen úryvky z elpíček. Mám co dohánět. Od doby, kdy jsem začal zbožňovat Holana, Werichovu srandu jsem podvědomě nevyhledával. Byl jsem vůl.

Koupil jsem jako dárek k Vánocům knížku Pan Werich z Kampy od bratří Suchých, že si ji jako ještě před Vánoci třeba stihnu přečíst. Přečetl jsem zatím polovinu od Jiří Suchého (kdo myslí, že jsem zopakoval chybu z nadpisu, není tomu tak, Werich jméno Jiří považoval za nesklonné, což dokumentoval jak na Voskovcovi tak na Suchém, jak vidno z přiloženého obrázku). Jiří má pravdu v mnoha věcech, i v tom, že se situační humor Jana Wericha dá těžko tisknout jako kniha. Dá se spíš předvést, což je také častý styl Werichova humoru, že předváděl jiné v situacích, které jsou směšné. Nahlas jsem se zasmál opravdu jenom jednou a to jsem si musel Wericha představit a pak jsem to také tak šel předvést Věrušce. Taky se zasmála.

Záviděl jsem vždycky mamince, že žila v době, kdy tvořili černobílí Suchý se Šlitrem, barevný Suchý už mi přijde moc suchý. Dědovi a babičce jsem záviděl, že žili v době, kdy tvořili černobílí Werich s Voskovcem a záviděl jsem jim i barevného Wericha. My jsme měli barevného Svěráka se Smoljakem, nebyli jsme úplně tratní. Dnes (tedy krom bílého Svěráka) nevím. Snad bude zase co závidět Julince.

Jiří Suchý píše své vzpomínky jako upřímné vyznání. Nebyla v něm místa, kde by se mi znelíbil nebo přešel za hranici trapnosti. Jsem rád, trochu jsem se toho bál. Uvědomil jsem si, že na patetickém vyznání svému vzoru není nic, co by mě odpuzovalo. Vzpomněl jsem si na své vyznání Rudovi Koblicovi. 

Najednou mám pocit, že bych všem svým vzorům měl napsat aspoň dopis. Jeden takový napsal i Jiří Suchý Janu Werichovi ve svých třiceti letech. Komentovaný ho přináší i ve své spolubratrské knize. Já ten dopis těm, co jim ho opravdu chci psát, vlastně píšu, jen ne a ne ho hodit na papír (v tom se podobám panu Suchému, toho donutil, aniž by o tom věděl, v těch jeho třiceti letech až Werich sám).

Co tady musím ještě napsat, je svědectví o době, protože tohle čtou občas možná i mladší ročníky. Wericha a Voskovce znají, to by tohle nedočetli (v nové větě snad už můžu ty ročníky oživit) až sem. Jiří Suchý píše, že když byla rakev s tělem Jana Wericha vystavena v sále strašnického krematoria, ležely pod ní dva velké věnce, jeden od prezidenta Gustáva Husáka, který se s Werichem sotva poznal, a druhý od Jiří Voskovce. Ještě, když byla ve smuteční síni jen rodina a Jiří Suchý jako čestný host a lidé, kteří se přišli poklonit památce velkého člověka, přistoupil k rakvi estébák a obrátil stuhu na věnci se jménem Jiří Voskovce rubem nahoru. Psal se rok 1980 a já jsem měl zrovna přes slibem Jisker.

Kohoutka a slepičkin

Nevzpomněl jsem si na Karla Jaromíra Erbena před čtrnácti dny, kdy se slavilo 200. výročí jeho narození, tak jsem si ho připomněl teď o víkendu v Lounech, kde jsem Julince přečetl několik pohádek pro nejmenší z Kytice pohádek, kterou vydal Albatros v roce 1980 a my ji máme obalenou v televizním programu z roku 1985 – ten na mě působil stejně hrůzostrašně jako ty pohádky. Paradoxem tohoto vydání je, že předmluvu k němu napsala Marie Majerová, tehdy již 13 let po smrti, která v ní vyzdvihuje především Erbenův jazyk, jenž, jak se dozvíme v doslovu editora, vůbec nebyl zachován a byl upraven, aby mu moderní děti rozuměly. Julinka, zdá se, rozuměla moc dobře a celá vyděšená nenažraným otesánkem a jezinkami spolu s velkoformátovými kresbami Antonína Strnadela spala devět hodin v kuse.

Já jsem naopak nemohl usnout, protože jsem stále musel myslet na kohoutka a slepičku. Nešlo mi do hlavy, že kohoutek, který v pohádce přece nutně musí zosobňovat mužský princip, poté, co se s ním slepička rozdělí o svůj oříšek, chce oříšek, který našel on, jen sám pro sebe. A pak celá ta řada těch sobců, od studánky, přes švadlenku, ševce a svini až po louku! Jediná slepička z toho vychází se ctí, no a pak nebe, které sešle louce rosu zcela zdarma, zřejmě v rámci nějaké vánoční akce. Koukal jsem ještě do Němcové, tam se sice pojídají jahody, ale zápletka je stejná, jen s tím rozdílem, že kohoutek, než mu ta slepice donese něco k pití, chcípne. Naštěstí jsem ještě našel verzi od bratří Grimmů, kde se o oříšek nepodělí slepice, které je to, přiznejme si to, víc podobné. Jak už je to u Grimmů pravidlem, slepička nejen chcípne, ale když ji kohoutek chce odvézt do hrobu a svolá si na to půl lesa, cestou se všechna zvířátka utopí v potoce. Kohoutek slepici pohřbí sám a uvzlyká se na hrobě k smrti.

Nakonec jsem tedy rád, že jsem sáhl po tom Erbenovi, ta jeho verze je tak akorát, jen jí teď vyprávím Julince pod upraveným názvem, který jsem dal i do titulku. Dnes jí ale budu vyprávět o tom, jak pan Erben třel bídu s nouzí, zdědil po mamince tuberu a umřel. Stalo se tak před 141 lety. A neplakej, víš, kolik sesbíral pohádek?

Po kom to může mít?

Kouknětě na Juli,

po kom jí to tak sluší?

Po mně má kebuli

a po mamince… duši.

Další fotky z našich nejútlejších věků (1974-5, 1988-9) najdete zde.

Chocholouš a ti druzí

Kdo to v tom vzduchu dovádí?
Čejky? Budníčci? Strnadi?
Hejna králíčků, skřivanů či hýlů?
Jste beznadějně na omylu!
Právě tihle ptáci
se z našich končin ztrácí.

Člověk se ani nezapýří:
Až všechno ptactvo zhyne,
naši genetičtí inženýři
nám vynaleznou jiné!

19. listopadu 2011 po přečtení tohoto článku